Jana s Veronikou se poznaly před více než osmi lety na internetové seznamce. Už téměř tři roky žijí v registrovaném partnerství, do kterého vstoupily zejména proto, aby měly stejné příjmení a svůj vztah upevnily. Chystaly se totiž na založení rodiny. Už přes rok mají Mařenku, kterou společně vychovávají ve středočeských Milovicích. Život jim však komplikuje fakt, že si Veronika nemůže Mařenku přiosvojit a nemá k ní tudíž žádná práva. Rodina tak nadále žije v nejistotě.
„Jak jste to poznali na mně?“
Jana i Veronika jsou profesí učitelky. Samy se trochu obávaly, jak jejich kolegové i žáci podobu jejich svazku a následně rodiny přijmou. A tak se rozhodly jít cestou upřímnosti hned zpočátku. Když Jana nastoupila na základní školu, kde až do nástupu na mateřskou učila, rozhodla se, že celému sboru narovinu řekne, že žije se ženou, aby předešla případným pozdějším nepříjemnostem. „Všichni byli samozřejmě chvilku vyděšení, ale pak jim došlo, že vlastně o nic nejde. Začali jsme si o tom otevřeně povídat a vzali to úplně v pořádku,“ vypráví Jana. Studenty se svou situací seznámila v rámci zdravotní výchovy, kterou mimo jiné na druhém stupni vyučuje, když se k tomu naskytla při výuce příležitost. Při sexuální výchově se žáky narazili na homosexualitu. „Někteří žáci začali říkat, že homosexuál se pozná podle toho, že má pisklavý hlásek a jak chodí oblíkaný. A já jsem se jich zeptala: 'Tak fajn a jak jste to poznali na mně?' A oni byli v naprostém šoku,“ směje se Jana. „Na jejich údiv jsem pak reagovala: 'Tak nějak jste to na mně jistě poznat museli, když jste zde jmenovali všechna ta kritéria, podle kterých to člověk odhalí.' A zbytek hodiny jsme o tom diskutovali a ukázalo se, že s tím nemají vůbec žádný problém,“ dodává. Podle Jany se naopak vztahy se žáky zlepšily, protože si jí začali vážit pro její upřímnost a otevřenost. Podobnou zkušeností prošla také Veronika, která učí na základní škole speciální v Praze, kam z Milovic každý den dojíždí. Učí děti se středně těžkým až těžkým mentálním postižením. Ve škole o jejím soukromí vědí a nesetkala se ani u žáků, ani kolegů, s jakýmikoliv odsudky.
Trochu složitější to bylo zpočátku pro Veroničinu rodinu. Pro rodiče nebylo podle jejích slov jednoduché smířit se s tím, že se její dceři líbí ženy. To ale už překonala a pomohlo tomu právě i narození Mařenky. „Mamka je teď díky Mařence moc šťastná a táta taky.“ Janina rodina zase rozhodnutí o vstupu páru do registrovaného partnerství přivítala. Samé pozitivní zkušenosti popisují Jana s Veronikou také ve spojitosti s prostředím maloměsta, kde žijí. Milovičtí je podle jejich slov znají a přistupují k nim jako ke komukoliv jinému. „Nikdy jsme se tu nesetkaly s žádnou negativní reakcí,“ hodnotí Veronika. Se svými sousedy naopak mají dobré vztahy a vzájemně si pomáhají.
Dárce si přál splnit páru sen
Janě s Veronikou se podařilo založit rodinu díky dárci, kterého si našly přes internet. Ten je anonymní, není tedy zapsán ani v Mařenčině rodném listě. Veronika s Janou neznají jeho příjmení a neví ani, kde konkrétně bydlí. Podle slov Jany má svou rodinu, manželku a děti, a chtěl páru tímhle způsobem pomoct. „Bylo to na hodinovém hotelu. Přišel, daroval sperma a odešel. Partnerka mi ho aplikovala a vlastně hned napoprvé se nám to povedlo,“ vysvětluje Jana. Jana však později potratila a při dalších pokusech nebyl pár úspěšný. Když to po roce a půl chtěly vzdát, poslední pokus vyšel a z toho je dnes Mařenka. „Dárce má sám rodinu a děti a je šťastný. A chtěl aspoň takhle k naplnění stejného snu pomoci těm, kteří po dětech touží, ale mít je nemohou,“ popisuje jeho motivaci Jana. Dnes jsou s ním občas v kontaktu a podávají mu zprávy o tom, jak Mařenka roste.
Strach z budoucnosti
Rodina žije v bývalém vojenském prostoru v Milovicích v jedné ze zrekonstruovaných bytovek. Podle svých slov jsou šťastná a pevná rodina. Stínem však zůstává nejasná budoucnost Veroniky ve vztahu k dceři Mařence. „Moje partnerka v současné chvíli na Mařenku, kterou vychovává a živí, nemá žádná práva. Je v podstatě jako kterýkoliv cizí člověk, který projde kolem našeho bytu. Jediné, co jí nějakou možnost dává, je, že bydlíme ve společné domácnosti,“ říká smutně Jana. Podle ní si díky tomu může Veronika vzít na Mařenku v případě potřeby aspoň ošetřovatelské volno. Jakmile by s ní však šla k lékaři nebo na zápis do školy, možné by to nebylo. Je pro ni formálně cizí a musela by mít od své partnerky podepsanou pravomoc. „Kdyby se něco Mařence stalo, když jsou samy doma, a musela by ji odvézt například záchrankou, nemá žádné právo rozhodovat, jaké úkony by jí měli udělat, nemůžou je ani spolu hospitalizovat. Není to prostě rodič,“ dodává. Podle Jany by to vyřešilo přiosvojení. Mařenka v rodném listě nemá zapsaného druhého rodiče, a tudíž by jeho místo mohla zaujmout právě maminka Veronika.
Strach z možných komplikací popisuje také Veronika. „Moc se bojím možnosti, že by se Janině něco stalo. Tím, že nejsem Mařenčina biologická matka a nemůžu si ji zatím ani osvojit, nemám na ni žádná práva. Doufám, že by se v takovém případě Mařenka dostala aspoň k Janiným rodičům, ale také by se mohla dostat do dětského domova, což si ani nedokážu představit,“ vypočítává své obavy Veronika.
Cesta k druhému dítěti
„Zatím to zvládáme dobře, proto plánujeme, že až Janina skončí na mateřské, pokusím se otěhotnět i já, přejeme si totiž dvě děti,“ mluví o společných plánech Veronika. Současně si ale uvědomují, že by tak nastávaly absurdní situace, kdy by jedna z maminek jela s dětmi například vyřizovat některé z věcí na úřad nebo k lékaři a bylo by jí to umožněno pouze u toho dítěte, ke kterému má práva. S druhým dítětem by podle nich musela přijít druhá matka. „To přiosvojení by pomohlo i úřadům, které by pořád nemusely řešit zmatek, kdo je vlastně čí matka, jaká má na dítě práva a co vlastně smí a nesmí vyřídit,“ směje se Jana.
Obě věří, že v dohledné době projde novela zákona o registrovaném partnerství, která oběma ženám umožní přiosvojit si dítě své partnerky. „Miluju je obě dvě, starám se o ní, trávíme spolu čas, hraju si s ní, přebaluju jí, koupám jí, všechno prostě děláme společně,“ říká Veronika. „Biologická matka je sice Janina, ale ve skutečnosti jsme rodiče obě dvě. Je to stejné, jako kdybych adoptovala dítě z dětského domova, nebudu jeho biologická matka, ale bude to moje dítě tak jako tak,“ uzavírá.
Foto: Lukáš Houdek