Lékaři bez hranic nejsou zdaleka jen lékaři a zdravotníci. Své o tom ví Jakub Hein, který má v české kanceláři této mezinárodní organizace na starosti digitální technologie a sociální sítě. V současnosti je na své druhé misi v Jihoafrické republice, kde se řada obyvatel potýká s virem HIV a tuberkulózou. Úkolem Jakuba Heina je za pomoci digitálních technologií šířit zdravotní osvětu a přimět lidi s HIV, aby podstoupili léčbu, případně se k léčbě, pokud ji z nějakého důvodu přerušili, vrátili. „Úplně poprvé v rámci Lékařů bez hranic využíváme sociální sítě vyloženě pro pacienty. Já jsem z toho opravdu nadšený, je to přelomové v tom, že poprvé testujeme, jestli mohou sociální sítě pomoci našim pacientům. Není to na komunikaci s obecnou veřejností, ale přímo na zdravotní osvětu,“ vysvětluje své poslání Jakub. Ten nyní působí na několika místech, kde pomocí sociálních sítí oslovuje pacienty a šíří zdravotní osvětu. V Khayelitshe, která se nachází na okraji Kapského Města, se snaží mimo jiné přimět lidi s HIV zapojit se do léčby. V Rustenburgu, kde bují především sexuální násilí, dává pomocí digitálních technologií obětem vědět, že mohou beze strachu a studu přijít do mobilní kliniky a nechat se ošetřit. „Často vidím v rozhovorech, že musíme „těm“ lidem v Africe pomoci, těm exotickým vzdáleným lidem, jejichž jedinou životní náplní je 24 hodin denně strádat. Samozřejmě, že se tu lidé mají hodně špatně a řeší hodně problémů, neznamená to ale, že nemohou mít mobilní telefon, Facebook, že nehledají informace jako kdokoli jiný. Vždyť to jsou také lidé. Takže když potřebují zjistit, kde se nachází nějaké místo ve městě, kde se scházejí uprchlíci, budou to hledat na Googlu, na Facebooku. Pokud potřebují najít lékařskou ordinaci, taky si to takto vyhledají. Proto my na těch sítích chceme být taky,“ vysvětluje.
Pracuješ pro Lékaře bez hranic, nejsi ale ani lékař, ani zdravotník. Co pro ně děláš?
Moje pozice v rámci Lékařů bez hranic (Médicines Sans Frontières – pozn. red., dále jen MSF) se jmenuje Digital Health Promotion Officer a v rámci ní mám na starosti digitální zdravotní osvětu. To znamená, že využíváme digitální technologie, v tuto chvíli primárně Facebook a WhatsApp, k tomu, abychom se dostali s pacienty do kontaktu, mohli jim tak nabídnout naše služby a zodpovědět jejich otázky. V Khayelitshe na okraji Kapského Města jsme to testovali na modelu, který se jmenuje Welcome Service, což je služba, která chce lidi, kteří přerušili z nejrůznějších důvodů užívání antiretrovirotických léků (pozn. léky používané k léčbě infekcí způsobených retroviry, zejména HIV) zapojit znovu do terapie. K tomu jsme využili sociální sítě, abychom ty lidi dokázali najít, mluvit k nim způsobem, který pro ně bude zajímavý, a bude jim stát za to chtít se dozvědět víc a pak se třeba do té terapie znovu vrátit. V Rustenburgu jde o sexuální násilí a pomocí digitálních technologií šíříme informace o našich klinikách a snažíme se, aby se lidé nebáli je využít. Úplně poprvé tak v rámci MSF využíváme sociální sítě vyloženě pro pacienty. Já jsem z toho opravdu nadšený, je to přelomové v tom, že poprvé v Lékařích bez hranic testujeme, jestli mohou sociální sítě pomoci našim pacientům. Není to na komunikaci s obecnou veřejností, ale je to cílené přímo na zdravotní osvětu. Běžně se chodí do komunity s letáky a mluví se s lidmi. My jsme se rozhodli prozkoumat, jestli můžeme tyto informace posílat lidem do mobilů a vidíme, že můžeme.
Právě teď jsi na své druhé misi v jihoafrické Khayelitshe. Proč jsi letěl zrovna sem?
Nejsem už přesně v Khayelitshe, ta je sice na dohled, nepracuju už ale přímo pro ni. V rámci jihoafrické mise MSF tu máme v současnosti čtyři projekty, tedy čtyři místa, kde působíme, a v každé oblasti děláme něco jiného. Když jsem tu byl na první misi před pár měsíci, pracoval jsem opravdu jen pro Khayelitshu, kde jsme zjišťovali, jak můžeme využít sociální sítě v komunikaci s pacienty, abychom mohli nabídnout naše služby, ošetření a lékařskou péči více lidem. Ti lidé se musejí dozvědět, že tu péči nabízíme a právě sociální sítě jsou způsobem, jak toho docílit. To byla moje první mise pro Khayelitshu, kde jsme si to prvně osahali a řekli jsme, že jo, že pomocí Facebooku a WhatsAppu můžeme opravdu dosáhnout na lidi, ke kterým jsme se jinak nemohli dostat. A můžeme k nim o něco lépe dostat naše ošetření.
Na co se tedy zaměřuješ teď?
Teď jsem tu podruhé, jsem tu už na 6 měsíců a pracuju přímo pro celou jihoafrickou misi. Mým úkolem je během těch šesti měsíců objet všechny čtyři projekty a v každém udělat základní výzkum, zjistit, jak je na tom to místo s pokrytím mobilními daty a také jaké to využití dat je - jestli lidé používají aplikaci WhatsApp a hlavně Facebook, díky kterým my se s těmi lidmi spojujeme. Nejdřív vždy udělám základní výzkum, dotazníkové šetření, promluvím s manažery a vedoucími projektů, zjistím, jaké jsou potřeby. V Khayelitshe také testujeme nové modely léků, například pilulku, která snižuje riziko, že se člověk nakazí HIV.
Jak bys ta místa, kde působíš, popsal?
Každé místo je jiné. Kapské město je udržované naleštěné město. Jsou tu problémy s bezpečností, dochází tu k častým loupežím, přepadení, Jihoafrická republika na to bohužel do jisté míry trpí. Nicméně pořád je to hezké místo, doporučuju zažít a vidět. Khayelitsha se nachází na okraji Kapského města a je to, dalo by se říci, slum. Já se tomu označení vyhýbám, ale vizuálně je to zaměnitelné. Když přijde člověk do Khayelitshe, vidí plechové domečky bez elektřiny nebo s nějak hodně provizorně zapojenou elektřinou, bez vody, suché záchody pro spoustu lidí. I přesto jsem si ke Khayelitshe vytvořil pouto, to místo mě oslovilo. Možná proto, že jsem měl před několika lety představu, že v těchto místech, kterým říkáme neformální osídlení nebo někdy slum, lidé končí. Když vezmu ten model, který známe z Česka, jak se díváme na lidi bez domova, že člověk prodělal spoustu peněz nebo prošel nějakou závislostí a skončil bez peněz, skončil na ulici. Jenže v Khayelitshe je to naopak a to je podle mě magický moment. V Khayelitshe se začíná. Lidé sem přicházejí, protože jdou do Kapského Města za prací, za příležitostmi. Proto lidi přijdou do Khayelitshe, najdou si tu místo, postaví plechový domek, do dveří dají kámen, protože kamenem se značí, že je obsazeno, a jdou shánět práci, jídlo a začínají nový život. Viděl jsem to na vlastní oči. Přišel mladý chlap, dal do plechového domku kámen a bylo obsazeno. Přišlo mi to jako silný moment, že přicestoval člověk a já jsem viděl první vteřinu jeho nového života.
Khayelitsha shodou okolností znamená „náš nový domov“. To jméno to celé vysvětluje. Ale zároveň je to tam strašně těžké, není tam zázemí, voda, není tam dobrá elektřina, je tam strašlivá kriminalita, je to prostě nebezpečné místo. Lidi tam jsou přepadávaní, často násilně, zemřít při přepadení tady není výjimečná věc. Je to místo plné nadějí a zároveň plné strašně těžkých věcí a hrozných životních osudů.
Co konkrétně v Khayelitshe Lékaři bez hranic dělají?
My tu řešíme primárně HIV a tuberkulózu. Tyhle dvě nemoci jdou ruku v ruce, proto i náš projekt řeší obě dvě nemoci najednou, nejde je rozdělovat. Jak se s rozvojem HIV oslabuje imunita, tak je člověk náchylnější k dalším nemocem a právě tuberkulóza je tu extrémně častá. Člověk, který se nakazí HIV, pak častokrát zemře právě na tuberkulózu. HIV není to, co člověka zabije, ale způsobí, že člověku natolik klesne obranyschopnost, že ho pak zabije nějaká jiná infekce.
Khayelitsha
Čemu se věnujete v dalších místech?
Další projekt pak máme v Rustenburgu. To je malé město, které leží v platinovém pásu, kde se intenzivně těží platina. Jsou tu tedy hlavně horníci, kteří sem přicházejí za prací. To vše zásadně ovlivňuje dynamiku místa. Horníci jsou tu zpravidla bez rodin, po šichtě nemají moc co dělat, protože tu nic není. Panuje tu proto určitá bezútěšnost, což podněcuje ne zcela zdravé chování – jsou tu problémy s alkoholem, prostitucí a sexuálním a genderově motivovaným násilím. Jsou tu také ženy, které mezi horníky hledají muže, kteří se o ně finančně postarají. Ty pak často, aby nepřišly o zajištění, zůstávají ve vztahu, i když v něm panuje násilí. To je také hlavní zaměření projektu v Rustenburgu. My tu oslovujeme místní a provádíme zdravotní osvětu. Vysvětlujeme lidem, co je znásilnění, co je konsensuální sex, co je bezpečný sex, vysvětlujeme, že oba aktéři mají právo říct ,já chci kondom, bez kondomu nic nebude´, a že by to tak i měli udělat. Zároveň zde provozujeme vlastní malé mobilní kliniky, takzvané Kgomotso Care Center (dále jen KCC), ve kterých se zaměřujeme na sexuální násilí. Vzhledem k tomu, že tu žije řada různých etnik a každý člověk má jiný pohled na to, jak má vypadat soužití muže a ženy, je poměrně těžké mít jednotnou definici, co je partnerské násilí a co je, nebo není v pořádku. Oběti násilí mohou přijít do KCC, my je nijak nesoudíme, neřešíme jejich tradice, pouze poskytneme lékařskou péči.
Kde ještě tvoje sociální sítě v rámci MSF pomáhají?
Působíme dále v Eshowe a také Tshwane. Tam se zaměřujeme na pomoc migrantům, protože do Praetorie a Johannesburgu přichází spousta lidí z okolních zemí, nejvíc ze Zimbabwe. Tito lidé zase řeší jiné zdravotní otázky a je zde problém, že vzhledem k tomu, že ti lidé nemají vyřízené dokumenty, se bojí vyhledat lékařské ošetření. Naše práce proto bude spočívat v tom, abychom dokázali tyhle lidi oslovit, získat jejich důvěru a to ošetření jim nabídnout. Ve státních zdravotnických zařízeních chtějí po lidech vždy dokumenty. To ale není náš případ, my naopak chceme zamezit tomu, že člověk raději trpí bolestí, než aby i bez dokladů vyhledal pomoc.
Khayelitsha
Ve svém oficiálním dopise z první mise píšeš, že se lidé pacientů s HIV bojí. Proč? Jaká stigmata zde kolem lidí s touto diagnózou panují?
HIV s sebou pořád nese to, že je to diagnóza smrti. A to není žádné místní stigma, to je i u nás. Jenže už jsme dál, medicína pokročila, sice ho neumíme vyléčit, umíme ale projevy HIV potlačit a umožnit člověku plnohodnotný život, kdy mu onemocnění nepůsobí žádné problémy. Nicméně než změníš nastavení společnosti, aby se na HIV přestala dívat jako na něco strašlivého, čeho se musejí bát, tak to potrvá. Když se vrátíme do Česka, tak u nás jsou případy, kdy lidé s HIV nemohou najít zubaře. A to stigma nejen v JAR je o tom, že ti lidé nevědí, jak se mohou HIV nakazit, jak funguje prevence, nevědí, že když užíváš antiretrovirotické léky, máš virus tak potlačený, že je přenos minimální a u zubaře k němu nedojde. Ale bojí se. Takže i Češi se bojí, bojí se každý. Je to historická věc. Bývala to strašlivá nemoc, teď už s tím umíme ledacos udělat. Je otázkou času, než si lidé přestanou spojovat HIV se smrtí a začnou ho vnímat jako nemoc, se kterou se dá žít, pokud se člověk léčí.
Jakým způsobem právě ty pomáháš v tom, aby se situace změnila?
S těmi stigmaty to byla ta kampaň v Khayelitshe, Welcome Service, kde jsme posílali zprávy a informace, ve kterých jsme tyto mýty bourali. ,Myslíte si, že je HIV konec světa? Není , protože...´ nebo ,Máte problémy s užíváním léků? Mají vaše léky vedlejší účinky? Napište nám, pomůžeme vám.´ Lidem jsme také rozesílali obecné informace o tom, jak se přenáší HIV nebo tuberkulóza. Je to snaha zlepšit informovanost společnosti.
Máš k tomu nějaké konkrétní zážitky nebo zkušenosti?
Zmíním svůj oblíbený příběh. Moje kolegyně je už asi 14 let HIV pozitivní. Nejdříve to byla pacientka, teď slouží v jedné naší mobilní klinice. Ona říká, že dřív byla její fotka na takzvané stěně hrdinů. Tam se vystavovaly fotky těch, kteří jsou dlouhodobě na antiretrovirotických lécích. Ona jednou stála vedle té své fotky, do kliniky přišel pacient, díval se na tu moji kolegyni, pak na její fotku, pak zase na ni a říkal: „Co to je? To jsi ty? To není možný! To je 14 let stará fotka! Co na tý fotce děláš? Vždyť tady jsou jen HIV pozitivní lidi, nemůžeš přeci být 14 let HIV pozitivní, ty ses vyléčila?“ Na to mu odpověděla, že se samozřejmě nevyléčila, ale že užívá antiretrovirotické léky a dělá věci, které musí dělat proto, aby mohla vést kvalitní život, a žije zodpovědně. „14 let jsem HIV pozitivní a zvládám to, dá se to,“ řekla mu. „Já jsem taky HIV pozitivní, tak když to teda 14 let jde, tak já se taky do tý léčby přihlásím,“ odpověděl jí pacient. Trochu jsem to zjednodušil, ale tyhle lidské příběhy jsou strašně důležité.
V dopise z Khayelitshe také píšeš, že v jihoafrické společnosti nefunguje princip mobilní ordinace specificky pro HIV, kam by se lidé přišli zdarma testovat. Proč? Jak to tedy řešíte?
To opět není jenom o jihoafrické společnosti. Nechci podporovat ten dojem, že pro ty „zvláštní“ Jihoafričany se dělají věci jinak. To je jenom o tom, že pokud bych u někoho před barákem postavil stan a na něm bylo napsáno „Zdarma testování na HIV“, umím si představit, že hodně lidí by dovnitř nevlezlo, protože by si řekli ,ten stan tady stojí před mým barákem, všichni sousedi koukají z okna, když půjdu dovnitř, tak si budou říkat, že jsem HIV pozitivní.´ A vyvolají se tím drby. Jak v Česku, tak tady. My tedy vyšetření děláme tak, abychom lidi nevystavovali nebezpečí, stigmatizaci a abychom je nedostávali do situací, kdy by na sebe nějak zbytečně upozorňovali. Rozdáváme proto kondomy, letáčky a máme stánek, kde se mohou nechat lidé obecně vyšetřit, nejen na HIV. Takže lidé do toho stánku mohou přijít s čímkoli, co je trápí, a my je podle toho za zavřenými dveřmi vyšetříme. Řešíme potíže od vysokého krevního tlaku, kašle až po cukrovku nebo právě HIV. Když poté lidé z toho stánku vyjdou a čeká na ně rodina nebo je vidí soused, už je jen na něm, zda řekne, že si šel jenom pro letáček nebo nechat zkontrolovat tlak a podobně. My ale nikoho nebudeme vystavovat riziku nechtěného provalení.
V čem je pro tebe osobně mise v JAR přínosná?
Největší ponaučení je, že lidi tady k tobě nepřistupují s pocitem, že všechno vědí nejlíp. Jsou vstřícní a lidští, což mi v Česku trochu chybí. U nás máme strašně moc odborníků úplně na všechno, což je někdy těžké snést. Každý ti přijde říct, jak to opravdu je. Tady se to moc neděje. Lidi jsou tu přátelští, jsou ochotní setkat se s tebou jako s člověkem. Já jsem tím místem tady fakt okouzlený. Připadá mi, že jak je tu řada různých etnik, tak lidi jsou zvyklí, že každý člověk je specifický, každý vychází z jiného zázemí, má jiné názory, věří v jiné věci, vidí svět jinak a zdá se mi, že se tu lidi tolik nesoudí. Kdežto u nás si lidé spíš myslí, že každý by měl mít věci stejně a když to máš jinak, je to špatně. Tady když máš něco jinak, tak to špatně není. V tom bychom se možná mohli poučit.
Přehodnotil jsi v JAR nějaké své dřívější postoje?
Tady je dobře vidět, že když je někdo pacient MSF nebo migrant či uprchlík, tak to není bezmocná figurka. Myslím si, že častokrát máme tendenci si dělat z takových lidí objekty pomoci. Často vidím v rozhovorech, že musíme „těm“ lidem v Africe pomoci, těm exotickým vzdáleným lidem, jejichž jedinou životní náplní je 24 hodin denně strádat. Ti lidé nejsou jen nějaké schránky na pomoc, objekty, do kterých my vložíme tu pomoc a to je celý jejich přínos. A tohle zjednodušování se opravdu někdy děje, když čteme o humanitární a rozvojové pomoci. Častokrát se v nás vzbudí jen ta lítost, ale už není nic za ní. Říkáme si „chudák Ahmed, jak trpí“. Ano, ale ty jejich životy jsou mnohem víc než jen utrpení. Samozřejmě, že se tu lidé mají hodně špatně a řeší hodně problémů, neznamená to ale, že nemohou mít mobilní telefon, Facebook, že nehledají informace jako kdokoli jiný. Vždyť to jsou také lidé. Takže když potřebují zjistit, kde se nachází nějaké místo ve městě, kde se scházejí uprchlíci, budou to hledat na Googlu, na Facebooku. Pokud potřebují najít lékařskou ordinaci, taky si to takto vyhledají. Proto my na těch sítích chceme být taky. Chce to nezapomínat na tu lidskou stránku, na to, že i ti HIV pozitivní lidé, i když to ovlivňuje jejich život, mají rodinu, zaměstnání, mají přání, naděje, obavy, nejsou to jenom jména na papíře nebo jenom fotky v nějakých foundraisingových materiálech, jsou to prostě příběhy, životy a osudy. Když jsem sem přijel a setkal jsem se s pacienty a kolegy, z nichž někteří jsou také bývalí pacienti, došlo mi, že to naše vidění humanitární pomoci, kterou my z rozvinuté Evropy a Západu poskytujeme a chudáci někde jinde trpí, je prostě příliš placaté. To, že někdo přijme humanitární pomoc, neznamená, že je menší člověk nebo že to jediné, o co bychom se měli zajímat, je to, že trpí a že mu musíme poslat 50 korun. Je to samozřejmě důležité, bez té pomoci a vzájemnosti to nejde. Ale ten zájem by měl být i za hranou toho, kdo je objekt mé pomoci, komu já pošlu těch 50 korun, a měli bychom vědět, že je toho prostě mnohem víc a ty osudy jsou složitější. Není to tak, že si řekneme, tak jsme rozdali kondomy a všechno je vyřešené a všechno je fajn.
Foto: Archiv Jakuba Heina