Důležitým motivem nové publikace je závislost na technologiích. Vaše předchozí knihy byly o minulosti. Proč jste se tentokrát zaměřil na budoucnost?
Už delší dobu jsem přemýšlel, jak se naše společnost bude vyvíjet. Nejblíž mám ke školství, ale také k biologii, kterou jsem studoval, tak mě napadlo popsat, jak asi bude vypadat náš svět za třicet let. Předpokládal jsem, že všechno bude pod kontrolou, všude budou kamery a senzory. Jedním z důležitých impulsů při psaní bylo i to, jak často ve škole řešíme používání mobilů a celkově závislost na technologiích. Napadlo mě, že hlavní hrdina mého románu Rekrut 244, čtrnáctiletý Jony, bude online neustále. Veškerý jeho čas i kontakty s rodinou či kamarády bude naplánovaný a monitorovaný. A Jonymu dlouho nepřipadá divné, že se v podstatě podvolil všudypřítomnému systému, až do chvíle, kdy je vybrán pro speciální armádní výcvik.
Zajímavou linkou v knize jsou Jonyho emoce. Zpočátku není vůbec zvyklý o nich komunikovat, ale to se postupně mění…
Téma duševního zdraví je něco, co mě dlouhodobě zajímá. Hodně mě inspirovalo, co jsem viděl v době lockdownu. Naplno mi došlo, jak je pro mladé lidi náročné, když musí fungovat jen v online prostředí a nemohou se vídat osobně se svými spolužáky. Když porovnám situaci v době mého dospívání v 80. letech a dnes, tak je to obrovský rozdíl. Nemuseli jsme řešit vliv technologií, natož sociálních sítí. Všichni jsme měli společného nepřítele a doba byla pomalejší a klidnější. Také jsme byli mnohem psychicky odolnější. Současní dospívající jsou pod velkým tlakem. Odmalička vyrůstají v online světě a veškeré změny vnímají extrémně citlivě. Pouštějí emoce na maximum, žijí často virtuálně, a přitom touží po skutečném životě, a ne dopaminových šidítkách, jen mnohdy sami neumí z toho prostoru vystoupit. A co my, dospělí? Učíme děti, jak vnímat emoce, navazovat vztahy, jak se například vypořádat s kritikou nebo jak se aspoň na chvíli odpojit od technologií a užít si třeba den v přírodě? Nebo o tom jen mluvíme?
Jaké změny byly u vás ve škole v době lockdownu?
Naše děti jsou zvyklé, že chodíme hodně do přírody. Takže pokud to jen trochu šlo, tak jsme byli venku. Kompletní přesun vyučování do online prostředí byl pro ně hodně obtížný. Mnozí snášeli velmi těžce, že se nemohli osobně vídat se spolužáky. Měli nejrůznější psychické problémy. Někteří prožívali vysloveně sociální fóbie, jiní depresivní stavy. Zpětně jsme se dozvěděli, že někdo řešil i myšlenky na sebevraždu… My se opravdu snažíme, aby naši studenti věděli, že se na nás můžou kdykoliv obrátit, když je něco trápí. Každý týden máme tříhodinové bloky, kde si občas i povídáme o duševním zdraví. Učíme děti pracovat se stresem, emocemi, i když je to jen kapka v oceánu. Domnívám se, že téma duševní hygieny by mělo být povinnou součástí výuky. Bohužel Ministerstvo školství v tomhle úplně zaspalo. Všichni přece víme, jak velký dopad na psychiku měla pandemie na mladé lidi, ale není vůle s tím něco dělat.
Proč se tento problém neřeší?
Lidé střední generace stále neuznali, že závislost na technologiích je něco, s čím sami bojují. A přitom se všichni shodujeme, proč je duševní zdraví mladých důležité a je to v podstatě tikající bomba. Školy s tímto problémem moc nepracují, protože na to nemají dostatečný časový prostor. Leckdy by stačila třeba jedna třídnická hodina týdně, kdy se učitel pobaví s dětmi, jak jim je, zda je něco netrápí. Pokud by tohle nařídilo ministerstvo, tak jsem si jistý, že by se prostor na školách našel. Však 80 procent škol přijme to, co se jim nařídí. Jenže místo toho, aby ministerstvo zařadilo tohle téma do výuky, tak přidalo IT hodiny navíc…
Ve vaší nové knize Rekrut 244 je příběh Lukáše, který se zamiluje do kamaráda. Proč právě tento motiv?
Možná si někdo myslí, že jsem to tam dal kvůli tomu, abych následoval trend, který je všude možně. V knihách nebo ve filmech je čím dál víc příběhů z LGBT komunity. Já to ale vnímám úplně jinak. Chtěl jsem prostě ukázat, že takové zamilování do kamaráda je něco normálního, co se mezi mladými lidmi běžně děje. Tak trochu jsem předpokládal, že někteří čtenáři budou tenhle motiv kritizovat, ale nic takového se nestalo. Dokonce ani od přátel, které mám v církevních kruzích. Myslím, že je důležité, aby mladí vnímali, že sexualita není tabu. Nejen v rodině, ale ani ve škole. V 90. letech, když jsem založil naše gymnázium, tak se o tom ve společnosti ještě moc nemluvilo. Zpětně vím, že skoro v každé naší třídě byl někdo, kdo řešil téma homosexuality, ale „ven“ s tím šel až po maturitě nebo i po mnohem delší době.
Ostatně podobné téma bylo i ve vaší předchozí publikaci. Proč jste ji věnoval Filipu Havlíčkovi, který spáchal sebevraždu kvůli své homosexualitě?
Znal jsem Filipa jen z vyprávění jeho babičky Marie Rút Křížkové. Spolupracovala s námi na projektu Terezínská štafeta, který mapuje osudy dětí a dospívajících v ghettu. Poté, co Filip spáchal sebevraždu, mi řekla, že by se to nestalo, kdyby chodil na naši školu. Věděla, že u nás se o sexualitě i všech problémech bavíme otevřeně. Jenže u Filipa šlo o souběh několika událostí, které ho dovedly k tomu rozhodnutí, že si nezaslouží žít, jak napsal v dopise na rozloučenou. Byl z věřící rodiny a když slyšel, co říká kněží o homosexualitě, přestal do kostela chodit. Ale i tak dospěl k tomu, že nikdy nebude jako ostatní. Nikdy nebude smět vzít svou lásku za ruku, aniž by na něj ostatní divně koukali. Moje kniha Labyrint nedokončených setkání je o klucích v současnosti, kteří najdou deník chlapců z terezínského ghetta. Napadlo mě, že knihu věnuji Filipově památce. Jeho babička byla z toho nápadu nadšená.
Kdy téma sexuality ve škole probíráte?
Poprvé se o něm bavíme, když jsou děti v primě (6. třída). Téma sexuální orientace a identity pak systematicky otevíráme v tercii (8. třída) na projektovém dopoledni. Nikdy nechci, aby to bylo nějaké prvoplánové povídání. Vždy se snažíme, aby to téma děti vnímaly přes konkrétní příběhy. V rámci tříhodinového bloku jim promítáme americký film Já, Simon. Hlavní hrdina je v pubertě a řeší svou sexualitu. Během projekce film zastavujeme a bavíme se o konkrétních situacích. Například je tam scéna, kdy se Simon podivuje, proč se má coming out týkat jen gayů. A spolužáky inspiruje k tomu, že se také „přiznávají“. Někdo je prostě gay, někdo heterosexuál. Nic, co by mělo vzbuzovat údiv. Téma coming outu jsme také řešili při nedávné besedě. Pozvali jsme dva naše absolventy: jeden je gay a druhý trans. Byla to velmi silná a otevřená debata.
Co mladé lidi nejvíc zajímalo?
Diskutovali jsme například o tom, jak vnímají, že se teď hodně mluví o všech možných identitách. Pro některé dospívající je tohle opravdu matoucí. Může to v nich vyvolávat pocit, že když nejsou jednou z těch identit, tak je s nimi něco „špatně“. V rámci besedy také zaznělo, že ani LGBT komunita není jednotná. Je mnoho lidí z této komunity, kteří chtějí žít jako ostatní a nemají potřebu se veřejně angažovat ani nechtějí chodit například na průvody nebo demonstrace. Chtějí být jako ostatní. Rádi bychom se tématu sexuality věnovali podrobněji. Filipova teta, moderátorka Ester Janečková, je jednou z iniciátorek online poradny S barvou ven. Je určena těm, kteří se chtějí pobavit o své sexualitě. Před časem jsme oslovili zástupce této poradny, zda by někdo od nich mohl přijít k nám do školy a debatovat se studenty například o coming outu nebo o tom, s jakými předsudky se potýkal. Prý zatím takové besedy nedělají.
Mluvili jsme hlavně o studentech, ale jak je téma homosexuality vnímané mezi pedagogy?
Školní prostředí je v tomhle dost problematické. Sice je podle nejrůznějších průzkumů čím dál víc lidí, kteří říkají, že nemají s LGBT problém, ale ve školství žádný velký posun nevnímám. Stále jsou pedagogové, kteří raději tají svou orientaci, protože se bojí, jaká by byla reakce kolegů v práci nebo i žáků a jejich rodičů. A to jsme v Praze, kde je situace asi nejliberálnější v republice. Pro starší pedagogy je homosexualita stále problém. Myslím, že bude trvat minimálně jednu generaci, než se názory a hlavně celkové vnímání odlišnosti jakéhokoliv druhu zcela změní.
Foto: Matouš Bičák