Do jeho rozjeté dráhy hokejisty však zasáhla událost, která jeho život posunula jiným směrem. Na konci deváté třídy se spolužáky vyrazil na školní soustředění u moře v Itálii a v tamním aquaparku si Honza na jedné z atrakcí způsobil tříštivou zlomeninu šestého obratle. „Probral jsem se pod hladinou, kde jsem se nemohl ani opřít o nohy, nešlo nic dělat ani s rukama,“ vzpomíná. „Pak jsem se ještě pokusil nadechnout, tehdy mi ale došlo, že to je asi úplně v háji,“ říká. Ostatní si toho, že leží pod hladinou, všimli až po více než šesti minutách. Když Honzu vytáhli, nedýchal a nemohli nahmatat ani jeho tep. „Viděl jsem tmu a klid. Od té doby se smrti nebojím,“ přiznává.
Poté, co Honza nabyl vědomí, bylo zřejmé, že něco není v pořádku. Byl převezen do tamní nemocnice, kde podstoupil operaci páteře, která se po jeho převozu do Česka ukázala jako nekvalitně provedená. Podstoupil tedy operaci druhou, která odhalila, že v jeho míše jsou stále úlomky roztříštěné kosti. Už tehdy bylo zřejmé, že Honza stráví zbytek života na vozíku. Co zřejmé nebylo, jestli Honza bude moct hýbat rukama a trupem nebo bude ochrnutý už od šestého obratle. „Nakonec to dopadlo fakt docela dobře. Zůstala mi zachovaná funkční celá horní polovina těla,“ říká.
O rok později čtvrtý
Přestože měl už tehdy Honza úspěšně nastartovanou sportovní kariéru, neotřásla jím tato událost natolik, jak by se možná dalo očekávat. „V těch patnácti letech jsem skoro celou dobu trávil na hřišti sportem. Pro mě se změnilo v podstatě jen to, že jsem se začal věnovat jinému sportu. Dál jsem chodil do školy a začal jsem plavat.“ Podle něj bylo už v roce 1997, kdy k úrazu došlo, dostupné množství informací o paralympijských sportech a Honza sám už měl ještě v době před nehodou povědomí o některých úspěšných hendikepovaných atletech. „Věděl jsem, že se i s vozíkem dá sportovat a dělat spousta věcí,“ říká. Pár dní po vyslechnutí diagnózy v nemocnici proto řekl rodičům, že začne plavat. Už čtyři měsíce po úrazu se tak Honza vydal s bratrem poprvé do bazénu, v prosinci pak nastoupil na plavecký kurz na pražském Strahově a už ani ne o rok později reprezentoval Česko na mistrovství světa, kde obsadil čtvrtou příčku.
„Měl jsem jen asi dvě krátké zásadnější krize, kdy člověku docvakne, že ten život bude jiný. V té době jsem už ale věděl, že život na vozíku může být v pohodě, že může mít člověk rodinu, sbalit hezkou holku,“ vzpomíná Honza. „Pak si to všechno sedne,“ pokračuje a dodává, že smiřování s novou skutečností nebylo v jeho případě nijak dramatické. Byl to právě sport, který u něj minimalizoval jako u mnoha jiných časté stavy deprese a beznaděje. „Jakmile získáš nějaké sebevědomí ve sportu, jsi víc soběstačný, zvládáš více věcí najednou a zjistíš, kolik lidí funguje stejně jako ty, je ti lépe,“ přemítá.
V této situaci mu pomohlo také naladění a verva jeho rodiny, která mu podle jeho slov nedala na výběr. „Táta je sportovní maniak, máma hrála závodně volejbal. Ani já, ani brácha jsme nikdy nedostali moc na výběr. Neexistovalo, že bychom sport nedělali,“ popisuje. Jakmile tedy otec zjistil potřebné informace o paralympijských sportech, bylo rozhodnuto. „Já sám jsem řekl, že budu sportovat dál,“ říká a doplňuje, že právě díky plavání a zápřahu neměl prostor k sebelítosti. V tom mu pomohly také četné úspěchy, které se začaly dostavovat už velmi záhy.
Paralympiáda v Pekingu (foto: Jan Povýšil)
Přehnané sebevědomí
„Když se vidím zpětně, tak bych si kolikrát nafackoval,“ naráží Honza na přílišný nárůst svého sebevědomí po prvních úspěších. Po čtvrtém místě na svém prvním mistrovství světa totiž přišla bronzová medaile na mistrovství Evropy v roce 1999 a následně bronzová medaile z paralympiády v Sydney. „V roce 2001 jsem pak najednou přivezl asi osm medailí z mistrovství Evropy, byl jsem na tom po Sydney hodně dobře a vyšlo mi to,“ vzpomíná. „Pak se najednou něco zlomilo, zblbnul jsem a myslel si, že půjde už všechno samo. Byl jsem strašný fracek,“ směje se. To se později projevilo na paralympiádě v Athénách, na kterou přestal pečlivě trénovat, protože věřil ve svou nedostižnost. Přišel ale naprostý propad i zklamání. „Absolutně jsem vybouchnul,“ přemítá.
Pachuť po athénském fiasku byla pro Honzu budíčkem a motivací začít na sobě znovu tvrdě pracovat. Záhy se vrátily úspěchy v podobě dvou medailí z mistrovství světa a tří medailí z paralympiády v Pekingu. „Od té doby sice vím, že jsou věci, na které můžu být hrdý, ale musí být přítomná i dost velká pokora,“ říká.
Bronzová medaile z paralympiády v Pekingu (foto: Jan Povýšil)
Subjektivní polodokument
„Proč fotím? Protože neumím malovat,“ usmívá se Honza. „Asi každý člověk má v sobě, že chce něco zachytávat - jak pro sebe, tak pro ostatní,“ vysvětluje. Fotit začal už jako dítě, když doma objevil tátův odložený foťák. A tak si ho jednou bez dovolení půjčil a jak říká, strašně ho to chytlo. „To je asi to nejhezčí, co mě mohlo potkat.“
Foto: Jan Povýšil
Své fotografie velmi často pojí s přední ze svých životních náplní. Jeho tvorba se totiž vyznačuje černobílými snímky pod vodní hladinou. Dokumentuje často bazénový mumraj a portrétuje pod vodou také některé své plavecké kolegy. Fotografií jako takovou se však do budoucna živit nechce, nevěří, že to je v dnešní době možné. Mnohem zásadněji proto vnímá vlastní výstavy, kde má možnost setkat se s veřejností, sledovat reakce návštěvníků a o svých snímcích s nimi hovořit. A lidé si také jeho fotky na výstavách kupují.
Foto: Jan Povýšil
Rád se ale také věnuje dokumentu na souši včetně focení demonstrací, snímá také svatby nebo jiné akce. Vozík ho podle jeho slov ve focení příliš nelimituje. „Má to jedinou nevýhodu – schody,“ uznává. Pracuje však s myšlenkou, že většina fotografů přítomných na některé z demonstrací událost pokrývá svrchu. On má naopak tu výhodu, že jeho fotografie vypadají jinak, protože jsou právě pro jeho pohyb na vozíku foceny z jiné perspektivy. Vytváří tak svůj vlastní osobitý styl. „Sám jsem si na jedné demonstraci v Praze vyzkoušel, že jsem na vozíku srovnatelně rychlý jako ostatní fotografové. Tehdy jsme dokonce utíkali,“ směje se.
Foto: Jan Povýšil
Vyděláváme, abychom mohli sportovat
Ačkoliv se může z novinových článků a zveřejněných výší odměn za medaile na olympiádách zdát, že jsou čeští atleti velmi dobře zajištěni, často tomu tak být nemusí. „My si myslíme, že Špotáková nebo Sáblíková jsou na tom velmi dobře. Ona to ale není žádná velká sláva. Možná díky sponzorům se jim povede se zabezpečit, ale rozhodně to není v takové míře, jakou očekáváme,“ popisuje Honza. U paralympijského sportu to platí dvojnásob a řada úspěšných atletů musí vedle sportu chodit do klasického zaměstnání. Sponzoři podle Honzy nemají o systematičtější podporu hendikepovaných sportovců příliš zájem.
Foto: Jan Povýšil
To je i Honzův případ. Přestože patří k hrstce vyvolených, kteří se mohou do určité míry sportem živit, pracuje vedle toho v PR agentuře a přivydělává si focením. „Kolikrát se člověku stane, že skládá peníze na nájem a další věci,“ říká. A atleti často musí paradoxně vydělávat právě na to, aby mohli sportovat. „Já mám to neskonalé štěstí, že mě dnes už ten sport díky mému angažmá v USK Praha nestojí ani korunu,“ svěřuje se a doplňuje, že si ale musí sám dotovat například ubytování, stravu nebo dopravu na tréninky. „A to jsi pořád na nějakých sedmi až deseti tisících za měsíc,“ dodává. „Kdybych vedle toho nedělal další aktivity, kterými si přivydělávám, tak už asi neplavu a sedím někde v korporátu.“
Foto: Jan Povýšil
Příští zastávka Tokio
Honzovi je dnes pětatřicet a po dvacetileté kariéře ve vrcholovém sportu se začíná pomalu dostavovat únava a zdravotní komplikace. Původně plánoval skončit s kariérou po olympiádě v brazilském Rio de Janeiru. Dnes hodlá završit své působení v profesionálním sportu na olympijských hrách v Tokiu za tři roky. „Pak se uvidí, co dál. Třeba skončím s plaváním a začnu zase hrát ragby na vozíku,“ přemýšlí.
„Můj život je teď moc hezký, jsem hrozně spokojený člověk,“ říká Honza. „Neřeším už, jestli budu mít na nájem. K tomu mám úžasnou přítelkyni, která pracuje s dětmi s autismem, takže má občas pochopení i pro mě,“ směje se. „Já bych hrozně rád něco vyhejtil, zanadával si na to, co je v mém životě špatně, ale já vlastně nemám co. Jsem šťastný člověk,“ uzavírá.
Foto: Lukáš Houdek