Stojím u stanice metra Tilak Nagar v západním Dillí a na parkoviště přijíždí na černém skútru v teplácích, tričku a dámském šálu zakrývajícím dlouhé vlasy, na první pohled zvláštní dívka. Náhodného kolemjdoucího asi napadne, zda se jedná o muže, nebo ženu. Já vím, že to je Ritika. Mladá hidžra, která stále osciluje na hraně společenských konvencí a na cestě za snem stát se ženou a uznávanou hidžrou v rámci své komunity.
Hidžry jsou svébytnou skupinou indické společnosti, která se vyznačuje vlastními normami nebo striktní hierarchií uvnitř komunity. Často jsou označovány jako třetí pohlaví nebo osoby, které nejsou ani mužem, ani ženou, případně jako eunuši nebo kastráti. Zjednodušeně řečeno se jedná o biologické muže, kteří oblékají ženské oblečení a touží po odstranění svých genitálií, jelikož se cítí jako členové opačného pohlaví. Hidžry věří, že po kastraci dojde k propojení s jednou z indických bohyň (nejčastěji Bedhradž Mátá) a ony tak získají magickou moc, nakloní si její přízeň. V našem kontextu bychom je patrně označili za transsexuální nebo transgender osoby, ale v Indii se pojem hidžra vyznačuje kumulací dalších sociokulturních a náboženských významů.
Samy hidžry kladou základní kámen své vlastní historie již do známého indického eposu Rámájana, tedy do doby před téměř třemi tisíci let. Asi nejsilnější pozice dosáhly za dynastie Mughalů, která ovládla indický subkontinent v letech 1526-1858. Tehdy zastávaly výsadní pozice – například u mughalských soudů, jako poradkyně vládců nebo jako ochránkyně královských harémů a paláců. Věřilo se, že pro absenci sexuální touhy jsou vhodnými osobami pro vykonávání těch nejzodpovědnějších povolání.
Lildie - portréty hidžer z období 2012-2016
Na okraji
Je pozdní odpoledne, horké květnové slunce postupně zapadá a pod most na velké křižovatce nedaleko stanice metra Kashere Gate přichází hlouček asi deseti dívek v tradičním ženském indickém oděvu. Skupinka se rozdělí do menších, které tak pokryjí různé proudy dopravy. Jednou z nich je i Sapna. Jakmile naskočí na semaforu červená, ozve se několik zatleskání, což je velmi důležitou součástí komunikace hidžer a provází je vždy také při průchodu městem, a tato pestře nalíčená dívka vyrazí mezi stojící vozidla. Jakmile se v bočním okénku objeví desetirupie, hidžra si ji vezme a na oplátku kroužením bankovkou nad vozem poskytne požehnání. Jen co se auta rozjedou, odchází zpět k pilíři a po chvíli se celá situace opakuje. „Chodíme sem každý den, někdy brzy ráno, dokud není ještě slunce příliš silné, a je dopravní špička, potom pozdě odpoledne. Je to těžká práce, neskutečně mě z neustálého chození mezi auty bolí záda a nemůžu dýchat, ale co naděláš,“ popisuje Sapna.
Sapna mezi auty, 2016
Situace hidžer se rapidně změnila za britského kolonialismu. Společně s dalšími skupinami byly označeny za kriminální živly a dostaly se tak do hledáčku policie a úřadů. Tradičně se hidžry živily (a mnohé dodnes živí) žehnáním novomanželům, nově narozeným dětem nebo běžným obyvatelům v různých každodenních situacích. Většina obyvatel Indie věří v jejich magickou moc, a proto se při důležitých rituálech životního cyklu snaží hidžry usmiřovat, nejčastěji finančními prostředky, výměnou za jejich kladnou sudbu. V posledních desetiletích ale dochází k ústupu od této tradiční profese a většina hidžer se tak dnes živí prostitucí nebo žebrotou, které jsou v Indii nelegální. Přesto právě tyto způsoby obživy jsou pro řadu zejména mladších hidžer nutností, protože mimo jiné přináší rychlé peníze, které zoufale potřebují pro poměrně nákladný proces přeměny, na který je dnes kladeno mnohem více nároků, než dříve. Řada těchto dívek dnes totiž podstupuje hormonální léčbu, depilaci vousů a ochlupení laserem, zavedení prsních implantátů nebo samotné odstranění genitálií. Vše si většinou platí samy nebo za pomoci svých guru.
Puja - obřad hidžer k usmiřování bohů, 2014
Dej mi, nebo tě nahlásím
Je pozdní březnový večer roku 2012 a Ritika mě bere do jednoho z parků, kde po večerech poskytuje erotické služby (khandžra ve fársí - jazyce hidžer), aby uživila své rodiče. Peníze ze zaměstnání v neziskové organizaci, kde v té době pracuje jako terénní sociální pracovnice pro lidi s odlišnou sexuální orientací nebo identitou, jí nestačí. Po chvíli, kdy postáváme na kraji chodníku mezi křovím a povídáme si, jdou kolem dva mladí muži. Jakmile nás minou, jeden z nich mě pevně chytá s nožem v ruce za paže, druhý lapí Ritiku a začne vyhrožovat. Pokud se mu zdarma nepodvolí, ublíží mi. Situace je nepřehledná a Ritika se snaží vyjednávat. Mladíci jsou ale neoblomní a tak Ritika začne intenzivně tleskat a volat různé klatby. Po chvíli se útočníci dávají na útěk. Strach z magie je silnější.
Ritika v Parku, 2014
Situace z parku, které jsem byl před čtyřmi lety svědkem, není ničím neobvyklým. Řada zejména mladých hidžer je z různých důvodů nucena živit se prostitucí. Díky aktuálně nízkému společenskému postavení nemají šanci se dovolat spravedlnosti. V roce 2013 navíc znovu vstoupil v platnost zákon 377, který zakazuje pohlavní styk mezi osobami stejného pohlaví. Policie, jejíž někteří členové i do té doby využívali svého postavení k šikaně prostitutů a prostitutek, tak získali novou zbraň k vydírání. „To, že tě policajt přinutí k sexu zdarma, není výjimečné. Vyhrožují ti, že to, že se prodáváš, řeknou tvým rodičům, nebo tě rovnou vezmou na stanici. Nedá se proti tomu bránit,“ říká Ritika a její slova potvrzují i další. Zranitelnosti hidžer využívají i běžní zákazníci, protože vědí, že hidžra případ znásilnění nebo obtěžování na policii nahlásit nepůjde. Sama by tak totiž byla pravděpodobně popotahována za nelegální činnost.
Jeden z četných protestů v Dillí po znovuzavedení zákona 377, 2014
Fatální coming out
Pro běžnou indickou rodinu je informace o tom, že se jejich syn cítí jako žena a chce se stát hidžrou, zdrcující. Pro rodiče takový coming out znamená veřejnou ostudu a posměch. Proto je velmi časté, že se transsexuálové se svými rodinami rozcházejí ve zlém a ty je zavrhnou. Přesto se ale objevuje čím dál více případů, kdy jsou rodiče se svým potomkem i nadále v kontaktu.
Rodiče Ritiky znám už víc než čtyři roky. V momentě, kdy jsme se seznámili, o rozhodnutí svého syna Rádžúa věděli, bylo však tabu o tom hovořit. Rodiče pravidelně Ritiku vykazovali z domu a nutili ji žít plně mužskou roli, aby rodině nedělala ostudu. Také díky aktivitě některých transgender aktivistek, které s rodinou intenzivně komunikují, je po čtyřech letech situace jiná. Rodina novou identitu svého syna, i když s velkou mírou sebezapření, přijala. I když musí Ritika v domě svých rodičů vystupovat v mužské roli, udržují s ní dnes i přesto, že žije převážně u své guru Síty, vřelé vztahy.
Ritika se líčí, zatímco její otec předstírá, že se dívá na televizi a nic nevidí, 2014
Hledání vlastní identity je dlouhodobý složitý proces, který však byl u většiny z hidžer, které znám, obdobný. Chlapec se v momentě, kdy si začne uvědomovat svou odlišnost, začne rozhlížet po komunitách lidí, kteří by se mohli potýkat s podobnou situací. Začne se proto setkávat se skupinami takzvaných kóthí. Jedná se o specifickou indickou skupinu mužů, kteří jsou homosexuální a vyznačují se svou feminitou. Ať už v sexuálních preferencích, kdy zjednodušeně řečeno zastávají ženskou roli, tak v komunitě ostatních kóthí a hidžer, kdy často přijímají ženská jména, gestikulaci a někdy i oblečení. To vše však pouze v prostředí komunity, mimo ni žijí klasickou mužskou roli a nezřídka mají také kvůli silným tlakům společnosti manželky a děti. Hidžra většinou procesem identifikace jako kóthí sama projde, po čase však dojde k závěru, že není jen femininním mužem, ale chce se stát ženou. Už jako kóthí si najde svou guru, která ji bude procesem přeměny provázet, a ona se tak stane její čélou.
Skupina kóthí při líčení a přípravě na večírek, 2014
V síti nové rodiny
„Znáš přece Sítu, ne? Ona je teď moje guru. Bydlím u ní, u rodičů jen občas přespávám, když jim vezu peníze. Chci ti ukázat, jak teď bydlím,“ říká Ritika, sedáme na skútr a jedeme její guru navštívit. Bydlí v úzkém vyšším domku v řadové zástavbě na předměstí Dillí. Centrálním bodem je Sítina ložnice, kde na posteli leží její přítel (girijá) a další dvě hidžry, Sítiny čély, jedí společně večeři a popíjejí. Čély se starají o domácnost výměnou za ochranu, pracovní příležitosti a rodinné zázemí, které svým čélám (dcerám nebo chráněnkám) poskytuje. Až na výjimky má svou guru (matku a ochranitelku) každá z hidžer. Guru je provází obtížným obdobím, kdy bojují se svou identitou i biologickou rodinou. Poskytuje jim azyl a neméně důležité finanční prostředky. Čély také pro svou guru pracují, vydělané peníze jdou většinou do společné kasy domu (dérá), pod který dané hidžry náleží, a jejich guru je potom pravidelně vyplácí. Guru současně hradí náklady spojené s přeměnou svých dcer, za což očekává, že se o ni v době jejího stáří postarají. Vznikají tak pevné rodinné struktury matek, sester, tet, babiček a sestřenic, které identitu té které hidžry určují také v rámci mezikomunitních vztahů.
Jednotlivé hidžerské domy pak mají své pevně vymezené areály, v jejichž prostředí mohou pracovat – a to ať už ve smyslu tradičního žehnání novomanželům a novorozencům, tak prostituce nebo žebroty. Jakmile některá z hidžer vstoupí ve věci byznysu do prostoru jiného domu, bude jinou komunitou lynčována. Tento systém tak zachovává rovnováhu, upravuje vzájemné vztahy mezi rozličnými komunitami a zajišťuje také konkurenceschopnost jednotlivých domů.
Skupina hidžer při prohlížení fotografií svých guru, sester a tet
Koupená láska
„Nejvíc mě děsí samota. Mam sice svojí guru a kámošky, ale kluka, kterej by to se mnou myslel upřímně, asi těžko najdu. Kdo by se zamiloval do hidžry, že jo? Všichni to jsou jenom šmejdi, který vám to chtěj udělat, odhodit vás na chodník a jít dál. A pokud s váma zůstanou, tak jenom pro prachy. Ale já fejk fakt nepotřebuju!“ napsala před čtyřmi lety ve svém emotivním textu, skrz který popisovala svůj život, Ritika. Jedním odstavcem tak vystihuje snad největší trauma, se kterým se hidžry potýkají. Najít si partnera, který by za vámi stál a veřejně se k vám hlásil, je, pokud jste hidžra, velmi těžké. Proto se často kolem těchto komunit točí muži, kteří se snaží ze zoufalé situace těchto žen získat nějaký prospěch – zejména finanční. Hidžry velmi často své partnery vydržují, kupují jim drahé dárky a oni tak s nimi zůstávají. A takové svazky nebývají příliš stabilní a nezřídka končí špatně.
„Vidíš tu jizvu?“ Ukazuje asi čtyřicetiletá Rúpa na svůj z poloviny znetvořený obličej a dekolt. „To byl můj girijá, pohádali jsme se a on na mě chrstl kyselinu. Aby se mi pomstil a já už nebyla krásná,“ doplňuje, zatímco se líčí před zrcadlem. Není první z hidžer, s nimiž jsem se setkal, kterou takový osud ze strany jejího partnera postihl. Právě pro své velmi špatné postavení a nedůvěru v policii jsou hidžry téměř bezbrannými a snadnými obětmi domácího násilí. Mnohdy ho pak trpí, mimo jiné i proto, že se obávají samoty.
Rúpa při líčení ve svém bytě,2014
Znám ale také příběhy, které mají šťastné konce. Prítí jsem poprvé potkal před čtyřmi lety, kdy se živila prostitucí. Právě podstoupila odstranění genitálií a transplantaci prsních implantátů. Byla zbrklá, živelná a zdála se téměř nezkrotná. Dnes má muže a dvě děti, které si adoptovala od rodin, jež se o své děti nedokázaly postarat. Žijí společně v malém domku na předměstí a mě při poslední návštěvě před měsícem naplnil pocit radosti. Prítí se totiž dnes věnuje výhradně magii a působí jako šťastná, milovaná a sebevědomá žena.
Foto: Lukáš Houdek