Středoafrická republika je bohatá na diamanty, ropu či zlato, přesto je jednou z nejchudších zemí na světě. Patří mezi takzvané zhroucené státy a lidé se tu průměrně dožívají pouze 50 let. V zemi pravidelně působí Ludmila Böhmová, nominovaná na cenu Nadace Via Bona pro filantropy v kategorii Srdcař. „Středoafričani jsou často neuvěřitelně emotivní a přímočaří, ať je vidíte radovat se, nebo plakat,“ líčí své dojmy z obyčejných lidí, se kterými se při práci setkává. Má pomoc na takových místech smysl? „Oni nejsou horší než my jen proto, jak bydlí, co mají a nemají a že neumí číst a psát,“ tvrdí Böhmová. „Oni si nevybrali, že se narodí uprostřed té devastující chudoby a ani já jsem si nevybrala, že se zrovna narodím v jedné z třiceti nejbohatších zemí světa. Jsou to lidi, jako jsme my,“ pokračuje. Myslí si, že lidem z Česka by pomohla především osobní zkušenost. Sama se pak snaží pomáhat ve Středoafrické republice vytvořit novou vzdělanou generaci. I proto mimo jiné pomáhala vytvořit pro školy nový slabikář inspirovaný Komenským. „Nazvali jsme ho Škola hrou v SAR. Učitelé jsou nadšení, děti baví chodit do školy,“ dodává.
Proč jste si vybrala ke svému působení právě Středoafrickou republiku (SAR)?
Napojili jsme se na mezinárodní řeholní karmelitánskou komunitu, ve které jsou zapojeni lidé z Itálie, České republiky a Středoafrické republiky. SIRIRI má v misionářích v SAR spolehlivé důvěryhodné kompetentní partnery. Ta volba navázat se hned od začátku na ně, byl, myslím, hodně dobrý krok. Zažívám je v Africe jako takové chlapy do nepohody, ovládají několik jazyků, umí vyřešit rozbitý generátor, nebojí se jednat s rebely, postarat se o tisíce uprchlíků, postavit školu, fungovat jako váleční zpravodajové pro evropská média, mnozí jsou vtipní, pohotoví a občas někdo z nich umí upéct skvělou pizzu. SIRIRI jsme založili jako nenáboženskou a nepolitickou organizaci a v SAR se orientujeme hlavně na vzdělávání, zdravotnictví a zemědělství. Misionáři tam mnohdy suplují dlouhodobě zcela nefunkční stát. A v těch vyjmenovaných tématech se tam angažuje SIRIRI.
Jaká tam je v současnosti situace?
Máme teď úplně aktuální informace. Jednak jsem tam na přelomu února a března strávila měsíc a jednak nás v dubnu v Praze navštívil jeden z misionářů, který je právě teď v Evropě. Informace a statistiky z rozvojových zemí a zvlášť takových, jako je SAR, bývají dost nevěrohodné, protože se tam spolehlivé výzkumy prakticky nedají realizovat. Od našeho zdroje přímo z terénu jsme se dověděli, že nadále trvá stav, kdy je 80 % území SAR mimo kontrolu vlády, což je strašné. Jakž takž bezpečno je na těch 20 % území, kam my jezdíme a kde misionáři žijí a pracují. Přitom v té zemi působí už několik let vojenské mírové jednotky OSN. Financí na udržování armády takzvaných modrých přileb je tam relativně dost, ale zcela chybí jakákoli strategie na ochranu civilního obyvatelstva, ke konfliktům přijíždí modré přilby pozdě nebo vůbec. Jednou se na misii odněkud vrátil jeden z misionářů a popisoval, jak dobře vyzbrojený menší kamión modrých přileb přepadli na silnici rebelové, okradli je o zbraně i mobilní telefony, prostříleli jim pneumatiky, vojákům se nějak podařilo ujet. Stopli později toho misionáře, který nám to vyprávěl. Půjčili si od něj mobil, aby si zavolali na posádku o pomoc. Na těch 80 % země se opakovaně střetávají tlupy ozbrojených rebelů. V době našeho březnového pobytu došlo k útoku na auto pracovníků ministerstva školství. Rebelové zastřelili všechny, kdo v tom autě byli a auto zapálili. Stalo se to právě v té nebezpečné oblasti, která je označovaná jako červená zóna, vlastně se tam neměli pohybovat. K přestřelkám tehdy došlo i v hlavním městě. Je hodně nepříjemné slyšet v noci střelbu a nevědět, jestli někdo střílí zrovna v rámci nějaké oslavy jen tak do vzduchu, nebo jde o vážný konflikt, který bude možná gradovat.
Efektivní pomoc v takovém prostředí je velmi náročná. Co děláte, abyste uspěli?
Efektivně tam pracovat je opravdu nesnadné, ale jde to. Neumím si představit naše fungování v té zemi bez kompetentních důvěryhodných partnerů. Pohybujeme se v SAR jen v doprovodu misionářů, oni jsou pro nás hlavní zárukou bezpečí. Mají v té zemi obrovský respekt. Ale nejde jen o bezpečí, ale i o pochopení souvislostí, znalost politické situace, kontakty na úředníky, instituce. Kdyby to bylo nutné, pomohli by nám misionáři kontaktovat Lékaře bez hranic. Nutná je tam jistě i znalost francouzštiny a nějakou tu kuráž to chce taky.
Jaké věci vás nejvíce překvapily?
Středoafričani jsou často neuvěřitelně emotivní a přímočaří, ať je vidíte radovat se, nebo plakat. Oni vás nepozdraví jen tak „dobrý den“, ale rozjásají se a vypadá to, že celý den jen čekali, že vás třeba potkají a budou moct pozdravit. A to nejen vůči bělochům, ale oni sami navzájem se umí tak emotivně zdravit. Jednou jsme byli několik měsíců v SAR s manželem. Vedl tam stavbu jedné střední misijní školy a dělníci se nečekaně dali do tance a zpěvu. Prostě je to popadlo, začali zpívat, tleskat, bubnovali na kýbly a to, co měli po ruce. Strhující podívaná. A dozpívali, konec, zasmáli se a vrátili se ke své práci. Bylo to, jako by si dali panáka. A takovou situaci velmi rychle může vystřídat úplně jiná. Kolem té stavby krátce na to šla maminka z nedaleké nemocnice, kde jí zemřelo dítě. To mrtvé dítě nesla v náručí, dvě ženy ji doprovázely. Ta máma hlasitě zoufale plakala. Mají tam na bolest krátký čas, možná proto ji prožívají tak naplno. Šla s tím dítětem prý domů, kde ho hned ten den pohřbí. Ale rychle zas musí začít fungovat, protože má další děti, které ji potřebují. Smrt jistě patří i k našemu životu v Evropě, ale v SAR je mnoho úmrtí zbytečných. U dětí do pěti let patří k třem nejčastějším příčinám jejich úmrtí respirační nemoci, průjmové onemocnění a malárie. V 21. století všechno léčitelné. Neumím si tam zvyknout na tyhle bolesti, které by mohly být řešitelné. Zas a zas mě to dostává.
Jak byste reagovala na argumenty, že pomoc na takových místech nemá smysl?
Asi až v těchto zemích se člověk trochu naučí vnímat lidi kolem sebe s úctou bez toho, aby si je zařazoval třeba podle toho, jaké nosí boty nebo v jak ubohé bydlí chýši. Oni nejsou horší než my jen proto, jak bydlí, co mají a nemají a že neumí číst a psát. Rozlaďovalo mě, když mě někdo, u koho jsem to nečekala, prosil třeba o moje boty, o baterku. Časem jsem pochopila, že hrdost a sebeúcta může být pro chudé lidi luxus, který si nemůžou dovolit. Co já vím? Uměla bych já být tak hrdá, kdyby mi chybělo to, co chybí jim? Nikdy jsem nezažila, že bych se musela ponížit a o něco žebrat. Tenhle myšlenkový pochod mi v SAR pomohl k tomu, abych nehodnotila ty lidi podle mých měřítek. Oni si nevybrali, že se narodí uprostřed té devastující chudoby a ani já jsem si nevybrala, že se zrovna narodím v jedné z 30 nejbohatších zemí světa. Jsou to lidi, jako jsme my. Tam je řada slušných, milých, obětavých, inteligentních lidí, ale i sobeckých, líných, hloupých. Nejde myslím o rozhodování, jestli pomoc na některých místech světa má smysl a na jiných nemá. Klíčové je, že mi ta trpící část světa není lhostejná a že vím o způsobu, jak tam jde pomáhat efektivně a účinně. Mnoha lidem z naší země by pomohla osobní zkušenost s tou skutečně trpící částí světa. Škoda, že tak málo cestujeme.
Pracujete se sirotky. Jaké jsou nejčastější důvody pro to, že dítě osiří?
Asi především je to těžko uvěřitelná nedostupnost základní zdravotní péče, vysoká úmrtnost matek u porodu, chybějící hygienická a vůbec zdravotní osvěta, úrazy, podvýživa, malárie, AIDS. V SAR, která má rozlohu jako Francie a ČR, je aktuálně pět pediatrů, asi dva nebo tři oční lékaři a tak bych mohla pokračovat. A ti specialisté pracují jen v nemocnicích v hlavním městě. Přesto v SAR, kromě hlavního města, nejsou vidět děti žijící na ulicích. Sirotků se většinou ujímá širší rodina, v jejich domorodém jazyce sango dokonce ani moc nerozlišují mezi slovy syn a synovec nebo bratr a bratranec.
Jak funguje škola, kterou jste postavili? Dokáží ji místní lidé udržet v chodu?
Ta škola stojí v městě Bozoum, které je vzdálené 400 km severozápadně od hlavního města Bangui. Misionáři jsou zřizovatelé této střední školy. Představte si, že v oblasti jako je Morava, je jen jedno jediné osmileté gymnázium v takové kvalitě, jakou misionáři garantují. Učí tam jen místní učitelé. Misionáři jim umí také s pomocí SIRIRI zajistit platy, což nelze říct o státních gymnáziích. Proto si učitelé práce váží a misionáři si můžou dovolit klást na ně nároky. Tahle škola funguje už deset let a její absolventi mají jedny z nejlepších výsledků v celé zemi v rámci celostátních maturit. Vzdělaná mladá generace je vlastně zcela klíčová pro lepší budoucnost té země.
Jak vznikl nápad na slabikář pro vaši školu?
No, tak tohle téma „slabikář v sangu“ je teď jakási vlajková loď SIRIRI, veliké téma, kterým žije poslední tři roky skoro celý tým. Týkal se původně jen jedné základní misijní školy, prvního stupně v Bozoum, na které učí 18 pečlivě vybraných a slušně placených učitelů a navštěvuje ji asi 900 žáků. Před třemi roky jsme tam totiž zahájili ambiciózní vzdělávací program inspirovaný myšlenkami Komenského. Vystudovala jsem kdysi pedagogiku a v SAR mi vždycky vrtalo hlavou, jak je možné, že je tam tak katastrofální negramotnost a ten stav se především dlouhodobě nezlepšuje. Hodně jsme o tom mluvili s misionáři. Jednou padla od jednoho z nich prosba: „Až se vrátíte do Prahy, vytvořte zdejším dětem slabikář v jejich mateřském jazyce, kterému rozumí. Najděte u vás nějakého českého Billa Gatese, aby se stejně jako všude na světě i zdejší prvňáčci mohli učit ze slabikářů a mohlo jich být dostatek.“ Šestileté děti v SAR totiž přijdou do první třídy a zcela nesmyslně se začnou učit v úřední francouzštině, kterou neznají.
Jak se vám ho povedlo přivést k životu? A osvědčil se?
Po návratu domů jsem v Praze kontaktovala své přátele pedagogy a učitelům téhle školy jsme ušili vzdělávací program doslova na míru. Nazvali jsme ho Škola hrou v SAR. Od poněkud partyzánského začátku v roce 2015 proběhly už tři ročníky školení učitelů, naši školitelé-dobrovolníci vyškolili už 399 učitelů. Vytvořili jsme s českými i středoafrickými výtvarníky slabikář a později i čítanku v sangu. A jestli se osvědčil? Od učitelů víme, že v pátých třídách dříve četla sotva třetina žáků. Když začala výuka v sangu, čte v prvních třídách 80-90 % žáků. Učitelé jsou nadšení, děti baví chodit do školy, rodiče vzkazují SIRIRI, že jsou nám vděční a ať jim taky podobně pěkné učebnice uděláme, že svým dětem trochu závidí. A školní inspektoři na výsledky nevěřícně koukají. Jeden z misionářů prezentoval ten program středoafrickému ministrovi školství, který viděl videa, jak malí prvňáčci čtou. Chce program zavést plošně do všech středoafrických základních škol, protože – jak řekl – z výsledků je nadšený. SIRIRI dokázala sehnat peníze na vytištění už 10 tisíc kusů slabikářů, ze kterých čtou tisíce malých středoafrických školáčků. Ale toho českého Billa Gatese zatím pořád ještě hledáme. Vzbudili jsme v SAR u učitelů veliké naděje, volají nás do mnoha dalších škol a měst, ale i když SIRIRI umí hodně muziky za málo peněz, přece jen nás svazují finanční limity.
Organizaci SIRIRI tvoří rozmanití lidé, jak jste začali spolupracovat a jak to jde nyní?
Ze svých různých předchozích pracovních i dobrovolnických zkušeností a aktivit jsem si uvědomovala, že když někde nějaká organizace dobře fungovala, hrál v tom roli dobře namixovaný koktejl starých i mladých a mužů i žen. V zásadě jsme se na tom shodli všichni, kdo jsme před 12 lety SIRIRI zakládali. Starší generace přichází s určitou opatrností, zkušenostmi, kontakty. Mladí zase s odvahou, nebojácností, originálními nápady, znalostmi nových technologií a tak podobně. Určité specifické dary přinášejí do týmové spolupráce ženy, jiné dary mají muži. V tomto smyslu je ten dobře namixovaný koktejl a vzájemný respekt obohacením pro všechny členy týmu. Tahle idea nás proto provází od začátku a osvědčuje se nám. Jako mnohé neziskové organizace jsme si také prošli krizovými obdobími, ale přehoupli jsme se naštěstí přes tyhle fáze a snad si můžu dovolit říct, že nás všechny teď doslova nese radost z naděje, kterou jsme v SAR zaseli s tím slabikářem - abych to řekla ve zkratce. Sledujeme, jak se čím dál víc daří vtahovat do toho programu aktivní středoafrické učitele. Pozorujeme, že se s tím programem afričtí učitelé ztotožňují a postupně se oni budou stávat jeho nositeli a moderních pedagogických principů, na kterých stojí. Možná to bude ještě dlouhá cesta, ale vždyť jde o to, aby jednou Středoafrická republika žádnou českou rozvojovou spolupráci nepotřebovala. Jednou ti dnešní malí prvňáčci vyrostou a to, že je někdo dneska učí ve škole číst, psát a počítat nejen mechanicky, ale smysluplně a s porozuměním, hledat smysl textu, nebát se klást otázky, umět se ptát „proč“ a učit se kriticky myslet, to všechno jednou v té zemi přinese své ovoce.
Foto: Archiv SIRIRI