Na českobudějovickém sídlišti Vltava spolu bydlí v panelákovém bytě Iva, Zuzka, Amálka a Toník. Iva se Zuzkou se vzdáleně znaly už delší dobu, až skoro před šesti lety ale Iva procházela kolem Zuzčina kadeřnictví a Zuzka se odhodlala vyběhnout a požádat Ivu o telefonní číslo. Jsou spolu dodnes. Zuzka v té době měla už pětiletou dceru Amálku a před pár týdny se jim narodil vysněný syn a bráška Toník. Amálka je, jak říká, za svou rodinu vděčná a nevadí jí, že je tvořena dvěma matkami. „Mně se žije dobře. Nevím, jak by to vypadalo, kdybych žila s tátou, ale takhle jsem absolutně spokojená,“ říká desetiletá Amálka. Matky se shodují, že na svou - pro řadu lidí atypickou - rodinu zaznamenávají samé pozitivní reakce i podporu. „Já jsem toho názoru, že je jedno, kde ty děti žijí, hlavně pokud jsou šťastné,“ poznamenává Zuzka. Trápí ji ale, že kvůli platné legislativě stále nemá její životní partnerka, a druhá máma dětí, třiačtyřicetiletá Iva na Amálku s Toníkem žádná práva. Obává se situace, kdy by se jí něco stalo a děti by Ivě vzali. „Nedokážu si to vůbec představit,“ říká.
Dnes sedmatřicetiletá Zuzka po dítěti toužila už po dovršení dospělosti. Doufala, že se jí jednou její sen i přes svou menšinovou sexuální orientaci a komplikace s tím spojené vyplní. „I když jsem věděla, že jsem lesbička, už asi od dvaceti let jsem cítila, že děti chci a budu mít,“ popisuje. „Začala jsem se pídit kolem sebe a zjistila jsem, že to tak jednoduché není,“ dodává. Pak ale našla kamaráda, který jí chtěl vyjít vstříc. „Bylo ale předem domluveno, že dítě bude jen moje,“ říká Zuzka. Otec do výchovy zasahovat nechtěl a současně nepřispívá ani do rodinného rozpočtu.
Přestože otec není zapsán ani v Amálčině rodném listě, dcera ho zná, občas ji i navštěvuje. Protože má vlastní rodinu, která o této skutečnosti neví, nechává Zuzka rozhodnutí, kdy bude Amálku navštěvovat, zcela na něm. „I když se mi to třeba zrovna nehodí a jsem unavená, tak jsem vždy pro, aby přijel, pokud se ozve. Kvůli Amálce,“ říká Zuzka. Pro Amálku samotnou je to, že ví, kdo je její otec, velmi důležité. I když se s ním vidí sporadicky, vždy se na setkání velmi těší. „Táta sem za námi občas zajede, nemá tolik času. Ale já jsem ráda i za tu chvilku s ním,“ říká desetiletá Amálka.
Příroda to chtěla jinak
Když se Iva se Zuzkou poznaly, o dalším, společném, potomkovi neuvažovaly. „Všechno probíhalo klasicky, jako každý jiný vztah. Nejprve jsme spolu chodily, pak jsme spolu začaly žít a fungovat jako normální rodina,“ vzpomíná Iva. „Tím, že bylo Amálce pět let, tak se všechno točilo kolem její výchovy. Kolem společného zájmu, že tu je někdo, kdo nás obě potřebuje,“ dodává. Brzy se však situace změnila a partnerky se začaly o miminko pokoušet. Jejich rozhodnutí lidé z okolí vnímali podle slov Ivy jako přirozené. „Věděli, že jako rodina už pět nebo šest let žijeme. Ti lidé spíš vnímají to, jakým způsobem se dokážeme o ty děti postarat než to, že jsme dvě ženské,“ myslí si. Původní plán byl, že biologickou matkou druhého potomka bude právě Iva. Té se to však nepodařilo, a proto je matkou Toníka opět Zuzka. „Chtěly jsme mít každá jedno, ale příroda to chtěla jinak,“ říká.
Po sourozenci toužila i Amálka, která díky němu teď slaví i netradiční prvenství ve třídě, z něhož má očividně radost. „Hodně jsem si přála nějakého sourozence. Hodně jsme o tom doma přemýšlely, měly jsme tak tři roky vymyšlené jméno,“ popisuje. „Mám hroznou radost, že nějakého sourozence mám. Ve třídě nikdo tak malého brášku nemá, jako mám já. Takže jsem teď žákyně s nejmladším sourozencem ve třídě,“ chlubí se.
Výlety a víkendy
I proto, že obě matky dnes vidí, jak Amálka o pozornost a čas strávený se svým otcem stojí, rozhodly se v případě druhého dítěte pro větší zapojení otce. „Chtěly jsme, aby byl součástí Toníčkova života i ten tatínek. Nemáme právo určovat, jestli tomu děťátku toho tátu vezmeme, nebo ne, rozhodne se samo, až bude větší,“ říká Iva. „Bude ho brát na výlety a bude si ho zkrátka občas půjčovat,“ přidává se Zuzka a doplňuje, že otec je šťastný. Má totiž přítelkyni, která je matkou už dospělého syna. Spolu se jim vlastí dítě zplodit nepodařilo. Je proto rád, že mohl takto pomoci jinému páru a současně se stát sám otcem. Jeho partnerka ho v tom podporuje a budějovickou rodinu navštěvují spolu.
Toníkova otce sehnaly budějovické matky přes inzerát. „Měly jsme velké štěstí, že jsme narazily na super chlapa, kterému jde taky především o dítě, a jsme proto schopni se domluvit. Jde nám o společnou věc,“ říká Iva. S tím následně Zuzka podstoupila asistovanou inseminaci. Ta podle Zuzky v Česku na některých klinikách není problém, pokud je otevřený lékař. Tuto proceduru u nás hradí šestkrát do roka pojišťovna, proto je dostupná v podstatě pro každého. Anonymního dárce Zuzka s Ivou nechtěly z více důvodů. Jedním z nich je i to, kdyby nastaly u dítěte v budoucnu nějaké zdravotní problémy a bylo by tak třeba otce vyhledat. Obávaly se také případu častého dárce, kdy by se v budoucnu mohlo stát, že se jeho potomci shodou náhod potkají a založí rodinu. A to přesto, že pravděpodobnost takové situace by byla velmi nízká. Nechtěly nechat nic náhodě, jak říkají.
Pochopení a podpora
Zuzka našla velkou podporu ve vlastní rodině, kdy jí její matka ve snaze mít potomky od počátku držela palce. Obdobné je to i v případě Iviny rodiny, která, ačkoliv Amálka ani Toník nejsou jejími biologickými dětmi, je považuje za vlastní.
Jak Iva se Zuzkou, tak malá Amálka hodnotí velmi pozitivně také to, jak se k nim chovají lidé v jejich okolí. Iva se domnívá, že dnes už většina lidí na stejnopohlavní páry negativně nereaguje. „Pokud se chováte slušně, staráte se o děti, tak není problém,“ říká. Zuzka přiznává, že to je možná i tím, že se pokouší být snaživější než ostatní rodiče, aby nezavdávaly záminku pro případnou kritiku. „Nikdy jsme neměly problém ani u učitelů, ani u spolužáků. Že by vnímali něco jinak, že by to tak nemělo být,“ říká Iva. Zuzka však oproti tomu zmiňuje jednu situaci, kdy byla Amálka ve škole konfrontována spolužačkou, že má nejhorší mámu na světě, protože je lesba. „Amálka se nás tehdy zastala a řekla, že je ráda, že je z takové rodiny. Byla jsem šťastná, protože se zřejmě bude umět bránit případným předsudkům těch, kteří nás neznají,“ pokračuje Zuzka. Myslí si, že lidé možná změní postoj, když se s takovým příkladem setkají ve své vlastní rodině.
Amálka zmiňuje, že když někoho nového potká, vysvětluje nejprve rodinnou situaci, kdy Ivu představuje jako tetu, aby to ostatní děti pochopily. „Mezi cizíma lidma to tak říkám,“ přiznává. „Ve skutečnosti ji mám jako parťáka než jako tátu nebo někoho z rodiny,“ říká a pochvaluje si také přístup vlastní učitelky. „Máme hrozně skvělou učitelkou, ona nás chápe. A vlastně s námi i ve škole rodila,“ směje se a poukazuje tak na to, že učitelka rodině držela palce, když byla Zuzka v lednu v porodnici.
Žádná práva
Ivu, která aktuálně chodí do práce a celou rodinu živí, trápí, že nemá na Amálku ani na Toníka žádná práva. Současná legislativa totiž neumožňuje osvojit si dítě partnera nebo partnerky. „Přitom s nimi žiju, vychovávám je,“ popisuje. To přináší řadu úskalí a udržuje také samotné dítě ve velké nejistotě. „Když si uvědomím, že by se někdy mělo se Zuzkou něco stát a ty děti by mi sebrali, je mi úzko. Je to nepochopitelné. Když tomu člověku dáváte pět let nějakou péči, tak mu ji přeci v momentu, kdy by to nejvíce potřeboval, dávat nepřestanete,“ zdůrazňuje. „Nehledě na to, že o tom rozhodují lidé, kteří se s tím nikdy osobně nesetkali. A nemají vůbec páru, jaké to všechno je,“ pokračuje posmutněle. „Pořád se opírají do toho, v jaké neplnohodnotné rodině to dítě žije, div netrpí, ale když nás neznají, nejsou to schopni posoudit,“ říká. Jedním dechem dodává, že to ale není jen o právech, ale i povinnostech k dítěti.
„Já jsem toho názoru, že je jedno, kde ty děti žijí, hlavně pokud jsou šťastné,“ poznamenává Zuzka. „Myslím, že Amálce nic nechybí. Snažíme se jí maximálně věnovat a dát jí vše, co potřebuje. Je dyslektik a dysgrafik, máme s ní tedy spoustu práce. Myslím, že právě díky tomu, že se jí věnujeme, má dnes ve škole takové výsledky, jaké má,“ říká a dodává, že i učitelé jejich nasazení oceňují. „Amálka by určitě neměnila svou rodinu jen proto, aby tam ten táta byl,“ pokračuje Zuzka. Poznamenává, že netradičních rodin je spousta, kdy například babička vychovává své vnouče. „Dítě může mít heterosexuální matka, která na něj bude kašlat nebo ho bude týrat. To, jak je ta rodina složená, není pro dítě podstatné,“ přemítá. To si myslí také sama Amálka, která pohotově říká: „Mně se žije dobře. Nevím, jak by to vypadalo, kdybych žila s tátou, ale takhle jsem absolutně spokojená.“
Foto: Rodinný archiv Zuzky a Ivy