Fotografie světoznámé fotografky Dorothey Lange dokumentují přemístění a internace 120 000 lidí japonského původu ve Spojených státech během druhé světové války. Po několika dekádách uchovávání těchto fotografií v Národním archivu USA se s nimi až nyní postupně seznamuje široká veřejnost.
Když v roce 1941 zaútočily japonské síly na Pearl Harbor, přiměla tato událost Spojené státy zapojit se do druhé světové války. Vedlejším efektem tohoto útoku se stala vlna nenávisti a rasových předsudků zaměřených vůči japonským Američanům, kteří ve Spojených státech žili.
V té době aktivisté varovali, že internace loajálních Američanů žádným způsobem neochrání Spojené státy a naopak poslouží nepřátelské propagandě. Někteří dokonce přirovnali internační tábory ke koncentračním táborům. Přesto ale v únoru 1942, dva měsíce po útoku na Pearl Harbor, vydal prezident Franklin D. Roosevelt nařízení, které povolovalo vyloučení všech lidí japonského původu - jak americké občany, tak imigranty - ze Západního pobřeží. Toto nařízení, které předpokládalo, že japonští Američané mohou zradit Spojené státy, mělo údajně za cíl chránit americká letiště, elektrárny, železnice, vojenská zařízení a další objekty před sabotáží a špionáží. Ve své podstatě bylo nařízení rasistické, protože ačkoliv se vztahovalo i na Němce a Italy žijící ve Spojených státech, byli právě oni ušetřeni masového věznění na základě vzhledu a místo toho byla jejich situace zhodnocena případ od případu.
Ze 120 000 internovaných se zhruba dvě třetiny narodily ve Spojených státech a měly americké občanství, třetina byla ve Spojených státech legálně usazena a polovinu tvořily děti. Japonským Američanům bylo nařízeno zamknout, zabezpečit nebo prodat své domy, ukončit své podnikání a přestat s prací nebo studiem. Měli se hlásit ve „shromažďovacích centrech” jen se základními věcmi jako je oblečení, ložní prádlo, hygienické a toaletní potřeby a důležité osobní předměty, které unesli. Domácí mazlíčci byli zakázáni a větší předměty a majetek byly uchovány federální vládou, avšak na vlastní riziko majitelů. Podmínky ve shromažďovacích centrech byly tristní. Rodiny žily v malých chatkách bez oken, které byly mnohdy zamořené hmyzem. Později byly přesunuty do nově postavených táborů v odlehlých částech země, kde zůstaly obklopeny ostnatým drátem a ozbrojenými dozorci až do skončení války.
Federální vláda Spojených států najala fotografy, včetně dnes již světoznámé Dorothey Lange a Ansela Adamse, aby zdokumentovali přemisťování japonských Američanů a pro ně vytvořené internační tábory. „V podstatě si najali fotografy za účelem propagandy, aby ukázali veřejnosti, mezinárodním pozorovatelům i samotné historii, že s japonskými Američany bylo dobře zacházeno, že se jednalo o humánní proces,” říká Susan Carlson, asistentka kurátora Mezinárodního centra fotografie (The International Center of Photography) v New Yorku. Díky tomu se dostali fotografové jako jedni z mála k možnosti zdokumentovat celý příběh, ačkoliv existovalo mnoho překážek. „Fotografům bylo řečeno, aby nefotili jisté elementy - jako ostnatý drát nebo strážné věže,” uvedl Anthony Hirschel z chicagské Alphawood Foundation, která uspořádala výstavu fotografií těchto internačních táborů. Přesto ale, jak řekla Lange, „pravdivý záznam evakuace bude hodnotný v budoucnosti.”
Šíření těchto fotografií bylo totiž během druhé světové války potlačeno, fotografie nikdy nebyly aktivně distribuovány a někdy byly počmárané slovy „zabaveno.” Po skončení války byly fotografie diskrétně přemístěny do Národního archivu, kde zůstaly bez povšimnutí dalších několik dekád. Národní archiv USA zdůrazňuje, že fotografie byly zatajené pouze během druhé světové války a poté byly zájemcům volně přístupné. Přesto se mnohé z těchto fotografií poprvé dostaly k široké veřejnosti až v roce 2006, když vyšel soubor děl Dorothey Lange z těchto internačních táborů. „Tyto fotografie ilustrují mistrovství kompozice Lange a vizuální zhuštění lidských pocitů a vztahů,” napsala historička Linda Gordon k jejímu souboru snímků. „Také [tyto fotografie] jednoznačně odsuzují neopodstatněnou, zbytečnou a rasistickou politiku. Kritika paní Lange je obzvlášť působivá vzhledem k politické náladě té doby,” dodává Gordon.
Hrůzné podmínky internačních táborů nebyly pro Lange nic nového. Jako přední dokumentární fotografka se často setkávala s tragédiemi lidské existence. Za její nejznámější fotografii je považovaná ,Matka migrantka’ z roku 1936, zachycující matku se dvěma dětmi, které silně postihla Velká deprese a kteří museli být přesunuti do jiné části Spojených států, protože pracovali jako farmáři na neúrodné půdě.
Její fotografie se vyznačují soucitem a empatií a zachycují osudy Američanů na okraji společnosti. Podle Gordon byla Lange rozzlobená tím, co viděla v internačních táborech: „Dokumentární styl, který rozvinula během třicátých let, byl svojí podstatou kritický a vnitřně emoční.”
Gordon také vysvětluje, proč žádná z fotografií nezobrazuje odpor nebo vzdor. „Armáda by ji samozřejmě nenechala přiblížit se k žádným důkazům vzdoru a její fotografie vznikaly tak brzy ve vývoji táborů, že žádný vzdor možná tou dobou ještě ani nevznikl,” řekla Gordon.
Pohled zevnitř táborů a odpor, který tam probíhal, se podařilo zdokumentovat profesionálnímu fotografovi Tōyō Miyatakemu, který byl také násilně přesunut do internačního tábora Manzanar. Miyatake si vzal s sebou vlastní fotoaparát a nejprve dokumentoval situaci v táboře tajně, později mu ředitel tábora povolil fotit. „Jako fotograf mám povinnost zdokumentovat život v táboře, aby se něco takového už nikdy neopakovalo,” řekl Miyatake svému synovi.
Foto: Dorothea Lange / Národní archiv USA