Herec Hasan Zahirović odešel z Bosny, v Česku žije už přes 12 let. V začátcích se mu zde od Čechů dostalo mnoho pomoci. „Osobně jsem tam slušně vydělával, ale nebavilo mě řešení kolektivní viny. Válka mi vzala čas nejlepšího mládí. Nechtěl jsem již dále slýchat o tom, že je jeden člověk důležitější než druhý. Člověk si sám musí říct DOST,” vysvětluje důvody svého odchodu. Během války a po válce v Jugoslávii přišlo do Česka mnoho tisíc uprchlíků, včetně muslimů. Proč je dnes přístup k nim o tolik jiný? „Média, politika, manipulace. Navíc strach z lidí, které neznají,“ odpovídá Hasan. A v jeho případě lidi často nenapadne, že on sám je muslim. „Mladá maminka mi vykládá, že se bojí o budoucnost svého syna, že by ho nikdy nedala do školy s muslimem, aniž by tušila, že muslima před chvíli obdivovala, že jí pomohl s kufrem do vagonu, že jí otevíral dveře a podobné maličkosti, které pro ni hodně znamenaly. Že prý už dnes kavalíři nejsou a podobně. Nebo jedna bývalá docentka z Karlovy univerzity mně přátelsky doporučovala pro své dobro změnit si to své jméno,” vzpomíná. Vedle hraní na několika divadelních scénách je také vedoucím oboru Kulturní dramaturgie se zaměřením na divadlo na Slezské univerzitě v Opavě. On sám se s projevy nesnášenlivosti příliš nesetkává, naopak ho mrzí, že se Češi často označují za rasisty. „To je malé procento lidí. A i jim je třeba odpustit, protože si nejsou vědomi, že je s nimi manipulováno,” říká. „Mě mají Češi rádi. Mám silný obranný mechanismus a to negativní velice rychle zapomínám. Dávno jsem se naučil zaprvé odpustit nejprve sobě a pak druhým. Jsem rád, že jsem na rozdíl od některých spolužáků, sousedů, příbuzných přežil válku. Ani neumím popsat, jak se těším z každé chvíle, kterou žiji,” uzavírá.
Jsi původem z Bosny a Hercegoviny, jsme si podobní?
Vůbec. Bosňáci jsou temperamentnější, divočejší, kontaktnější, bezprostřednější. Nečekají, až někdo udělá první krok při komunikaci. Zatímco Češi mají rádi svůj osobní klid, odstup, jsou nekonfliktní a uzavřenější. Člověk někdy neví, jak na Čecha. Osobně například nekupuji květiny od květinářky, které se očividně nechce pracovat a neusmívá se. Ale možná se to týká jen Prahy. Lidé mimo Prahu jsou jiní. V českém koutu, v kraji mezi Úpou a Metují, jak ho Čapek nazývá, jsem jako doma. Tam už skoro žádný rozdíl mezi Čechy a mými rodáky nevidím.
Máš přízvuk, jak na něj lidé reagují?
To si teda dovoluješ, říkat mi, že mám přízvuk… Češi oceňují, když se cizinec snaží mluvit česky. Pro někoho je to sexy. Jediné, co mě mrzí, je, že Čech málo opravuje. Rozumí mi, a pak na hrubku neupozorní, aby se mě to nedotklo. Ba naopak. Koupil bych každému čokoládu, kdyby mě při mluvení opravoval. Divně například člením čísla. Dělal jsem to podle té anglické logiky, kdy 1950 je 19 (devatenáct) 50 (padesát). V divadle pak hraji většinou cizince, ale s režisérem Jirkou Ondrou nebo Davidem Pizingerem můžu dělat, co chci, protože to neberu jako přímou interaktivitu s divákem. Třeba jsou spokojení, že tu vadu nahradím jinými divadelními prostředky. Nejhorší je, když ode mě režisér chce VELKÉHO Čecha. Ale bojuji o svůj prostor. A jsem vděčný, že se něčemu naučím. Studenti si zatím nestěžují, že mi nerozumí.
Jaký je rozdíl mezi životem cizince v Brně a Praze?
Nepotkal jsem v Brně cizince, který by neovládal aspoň základy češtiny. V Praze hodně cizinců studuje a pracuje, ale česky nemluví. Ten styk s Čechy je v Brně přirozenější, to samé platí pro českou i moravskou kulturu. Brno je pohodlnější. Vím, že mi na to Pražané odpoví, že to je proto, že je Brno menší. Nemyslím si to. Brno má prostě srdce. Masarykova univerzita mi přijde nejorganizovanější v republice. Studoval jsem a pracoval v různých městech a toto si mohu dovolit říci. Praha nabízí hodně práce, v Brně, abych přežil, bych musel dělat věci mimo branži. Alespoň to tak vypadalo před osmi lety, když jsem tam žil. Neznal jsem lidi od divadla, a hlavně jsem mluvil začátečnickou češtinou. Neměl bych ale opomenout, že Češi v Brně, mí přátelé, mi pořád nabízeli zajímavé projekty, které mi přinášely i dost peněz, abych slušně žil. Dokonce jsem učil na střední zdravotnické škole, dělal tlumočníka pro různé projekty a podobně. Brňáci nás opravdu brali jako cizince, kteří potřebují pomoct a pomáhali, jak mohli a uměli. Spousta kamarádů mi opravovala domácí úkoly a neomezený počet hodin mi pomáhali s češtinou. Brno je prostě otevřenější, což je logické. Praha je zahlcená cizinci a místní ten nával turistů otravuje.
Jak vnímáš českou povahu?
Pahorkovitá je. Líbezná na první pohled, ale za humny je obvykle rovina. A co s ní? Češi jsou jako jejich vody - mírné, klidné, ba nehybné, rybník vedle rybníka, žádné přírodní jezero, žádná divočina. Češi si vlastně převzali tu pohodičku od své pohodlné a tiché přírody.
Jugoslávie se rozpadla ve válce. Vnímáš podobnosti v nárůstu nacionalismu před válkou tam a v současné Evropě?
Nejsem si jistý, že jde o stejnou věc. V Evropě vidím jakousi nejistotu v lidech. U nás v Bosně zatím nemáme žádného schopného politika, který by slušně a bez nenávisti vedl národ. Každý tahá na svoji stranu, peněz je málo. Osobně jsem tam slušně vydělával, ale nebavilo mě řešit kolektivní vinu. Válka mi vzala čas nejlepšího mládí. Nechtěl jsem již dále slýchat o tom, že je jeden člověk důležitější než druhý. Člověk si sám musí říct DOST. U vás a v EU je cítit obrovský rozdíl od mého příjezdu 2006 a v současnosti. Cítil jsem se všude bezpečněji než v Bosně. Dnes však vidím, že stejné je to i v Evropě. Zde se pořád řeší nějaké ohrožení. Když už nic, tak se řeší drsný Slovák, nepracující Rom, muslim terorista, nebezpečný uprchlík. V Evropě mě spíš znepokojuje vzájemná odcizenost mezi lidmi. Nikomu moc nezáleží na rodině, partneři ve vztazích jsou sobečtější. Je to doba selfie života a egocentrismu. Doba, která z lidí vychovává sobce.
Během války a po válce v Jugoslávii přišly do Česka tisíce uprchlíků. Proč je dnes přístup k nim o tolik jiný?
Média, politika, manipulace. Navíc strach lidí z něčeho, co neznají. Když můj synovec přijel do Prahy a spal v mé ložnici, v níž mám takový zajímavý kříž, který se mi moc líbí, prosil mě, abych ho dal pryč, že se tam bojí spát. Muslimské dítě, které nikdy nemělo tak blízko kříž. Bůhví co ho napadalo… Ve vlaku jsem zažil několik zajímavých příběhů. Mladá maminka mi vykládá, že se bojí o budoucnost svého syna, že by ho nikdy nedala do školy s muslimem, aniž by tušila, že muslima před chvíli obdivovala, že jí pomohl s kufrem do vagonu, že jí otevíral dveře a podobné maličkosti, které pro ni hodně znamenaly. Že prý už dnes kavalíři nejsou a podobně. Nebo jedna bývalá docentka z Karlovy univerzity mně přátelsky doporučovala pro své dobro změnit si to své jméno. Mně tedy také vadí, že lidé zde nerozlišují evropský islám od arabského. Náboženství se často reflektuje přes kulturu a prostor, ve kterém žijete. Mně je arabská kultura také vzdálená, i když náboženství máme stejné. Evropský islám by ale měl lidem tlumočit evropský muslim.
Zhoršil se i pro tebe pocit ze života v Česku v posledních letech? Setkáváš se se stigmatizací nebo diskriminací?
To jsou moc silná slova. Mě mají Češi rádi. Mám silný obranný mechanismus a to negativní velice rychle zapomínám. Dávno jsem se naučil zaprvé odpustit nejprve sobě a pak druhým. Jsem rád, že jsem na rozdíl od některých spolužáků, sousedů, příbuzných přežil válku. Ani neumím popsat, jak se těším z každé chvíle, kterou žiji. Myslím, že jste tím, za čím si stojíte, jakou zář ukazujete. Přijde mi, že se Češi vnitřně pořád něčeho bojí. Vidím to u kolegů v práci, u studentů, u přátel. Bezdůvodně. Ale chápu, že je to něco, co je potlačeno výchovou a mentalitou. Věřte mi, všechno, co rychle vyplouvá na povrch i brzy zmizí. Myslím tím výkřiky kolem přílivů „cizích”. U nás se říkalo, že kdo byl před válkou dobrý, byl i ve válce fajn. Zlo nepatří člověku. Je tolik dobrých a strážných andělů, jen je potřeba hledat a obejmout je. Už ve válce jsem se naučil, že musím přejít nějaké „nebezpečné“ hranice. A že já to dokážu, že v mých očích nikdo neuvidí ani kapku něčeho zlého. Toto přesvědčení pořad platí. Byl jsem už potřetí v Izraeli, i když mě pokaždé opravdu dlouho policie kontroluje a dotazuje se na milion otázek. Všichni jsme lidi, nemáme se čeho bát. Většinou se jen bojíme něčeho, co se nikdy nestane.
Jsi muslim, máš nějaké obavy z atmosféry ve společnosti?
Vůbec. Naopak bych křičel, ať se přestanou Češi označovat za netolerantní, diskriminátory a co já vím. To je malé procento lidí. A i jim je třeba odpustit, protože si nejsou vědomi, že je s nimi manipulováno. Mrzí mě, že se do zahraničního tisku dostává jen to negativní o Češích. Já tady takové lidi neznám. A věřte mi, že tu znám hodně lidi. Lehce jsem něco cítil před dvěma třemi lety, ale nebyla to obava, spíš únava z lidské hlouposti. Když jsem viděl různé transparenty, bylo mi z toho k blití. Nechápal jsem, jak někdo někomu může dovolit lepit billboardy plné nenávisti. Proto říkám „malí“ politici, bezvýznamné duše. Já jsem na své kořeny velice pyšný. Vím, k čemu mě vychovala moje babička, maminka, mí sousedé. Víra by se měla odrážet ve vašem chování. Pokud se nesnažíte porozumět potřebám jiných, Pánbůh z vašich modliteb nic nemá. Pokud někdo přijde na to, že jsem muslim a podívá se na mě proto trochu jinak, dělám si z toho pak legraci, šaškárnu. Já například nejím vepřové. Tady se ale nedá jen tak najíst, všude je aspoň trochu slaniny, „aby vonělo“. V Krkonoších třeba měli asi deset jídel, ale nic nebylo pro mě. Číšnice se otočila a říká mi: „Co vy máte proti našim českým sviním?“ Bylo to spíš divadlo než vážná věc. V Bílovci na gymnáziu mě zase paní kantorka prosila, jestli mě může před přednáškou představit i jako muslima, který si oblíbil tvorbu Karla Čapka, že prý je to pro studenty důležité.
Co jsou podle tebe podmínky úspěšné integrace - na straně většiny i na straně přicházejícího člověka?
Správná a častá edukace. Když končila válka v Bosně a Hercegovině, pracoval jsem jako učitel na základní škole. Nenávist mezi dětmi byla silná. Většina byla z uprchlických skupin, neměly se nijak dobře, prožily to nejhorší a měly alespoň jednoho zabitého v každé rodině. Učitelé byli pod ještě větším traumatem. Já jsem se nemohl ani do rodného města vrátit, protože jsem se tehdy nemohl smířit se smrtí některých blízkých. Naštěstí někdo vymyslel školu nenásilné komunikace pro učitele a děti. Přišli na to, že učitelé mohou těžko pomoct někomu, když mají sami stejné problémy. Mně ty semináře o nenásilném komunikování pomohly překonat velkou osobní, ale i společenskou krizi.
Jsi divadelník, může mít umění a speciálně divadlo nějakou roli pro spojování společnosti? Mělo by být angažované?
Divadlo považuji za důležitou tribunu, ze které by měl divadelník ve správném čase promluvit. Když zaujmete jednoho člověka, je to úspěch. Teď v srpnu jsem na Jiráskově Hronově dělal čapkovské vycházky, kde jsem lehce upozornil na nezájem města zachovat památku rodiny Čapkových, mlýn prarodičů, kam na prázdniny rodina jezdila deset let. Ohlasy jsou různé, ale potěšil mě dopis pána z Nového Jičína adresovaný hronovské paní starostce. V něm zaznívá taková lidská prosba, aby měla na paměti, že některá rozhodnutí nelze vrátit, a prosí ji také, aby se pokusila zasadit o to, aby se návštěvníci Hronova mohli cítit - řečeno Aloisem Jiráskem - U nás, tedy „jako doma" - ve společenství lidí, s nimiž sdílejí obdobné etické hodnoty. Vycházky byly navštěvované v hojném počtu a já věřil, že alespoň někdo jejich smysl pochopí.
Hodně se zajímáš o odkaz Karla Čapka. Co je podle tebe podstatné na jeho poselství? A berou to Češi vážně? Umíme jeho odkaz žít?
S japonským kolegou Shunsuke Nakatou jsme se v Tokiu shodli, že je to tím, že Čapkové jediní jsou pro nás cizince čeští i kosmopolitní zároveň. Mě ta rodina fascinuje. Žili slušně, poctivě, pomáhali, pořád pracovali pro dobro nás všech, mysleli na chudé, nikdo jim nevadil, ba dokonce ani jejich „nepřátelé“. Mohli odejít před válkou, ale neudělali to. A ten vzácný vztah sourozenců – pomáhat si, být pořád spolu a tvořit – neznám u nikoho jiného než u Čapků. Jestli Češi žijí čapkovským odkazem, si nejsem jistý. Moje profesorka na DAMU, paní Sílová, vždy říkala: „Kdyby pro nás Čapek byl živý jako pro Hasana.“ Mrzí mě, že Češi hodně vytahují bulvár z první republiky. Vždyť to byla zlatá éra v politice, umění, literatuře, architektuře a především v lidském chování a ve vztazích mezi lidmi. Češi by spíš měli ukazovat světu, že takovou dobu měli, že je jejich a měli by z toho vycházet. Češi si nejsou vědomi své bohaté kulturní tradice, svých hodnot a i proto se obávají „cizího” přílivu.
Foto: Archiv Hasana Zahiroviće