Jan Rác z Jablonce nad Nisou začal pracovat jako foukač vánočních ozdob už ve svých patnácti letech. Dnes, ve svých šedesáti, patří k nejlepším v oboru a je tak nepostradatelnou postavou severočeské společnosti, která takový sortiment v Česku stále vyrábí. Přestože se dostal do složitých problémů, které by druhé možná strhly na samé dno, Jan Rác se nevzdává. Odchází každé ráno do práce, kterou má rád, a věří, že se vše zase jednou zlepší.
Do sklárny tehdy patnáctiletého Jana dovedla jeho maminka. Učební obor v té době ještě podle jeho slov neexistoval, proto se musel zaučit přímo na dílně. Když do továrny přišel současný spolumajitel společnosti Goja, Jaroslav Hrabák, Rác už tam několik let pracoval jako zkušený foukač. „Když jsem do firmy nastoupil já, Honza Rác už tu jako mladíček foukal. Jak začali ti starší skláři stagnovat a odcházet do důchodu, on začal vynikat. Mě na něm vždycky fascinovala ta jeho snaha. Nejenom dělat a chodit do práce, ale dělat to dobře. Je skutečně obdivuhodný,“ popisuje Hrabák. „Říct Honzovi, že má něco špatně, chtělo kus odvahy. Záleželo mu na tom a tohle vždy nerad slyšel. I když to byla zjevná pravda, on si tu svoji práci hájil. Ale jakmile jsem zavřel dveře, tak to předělal,“ dodává s úsměvem.
Udržení tradice
Tradice výroby ozdob v Jablonci pochází už z předválečné doby, kdy zde vánoční ozdoby vyrábělo později vyhnané německé obyvatelstvo. V roce 1945 se do Jablonce přestěhovala skupina lidí ze Zdobína a založila tradici foukaných skleněných ozdob, kterou se Hrabák snaží udržet dodnes. Společnost prošla v devadesátých letech privatizací a pan Rác se stal jedním ze spoluvlastníků nově vzniklého eseróčka. Jak říká sám jednatel společnosti, neplynou mu z toho žádné výhody, ale spíš zodpovědnost.
Hlavní Rácovou doménou je výroba špic a volných tvarů – tedy tvarů, které sklář dotváří při foukání a které tedy nejsou vyráběny v připravených formách. „Na té práci mě nejvíc baví vlastně to sklo samotné. Jak se dá snadno tvarovat,“ usmívá se Jan Rác. „Nastoupil jsem sem jako malý kluk a pořád mě to baví. Člověk se má pořád co učit, může být tvůrčí a vytváření volných tvarů je často i zábavné,“ dodává.
Ozdoba se vyrobí ze skleněných trubic, které musí Rác nařezat na menší díly, takzvané odtažky. Ty pak zahřívá nad plamenem a v rozhodný moment vyfoukne do požadovaného tvaru a velikosti. Vyfouknutí jedné visací ozdoby trvá přibližně minutu. Denně jich vyrobí až 400 kusů nebo 100 -150 ozdob na špičku stromku.
Pro předsudky není ve sklárně místo
V práci se Jan Rác s předsudky kvůli svému romskému původu nesetkal. Zmiňuje ale, že v životě je to trochu jiné. „Občas se s tím setkáváte, to je jasné,“ říká. To, že předsudky nemají ve výrobně ozdob místo, zdůrazňuje také její jednatel: „Když jsem přišel do Vánočních ozdob a potkal jsem tu Honzu, utvrdil mě v tom, že ten generalizující náhled na Romy je špatný. Záleží, kde a jak se chytnou a často to je i o předsudcích. Já je nemám. Honza není jediný Rom, který tu pracuje. Mám tu i další romské pracovnice a jsem s nimi velmi spokojený. Když sem někdo přijde, nahlíží se na něj jako na kohokoliv jiného.“
Jednatel společnosti Jaroslav Hrabák
V dluhové pasti
Před několika lety se Jan Rác dostal do finančních problémů a uvízl tak v dluhové pasti. Nachází však nečekanou podporu právě v této továrně. „Honza se dostal do potíží nejen vlastní vinou a teď je v soukolí exekucí. Je mi to moc líto, protože tu pracuje velmi tvrdě a pak když mu přijde výplata, moc mu z toho nezbude. Je otázkou, zda má šanci se z toho dostat, protože chodí do práce a dluh, který poctivě splácí, se mu přesto stále zvyšuje. A to si myslím, není dobře,“ říká Hrabák. „Každý může šlápnout vedle, ale měl by dostat šanci se z toho dostat. Když toho Honzu vidím, jak se snaží a přesto má pořád takové problémy, tak bych brečel,“ dodává smutně. Přestože pro pana Ráce není tvrdá dřina příliš výhodná, v práci pokračuje. „Člověk bez práce být nemůže. Zaprvé by mi nikdo nic zadarmo nedal, zadruhé by mě to doma vůbec nebavilo. Co bych tam dělal?“ vysvětluje Rác. Zbývá mu pár let do důchodu, je ale odhodlán v práci pokračovat, dokud mu to zdraví a dostatek objednávek dovolí. (Více o problematice dluhů ZDE.)
Radost po celém světě
Jablonec nad Nisou je svou pověstí sklářské velmoci znám po celém světě. Však i řada například keňských žen z tradičních kmenů, které vyrábí korálkové náhrdelníky, při zmínce o Česku znale jmenuje právě Jablonec. S ekonomickou krizí však sklářský průmysl utrpěl na mnoha místech definitivní ránu a ta zasáhla právě i tento region, ve kterém doposud vzkvétala vysoká míra nezaměstnanosti. „Stejně si ale myslím, že kdo práci chce, ten si ji najde,“ říká Rác. Uznává ale, že Romové jsou ve složitější situaci, i když se situace na trhu práce zlepšila. „Romové do práce chodí, ne že nechodí, ale samozřejmě záleží jak kdo. Nejde zde samozřejmě jen o Romy, to platí pro všechny. Jenže Romové to mají trošku těžší,“ říká Rác. „Často nemají potřebné vzdělání, a nikdo je ani nechce,“ dodává.
Ozdoby, které Jan Rác a jeho kolegové vyrábí, dělají lidem radost takřka po celém světě. Přestože vyváží zejména do zemí západní Evropy a Spojených států, menší dodávky směřují také do Austrálie nebo na Kubu. Jan Rác také projel řadu zemí, kde podnik reprezentoval a na různých veletrzích kde byl tím, kdo návštěvníkům techniku foukání ukazoval. Dnes firma vyrábí ročně kolem čtyř set tisíc ozdob. Před několika lety jich bylo dokonce přes milion.
Stromeček si Jan Rác zdobí zásadně vlastními ozdobami, i když, jak sám říká, zlatá éra už pominula odrostem dětí, které se na Vánoce těšily, a pro které některé speciální dekorace vytvářel. Těší se však na vnoučata, se kterými by mohl opět radost z práce i Vánoc prožívat.
Foto: Lukáš Houdek