Ivana Recmanová (23) z Kladna je studentkou lingvistiky. Nicméně v posledních pár týdnech namísto studia tráví dny i noci na pražském Hlavním nádraží. Není to proto, že by neměla kam hlavu složit, ba naopak - na nádraží chodí proto, aby pomáhala druhým. Je součástí rostoucí skupiny lidí, kteří se rozhodli vzít věci do vlastních rukou a pomáhat uprchlíkům cestujícím přes Českou republiku směrem na západ. Na nádraží Ivana tráví až 6 hodin denně.
Co tě přivedlo k nápadu pomáhat utečencům na Hlavním nádraží?
Nepamatuji si přesně ten prvotni impulz zapojit se do iniciativy, ale vím, že to začlo ve skupině, která na Facebooku sdružuje lidi, kteří chtějí pomáhat uprchlíkům. Nejdřív to bylo hodně spontánní a nebylo to zastřešené žádnou organizací. Něco málo jsme sami nakoupili a pak to uprchlíkům donesli. Dostala se k nám i část sbírky z Pražské polikliniky. Napsala jsem pár nápisů v arabštině, kterou jsem dva roky studovala, aby nás ti Syřané mohli na první pohled poznat. Pak jsem s nimi občas prohodila pár slov arabsky, a také jsem vytvořila mini-slovníček základních frází pro ostatní, kdyby byli na nádraží beze mne, tak aby se mohli alespoň trošku domluvit, kdyby ti lidé náhodou nemluvili anglicky. Bylo jasné, že arabština se hodí, a že mé pomoci je potřeba.
Kdo jsou další lidé, kteří na nádraží chodí pomáhat?
Ta skupinka dobrovolníků je dost různorodá. Chodí tam jednak studenti, ale i pracující. Logicky převažují lidé z Prahy, ale nebyla jsem sama, kdo dojížděl odjinud. Jsou tam vážně různí lidé, od učitelů po sociální antropology, kteří působí jako výzkumníci na vysokých školách. Po nějaké době jsme začali spolupracovat s Červeným křížem. Byli tam lidé, kteří se i jinak zabývají sociální problematikou. Já sama jsem se doposud zajímala hlavně o genderovou rovnoprávnost ve společnosti, a o práva sexuálních menšin. Ne všichni ale mají nutně zkušenost s aktivismem nebo lidskoprávními záležitostmi, je to opravdu pestrá skupina.
Co motivuje takovou skupinu trávit noci na nádraží?
Já bych řekla, že to musí být ta solidarita, možnost někomu pomoci. Z nás, kdo jsme tam byli, tak se drtivá většina snaží pomáhat obecně, ne jen teď, ne jen uprchlíkům. Několikrát jsem tam třeba potkala dobrovolníky, kteří se angažují v pomoci lidem bez domova, postiženým a podobně. Ti lidé, kteří chodí pomáhat, jsou lidé, kteří se snaží pomáhat tam, kde je právě potřeba, na co jejich kapacita stačí. Nesoustředíme se jen na uprchlíky, a ti, kdo tam chodí pomáhat, mají myslím neuvěřitelné sociální cítění a uvědomují si a bojují proti nerovnosti všude ve světě, a v České republice zejména.
Jak to probíhalo v praxi?
Snažíme se, abychom na nádraží vždy byli čtyři na každou směnu. Každá směna trvá čtyři hodiny a všechny dohromady pokrývají celou otevírací dobu pražského Hlavního nádraží, takže od čtyř hodin ráno do půlnoci. Během uplynulého týdne se ale často stalo, že se nás tam sešlo mnohem více, ne jen skupinky po čtyřech. Třeba osm až deset lidí najednou, z nichž ne každý pak zůstával na celou směnu. Lidé také přišli něco přinést, když se něco zapomnělo, když jsme něco potřebovali. Párkrát se bohužel stalo také to, že jsme tam byli jen dva, což bylo náročné. Měli jsme mnoho věcí a bylo těžké je nosit sem a tam, vždy se to ale nějak zvládlo.
S jakým pocitem jsi na nádraží šla poprvé? Co jsi od toho očekávala?
Ze začátku jsem byla trochu nervózní, nevěděla jsem úplně, jak to bude probíhat, nevěděla jsem, jestli nebudeme mít konflikty s policií, jak se uprchlíci samotní budou chovat, ale pak jsem nervózní být přestala; mé obavy se nepotvrdily. Nečekala jsem ale, že to bude tak unavující, jelikož jsme neustále museli běhat k vlakům na různých perónech. Bylo to také náročné na pozornost, jelikož není možné říct, že každý tmavý člověk na Hlavním nádraží je uprchlík. Uprchlíci nemusejí nutně chodit v nějakém špinavém či roztrhaném oblečení, mohou být také nedůvěřiví vůči místním, a jelikož kdo ví, co si po cestě vytrpěli, mohou se třeba i schovávat.
Máš nějakou konkrétní příhodu z nádraží, na kterou často vzpomínáš?
Byl to poslední vlak do Německa první pátek, co jsme na nádraží hlídkovali. Po celém dni čekání jsme narazili na velkou syrskou rodinu. Anglicky z nich mluvil jen tatínek a říkal nám, jak ho mrzí, že děti nemohly chodit do školy, jelikož Islámský stát zničil všechny školy. On chtěl, aby jeho děti mohly získat vzdělání. Sám se živil jako řidič autobusu a rád by v tom prý pokračoval. Byli to hrozně milí lidé. Jedna paní nám ukazovala obrázky svojí rodiny a ukazovala, kdo ke komu ve skupině patří, kdo je čí vnuk. My jsme jim dali, co jsme měli. Bylo to hezké, a mne na závěr překvapilo, že i průvodčí ve vlaku byl hodný. Našel pro ně samostatné kupé, že to bude lepší pro ně, že na ně nebude nikdo koukat. Já akorát doufám, že dobře dojeli. Už o nich totiž nemáme další zprávy.
Zmínila jsi, že mluvíš arabsky. Byla jsi jediná?
Bylo tam pár dalších Čechů, kteří mluvili arabsky, a zároveň se nám podařilo sehnat i některé rodilé mluvčí, kteří tu teď dlouhodobě žijí. Ani to nám však vždy nestačilo. Před pár dny jsem dorazila kolem jedenácté večer domů a volala mi kamarádka, že na nádraží mají skupinku, ve které nikdo neumí anglicky, zda bych se s nimi nedomluvila. Tak jsem si řekla, že to zkusím. Myslela jsem si, že to jsou Syřané, tak jsem na ně spustila arabsky, nicméně pak mi bylo řečeno, že jsou z Afghánistánu. Mám sice základy perštiny, ale není to až takové, abych jim dokázala pomoci. Bylo mi hrozně líto, že jsem neuměla o něco lépe persky, abychom se domluvili. Nakonec to dopadlo tak, že ti lidé chtěli zůstat přes noc na nádraží, byli nedůvěřiví, po všech svých zkušenostech se báli i nabídky na přespání. To mne mrzelo, myslím, že kdyby s nimi někdo mluvil persky, trochu by se ta bariéra prolomila. Připadala jsem si bezmocná. Byly to takové chvíle, kdy si člověk vyčítal, že nestudoval perštinu, že by mohl být více užitečný.
Jak na to, že pomáháš uprchlíkům, reaguje tvá rodina, okolí?
Já se tím vlastně moc nechlubím, moc jsem o tom nemluvila. Od rodiny ale byly reakce dobré. Druhá věc je, že člověk nikdy neví, kdo ho uslyší, když někde řekne, že když se dnes setkal se skupinou uprchlíků a že byli takoví a takoví. Je potřeba se ujistit, že se to neobrátí proti nim, je třeba zohlednit jejich bezpečnost. Trošku mám strach, skutečně, a jelikož spousta lidí opravdu nemá o uprchlících informace, mohli by si bohužel myslet, že podporuji budoucí teroristy. Myslím, že nejlepší je s uprchlíky mluvit, vyslechnout je a zjistit, že jsou lidé z masa a kostí, protože když člověk bere informace jen z tendenčních článků, kterých je dnes všude spousta, tak si neudělá realistický obrázek. Pozvala jsem do skupiny dobrovolníků několik ze svých přátel, ale nikdy jsem nezkoušela na nádraží přivést někoho, kdo by se tvářil skepticky vůči uprchlíkům. Myslím, že by to mohlo pomoci otevřít oči lidem, kteří nemají realistickou představu o tom, kdo uprchlíci jsou, ale nezkoušela jsem to.
Jak vnímáš míru solidarity v České republice? Jsou Češi opravdu tak nepřívětiví?
To je těžká otázka. Kdybych soudila jen podle internetu, vypadalo by to, že většina lidí je jednoznačně nesolidární. Na tom nádraží jsem ale byla překvapená. Cizí lidé, co vystupovali z vlaku, za námi chodili, ptali se, zda pomáháme uprchlíkům, a dávali nám tašku s jídlem, které jim zbylo. Jedna paní nám dokonce dala i peníze, abychom lidem mohli přispět na jízdenky. To pro nás bylo složité, jelikož jsme neměli pokladničku, nicméně se povedlo. Nemyslím, že by všichni Češi byli nesolidární, věřím, že i lidé, kteří jsou vidět na Facebooku a dalších sítích vědí, že uprchlíci jsou lidé, kteří si prošli strašnými útrapami, potřebují pomoct, a nejsou to nutně zlí lidé.
Co myslíš, že by se muselo stát, aby veřejnost, která nemá k těmto informacím a zkušenostem přístup, mohla získat realističtější pohled na věc?
Myslím, že by se měl rozhodně změnit přístup médií. Nechtěla bych to zakřiknout, trošku už se to mění. O uprchlících referují neustále, je to většinou první zpráva dne, kdykoliv člověk otevře noviny, pustí zprávy v televizi a podobně. Myslím, že by ale bylo lepší také do médií vpustit přímo samotné uprchlíky. O protestech v Bělé hovořilo v médiích vedení zařízení, řadoví zaměstnanci, ministr vnitra, Tomio Okamura, ale nikdo z novinářů nehovořil s lidmi, kteří tam byli zavření (toto nebylo možné, pozn.), ani s jejich právníky, aby se dozvěděl, o co přesně šlo. Lidé vyslechli jen jednu stranu příběhu, nebylo vidět tu druhou. Samozřejmě, dokud to člověk nezažije, tak je těžké soudit, ale myslím, že takto je z médií téměř nemožné si udělat přesný obrázek.
Přijeli uprchlíci, se kterými jsi mluvila, z Bělé nebo dalších detenčních zařízení?
Lidé z Bělé byli nasměrováni do vlaku , který jel z České Lípy přímo do Německa, takže ty jsme vůbec nepotkali. Přijížděli spíš lidé z Vyšních Lhot na Moravě (detenční zařízení, pozn.) a někteří přijížděli vyloženě na vlastní pěst, bez zkušenosti z české detence. Obecně nám tito uprchlíci říkali, že ta detenční zařízení byla hrozná. Stěžovali si, že jim byly strženy poslední peníze za pobyt, který oni sami v první řadě nechtěli absolvovat. Zbylo jim nejčastěji zákonem definované minimum 400 korun, což stačí právě tak na jízdenku do Prahy. Zároveň měli často nakázáno opustit zemi, a na to peníze rozhodně nestačily. Ten pobyt ve Vyšních Lhotách mnohé z lidí, se kterými jsme mluvili, odradil od toho, aby si v České republice požádali o azyl. Někteří nám říkali, že zvažovali Česko, ale po zkušenosti s hroznými podmínkami a jednáním lidí v zemi se rozhodli jet dál.
Co ti tato zkušenost přináší?
Nevím, jestli když se jedná o pomoc jiným, tak je vhodné, abych hovořila o svém vlastním prospěchu. Ale myslím si, že dobrovolničení na nádraží mi dalo možnost situaci s uprchlíky vidět na vlastní oči. I předtím jsem pročítala noviny a různé články z médií, a byla jsem poměrně informovaná. Věděla jsem například, že všichni uprchlíci nejsou svalnatí muži, kteří tu chtějí šířit islám. Zároveň jsem ale očekávala, že jich obecně bude mnohem více - neustále se opakují slova jako „invaze“, „uprchlická vlna“ a podobně. Na tom nádraží se nám pak párkrát stalo, že jsme za celý den nenarazili na uprchlíka. Pak jsme navečer potkali rodinu nebo partu čtyř lidí. Rozhodně to nebylo tak, že by v každém vlaku mířícím do Německa bylo 70 Syřanů nebo Afghánců. Zjistila jsem, že to s tou vlnou není zas až tak žhavé.
Jak by se mohli lidé zapojit do iniciativy?
I nadále se může zapojit každý. Stačí se ohlásit ve skupině „Chci pomoci uprchlíkům na Hlavním nádraží v Praze“, případně jsou i lidé, kteří pomáhají v Brně a v Břeclavi. V Praze jsme poslední styčný bod před Německem, nevím o tom, že by byla pokryta nádraží v Ústí nad Labem nebo Děčíně. Pokud člověk chce a má možnost být na jedné z těch hlavních tras, tak je určitě možnost a potřeba pomoci. Pokud se něco ze strany vlády nezmění, očekávala bych, že nás bude i v budoucnu potřeba.