Šestadvacetiletá Zuzana Vuová byla první Češkou v mládežnické organizaci OSN, dnes je její regulérní zaměstnankyní a žije a pracuje v Keni. Pochází ze severočeského Mostu z vietnamské rodiny. Přestože je dnes úspěšnou mladou ženou, která si splnila sen, nebyl její život vždy ideální. Během dospívání zažívala pro svou odlišnost šikanu. „Nechtěla jsem být jiná, protože mi děcka ve škole a cizí lidé na ulici dávali zabrat. Nadávky a urážky,“ vzpomíná. „Kvůli tomu jsem spíše tíhla k tomu, abych měla české kamarády, abych byla viděna jako ‚česká‘, a protože jsem věděla, že když budu s českými přáteli, ostatní si méně dovolí být zlí. Trvalo mi dlouhé roky, než jsem začala být na svůj původ pyšná,“ doplňuje. Dnes je na své druhé misi OSN, žije v keňském Nairobi, kde pracuje na programu organizace pro lidská sídla ve snaze o zlepšování života ve slumech. Je vzorem a inspirací pro mnohé mladé Čechy i Vietnamce. „Nejednou za mnou přišly dívky z vietnamských rodin s tím, že je trápí, že jim jejich otec nedovolil studovat to či ono nebo pracovat v zahraničí, ale že je moje story nakopla a inspirovala. Vlastně mi vůbec nedošlo, jaký dopad bude mít moje působení v zahraničí. Tušila jsem, že by bylo skvělé mít někoho z naší vietnamské komunity v české delegaci, ale nečekala jsem takovou odezvu z řad mladých dívek,“ dodává.
Jak ses dostala k práci v OSN?
Někdy si říkám, že to byl osud, protože se jednalo o zajímavé načasování. Nečekaně jsem prošla dvěma příjímacími řízeními v téměř stejnou dobu, což znamenalo, že mi byly v průběhu půl roku nabídnuty dvě rozdílné role související s prací v OSN. Poprvé to bylo v roce 2016, kdy jsem si okusila diplomatickou práci jako první česká mládežnická delegátka do OSN, což mi umožnilo hájit a jednat o zájmech a potřebách mladých lidí na půdě této organizace. Pár měsíců poté jsem získala post v Sekretariátu OSN v Libanonu, kam jsem se pak odstěhovala v roce 2017, tenktokrát už jako regulérní zaměstnankyně. Počátkem tohoto roku jsem započala svoji druhou misi, tentokrát v Keni.
Jak těžké bylo v OSN uspět?
To je těžké obecně říci, kariéru v OSN je možné nastartovat různými cestami, k tomu je tam mnoho příležitostí v rozličných oborech pro lidi s různými kvalifikacemi a dovednostmi. Pro mladé lidi jako já je ale ta cesta rozhodně obtížná, hlavně pokud se chcete stát takzvaným „staff“, tudíž zaměstnancem organizace, čímž se nemyslí stážista nebo konzultant. Jednou z mála cest pro mladé profesionály je právě to příjímací řízení, kterým jsem prošla. Před tím jsem si dokonce představovala, že jednoho dne budu svým vnoučatům vyprávět o tom, jaké to je naivně se ucházet o práci v Organizaci spojených národů. Myslela jsem si, že je to nemožné – i přesto, že se snažím toto slovo nepoužívat. Ani v nejšílenějším snu jsem si nemyslela, že teď budu moci vyprávět příběhy z Blízkého východu, Afriky a o tom, jaké to je, jednat jménem České republiky na mezinárodním poli. Pokud bys to chtěl kvantifikovat, tak je ta míra úspěšnosti velmi nízká, ze zhruba 40 tisíc kandidátů se dostane na seznam úspěšných uchazečů každý rok méně než čtvrt procenta. Z tohoto seznamu pár desítek lidí pak další rok, dva až tři OSN nabírá na vhodné pozice. Když se ale nenajde žádný post, na který se hodíte, máte smůlu a ze seznamu vás vyškrtnou. A i to se stává. Takže bych to shrnula tak, že mě do OSN dostala důkladná příprava, obrovská dávka trpělivosti a trochu štěstí.
Jaký byl tvůj pobyt v Libanonu?
Skvělý, nemohla jsem si přát lepší první misi. V práci jsem měla talentovaný tým a mimo práci jsem se bavila objevováním země. Měla jsem totiž osobní pravidlo, že jsem každý týden buď musela objevit něco nového - město, památky, restauraci - nebo se něčemu novému přiučit, například místní kultuře nebo jazyku. Nechtěla jsem být tím expatem, který se přestěhuje do nové země a žije si ve své západní bublině. Takže jsem tuto zemi křížem krážem procestovala, promluvila s mnoha zajímavými lidmi a přejedla se libanonské a arménské kuchyně. Libanon mě natolik nadchl, že jsem se i v Keni přihlásila na kurzy arabštiny, abych se mohla jednoho dne vrátit na Blízký východ.
Jaká je tamní kultura a náboženství?
Je to malá země, přesto neskutečně rozmanitá. Jejich kulturního bohatství, náboženské rozmanitosti a historické stopy si nejde nevšimnout. Vyjeďte z Bejrútu a pochopíte, proč je Libanon jedna z nejstarších zemí na světě. Všude narazíte na památky, které odráží různé etapy historie - fénickou, římskou, byzantinskou. Nemusíte tedy ani jezdit moc daleko, v Bejrútu máte ve stejné ulici křesťanský kostel, osmanskou muslimskou mešitu, románské lázně a o kus dále modernistické obchodní centrum, architekturou připomínající doby francouzského kolonialismu. Dneska je Bejrút mix kultur i jazyků. Pro mě bylo normální, abych si šla po ránu objednat kávu v angličtině ve čtvrti Gemmayze, která je plná mladých lidí a expatů, po kurzu arabštiny pak koupit svačinu a procvičit si arabštinu v převážně muslimské čtvrti Hamra a večer si objednat večeři ve francouzštině v křesťanské Achrafieh.
Jací jsou v Libanonu lidé?
Libanonci jsou známí svojí vřelostí a přívětivostí, což můžu potvrdit. Nejednou se mi stalo, že mi kavárnice nebo spolusedící v autobuse či letadle řekli, „tady je moje číslo, kdybys někdy něco potřebovala.“ Nebo po práci jsem si chodívala do supermarketu pro ovoce a zeleninu. Býval tam starší pán, vždy mě pozdravil tak, že zazpíval verš z písničky „Susanna, Susanna, I am crazy loving you“ a pak mi dával lekci arabštiny zadarmo. Ukázala bych na nějaké ovoce, on by ho přeložil do arabštiny, až jsem si po čase uměla sebevědomě říct o půl kilo meruněk.
Jak jsi zmínila, žiješ dnes v Keni. Jak velká je to oproti Libanonu změna?
Veliká, jedná se o dvě naprosto rozličná místa. Musím ale uznat, že i na Keňu jsem si rychle zvykla. Zatímco jsem si Libanon zamilovala pro pohostinnost, spontánnost, kontrasty a určitý chaos, Keňu pak pro faunu a floru, škálu barev a vzorů a radost ze života. V Bejrútu mi chyběla zeleň, kterou tu v Nairobi mám až až. Je zde i lepší podnebí, protože se nacházíme v nadmořské výšce 1700 metrů, takže nemusím řešit vlhké klima a přehřáté léto. Zato tu musím více řešit bezpečnost, po Bejrútu jsem se pohybovala bez potíží ve dne v noci, což úplně tak nejde v Nairobi. V neposlední řadě bych zmínila jiný životní styl, který tu panuje. Nenajdete tu tak opulentní a do očí bijící okázalost jako v určitých částech Bejrútu, život je zde umírněnější, není potřeba ukazovat, nakolik jste bohatý.
Na čem v Keni pracuješ?
Pracuji teď v Programu OSN pro lidská sídla UN-HABITAT, jehož hlavním cílem je podpora rozvoje udržitelných lidských sídel a přístup k adekvátnímu bydlení pro každého. Můžete si pod tím představit například otázky týkající se zlepšování městských částí nebo slumů, nebo jak reagovat a zmírňovat dopady v důsledku změn klimatu. Urbanizace má v dnešní době jasně viditelný dopad, poprvé v historii žije více než polovina lidí na světě ve městech a tento trend se bude podle předpovědí stupňovat. To s sebou přináší výzvy. Pokud vaše město, kraj či stát například neinvestuje čas a úsilí do podpory městského a územního plánování i rozvoje a pokud do těchto rozhodnutí nezačlení i vlastní obyvatele, můžete tak skončit se špatnou infrastrukturou, neadekvátními systémy kanalizace, sociálně vyloučenými oblastmi a tak dále. To pak vede k celé řadě problémů. Má práce spočívá v navrhování a implementaci programů, které umožní různým aktérům - například starostům, seniorním úředníkům, místním zastupitelům, ale také studentům - získat znalosti a dovednosti v řešení těchto a jiných relevantních výzev. Pracujeme s vládami členských států, univerzitami a jinými organizacemi a pořádáme různé workshopy a školení, pro širší publikum máme i on-line přednášky. Protože vědět, že lidská sídla by měla být udržitelná, je jedna věc, ale umět toho dosáhnout, je věc druhá. A my se snažíme zlepšovat právě tyto kapacity, aby se strategie OSN o naplnění udržitelných cílů staly skutečností.
Ty sama jsi z první generace vietnamských dětí. Jaké to je být rozkročená mezi kulturami?
Jako dítě jsem se s mým multikulturním zázemím smiřovala špatně. Nechtěla jsem být jiná, protože mi děcka ve škole a cizí lidé na ulici dávali zabrat - nadávky, urážky. Kvůli tomu jsem spíše tíhla k tomu, abych měla české kamarády, abych byla viděna jako „česká“, a protože jsem věděla, že když budu s českými přáteli, ostatní si méně dovolí být zlí. Trvalo mi dlouhé roky, než jsem začala být na svůj původ pyšná. A teď bych na tom samozřejmě nic neměnila. Na druhou stranu fakt, že jsem vyrůstala mezi kulturami, pro mě ale také znamenalo, že jsem si brzy oblíbila studium cizích jazyků. Uvědomila jsem si, že jsem díky znalosti českého jazyka měla tu příležitost sbližovat kulturu mých rodičů s tou českou tím, že jsem svým přátelům vyprávěla o naší kuchyni, zvycích. No a protože jsem řešila stejné trable, kterými si procházeli i oni, zjistili, že jsme vlastně všichni uvnitř stejní. V mládí jsem kvůli tomu chtěla být tlumočnicí a jako jeden z mých vysokoškolských oborů jsem si vybrala románské jazyky. Na konci střední školy o mně spolužáci žertovně napsali, že se jednoho dne stanu velvyslankyní do 49 zemí. No a podívejte se, teď sloužím 193 členským státům OSN.
Je složitá mezigenerační shoda? Nebo se s rodiči shodnete?
Myslím, že není neobvyklé pro moji a mladší generaci vietnamsko-českých dětí, aby měly na školu, kariéru a rodinný život úplně jiný pohled na věc než jejich rodiče. To očekávání, že budete poslušné dítě, které se vydá na dráhu lékaře, ekonoma či právníka a potom se vdáte a přinesete do rodiny vnouče, nebo nejlépe dvě, před svými třicátinami, tam pořád je. Já jsem trošku jiný případ, oba moji rodiče jsou velmi chápaví a tolerantní, a já byla se svými ambicemi až drzá. Jako šestnáctiletá holka jsem přišla s tím, že se chci na rok odstěhovat do zahraničí. Neřekli mi ne, můj táta věděl, že by to pro mě mohla být dobrá příležitost. Na vysoké mi nenutili žádný obor a nikdy mi nediktovali, kam se smím či nesmím stěhovat. Jenom díky jejich důvěře jsem mohla následovat své zájmy a sny, získat cenné zkušenosti v zahraničí, bez kterých bych určitě nemohla v OSN uspět. Uvědomuji si ale, že mám obrovské štěstí, hlavně protože jsem nejmladší v rodině a k tomu žena. Nejednou za mnou přišly dívky z vietnamských rodin s tím, že je trápí, že jim jejich otec nedovolil studovat to či ono nebo pracovat v zahraničí, ale že je moje story nakopla a inspirovala. Vlastně mi vůbec nedošlo, jaký dopad bude mít moje působení v zahraničí. Tušila jsem, že by bylo skvělé mít někoho z naší vietnamské komunity v české delegaci, ale nečekala jsem takovou odezvu z řad mladých dívek. Říkaly, že je pro ně super vidět vietnamskou holku, jak řádí ve světě. Je moc fajn bourat bariéry.
Jaké místo má v tvém životě Most?
Obrovské. Most nemá dobrou pověst. Nezaměstatnost, kriminalita, sociálně vyloučené oblasti, špatná kvalita ovzduší. Bez Mostu bych ale nebyla taková, jaká jsem, sociálnější a solidárnější. Uvědomuji si, že může být vaše dítě sebetalentovanější, pokud ale nemáte to správné zázemí a přístup k informacím, bude ve větší nevýhodě než děti z bohatších a vzdělanějších rodin. Proto jsem se snažila na tyto rozdíly poukazovat, a to jak v OSN, tak i na školách, kam jezdím besedničit.
Je ti šestadvacet let. Jak vnímáš svou generaci?
Myslíš takovou tu stereotypní image mileniála? Že je pro ně důležité, aby jejich práce byla smysluplná a měla pozitivní dopad? Že důležitější než materiální věci jsou pro ně zážitky a že jim záleží více na životním prostředí a podobně? Tak tu image ztělesňuji dokonale. A řekla bych, že mnoho lidí z mého okolí se v těchto charakteristikách také vidí. Když dám stereotypy stranou, vnímám naši generaci velmi pestře. O mladých lidech se ne vždy mluví v pozitivech, s čímž zásadně nesouhlasím. Neměli bychom je podceňovat. Studie v Česku i zahraničí ukázaly, že dnešní generace Y je vzdělanější, technologicky zdatnější, čte více a i když mi to ne všichni uvěří, dokonce kouří méně a bere méně drog než předešlé generace. I když jsme díky EU mobilnější, je pro nás ale zároveň těžší dosáhnout stability a zázemí, na které byly zvyklé starší generace. Práce už není na celý život, neplacené či špatně placené stáže jsou čím dál tím častější a finanční krize v mnoha zemích pro mnoho mladých lidí znamenala opožděný start kariéry nebo kariéru, která neodpovídá jejich dovednostem. Nezřídka se setkávám s případy, kdy člověk dostuduje v pětadvaceti, pak jde od neplacené či špatně placené stáže k nestabilním pracovním smlouvám. S narůstajícími cenami nemovitostí se pak nedivme, že ne každý vlastní byt a nemá touhu brzy založit rodinu. Pokud nemáte vysokoškolský titul, pak zase na každém rohu slyšíte, že vám vaši práci vezmou roboti. Takže si myslím, že nás, mladé lidi, pojí ctižádostivost a touha něco v životě dokázat, zároveň ale cítíme obrovskou nejistotu. Ale nevnímal tohle každý mladý člověk v předešlých generacích také?
Foto: Archiv Zuzany Vuové