HateFree Art: Jsem spíš optimista, lépe se mi s tím žije, říká Krištof Kintera

Obrázek: kk-2020-1-roman-franc

Krištof Kintera patří mezi nejvýznamnější umělce své generace, je tvůrcem monumentálních skulptur a instalací, ale jeho díla mají i subtilnější polohu. V současné době se zvenku z přírody obrací dovnitř k lidským emocím, kterými plní nádoby běžného užití. V rámci kampaně HateFree Art budou vystavené jeho vizuální aranže doplněné o úderné texty, pro které je charakteristická hravost a ironie.

HateFree Art představí vaše koláže. Tvoříte je proto, abyste si odpočinul od monumentálních děl?

Těžko říct. Tvorba je moje vášeň, moje posedlost a těžko se té své „zavilosti” zbavuju. Baví mě to, naplňuje, dodává energii a je to jedna z činností, kdy jsem nejšťastnější.

Obrázek: snimek-obrazovky-2024-04-08-v-9-02-59

Vaše koláže jsou doplněné i texty. Můžete popsat, jak vznikaly?

Pro všechny platí podobná kritéria nebo popis jejich vzniku. Mám v ateliéru takový terapeutický koutek, kde průběžně hromadím věci, o kterých se domnívám, že mají potenciál přesáhnout samy sebe. To může být stará ponožka nebo smeták. Věci, které zdánlivě nemají žádnou hodnotu a jsou odsouzené k zániku. Svůj díl práce už odvedly, jejich osud je zdánlivě zpečetěn. A to je přesně ten okamžik, který zajímá mě, a posouvám esenci té věci nějakým zásahem dál, ať výtvarným nebo textovým. Texty jsou pro mě důležité, protože propojení textu a konkrétního předmětu je podstata celé té věci. Vede k nim ale zdlouhavá cesta. Teď to působí skoro sebevědomě, že je tam nějaký nápis, ale docela dlouho mi trvalo, než jsem se k tomu osmělil. Já všechno, co vytvořím, pečlivě nazývám. Spousta autorů nechce připustit text do své tvorby, právě proto dělají vizuální umění, aby text nemuseli používat, což chápu, ale já to tak nemám. Já chci textem vyslovit podstatu, jít k tomu jádru. Když je text zezadu, tak je to celkem obligátní. Obrazy se nazývají a názvy se píšou zezadu, takhle jsem to dělal taky. Ale v jistém okamžiku jsem se odvážil na přední stranu obrazu, nejdřív nesměle, tužtičkou, fixičkou, až se to zvětšovalo do tak výrazných heslovitých sloganů, které direktivně vypichují naše společná traumata, trápení, radosti nebo strasti.

Vy si tedy uvědomujete, jakou sílu má slovo? Kolik dobra i zla může napáchat?

Slova jsou šípy a je potřeba vážit slov. Jeden z mých obrazů se přesně do toho strefuje. Važ slov - je to 7 znaků. To mě na tom baví, ta jednoduchost a lakoničnost sdělení. A do toho je zaražená sekyra. Je to docela vážné sdělení.

Obrázek: snimek-obrazovky-2024-04-08-v-9-02-50

V rámci kampaně HateFree Art bude viset koláž nazvaná Hatefree mind. Jak tedy vypadá „hatefree mind” podle Krištofa Kintery?

To je docela jednoduché. Je to mysl zbavená předsudků a nenávisti. Legrační je, že tuhle kresbu už mám tak půl roku hotovou a když mě DOX oslovil ke spolupráci na HateFree Art a vysvětlili mi, o co se jedná, tak to do sebe zapadlo. Je to téma, nad kterým přemýšlím. Moje tvorba vždycky nějak zrcadlí to, čím se zabývám ve svém vnitřním životě. Ve svých kolážích to pak artikuluju a zjednodušuju do konkrétních formulací. Mít otevřenou a nedeterminovanou mysl je téma, které mě teď hodně zajímá. 

Dá se říct, že jsou univerzální i ty další koláže?

To stoprocentně. Ty věci, které jsme vybrali, nejsou z jednoho roku, ale z několika let. Bez ohledu na to, že je to moje tvorba, tak to na mě působí nadčasově. Že by to mělo platit i před 100 lety.

Je nadčasovost i v tom, že pro svoji tvorbu používáte materiály, kterým vypršela spotřební lhůta a jsou vnímány jako odpad? 

Lidi to často takhle interpretují, že to je umění odpadu, ale mně to je spíš proti srsti. Pro moji tvorbu to není tak důležité. Mně jde spíš o estetiku. Já se nebráním použít nějakou novou věc nebo něco vytvořené pro to konkrétní dílo. Takže pro mě není vůbec důležité, že je to jenom z odpadu. 
 

Obrázek: snimek-obrazovky-2024-04-08-v-9-02-42

Je nějaký materiál nebo věci, které máte oblíbené? 

To právě vůbec. Otevřená mysl způsobí, že tě vždycky může něco překvapit. Ale co mám teď fakt rád, je koště. Starej smeták je takový dělník pořádku a taky má poměrně velké charisma po nějaké době užívání. Co taky hodně využívám, je motiv žárovky, kterou velmi snadno docílím toho, že předměty oživím. Vsadím do nich dvě žárovky, které jsou substitucí očí, a velmi snadno vznikne výraz, který má i svoji psychologii. A najednou má smeták charakter. Je to portrét, který nám může někoho připomínat. Může být smutný, unavený, frustrovaný nebo veselý.

Už se klube nějaká další inspirace po smetácích? 

No určitě se klube, ale já kolikrát ani nevím, co to je. Teď mám pořád období, kdy píšu na starý zavařovačky, skleničky, dózy, lahve a flašky a doslova jim přiděluji ingredience. Místo toho, aby tam byla třeba mouka, sůl nebo pepř, tak jsou ty nádoby na stesk, radost, lásku, pochopení, frustraci nebo depresi. Označení lidský psyché je neuvěřitelné množství, takže jsem tím pořád posedlý. Pořád nacházím další a další ingredience, které nás utvářejí. Je to takový poměrně rozsáhlý projekt. Mám vysněnou monumentální strukturu, která bude z barelů. Sním o takové velké věži, apotéce lidských nálad a pocitů.

Takže vy jste se teď vydal dovnitř sebe, do své osobní domácnosti?

Je to tak. Je to takový kuchyňský.

Obrázek: snimek-obrazovky-2024-04-08-v-9-02-34

Vaříte rád?

Vařím velmi rád. Musí to být rychle a efektivně a mělo by to chutnat. Nejsem takový ten typ, který by něco podle receptu dlouho připravoval. Spíš vařím expresivně, rychle, odpočinu si u toho. Vaříme si i tady v ateliéru.

Co máte nejradši?

Koprovku. Já mám rád všechno, ale nedávno jsem dělal koprovku a povedla se.

A jak se povedlo proměnit českou společnost za 12 let, kdy v Česku působí HateFree Culture?

Je to věčný boj dobra a zla v různých převlecích a formách. Mám pocit, že je to pořád dokola. Někdy zlo vítězí dost neomaleně a brutálně. Tady u nás mám pocit, že je to pořád ještě fifty fifty. Já jsem spíš optimista, líp se mi s tím žije. Je tu spousta skvělých lidí, kteří se snaží změnit svět a pomáhat. Takže spíš z toho vývoje mám radost. Co se týče extremizace a nenávisti ve společnosti, na to je těžká odpověď a nedá se zobecňovat. Já žiju v Praze, v kosmopolitním městě, kam nové generace přinášejí ze své samozřejmosti humanitu, a rasismu je tu méně než třeba v 90. letech. Ale někde podprahově tu pořád je, v Praze i mimo ní a na to si musíme dávat velký pozor. 

Potěšilo by vás, kdyby vaše plakáty v rámci HateFree Art nějak změnily pohled lidí?

To bych byl moc rád, ale jsem realista. Myslím, že ten konkrétní příjemce, divák musí mít trochu chuť sám od sebe nechat se těmi věcmi dotknout a prostoupit. Když ji nemá, tak se to většinou nepovede. Podle mě je spousta lidí, kterých se to vůbec nedotkne, a pak je spousta lidí, které to potěší, vzpomenou si na to a udělá jim to radost.  

Vzbuzuje ve vás nějaké emoce představa, že by ten plakát někdo strhnul? 

Vůbec ne, naopak. Je to určitá reakce. Umění má vyvolávat reakce. Za mě by to bylo úplně v pohodě.