HateFree Culture. Nez násilí. Bez nenávisti.

Když Viktor Orbán v nedávném rozhovoru pro německý Focus řekl, že islám nikdy do Evropy nepatřil, popřel nejen staletí mnohonáboženského života ve středověké Andalusii (711-1492) a Sicílii (948-1091), ale i něco víc: existenci evropských muslimských společností na Balkáně. Asi třetina obyvatelstva tzv. západního Balkánu jsou muslimové. Nejenže má nám blízká Evropa vlastní autochtonní muslimské obyvatelstvo, jde navíc o společnosti, jež má zkušenosti dlouhodobého soužití křesťanů s muslimy a také první zkušenosti menšinových muslimských obcí s životem v sekulárních státech. V mnohém mohou tyto zkušenosti představovat ponaučení pro dnešek.

Většina dnešních asi 20 milionů muslimů v půl miliardové EU skutečně většinou pochází z nedávné migrace. Dalších asi sedm milionů západobalkánských muslimů je v nám blízké Evropě historicky doma: jsou potomky Slovanů a Albánců, kteří po staletí žili v Osmanské říši. Část z nich dokonce patřila politicky a kulturně do střední Evropy: od roku 1878 do rozpadu monarchie byla Vídní spravována i Bosna a Hercegovina.  Když byla Bosna v roce 1908 k mocnářství oficiálně anektována, byli tehdejší Češi spoluobčany necelého milionu slovansky mluvících muslimů. 

Sarajevská radnice, dílo českého architekta A. Vítka (Foto: Wikipedia)

Dnes jsou balkánské země členy EU (Chorvatsko, Slovinsko, Bulharsko), kandidáty (Srbsko, Černá Hora, Albánie, Makedonie) nebo potenciálními kandidáty na členství (Bosna a Hercegovina, Kosovo). Díky této evropské perspektivě, ale i díky svým diasporám v EU, svým aktivním a evropsky orientovaným náboženským institucím a vůbec kvůli propojenosti s Evropou je balkánský islám dávno součástí evropských kulturních procesů. 

Balkánská mozaika

Islám do Evropy, stejně jako křesťanství, přišel z Blízkého východu. Na Balkáně se islám rozmohl spolu s Osmanskou říší. Ještě před dobytím Istanbulu (1453) byla obsazena tvrz, na jejímž místě bylo v r. 1462 založeno Sarajevo, nejdéle sloužící osmanské správní město severně od Soluně. Pět století vládla místnímu obyvatelstvu stále válčící, nejprve mocná, později stagnující, Osmanská říše. Přinesla své náboženství, svou kulturu, státní strukturu, ale i sociální logiku. Pod Osmany spolu žila říšská i konvertovaná muslimská městská elita a pravoslavný a katolický venkov. Vznikla také celá řada lokálních dějin, které se ve své komplexitě projevily teprve po odchodu Osmanů.  

Podobně, jako muslimové v Evropě, tvoří i balkánští muslimové složitou mozaiku podle toho, do jaké etnické či jazykové a konfesní skupiny patří. Asi 3 miliony balkánských muslimů mluví jedním z nářečí albánštiny, ale žijí v pěti státech (Kosovo, Albánie, Makedonie, Srbsko, Černá Hora) s místními islámskými institucemi. Asi 2,5 milionu jsou bosensky, chorvatsky a srbsky mluvící muslimové, většina z nich se označuje jako Bošnjaci. Žijí nejen v Bosně, ale i v okolních nemuslimských státech a většina, ale ne všichni, se hlásí k hlavní obci v Sarajevu. Místním slovanským jazykem ale hovoří i malé skupiny muslimů v Makedonii (Torbeši), v Kosovu (Gorani) a v Bulharsku (Pomaci). Třetí skupinou jsou turecky mluvící muslimové v Bulharsku a malé skupiny Turků a bektaší-alevitů v Makedonii a Albánii. Poslední skupinou jsou muslimští Romové v Makedonii a Kosovu. 

Balkánští muslimové jsou na rozdíl od evropských relativně homogenní: jsou to zpravidla sunnité hanafitského ritu, mají ale vlastní balkánské tradice. Jednou z nich je dosud trvající vliv súfijských řádů, které přežily násilnou sekularizaci během čtyř desetiletí socialismu a státní ateismus v Albánii. Taríky (súfijské řády) přežily a po pádu komunismu výrazně ožily zejména v Kosovu a v Bosně. Některé, zejména naqšbandí, jsou sociálně vlivné a udržují si čilé vztahy s mezinárodními centry. V Albánii a Makedonii přežila i jedna heterodoxní tradice, bektašijský řád, který se neřadí ani mezi sunnity, ani mezi šíity, ale má svými liberálními postoji blízko v tureckým alevitům. Nakonec charakterizuje balkánský islám i to, že přejal řadu pohanských nebo křesťanských zvyků, jako jsou třeba venkovní poutě a modlitby.  

Každoroční pouť Ajvatovica ve střední Bosně (Foto: Zora Hesová)

Náboženství a národnost

Náboženství označuje národnost spíše než náboženskou horlivost; balkánští muslimové jsou sekularizovaní. Ve slovech bosenského sociologa náboženství, Dino Abazoviće, náboženská identifikace, to, že se někdo považuje za muslima, neznamená ještě, že stejně intenzivně náboženství praktikuje. Z jeho zkoumání bosenské společnosti se asi třetina účastní náboženských rituálů, pětina ale jen o náboženských svátcích, asi třetina se modlí každý den, jednou či pětkrát; 80 % se v ramadánu postí, ale jen polovina z nich celý měsíc. Jeho výsledky potvrzuje celosvětová studie Pew Research Center z roku 2012. I zde vychází, že 28 % se denně modlí a na rozdíl od muslimů ve světě je pro méně než polovinu (44 % v Kosovu, 36 % v Bosně, 15 % v Albánii) náboženství velmi důležité. Náboženská praxe zažila po roce 1990 výrazné oživení, to se ale stalo u všech náboženství. V Chorvatsku v jiné studii vychází, že náboženství je důležité pro 75 % obyvatelstva a 30 % chodí nejméně jednou týdně do kostela.  

Náboženství je na Balkáně základem národnosti. Jedním z dědictví dlouhé osmanské historie bylo uspořádání společnosti do tzv. milletů, tedy do nábožensky definovaných „národů“: řeckých, srbských křesťanů, židů, Arménců, kteří platili zvláštní daň a měli ve své správě vzdělávací, náboženské, rodinné a dědičné otázky. Relativní tolerance, i když zaručená ne na základě rovnosti, ale v rámci jasně dané hierarchie, byla i důvodem toho, že španělští židé nacházeli v Istanbulu, ale i ve Skopje a v Sarajevu, exil po roce 1492.

Židovský hřbitov v Sarajevu (Foto: Wikipedia)

Během rozkladu osmanské říše se národy, které sdílely jazyk, ale ne konfesi a historii (Srbové a Chorvaté, Makedonci a Bulhaři), organizovaly do národů právě podle náboženské příslušnosti. Ovšem tato identita se nekryla se zeměpisnými hranicemi; balkánská mozaika byla tkána po staletí v prostoru velké říše a moderní požadavky národů ji musely nejprve rozervat, než splnily své sny o sebeurčení a samostatnosti. Proces vytváření národnostních států trvá od začátku balkánských válek až po poslední války v Bosně a Kosovu. Střídaly se v něm periody nacionalistického boje za vlastní stát s pokusy o vytvoření mnohonárodnostního státu: srbská povstání, chorvatský stát během 2. světové války, první a druhá Jugoslávie. 

Historicky nejstarší byl nacionalismus Srbů, Bulharů a Makedonců, teprve později se přidal chorvatský. Muslimové se (až na výjimky) politizovali teprve během násilného rozpadu Jugoslávie. Bosenští muslimové se ubránili a přežili válku v zemi, která je již mnohem více segregovaná než před ní; kosovští Albánci získali samostatnost a makedonští Albánci po násilí v roce 2004 uznání a spoluúčast na vládě ve Skopje. Tzv. etnokonfesní princip, tedy spojování náboženské a národnostní identifikace, s válkami nepolevil a nadále určuje a omezuje politiku západního Balkánu (s výjimkou Černé Hory a Albánie). Tato politická logika se ale netýká jen muslimů, ale ve stejné míře i Chorvatů - katolíků a Srbů a Makedonců – pravoslavných.

Muslimové v sekulárním státě

Jediným národem, který neměl millet, byli muslimové – jejich náboženství bylo nejen většinové, ale bylo i náboženstvím státním a islámské instituce řídil sultán. Osmanský sultán byl zároveň i chalífa a islámské nadace, soudy a školy spravoval centrálně skrze úřad hlavního muftího v Istanbulu. Přes svou společenskou nadřazenost ale muslimové netvořili v balkánské části říše většinu. Při odchodu Osmanů jich bylo kolem poloviny obyvatelstva: více v Albánii, méně např. v Bosně. 

Skoro milion bosenských muslimů se v roce 1878 (až do roku 1918) ocitl pod vládou katolického císaře. Několik desítek až stovka tisíc bosenských muslimů zemi opustilo, většina ale zůstala. Jejich rozhodnutí potvrdil travnický muftí, když vydal prohlášení, že pokud císař zaručí svobodu náboženství, je z islámského hlediska dovolené v císařství zůstat. Jiní učenci později prohlásili za povolenou, resp. žádoucí, dokonce účast muslimů v císařském vojsku či odhalení žen a jejich profesní činnost. Rychlá modernizace Bosny přinesla desetiletí sporů mezi islámskými modernisty, kam patřil i první volený islámský pohlavár, reis Čaušević, a tradicionalisty, kterým se např. dařilo úspěšně vzdorovat rakouským plánům na zavádění povinné školní docházky pro děvčata.  

Během čtyř desetiletí rakouské imperiální správy ale získali bosenští muslimové svou vlastní samosprávnou náboženskou obci, nejstarší v Evropě, s volenými funkcemi a s vlastní právní fakultou. Založilo ji v roce 1881 Rakousko, sídlo pro ni v Sarajevu postavil v neomaurském stylu český architekt Karel Pařík. Jejím posláním bylo vzdělávat soudce pro šaríatské soudy s pravomocí soudit rodinné a dědičné spory podle tradic šaríy. Rakouský stát místní školu založil a financoval proto, aby se šaríatští soudci mohli školit v Evropě, nemuseli tak do Istanbulu, a zároveň své právní porozumění modernizovali: uznali funkci advokáta, vyšší instanci a užívali správní postupy v místním jazyce.

Průčelí Fakulty islámských věd (1887) v Sarajevu z pera Karla Paříka (Foto: Wikipedia)

Bosenský islám byl vždy z balkánských nejrozvinutější: Sarajevo bylo správním centrem, ale vedle něj Mostar centrem kulturním. Ač periferie, Bosna měla blízko do Istanbulu a bosenská urbánní a vojenská elita se vzdělávala tam a později v Káhiře a ve Vídni. Po století byla mnohojazyčná: turečtina byla jazykem správním, arabština jazykem náboženství, perština jazykem poezie a vzdělanosti a bosenština jazykem ulice. Řada bosenských učenců psala persky a turecky a získala uznání v centru mocnářství. 

Když se potom Osmanská říše stáhla, nebyli muslimové bez kulturního kapitálu. Přes noc se ale stali menšinou. Museli si, po vzoru jiných náboženství, vybudovat specificky náboženské instituce a dlouholetou kampaní vybojovat pro ně i správní a finanční autonomii. Z té doby pochází příklon k sekulárnímu neboli nábožensky neutrálnímu státu: ke státu, který zaručí řád a náboženskou svobodu. Paradoxně přinesl rozpad dalšího, tentokrát rakouského mocnářství, více nesvobody a nakonec i agresivně sekulární socialismus, který zrušil šaríatské soudy a znárodnil majetky. 

Moderní tradice

Výsledek turbulentního století balkánský islám symbolizuje obnovená sarajevská islámská teologická fakulta, sídlící v místě zmíněné šaríatské školy. Byla obnovena v roce 1977 a v posledních letech se stala součástí sarajevské univerzity a přijala boloňský systém. Převládla na ní reformní a Evropě otevřená teologie, která plně přijala podmínky moderní doby. Přední profesoři prohlašují sekulární stát za ideální pro menšinové muslimy. Moderní neutrální stát zaručuje náboženskou svobodu, chrání politiku před náboženstvím, ale i náboženství před politikou. Samotná šaría podle Fikreta Karčiče, profesora práva, je nadále pro muslimy stěžejním principem, jehož platnost má stále morální a náboženský význam, jen ne trestní. Podle něj je mnohem důležitější předávat hodnoty a tradici než pravidla, pravidla samotná jsou bezzubá. Profesor Enes Karić, překladatel a komentátor Koránu, život v sekulárním státě dokonce označuje pro náboženství za výhodu: náboženství bez politického rozměru je více vírou a méně formalitou, je více etické a komunitní a méně autoritářské.

Jakkoli je těžké srovnávat jabka a hrušky, z balkánské zkušenosti vyplývají pro evropské muslimy nejméně dvě věci. Živá islámská tradice malého národa, nesená aktivní elitou, vnitřně nejednotná a dynamická, hledala odpovědi na nelehké otázky a našla je v lehkosti, s jakou dnes spojuje moderní svět, sekulární stát a islámskou identitu. Není tedy nemožné očekávat, že i evropští muslimové najdou cestu k sebevědomému a konstruktivnímu životu v evropském kontextu. Podmínkou takové cesty se ale zdá být možnost nalézat své odpovědi skrze vnitřní debaty, kritiku i konzervativní odpor, a k tomu je třeba vzdělání, institucí a svobodných platforem.

Další části seriálu ukáží, že obojí se již v Evropě rozvíjí: i debata i čistě evropská vzdělanostní dynamika.  

Muslimské dívky v Sarajevu (foto: Flickr)