Interrupce. Téma, o kterém se ve společnosti příliš nemluví a okolo kterého panuje stigma. Ženy, které interrupci podstoupí, se také často setkávají s odsouzením. „Moji blízcí říkali, že je v pořádku jít na interrupci. Ale řekli mi, že bych o tom měla mlčet,“ svěřila se 24letá Jess během rozhovoru s Bronwen pro BBC. Bronwen byla na interrupci v 70. letech, Jess v roce 2016. Obě ženy se však shodly, že i přes rozdíl desítek let panuje v Británii okolo ukončení těhotenství stigma. „Když jsem mířila na kliniku, byla jsem nervózní. Bála jsem se, že když mě někdo uvidí, jak tam jdu, odsoudí mě. Že na mě ukáží prstem, že budou vědět, co jsem tam dělala,“ popisuje Bronwen svoji zkušenost. A Británie není jedinou zemí, kde je toto téma spojeno s jistým opovržením nebo je dokonce tabu.
3 příběhy z Česka
Ačkoli podle průzkumu CVVM z roku 2017 přibližně sedm z deseti českých občanů zastává názor, že právo na to rozhodnout o přerušení vlastního těhotenství má žena sama, podle zkušeností žen, které se se svým příběhem svěřily HFC, se ženy jdoucí na interrupci stále setkávají s odsouzením a čelí stigmatu. Česko je však liberální zemí, pro úplný zákaz interrupcí se vyslovila pouhá 2 % občanů. Od roku 2010 jsou postoje české veřejnosti k interrupcím podle výzkumů v podstatě stabilní.
Podpora od rodiny
Nejen s odsuzováním, ale také obviňováním, se setkala dnes 32letá Tereza. „Není to tak, že by mi někdo řekl, že je proti interrupcím. Spíš jsem se setkala s tím, že to je moje selhání,“ říká Tereza pro HFC a pokračuje: „Prý bych tohle jako nesezdaná a sexuálně aktivní žena měla mít pod kontrolou. Když vám tohle řekne kamarádka, překvapí to.“ Tereza otěhotněla s přítelem, když jí bylo 19 let. „Selhala antikoncepce. Stála jsem před šíleným životním rozhodnutím. Teda stáli jsme, protože přítel se zachoval skvěle a vše jsme spolu probrali. Shodli jsme se, že si to nenecháme,“ popisuje Tereza. Paradoxně jí tahle zkušenost upevnila vztah, dnes mají s přítelem 3 zdravé děti.
I Terezina matka podstoupila interrupci, v roce 1983. Tehdy ale antikoncepce podle ní nepatřila mezi dostupné zboží. „Byly jsme parta 5 holek, všechny jsme tenkrát na potrat šly. Jedna dokonce dvakrát, protože už nechtěla s manželem další děti. Ve 25 a 27 letech,“ popisuje pro HFC Terezina matka Lenka. V rámci party se o interrupcích kamarádky bavily. „Ale je pravdou, že jsme se tím nikde nějak extra nechlubily. A chlapi? Ti se o tom vůbec nechtěli bavit. Pro ně to bylo tabu, stejně jako menstruace nebo porod. O takových věcech nebylo slušné se doma bavit,“ dodává Lenka. S odsouzením se potkala, chybou zdravotní sestry se o jejím zákroku dozvěděla tehdy jedna věřící rodina z města. „Pamatuju si, jak jsem potkala na nákupu manželský pár v té rodině. Muž si odplivl a žena mi řekla, že za to skončím v pekle,“ shrnuje Lenka. Matka a dcera si o interrupci promluvily až nedávno. „U skleničky vína jsme měly upřímnou chvilku. Máma mě překvapila, že se mi svěřila a zároveň mi řekla, jaké jsem měla štěstí, že mě přítel podpořil. Táta tehdy pro mámu totéž neudělal,“ říká Tereza.
Ilustrační foto: Pixabay
„Prý jsem rozbila rodinu…“
Markétin příběh tak pozitivní není. Před 4 lety ji na rodinné oslavě znásilnil nevlastní bratr její matky. Jí bylo 18 let, jemu 39. „Byla jsem panna. Bylo to šílený, nevěděla jsem, co dělat. Kolem druhé ráno mě překvapil v koupelně, povalil mě na zem, zacpal pusu a znásilnil mě. Snažila jsem se bránit, jenže to nešlo,“ svěřuje se Markéta. Nechal ji ležet v koupelně, kde ji asi za hodinu našla starší sestra. „Řekla to mámě, ale ta tomu nechtěla věřit. Tehdy mě sestra naložila do auta a odvezla do nemocnice. A zavolala policii. On vše popřel, prý jsem to chtěla. Abych to uzavřela, během jedné noci jsem přišla o panenství, ideály a rodinu. Máma mi neodpustila, že jsem jejího nevlastního bratra chtěla dostat do vězení,“ říká pro HFC Markéta. „Prý jsem rozbila rodinu,“ dodává.
Že během znásilnění otěhotněla, zjistila po několika týdnech. „Neváhala jsem ani chvilku, nemohla jsem si to přece nechat. To už jsem nebydlela doma, nebýt sestry, asi skončím na ulici. Ona se pak nechtěně při hádce s matkou podřekla a o mém těhotenství jí řekla. Reakce? Hodila veškerou vinu na mě, stala jsem se nejen černou, ale i nežádanou ovcí rodiny. Prý jsem si to beztak uhnala někde jinde,“ pokračuje Markéta. Rozhodla se pak vyhledat odbornou psychologickou pomoc. „Měla jsem v sobě pocit, že bych se měla stydět, že za nic nestojím. Terapie mi pomohly a pomáhají dodnes,“ uzavírá Markéta.
Ilustrační foto: PXHere
„Dodnes to tajím…“
Jarmila je, jak sama říká, ze slušné věřící rodiny. „Máma mi kladla na srdce, že soulož je jen pro sezdané páry. Interrupce se podle rodičů i místního kněze rovnala vraždě,“ začíná popisovat svůj příběh Jarmila. „Jenže já ve 20 letech na vysoké potkala úžasného kluka, který nebyl věřící, a začali jsme spolu spát. K ničemu mě nenutil, vlastně si spíš vyčítal, že musím kvůli němu lhát rodičům. Po roce a půl jsem neplánovaně otěhotněla. Nemohla jsem brát pilulky, tak jsme používali kondomy a jednou asi praskl a my si toho nevšimli. Nevím…“ dodává. „Věděla jsem, že musím jít na interrupci, byla jsem ve druháku na vysoké, neměla jsem v plánu se vdávat nebo být matkou,“ pokračuje Jarmila. Rodině to neřekla, peníze na zákrok měla z brigády. Její vztah se pak ale rozpadl. „Myslím, že nesnesl, co to se mnou udělalo. Ty lži rodině, ty tajnosti přede všemi, i samotný zákrok mě sebral, nechtěla jsem si od něj nechat pomoct. Odcizila jsem se rodině i jemu,“ svěřuje se Jarmila pro HFC.
Jarmila se kvůli své zkušenosti odvrátila i od víry. „Vlastně jsem to nikdy nebrala tak vážně, jako moji rodiče. Ale něco ve mně pořád zůstalo. Tíží mě to, v hlavě mi pořád i po těch letech jedou slova o hříchu, o tom, že jsem ‚zabila‘. Přestala jsem chodit do kostela, nedávala mi to najednou smysl,“ říká. Odstěhovala se dál od rodičů a na křesťanku si hraje prý jen při rodinných setkáních. V autě prý dokonce vozí připravený řetízek s křížkem. „Připadám si občas jako magor,“ směje se Jarmila. Dnes má nový vztah a svému současnému příteli vše řekla. „Je skvělý, zachoval se výborně, podporuje mě. Jenže mě taky prosil, abych o tom nikdy neříkala jeho rodičům. Prý jsou staromódní a interrupci berou jako ostudu ženy. Jen ženy, ne muže nebo páru,“ svěřuje se Jarmila a dodává: „Takže mě to vlastně pronásleduje pořád.“
O tom, že tohle stigma se jen těžko překonává, se bavily také Jess a Bronwen. „Stále existuje to stigma ostudy. Myslím, že je to špatně. Ale opravdu nevím, jak to změnit. Možná veřejná vystoupení žen?“ polemizuje Bronwen.
Ilustrační foto: Wikipedia
Starý kontinent versus USA
Příběhy z Česka ukazují, že ačkoli u nás lidé s interrupcí problémy nemají ve velké míře, tabu to pro mnohé je. „Bavit se o tom ve společnosti? To si neumím představit. Zaznamenala jsem spoustu diskusí v souvislosti s tím protipotratovým zákonem, který měl projít v Polsku a nakonec neprošel. Internetové diskuse neberu jako něco směrodatného, ale když tam čtete, že je na ženských, aby si hlídaly, s kým se spouští a následky si mají řešit jen ony, tak… raději to nebudu komentovat,“ sdílí svoje pocity s HFC Tereza a dodává: „Vybavuju si i jeden komentář od kamaráda na Facebooku. Psal, že by o tom, jestli se dítě donosí nebo ne, měl rozhodovat otec dítěte, protože prostě ženy nemohou být objektivní. Síla, co?“ To si pak Tereza prý dvakrát rozmyslí, než se někomu se zážitkem něčím svěří. „Ale je mi jasný, že si taky spousta lidí bude říkat, proč o tom chci otevřeně mluvit. Můj důvod je prostý. Nevidím důvod, proč se za to stydět. Jedno rozhodnutí z vás v mnoha očích udělá nezodpovědnou poběhlici, která neumí přijmout následky svých chyb. Ale nechávat si dítě jen proto, že to čeká společnost? To bych nemohla,“ uzavírá.
Na základě výše uvedených příkladů se může zdát, že v Evropě to ženy, které podstoupí interrupci, nemají zrovna jednoduché. Pokud se ale podíváme na jiné země, setkáme se i s daleko extrémnějšími projevy nesouhlasu s interrupcí. V USA, ale i v Austrálii nebo v Kanadě nejsou neznámé ani projevy tzv. protipotratového terorismu. Bombové útoky, vraždy nebo žhářství – to byla realita na potratových klinikách v USA po roce 1973, kdy rozsudek Nejvyššího soudu v kauze Roe vs. Wade rozhodl o legalizaci interrupcí. Jeden z posledních případů se stal před 8 lety. Lékař Georgeov Tiller z kliniky, která potraty provádí, byl zastřelen při návštěvě kostela 31. května 2009 ve městě Wichita.
Podle dostupných informací se Evropě takové incidenty vyhýbají. V Česku se čas od času nějaké protesty proti potratům objeví. Jeden takový proběhl loni v Moravském Krumlově, kde jej pořádala organizace s názvem Stop genocidě. „Každý den je zavražděno 62 dětí. Je to 23 tisíc za rok. Jedná se o 31 mužů a 31 žen, kterým jsme vzali právo na život. Za jejich smrt může každý občan této země, který neprotestuje proti potratům. Potracené děti se dostanou do potravin, kde je používáme jako zvýrazňovače chutí,“ hlásali na místě.
Ženy z Česka, které se podělily o své příběhy, si přály zachovat soukromí. Jejich celá jména redakce HFC zná.
Úvodní foto: Wikipedia