Slovensko v posledních dnech objevuje zapomenutého gay aktivistu Imricha Matyáše, muže, který už ve 30. letech minulého století aktivně bojoval za práva lidí s menšinovou sexuální orientací, a to až do své dobrovolné smrti. Jeho zapomenutý celoživotní boj za dekriminalizaci homosexuality v Československu odhalil nedávno nalezený deník. Právě ten, spolu s korespondencí uchovanou na různých místech Evropy, přináší nejen hrdinský příběh o neúnavné snaze o společenskou změnu, ale také jedinečné svědectví o životě LGBT komunity na Slovensku za období druhé světové války i socialismu. „Čistou náhodou jsme objevili deníky Imricha Matyáše, který od 30. do 60. let intenzivně řešil dekriminalizaci homosexuality. Dopisoval si s odborníky, politiky, představiteli státu nebo ministerstvy. Byl dokonce v kontaktu se světovým hnutím,“ říká pro HFC Martin Macko, ředitel Iniciativy Inakosť. Ta také před pár dny představila unikátní online výstavu, která život Imricha Matyáše poprvé veřejnosti odhaluje.
Imrich Matyáš se narodil v dubnu 1896 a zemřel v říjnu 1974 v Bratislavě, kde prožil také většinu svého života. Působil jako úředník – nejprve v Čechách vystudoval střední úřednickou školu, pak nastoupil do sociální pojišťovny v Bratislavě, později přešel na úřad důchodového zabezpečení.
Hlas pro sexuální menšiny
Matyáš začal se snahou o legalizaci stejnopohlavních vztahů už ve svých dvaadvaceti letech. Významnější jsou pak jeho snahy od 30. let, kdy aktivně dopisoval do jediného LGBT časopisu, který tehdy v Československu vycházel. „Jeho zřejmě prvním významnějším počinem bylo dopisování do časopisu Hlas pro sexuální menšiny, který vycházel v době První republiky. Byl bratislavským dopisovatelem, který vykresloval situaci na Slovensku. Ta také byla o něco tvrdší než například v Čechách,“ říká Martin Macko z Iniciativy Inakosť. „Už tehdy se v časopise například snažili přinášet i právní argumenty nebo argumenty ze sexuologie. Kvůli tomu, aby došlo ke změně zákonů, aby homosexuální styk nebyl kriminalizovaný,“ dodává. Časopis chodil na objednávku předplatitelům a obsahoval politická nebo společenská témata, literární tvorbu nebo na posledních listech seznamku.
Později se Matyáš rozhodl být aktivnější a snažil se odborníky i instituce ovlivnit přímo – polemikou a argumentováním formou dopisů. „Kontaktoval psychology, psychiatry a snažil se od nich získávat pozitivní argumenty. Pokud byly negativní, snažil se s nimi polemizovat. Psal i na tehdejší Ministerstvo vnitra,“ vysvětluje Macko.
Výsek z deníku Imricha Matyáše k časopisu Hlas
Prevence sebevražd
Matyášův přínos však nebyl jen v klasické advokátní činnosti, ale také v komunitní práci „Snažil se působit na mladé muže. Popisoval případy sebevražd a snažil se proto na ně apelovat, aby k sobě přistupovali otevřeně, smířili se s tím a nesnažili se to změnit. Například tím, že by se oženili, což bylo tehdy běžné. Podle něho to jen zhoršovalo situaci,“ zmiňuje Macko.
Část korespondence Imricha Matyáše
Vedle pravidelného přispívání do Hlasu však Matyáš pořádal také přednášky pro veřejnost a čile komunikoval zejména s představiteli německého hnutí za práva lidí s homosexuální orientací. Na celosvětovém sjezdu Světové ligy pro sexuální reformu, který se konal roku 1932 v Brně, pak potkal například Magnuse Hirschfelda, věhlasného německého lékaře a sexuologa, podporovatele boje za legalizaci stejnopohlavního styku. Matyáš ho následně pozval i do Bratislavy, kde mu po celou dobu dělal doprovod a provázel ho i na přednášky do Brna a Prahy. V jednom z rozhovorů pro média známý sexuolog řekl: „Na mých cestách mě provází stín jednoho sebevraha. Nedá mi chvíli pokoj, musím se zasadit o osvobození homosexuálů, kteří nevinně trpí a kolik je sebevrahů, o kterých netušíme, že příčinou sebevraždy je jejich nezměnitelný stav. Homosexualita není choroba,“ uvedl rezolutně Hirschfeld. „Je mou povinností ze všech sil a energie ve prospěch homosexuálů pracovat a učinit konec tomuto tyranizování. Mládež mě chápe! Lidská společnost je hříšná a zodpovědná za tento barbarismus. Skoro v každém státě začínají chápat, že není možné nikoho do žaláře uvěznit jen proto, že jeho přirozený pud ho žene k lásce ke svému pohlaví a důrazně upozorňuji, že právě homosexuálové dali lidstvu celou řadu krásných uměleckých děl a obohatili lidstvo povznesením kultury,“ dodal v rozhovoru.
Matyáš se sexuologem Hirschfeldem
To ve svých spisech reflektuje také Matyáš, který podle autorky výstavy Jany Jablonické-Zezulové dal dohromady seznam homosexuálních a bisexuálních lidí, kteří ovlivnili kulturu nebo vědu. Snažil se tak zdůraznit jejich lidskost, „normálnost“ a přínos pro společnost.
Výslechy
Aktivity Imricha Matyáše však nebyly po chuti státním orgánům. Zejména v 50. letech čelil opakovaným návštěvám z mravnostního oddělení a výslechům. Jak vychází z jeho deníku, byla jedinou motivací této šikany snaha získat jména vlivných lidí, včetně členů Komunistické strany, pro pozdější diskreditaci a vydírání. To vždy Matyáš podle všeho odmítl, přestože mu podle jeho slov bylo vyhrožováno nebo nabízeny peníze.
Tlaky a perzekuce ze strany minulého režimu podle Martina Macka z Iniciativy Inakosť ovlivnily také Matyášovo naladění i způsob práce. „Za komunismu se trochu změnil. V jeho denících se objevují už chmurnější zápisy. Popisuje výslechy na Národní bezpečnosti, kde se z něj snažili dostat seznamy homosexuálů. Ale stále se snažil dopisovat s odborníky, apeloval na komunisty, kteří se formálně v programu hlásili k humanismu. Snažil se je donutit, aby homosexualitu dekriminalizovali,“ vysvětluje Macko. Matyáš tyto výslechy ve svých denících detailně zaznamenával a svěřoval se s tím, že mu také ničí zdraví. Onemocněl pak rakovinou žaludku a musel podstoupit komplikovanou operaci, ze které se jen pomalu zotavoval.
Na jeden z výslechů vzpomíná ve svém deníku takto: „Byl tam přítomný i šéf Národní bezpečnosti, který mě přes 3 a půl hodinový výslech chtěl získat pro jejich služby. Dali mi dvacetiminutové ultimátum na rozmyšlení, zda jim budu ‚dávat informace’ a měl jsem napsat nejméně ‚50 homosexuálně založených osob‘.“ Dále se zamýšlí nad tím, jak se mohla policie o jeho činnosti dozvědět a pokračuje: Během výslechu mi bylo také vyhrožováno, že pokud bych se zdráhal být jim ‚k pomoci‘, budu ‚deportovaný do odlehlé vesnice, kde budete moct vaše blbosti o homosexualitě vrabcům přednášet‘, a doložili, že mi zredukují penzi na pouhých Kčs: 190 měsíčně, tedy na výši sociálního důchodu,“ píše a dodává, že po něm chtěli především jména vysoce postavených homosexuálů. „Zvykl jsem si už, a proto jsem připravený na další podobné výslechy,“ uzavírá zápis. Ty pak pokračovaly až do poloviny 60. let.
Léčení homosexuality
Imrich Matyáš ve svých přednáškách i zápiscích upozorňoval na praktiky v léčení homosexuality na případech konkrétních lidí a na to, jakým způsobem pak byli nuceni se se společenským tlakem vyrovnat. Dva uveřejněné případy (příběh syna zlatníka R. I. a Syna obchodníka Pavla S.) ukazují, že tito konkrétní muži byli reverzní terapii vystaveni na popud svých zoufalých rodičů.
Podle autorky výstavy o Matyášovi však uvedené příklady ukazují jen špičku ledovce, jelikož se homosexualita léčila i například kastrací, podáváním chemických látek nebo jinou formou mučení.
Dekriminalizace
Po nacistické perzekuci lidí s menšinovou orientací a jejich systematické likvidaci vešel roku 1950 v platnost nový trestní zákon, který i nadále homosexuální styky zakazoval. Matyáš neskrýval zklamání tím spíše, že samotní komunisté deklarovali v roce 1931 v Rudém Právu, že budou usilovat o zrušení paragrafu. „Klub komunistických poslanců a senátorů podá návrh zákona na zrušení § 129. Je to přežitek doby. [...] Návrh na zrušení není ‚podporováním nemravnosti‘, jelikož trestati za pohlavní úchylnost je totéž jako trestati za to, že někdo se narodil bílý nebo černý.“ A Matyáš to opakovaně ve svých dopisech Komunistické straně připomínal.
Velkou roli v dekriminalizaci homosexuality na přelomu 50. a 60. let pak sehrály podle historika Jana Seidla ze Společnosti pro queer paměť sexuologové Nedoma a Freund, se kterými byl v kontaktu také Imrich Matyáš, o čemž svědčí dochované dopisy. Oba sexuologové již dříve realizovali výzkum, který dokázal, že homosexualitu není možné vyléčit. Současně tvrdili, že není společensky nebezpečná.
Ukázka korespondence Matyáše Nedomovi a Freundovi
Při novelizaci zákoníku v roce 1956 se Matyáš snažil přesvědčit Ministerstvo spravedlnosti, že je na čase inkriminovaný paragraf odstranit. Opíral se o argumenty a stanoviska různorodých odborníků. Tehdy však nešlo o státní prioritu a k samotné dekriminalizaci došlo tedy až později, v roce 1961. „S dekriminalizací ale stále nebyl spokojený, protože v zákoně zůstala odlišná věková hranice pro pohlavní styk pro homosexuály a heterosexuály. U heterosexuálů byl podle zákona možný styk od 15 let, u homosexuálů až od 18,“ vysvětluje Martin Macko. Shodná hranice byla ustanovená až při novelizaci trestního zákona v roce 1990.
Tma
Imrich Matyáš se v posledních letech svého života částečně stáhl z veřejného života. „V pozdějším věku byl už více izolovaný, korespondence se zahraničím byla komplikovanější,“ říká Macko. Jeho odchod ovlivnil především jeho zdravotní stav „Dostal od lékařů zdrcující diagnózu, že bude úplně slepý a nedokázal se s tím vůbec vyrovnat. Celá jeho existence byla totiž postavena na čtení a psaní,“ dodává. 18. října 1974 v 17:00 spáchal sebevraždu ve svém bratislavském bytě.
Prohlédněte si online výstavu o životě Imricha Matyáše, kterou pro Iniciativu Inakosť připravila Jana Jablonická-Zezulová na základě zevrubného výzkumu Matyášových deníků, díla, korespondence a dalších historických pramenů.
Foto: www.matyas.sk