Své rodiče nikdy nepoznal. Matka ho bezprostředně po narození nechala v kojeneckém ústavu, odkud putoval spolu s dalšími čtyřmi dětmi do pěstounské rodiny. Dalších devět let prožil v ne zrovna láskyplném prostředí. Nejtěžší byla podle něj v tu chvíli především bezmoc. „To, co jsem zažil u pěstounů, jsem nezažil ve všech ústavech, kterými jsem prošel, dohromady. Rodina nefungovala tak, jak by měla. A my jako děti, které měli tolik let v péči, jsme to v sobě dusily a neměly to jak ventilovat, což se na nás ve výsledku nepříznivě podepsalo,“ poodhaluje jednotlivé střípky ze svého života. Od narození totiž vyrůstal rovnou v šesti ústavních zařízeních včetně diagnostického ústavu a léčebny, kam byl umístěn na čtyři měsíce kvůli sebepoškozování. Dnes to vnímá tak, že se za vědomým ubližováním, které bylo namířeno proti vlastnímu tělu, skrývalo volání o pomoc.
„V období puberty jsem pěstounům začal být nepohodlný, a tak jsem skončil až do svých osmnácti let v děcáku. Po mně tam skončili i ostatní, protože na pěstouny začalo chodit oznámení o zanedbání péče,“ objasňuje důvody Ladislav. Navzdory nelehkému životnímu osudu dnes vede organizaci, která se snaží podporovat děti v jejich osobním rozvoji a připravit je na reálný život za zdmi dětského domova. „Děti v akci jsem založil bezprostředně po svém odchodu z dětského domova spolu s ostatními kolegy, protože jsme chtěli něco změnit. Považujeme za výhodu, že problematiku ústavní péče může většina z nás hodnotit i z vlastní zkušenosti. Dává nám to možnost porozumět lépe dětem, které vyrůstají bez jakékoliv podpory rodiny a musejí se spolehnout jen sami na sebe,“ vysvětluje Ladislav, který stojí v čele organizace už čtvrtým rokem. Diář má na několik měsíců plný a prakticky se nezastaví. Spolupracuje s třemi desítkami dětských domovů a organizuje pro ně řadu sportovních, pobytových a charitativních projektů. Není výjimkou, že v jednom týdnu probíhají i tři různé akce. Děti mají možnost prožít víkend hraní sportovních her, vyřádit se v bazénu nebo se zúčastnit různých výletů. V jeho snaze mu pomáhají tři týmy, které působí v Ústeckém, Olomouckém, Jihomoravském a Pardubickém kraji. Vedle toho jezdí po středních a vyšších odborných školách napříč republikou, kde se se studenty dělí o svůj příběh a zkušenosti ze své dobročinné organizace. Naposledy jej na své půdě uvítala Střední odborná škola a Střední zdravotnická škola v Benešově nebo Gymnázium Mozartova v Pardubicích.
Hledá se talent
Pátým rokem organizuje i celostátní soutěž Hledá se talent, která dává možnost dětem z dětských domovů ukázat svá nadání. Doposud se přihlásilo pětadvacet dětských domovů a očekává se přibližně 150 účastníků. Kategorie se různí, některé děti tančí, hrají na hudební nástroj nebo si připraví kouzelnické vystoupení. Vítěze se snaží organizace Děti v akci podporovat po celý rok v jejich talentu, protože ne vždy je možné, aby děti vyrůstající v institucionální péči docházely na nejrůznější kroužky, které by je mohly nasměrovat tím správným směrem.
„Sám mám za sebou podobnou zkušenost. Když jsem přišel za vychovatelem, že bych rád chodil někam na kroužek, řekl mi: ‚Hele, kdybych zaplatil kroužek tobě, tak za mnou přijde dalších čtyřicet dětí, že chtějí taky, a na to prostě nemám.‘ Proto se snažíme díky našim projektům podporovat konkrétní děti v tom, co je baví,“ vysvětluje a zdůrazní, že v minulosti například podpořili nadějnou gymnastku, která se poté kvalifikovala na mistrovství České republiky. Aktivity sdružení jsou bez jakékoliv státní či evropské dotace. S touto myšlenkou právě organizace před lety vznikla.
„Vše, co děláme, máme založené na transparentním financování od soukromých dárců, kteří přispívají také svým srdcem. Pravidelně s námi na akce dětských domovů jezdí a vidí, kde a jakým způsobem jejich peníze pomáhají,“ přibližuje Ladislav. Jen v loni na Vánoce rozdali organizátoři akce díky podpoře dárců a patronů více jak 500 úhledně zabalených vánočních dárků, které putovaly k opuštěným dětem. Povedlo se to především díky dražbě desítky dresů českých vrcholových sportovců, kteří se každoročně zapojují do předvánočního charitativního projektů organizace. Dres do dražby věnovali například fotbalisté Adam Hložek a Patrik Schick. Výtěžek 190 400 korun pokryl většinu nákladů na nákup vánočních dárků pro děti, které vyrůstají bez svých biologických rodin. Nejčastěji si děti přály hračky, pomůcky do školy nebo oblečení. Do akce se zapojily i patronky - Česká Miss a světová Miss Earth Water 2019 Klára Vavrušková nebo herečka Simona Lewandovská, které svou přítomností podpořily děti v dětském domově v Prostějově a Plumlově.
„Je pravda, že jsme letos citelně pocítili, že zájem některých sponzorů se přeorientoval na pomoc Ukrajině a lidem, kteří vlivem války ztratili svůj domov. Rozhodli se, že ze svého ročního budgetu na dětské domovy neuvolní žádné finance, což plně chápeme a respektujeme. Přesto se ze všech sil budeme snažit, abychom děti i nadále mohli v jejich aktivitách podporovat tak, jak tomu bylo v předchozích letech,“ říká a prozrazuje, že se aktuálně dá organizace a její aktivity podpořit na sbírkovém portálu Donio.
Nálepka ústavní dítě
I díky své spolupráci s dětskými domovy se Ladislav skrze svoji organizaci snaží odbourávat zažité předsudky a stereotypy, které jsou s institucionální péčí stále ještě úzce spjaty. Představy o tom, jak to v ústavní péči funguje, jsou často zkreslené a stereotypní. „Když jsem studoval na předchozí střední škole, učitelka před celou třídou řekla, že pocházím z dětského domova. V tu chvíli se chování spolužáků vůči mně negativně změnilo,“ přiznává Ladislav a dodává, že stačilo veřejně zamávat nálepkou ústavní dítě a člověka to okamžitě poškodilo. Přitom si málokdo uvědomí, co takové dítě má už za sebou a jak těžké je se s nepřízní osudu mnohdy vyrovnat. Podle Ladislava je problém především v informovanosti společnosti, což je velkým úkolem i samotných zařízení. Lidé mají představu, že v dětských domovech žijí pouze vyvrhelové společnosti a vůbec je nenapadne, že děti za svůj osud absolutně nemohou.
„Píšou nám lidi na sociálních sítích, že si mysleli, že v dětském domově jsou umístěny pouze romské děti. Někdy mi přijde, že jsou doslova zklamaní, když na fotce, kterou zveřejníme z naší akce, vidí větší počet dětí z majority,“ vysvětluje Ladislav. Na tohle téma vedl i nedávnou diskuzi se studenty střední školy během pořádané besedy. I jim vysvětloval, že se počet romských dětí v zařízeních liší kraj od kraje. Například Ústecký kraj má podle něj větší počet romských dětí umístěných v dětském domově, jelikož si drží první příčky v nižších úrovních vzdělanosti. Zároveň se zde nachází i nadprůměrný podíl obyvatel, kteří mají nejvyšší dosažené vzdělání střední bez maturity a potýkají se s nezaměstnaností. Z praxe však podle Ladislava vyplývá, že v Česku chybí podpora biologických rodin, kterým jsou děti odebírány na základě jejich nepříznivé socioekonomické situace.
„Osobně jsem se například u romských dětí nesetkal, že by byly týrané či sexuálně zneužívané. Ty důvody byly skutečně socioekonomické. I já jsem byl svým rodičům odebrán kvůli špatné sociální a ekonomické situaci,“ přiznává a zdůrazní, že se setkal s případy, kdy v malém bytě žilo osm osob a to byl důvod k odebrání dítěte. „Stát by přitom měl pro tyto případy připravit podporu rodin tak, aby v nich děti mohly zůstat,“ je přesvědčený.
Foto: Barbora Ulrychová a Martin Kříž