Může jít dohromady úspěch a duševní nemoc? Jan Mühlfeit je globální manažer a stratég, kouč a autor knihy The Positive Leader. Jako jeden z mála Čechů se dokázal prosadit v globální ekonomice. Dvaadvacet let pracoval ve společnosti Microsoft, naposledy jako prezident pro Evropu. Nejčtenější český deník ho zařadil po boku Jaromíra Jágra a Bohdana Pomahače mezi 43 Čechů, o kterých hovoří celý svět. Vedle mnoha úspěchů zažil také hluboký životní propad. Během těžké deprese. O svém velmi těžkém životním období hovoří zcela otevřeně na veřejnosti jak v ČR, tak i po světě.
Jak vypadala vaše zkušenost s depresí?
O duševních onemocněních jsem v podstatě nic nevěděl. Protože jsem se o to nezajímal. Věděl jsem, že existuje slovo depka, že ti lidé mají nějaké černé myšlenky, a to bylo zhruba tak všechno. U nás v rodině se deprese nevyskytovala, takže jsem předpokládal, že se mě to netýká. Když se to pak stalo, nemohl jsem tomu chvíli uvěřit. Pak jsem ale absolutně podlehl. Jsem sportovec a mentálně silný člověk. Myslím, že to mi pak umožnilo rychlejší odpich ode dna. Ale v háji jsem byl totálně. Deprese je nepředstavitelná bolest. V léčbě jsem byl nejprve zoufalý, protože mi byly neustále předepisovány další a další prášky, které ale nezabíraly. Několikrát za mnou přišel profesor Höschl, povídal vtipy, ale já se ani nezasmál. Co ale rozhodně pomáhalo, bylo velice slušné chování personálu. Vedení třeba umožnilo mé ženě návštěvy i po návštěvních hodinách, což mi opravdu pomohlo.
Dá se deprese přirovnat k něčemu, co může zažívat i člověk, který jimi nikdy netrpěl?
Vy chcete nevnímat, odpojit mozek. Protože jakákoli jeho činnost vede k negativním emocím a neustále se to zhoršuje. Když se ráno vzbudíte, jednak vůbec nechcete vylézt z postele a pak se dostáváte do negativní spirály. Navíc se pak stává, že ostatní z léčebny po třech týdnech nebo po měsíci odcházejí, a vy tam zůstáváte. To také není zrovna pozitivní. Deprese je stav, kdy si myslíte, že se celý svět postavil proti vám. A proto vidíte jenom samé černé věci. Moje myšlení zůstávalo svým způsobem logické, ale úplně zatemněné, takže jsem byl schopný vidět jenom negativa. Někdy třeba začal foukat silný vítr a já si říkal: "Teď přijde vichřice a určitě jen kvůli mně." V přechodovém období jsem měl například pocit, že jezdí jen černá auta. Pak už si ale začne člověk všímat, že jezdí i auta jiných barev. Jenže v depresi vnímáte jen ta černá.
Foto: Wikipedia
To zní jako zásadní životní zvrat.
Přesně tak. Já jsem veliký extrovert, ale v depresi jsem sklouzl do úplného protipólu. Takže při skupinových terapiích jsem se vůbec nevyjadřoval, mluvil jsem jen velice potichu a podobně. Nejsem si proto úplně jistý, jestli skupinové terapie jsou obecně prospěšné. Podle mě jsou dobré pro ty, kteří mají maximálně střední problémy, protože ostatní je táhnou. Ale když máte hlubokou depresi, máte pocit, že ostatní vlastně docela normálně komunikují, a vy toho nejste schopný. Pro většinu pacientů to určitě může být dobré, ale pro ty, kteří jsou totálně v háji, by byla možná lepší individuální sezení s psychologem. Taková sezení jsem na druhou stranu absolvoval a psychologové ze mě nic nedostali. Dostal jsem třeba takový psychologický test, který jsem vyplňoval snad pět hodin. A jak jsem velice soutěživý typ, který chce podávat nejlepší výsledky, tak jsem při vyplňování naprosto exceloval. Psycholožka pak v podstatě konstatovala, že podle testu jsem v pořádku. Navíc se mě vždycky ptali, jestli jsem už doma zkoušel pracovat na počítači, a já říkal, že ne. Nebo po mně chtěli podrobný hodinový plán, který jsem si jednoduše vymyslel. Vy totiž máte strach, že když nebudete plnit úkoly, které vám zadají, tak vás někam uklidí. Jediné, co mě nutilo chodit na skupinové terapie, byl strach z toho, že mě jinak přehodí někam jinam.
Co vám tedy pomohlo?
Mně pak zabrala asi třetí antidepresiva, která jsem začal brát. Také mi hodně pomohl Cyrilův (pozn. red. Profesor Cyril Höschel) přístup, protože mi řekl, že za tři měsíce by mě stejně museli přeložit na jiný pavilon. A šikovným způsobem mi tak sdělil, že jsem teď vlastně stabilizovaný, takže mě pustí domů. Pak jsem občas někam zašel nebo si pustil jednu třetinu hokeje, ale pořád jsem nebyl schopný číst - jako obrovský čtenář jsem nedokázal přečíst více než jednu stránku. Absolutně nic mě nezajímalo. Také mi pomohl pobyt na chalupě v Třeboni a hlavně e-maily, které jsem dostával. To už jsem se z nejhorších stavů dostal, a čtení e-mailů s vyjádřením podpory mě během tří týdnů opravdu hodně pomohlo. Stojím si za tím, že antidepresiva vás dokážou dostat z mínusu na nulu, ale z nuly dál se musíte dostat sami. Problém vidím v tom, že postup z nuly dál se nevysvětluje. To se snažím dělat sám, protože jsem přesvědčený, že to je velice důležité. Lidé často sklouznou zpátky do deprese, protože se pohybují těsně kolem nuly. Stačí, aby se jim přihodila nějaká negativní událost, a deprese je zpátky. Když mi zemřel otec, okolí se bálo, jak na to zareaguji. Měl jsem v sobě velký smutek, ale jinak jsem to zvládl.
Ani tak velký otřes vás nevrátil zpátky?
Ne. Otec zemřel v pátek a o víkendu jsem byl u matky, a říkal jsem: "Mami, zítra mám jet do Londýna, ale nikam nepojedu, zruším let a zůstanu tady." Ale matka mě přesvědčila, ať jedu. V Londýně jsem měl v rámci programu Speakers for Schools přednášet pro černošské děti z ghett, což pro mě byla výzva. A já si řekl, že tenhle proslov udělám kvůli tátovi a bylo to jedno z nejlepších vystoupení, které jsem kdy měl. Vůbec jsem nezmiňoval, že mi před několika dny zemřel otec. Podařilo se mi ze sebe dostat silnou energii, a protože jsem se zároveň rozhodl, že v Microsoftu končím, spadl ze mě obrovský tlak a cítil jsem se velmi uvolněně. V tu chvíli jsem sice přesně nevěděl, co budu dělat dál, ale všechno nějak vykrystalizovalo. Jsem přesvědčený, že moje stavy se už nikdy nebudou opakovat. U mě to totiž opravdu nebylo způsobené genetikou, ale životem, jaký jsem vedl.
Jak na vaši diagnózu reagovali blízcí?
Snažili se mě co nejvíc podporovat. Manželka za mnou chodila každý den a vedla hodinové monology, protože já jsem mlčel nebo odpovídal jedním slovem. Otec už byl nemocný, ale oba rodiče mi pravidelně telefonovali. Dceru to mrzelo, protože jsem s ní omezil kontakt. Vídali jsme se doma, ale nijak hluboce jsme se spolu nebavili.
Máte zpětně pocit, že vašemu stavu špatně rozuměli? Že třeba v té době nebyli tak informovaní, jako jsou dneska?
To ani ne. Já tomu hlavně nerozuměl sám. Myslím, že tušili, ale je fakt, že deprese se nedá vysvětlit nikomu, kdo ji neměl. Nejde popsat, co se v hlavě odehrává. Určitě mi ale pomohla žena, která opakovala: "Až se do Microsoftu vrátíš, tak..." Odmítal jsem se ale scházet s přáteli, kolegy, všechny jsem zavrhoval. Neustále mě chtěli navštěvovat jak lidi z Microsoftu, tak odjinud, ale to nepřipadalo v úvahu. Jen asi dvakrát jsem přijal svoji asistentku, která je vcelku rázná a donutila mě, abychom se šli ven projít a dát si zmrzlinu.
Jak jste na vyřčení diagnózy reagoval vy?
Pro mě to asi nebylo nic nového. Když mi to doktoři řekli, prohlásiljsem, že tam nechci zůstat. A oni řekli, že musím. Neměl jsem s sebou ani pyžamo. Nicméně z toho vznikla humorná historka, kdy mi manželka přinesla pyžamo s logem Lufthansy a ostatní pacienti si mysleli, že jsem pilot. Další humorná historka bylo mé setkání s jedním z pacientů, kterého mrzelo, že jsem pořád smutný. Ukázal mi zaťaté pěsti a zeptal se: "Ve které ruce mám autobus?" Ten pacient je podle mě jeden z těch, kteří jsou v Bohnicích už nastálo. A lidi je už znají a vybudovali si vlastní pověst.
Proč jste se rozhodl s tím veřejně vystoupit?
Když jsem se znovu dal do pořádku, věděl jsem, že když doktoři pomohli mně, pomůžou i ostatním. A že když bude potřeba, vystoupím s tím veřejně. Kuriózní je, že poprvé jsem o tom hovořil ve Velké Británii, kde bylo asi 500 lidí - šéfové nejrůznějších mediálních, telekomunikačních a IT firem. Nejdříve promítli video spot, ve kterém jsem objasnil, co se mi stalo, pak jsem vystoupil na pódium a přivítal mě potlesk vestoje. A já si řekl, že tři měsíce v blázinci mě vlastně proslavily více, než dvaadvacet let u Microsoftu.
Je něco, co vás k tomuto kroku konkrétně inspirovalo?
Ne. Já si řekl, že jde o takový průser, který se člověku může stát, že by o tom měli vědět i ti, kteří nezbytně nejsou jen moji kamarádi. Vím, že i když nejsem žádná výrazná mediální osobnost, lidé v zahraničí o mně vědí. Ještě předtím, než jsem s tím šel na veřejnost, jsem svůj příběh vykládal řadě českých i zahraničních top manažerů. A spousta z nich doslova zezelenala, protože věděli, o čem mluvím. Protože takové příznaky už někdy měli.
Takže se ve vašem příběhu poznávají?
Přesně tak. Odhaduju, že 60 až 70 procent právníků je v depresi nebo na ni má náběh, protože se jedná o těžké povolání, ve kterém řešíte samé negativní věci.
Získal jste díky depresi nějaké pozitivní zkušenosti?
Určitě bych se podepsal pod Nietzscheho výrok "Co tě nezabije, to tě posílí." V jeden okamžik jsem byl na lopatkách, ale celá zkušenost mě obrovsky pozitivně posílila po mentální stránce. Myslím, že mentálně jsem byl odjakživa silný, ale pak nastal extrémní propad, ze kterého jsem se poučil. Dalším ponaučením je to, že aby člověk mohl mít rád ostatní, musí mít především rád sám sebe. A to jsem částečně dělal, zároveň jsem ale neustále závodil sám se sebou. A to i v situaci, kdy jsem žádnou další konkurenci neměl.
Co bylo naopak negativní?
Za negativní zkušenost bych označil to, že jsem do nemocnice šel, až když bylo pozdě. A velkou roli v tom hrálo moje ego, protože jsem si říkal, že jsem sportovec a přeci nepůjdu za doktory. Na tom je legrační to, že v nemocnici Na Homolce, kde jsem několik měsíců před hospitalizací na psychiatrii strávil týden kvůli akutním bolestem břicha, mi bylo řečeno, že jsem fyzicky absolutně fit. Ti doktoři v tu chvíli už samozřejmě věděli, že můj problém je v hlavě, a doporučovali mi návštěvu psychologa, ale tím, že věděli, kdo jsem a co dělám, tak na mě v podstatě nijak nenaléhali. Nejspíš si řekli, že je to moje věc. To nejsou vyloženě negativní věci, ale spíše velké chyby, kterých jsem se dopustil a které se pak nasčítaly.
Takže u vás existoval vztah mezi pracovním vytížením a tím, co se vám stalo?
Ne tak docela, protože pracovně jsem se vytěžoval sám. Měl jsem sice nějaké zadané cíle, ale sám pro sebe jsem si řekl, že udělám o 20 nebo 30 % více. To mi nikdo nenařizoval, jen já. Moje heslo bývalo: "Druhé místo, první poražený." Což je svým způsobem dobré, ale ne tak docela.
Co byste poradil lidem ohledně způsobu života?
Aby se naučili pracovat se stresem. Nás totiž nezabíjí stres, ale naše neschopnost s ním pracovat. My jsme totiž pod stresem, ať už fyzickým nebo psychickým, neustále. Je ale důležité vytvořit si odolnost a naučit se odpočívat. Je třeba vytvořit si návyky v každé energii, ať už fyzické, emocionální, mentální nebo spirituální, aby nás co nejčastěji dostávaly do flow. Protože když děláme, co máme rádi, je o dost těžší dostat depresi. I když já jsem zrovna případ, kdy se to stalo (smích). Většinu času v Microsoftu jsem dělal to, co jsem měl rád. Můj pád byl spíš způsobený tím, že jsem nedokázal psychicky odpočívat. Když se setkávám s vrcholovými manažery a lidmi, kteří vykonávají těžší duševní práci, vždycky jim říkám, že jsou jako vrcholoví sportovci bez realizačního týmu. Realizační tým jsou oni sami a musí se sebou podle toho zacházet. Když už se něco takového stane, nemá cenu se radit s rodinou nebo se známými, ale je třeba rovnou jít na psychiatrii. Někteří nesouhlasí a tvrdí, že lehká deprese se dá vyřešit v rodině, ale podle mě je důležité, aby to posoudil právě lékař.
Foto: Archiv Jana Mühlfeita
Jaký je tvůj život ve Švédsku?
Švédsko je nejlepší země! Doposud bylo velmi vstřícné ke všem kulturám. Švédsko mi dalo příležitost života, jaký bych v jiné zemi nemohla mít. Moji rodiče museli do Švédska uprchnout, já jsem se tu narodila. Jejich boj za svobodu mi tak dal příležitost dobře žít. Mám teď stejná práva jako kterýkoliv jiný Švéd či Švédka.
Jak se ti líbí na studiích v Litvě, v postkomunistické společnosti?
Ve Švédsku máme možnost si na studia půjčit, můžeme jít kamkoliv do světa. Já jsem nejdříve studovala v Paříži na Sorboně. Jednou se mě kamarád, který jel do Litvy dělat přijímačky, zeptal, jestli to nechci taky zkusit. Týden potom jsem byla přijata a stěhovala se. Bylo to hodně impulsivní rozhodnutí. Litva byla nejdříve hodně jiná, než co jsem znala. Nebyla jsem na východní Evropu zvyklá. Pamatuju si, že jsem chodila po ulicích a usmívala se. Lidé se na mě dívali jako na blázna (smích). Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla. Společnost v Litvě se vyvíjí hodně rychle a je úžasné sledovat, jak se země dere dopředu. Pracují na tom tvrdě a mladá generace je stejná jako ve všech ostatních evropských zemích. Ta starší ale není.
Cítíš se jako kosmopolitní člověk, je důležité mít mezinárodní zkušenosti?
Ano. Jsem pro globalizaci a mezinárodní společenství. Jeden z důvodů, proč jsem si vybrala medicínu, je, že chci pracovat jako lékařka pro neziskové organizace. Nechci ale, aby to znělo jako klišé. Sním o tom od svých sedmnácti. Švédská vláda má program pracovních příležitostí pro studenty středních škol. Chtějí, aby student zažil různá pracovní prostředí, aby pochopil, jak fungují. Já jsem pracovala na oddělení dětské onkologie v nemocnici v Uppsale, to u mě zájem o medicínu probudilo. Na konci školy jsme psali esej a já psala o tom, jak cytostatika ovlivňují krevní hodnoty u dětí trpících akutní leukémií.
Tahle zkušenost ti tedy zásadně změnila život?
Já pocházím z rodiny, která vždy kladla důraz na humanistické hodnoty. Vždy jsme se doma bavili o tom, jak člověk má pracovat na zlepšování své společnosti, jak pracovat s lidskými právy a tak. To bylo inspirující. Ale to onkologické oddělení mě změnilo. Potkávala jsem tam děti mého věku. Byl tam jeden pacient, já vlastně ani nesměla k němu do pokoje, jen jsem ho zahlédla skrz škvíru dveří. Měl tři relapsy akutní leukémie, byl nadopovaný kortikosteroidy, unavený a smutný. Pomyslela jsem si: tohle je někdo mého věku a máme tak rozdílný život. Tady jsem já, dívám se na něj, tam je on, leží na posteli a pomalu umírá. To mi změnilo životní perspektivu. Naučila jsem se vážit si toho, co mám.
Jak se vyrovnáváš s takovými těžkými a emotivními situacemi při své práci?
Musela jsem čelit smrti a smutku už velmi brzo, když jsme přišli o některé členy rodiny. Nějakou dobu to trvalo, ale naučila jsem se s tím vyrovnat. V medicíně tohle ale může být hodně náročné. Někdy to se mnou otřese, s celými základy. Nevím proč to tak mám, ale zatím se zdá, že se s tím dokážu poprat. Mluvím o tom, co zažívám, což mi pomáhá. A jsme si blízké s mámou, které říkám vše.
Jsi stále optimistka? Přeci jen jsi viděla a zažila věci, které je velmi těžké předat nebo vysvětlit.
Když jsem začala medicínu, myslela jsem si, že zachráníme svět. Měla jsem dojem, že změna bude jednoduchá, pokud takhle bude přemýšlet každý. Jak člověk stárne a má více zkušeností, vidí, že prostor pro změnu tu je, ale není tak jednoduchá. Já jsem pořád optimistka, ale nezavírám ani oči nad problémy, která nás obklopují. Svět se zdá stále povrchnější. Ženy jsou pod velkým tlakem, musíme mít skvělou kariéru, mít dobrého partnera, být dobrými matkami… a musíme hlavně dobře vypadat. A tohle „dobře vypadat“ se u některých lidí dostává na úroveň šílenství. To, jak daleko jsou schopní zajít. U žen je to smutné, máme toho přece tolik co nabídnout.
Co je důležité pro tebe?
Prioritou pro mě je být dobrým člověkem vůči druhým, společnosti, světu… Tím myslím snažit se zlepšit naše okolí, naši situaci. Ať už jde o bezdomovce, změny ve vzdělávání nebo zdravotní systém.
To ale může být matoucí. Také Islámský stát si zřejmě myslí, že mění svět k lepšímu. Jak poznáme co je dobré a co špatné?
Řekla bych, že dobrý svět by byl místo, kde nikdo není nucený v něco věřit. Kde je každý svobodný a jeho volby nemají dopad na životy druhých. Můj život ve Švédsku je plný příležitostí. A když vidím lidi v jiných zemích, kteří takové šance jako já nemají, cítím nespravedlnost. Neznamená to, že bychom měli všichni žít podobně, ale každý by měl mít šanci se rozvíjet, učit se a růst. Ale odpověď na tuhle otázku, jak na základní úrovni rozeznávat dobré a špatné, je těžká a já nejsem filozof.
Jsi dcera uprchlíků. Jak vnímáš své kořeny? Identifikuješ se jako Švédka nebo Kurdka?
Kurdka. Kéž bych mohla říct, že mám obě identity. Protože se cítím i jako Švédka. Švédsko ale bylo dlouho relativně daleko od všech a tak se tam lidé v minulosti moc nemixovali. Každý měl blond vlasy a modré oči. Pokud jste nevypadali takhle, každý pozná, že nejste Švédi a každý se ptá, odkud jste. Nejste nikdy plně uznaní za Švédy, i když se tam narodíte. Já nemám ani přízvuk, ale zase nevypadám jako ostatní. Teď to je dokonce tak, že tak nějak musíte dokázat, že jste… dobří. Lidé mají stereotypní myšlení a až když si uvědomí, že nejste to, co se obávali, otevřou se a jsou velmi pohostinní. Mnoho mých známých se tak cítí. Jsme souzeni, ještě než dostaneme tu šanci a názor lidí na nás se změní.
Jsi tedy součástí dvou světů. Jak tě to obohacuje?
Kurdská kultura je velmi vřelá, pohostinná, přátelská a radostná. Protančíme se jak štěstím, tak smutkem. Pohostinnost je pro mě důležitá. Mluvím taky více řečmi, což je další plus. Patřím k největší etnické skupině lidí bez vlastního státu. To mi dává pocit, že musím za něco bojovat. Že musím být aktivní, snažit se o změnu a pomoc svojí zemi, aby jednou lidé v ní byli svobodní. Mnoho Kurdů říká, že se rodíme do boje, že si to nevybíráme. Mnoho národů Blízkého východu Kurdy totiž automaticky nenávidí.
Často se setávám s tím, že lidé v tvé situaci často říkají: „Když jsem ve Švédsku, lidé mně považují za Kurdku. Když jsem v zemi původu mých rodičů, lidé říkají, že jsem cizinka.“
Přesně tak. Vidí tě jako někoho, kdo není „odsud“. Nevím proč. Já mluvím plynně švédsky, ale lidé na první pohled vědí, že odsud nejsem. Možná je to oblečením, tím jak vypadám… nevím. Někdy je to smutné, protože nepatřím nikam.
O druhé a třetí generaci potomků migrantů se mnoho diskutuje. Ty jsi integrovaná, úspěšná mladá žena. Proč si myslíš, že někteří neuspějí?
Média myslím ten neúspěch druhé a třetí generace zveličují. Jsou tak vidět více, než ti „místní“, co také neuspějí. Nemyslím, že je mezi námi nakonec tak velký rozdíl. Já jsem vyrostla v prostředí, kde byli jak imigranti, tak rodilí Švédové. Nemyslím, že neúspěch je o původu, je to více o tom, jak vás rodina vychovává, jaké máte doma priority. Někteří lidé viní z neúspěšné integrace systém. Já jsem obklopená lidmi, kteří jsou úspěšně integrovaní a taky na tom hodně pracovali. Ve Švédsku to tak je. Když na sobě pracujete, dostanete příležitost a můžete dosáhnout na své sny. Hodně se ale diskutuje o problémech mezi generacemi a o tom, jak si navzájem porozumět. Když se u nás doma spolu bavíme, rodiče mi někdy říkají, že něčemu nerozumí. Je to ale otevřená diskuze. Slyšela jsem mámu, jak mluví s jinými rodiči o problémech s jejich dětmi. Říkala jim: „Musíte pochopit, že některé věci nepochopíte. A smířit se s tím.“
Pamatuješ si první návštěvu země tvých rodičů?
Byla jsem ještě holčička. Viděla jsem poprvé zemi, o které jsem tolik slyšela, odkud jsme přišli. Vyrostla jsem sice v kurdském prostředí, ale velmi dobře si pamatuju tu situaci v prvním obchodě, kdy prodavač mluvil s rodiči kurdsky. To mě šokovalo! Najednou mi došlo, že existuje něco jako kurdská společnost, že to není jen u nás doma. Tu zemi jsem si zamilovala, protože jsem se tu začala cítit doma. Byl to sice šok, ale nádherný. Plakala jsem celou cestu domů do Švédska.
Když se teď do Kurdistánu vracíš, co vnímáš jako jeho pozitiva a naopak negativa?
Pozitivní je, že nevidím velký rozdíl mezi mladou generací tady a ve Švédsku. Mám pocit, že jsme na tom stejně, asi díky globalizaci. Používáme stejná sociální média, bavíme se podobnýma věcma, máme podobné zájmy, rozumíme si… Vidím, že Kurdistán vzkvétá. Lidi tu tvrdě pracují na rozvoji země. A negativní? Nejsou tu rozhodně takové příležitosti. Je to tím, že se tu dlouho rozvoj uměle brzdil. Taky místní kultura může být podobně jako ostatní na Blízkém východě omezující. Jsou tu zvyky, které jsou staré, ale ty můžete vždy zpochybňovat. Nejsem tady v kontaktu s těmi nejextrémnějšími lidmi, ale nikdy jsem tu nezažila, že bych nemohla říct svůj názor nebo se oblékat, jak chci.
Jsou tady ženy v lepším postavení než v jiných muslimských zemích?
Já jsem osobně v mnoha nebyla. Takže na základě toho, co jsem četla, myslím, že ženy v Kurdistánu jsou svobodné. Jak víš, máme tu i ženy, které bojují proti Islámskému státu v armádě. Kurské ženy tvrdě pracují a já považuju za čest, že k nim patřím.
Co si ty myslíš o islámu?
Náboženství je osobní věc. Nebo by měla být. Náboženství je vztah mezi bohem a jednotlivcem. Je to na každém, čemu se rozhodne věřit, pokud je to osobní. Vaše víra by pak neměla být nucena nikomu jinému nebo zraňovat. Nikdo by neměl nikomu nic diktovat ani pokud je to třeba partner, ani pokud je to někdo úplně cizí. Já osobně mám jako nejvyšší hodnoty svobodu a rovnost.
Co v Kurdistánu děláš jako dobrovolnice?
Dělám tu průřezovou studii v táboře s kurdskými uprchlíky ze Sýrie. Zkoumám chronické komplikace diabetu. Ještě ale nemám výsledky.
Tahle země a tento region přijaly mnoho uprchlíků. Všimla sis nějakého napětí mezi místními a uprchlíky?
Dosud ne.
Jak to, že jsou Kurdové tak pohostinní?
Asi to máme v krvi. Ale snad všichni Kurdové mají někoho v rodině, kdo musel utíkat. Ať už jsou z Turecka, Sýrie, Íránu nebo Iráku. V minulých sto letech museli utíkat odevšud. A lidé na tohle nezapomínají.
Jaké jsou podmínky v táborech?
Přiznám se, že jsem pozitivně překvapená. Pracuju na klinice v základní zdravotnické péči a tam jsou podmínky standardní. Funguje organizace. Lidé se tu cítí bezpečně a jsou za to hodně vděční.
Chtějí se vrátit domů?
Ano. Ale někteří si tady už zařídili nový život. Je to hodně individuální.
Jak jsou na tom uprchlíci, pokud jde o duševní zdraví?
Podle toho, co jsem viděla, je duševní zdraví v táborech bráno vážně. Uprchlíci jsou traumatizovaní. A není to jen například o ztrátě končetiny nebo bombardování. Opustit domov, ztratit rodinné příslušníky, žít ve stanech, žít bez opravdového domova - všechny tyhle věci přispívají ke zhoršení pocitů a nálad. Pravděpodobně se to zhorší, pokud válka bude dál pokračovat. A možná to potrvá i dlouho poté.
Nejsme daleko od frontové linie, necítíš se tu v nebezpečí?
Když jsem přiletěla, říkala jsem si: „Proboha, do čeho jsem se to navezla?! Budu vlastně blízko skutečné války.“ Ale plynou dny a já se cítím bezpečně. Kurdové vědí, co dělají, jsou tu velmi pečlivé bezpečnostní kontroly, preventivní opatření. A taky si říkám, jaký je rozdíl mezi mnou a místními lidmi? A tohle je jejich každodenní život.
Jaký je tu společenský život? Co kultura a umění?
Kurdové jsou radostní a společenští lidé. Hudba tu vždycky byla důležitá. Já taky hraju na piano a zpívám. Moje máma maluje. A snad všichni Kurdové zbožňují tanec. A věř mi, kurdský tanec je umění!
Poznáváš ráda jiné kultury?
To ano. Myslím, že tyhle zkušenosti ze mě udělaly lepšího člověka. Když jste ze Švédska, narodíte se do takové bezpečné bubliny a všechno je dokonalé. Pak opustíte Skandinávii a ne všechno takové je. Na začátku se ptáte, jestli jste vlastně nebydleli v nějakém surrealistickém světě. Žádná země není jako Švédsko. Tím, že se učíš z jiných kultur, se rozvíjíš jako člověk. Jednou jsem měla pacienta, starší dámu okolo osmdesáti, s chronickou nemocí plic. Povídaly jsme si o životě a já se dozvěděla, že byla jednou z Litevek deportovaných na Sibiř. Když máš tyhle pacienty, je to jako přímo žít historii. To, co mi říkala, mi dalo větší přehled o životě, o tom, jak jiní lidé musí v životě bojovat. Je to smutná pravda, ale je to taky hodně zajímavé. Cestování a učení může lidem pomoct se pochopit, a toho je dnes hodně potřeba.
Poslední otázka, máš ráda hokej?
No to ani ne! (smích)
