Jeník Tyl od mala tíhl k umění. Zpíval v dětském sboru Českého rozhlasu, později zkoušel herectví a nakonec vystudoval divadelní produkci. V roce 2010 ale onemocněl a byl čtyřikrát hospitalizován v psychiatrické nemocnici. Diagnóza: bipolární porucha. „Bipolárka mi dost zásadně ovlivnila život,“ popisuje Tyl počátky nemoci. „Znamená pro mě určitou výzvu, se kterou se budu potýkat celý život, a záleží dost na mně, jak si spolu vyjdeme vstříc,“ dodává. Jak se s nemocí žije? „Těch omezení je docela dost, ale naučil jsem se v tom chodit,“ líčí a pokračuje: „Našel jsem si pozitiva a smířil se s negativama. Snažíme se oba žít v určité harmonii. Uvědomuji si, že tak jak se k ZOO budu chovat, tak mi to bude vracet. Opačně to funguje taky.“ Dokáže tedy poznat, kdy je nemocný? Podle svých slov se to učí a se zkušenostmi to jde lépe. Pomáhají také blízcí lidé, kteří dávají zpětnou vazbu. „Jsem neuvěřitelně vděčný všem lidem, kteří mne podporují a věří mi. Dávají mi touto důvěrou půdu pod nohama,“ dosvědčuje Tyl.
Používáš spojení ZOO v hlavě. O co jde?
Obecně mě moc nebaví škatulky, diagnózy, nálepky, jasná pojmenování a ohraničení. Chápu, že někdy, zvlášť v západní medicíně, je nutné věci pojmenovat a zařadit tak, aby se v nich lidé a doktoři orientovali. Systém je určitě v něčem důležitý a přehledný, ale podle mého se nadužívá. Moje nálepka se postupně vyvíjela s průběhem „nemoci“. Už ani pořádně nevím, kolik diagnóz jsem měl v dokumentaci napsaných. Byla tam určitě schizoafektivní porucha, možná toxická psychóza. Naposled se doktoři shodli na bipolární poruše a ta mi zůstala. Mám lehce ojedinělou formu této poruchy – jak je všeobecně známo, střídají se dva póly – deprese s mánií – já mám poměrně silné mánie s psychotickými stavy a stav takzvaně normální, ve kterém se snažím fungovat v běžné realitě. Ale ve výsledku je to určitý stav, se kterým musím každodenně nakládat a je mi vlastně dost jedno, jak se odborně jmenuje.
Co pro tebe osobně bipolární porucha znamená?
Bipolárka mi dost zásadně ovlivnila život. Takže se nebojím říct, že pro mě vlastně znamená celý život. Musel jsem dost podstatně změnit a upravit svoje návyky, promluvila do mé osobnosti, do mého očekávání od života, hodně mi dala, hodně mi vzala. Znamená pro mě určitou výzvu, se kterou se budu potýkat celý život a záleží dost na mně, jak si spolu vyjdeme vstříc. Zároveň pro mě znamená určitou dispozici nebo schopnost, kterou nemá každý, a musím s ní velmi citlivě zacházet. Poslání je možná moc silné slovo, ale nemyslím, že to, že jsem „onemocněl“, je náhoda. Jak říkám, je to stav, se kterým musím pracovat. Vlastně jsem někdy i tak nějak divně vděčný.
Jak si onemocněl? Co ti nemoc spouští?
Poprvé to přišlo v létě 2010. Měl jsem za sebou náročný rok, odešel jsem od mámy, maturoval jsem, musel jsem platit vcelku velký nájem, takže jsem se otáčel a do toho vztahové záležitosti. Taková dospívající klasika. Spouštěčů je víc a když se sejdou, tak se dějou divy. Jsou to určitě emoční výkyvy, enormní pracovní vypětí, spánková nerovnováha spojená s alkoholem, vysazení medikace bez lékařského dohledu. No, je toho dost, ale velkou váhu mají ženský. Když se tohle všechno nějak spojí a vyhrotí, tak se dostanu do takovýho kolotoče, kdy se octnu ve svý smyšlený realitě a dokážu věci, které běžně možný nejsou. Nebo si to aspoň v tom stavu myslím.
Jak se ti s nemocí žije?
Jak jsem říkal, nemám moc na vybranou, takže žiju s tím tak, jak to je. Žije se mi s ní - nedokážu říct, jestli dobře, nebo špatně, tyhle kategorie tady moc nefungujou. Vlastně mě to docela baví. Těch omezení je docela dost, ale naučil jsem se v tom chodit a troufnu si tvrdit, že jsem se v tom zabydlel. Rozhodně si nestěžuju. To nemá smysl. Našel jsem si pozitiva a smířil se s negativama. Snažíme se oba žít v určité harmonii. Uvědomuji si, že tak jak se k ZOO budu chovat, tak mi to bude vracet. Opačně to funguje taky.
Může člověk v mánii poznat, že ji má, nebo to v žádném případě nelze?
Schopnost rozpoznat, že mánie nabíhá a blíží se nebo že ji právě mám, se postupem času vyvíjela. Měl jsem zatím čtyři psychotické manické ataky. Z toho první tři jsem moc nevěděl, co se děje. Mánie mne pohltila a nedala mi moc prostoru na rozpoznávání. Při poslední atace v roce 2015 jsem tuhle schopnost už měl. Věděl jsem, že se něco rozjíždí a ve stavu vrcholné mánie s psychotickými příznaky jsem si dokonce sám dokázal říct o pomoc. Tenkrát mě do Bohnic odvezl můj šéf Petr Hojer z Café Ypsilon. Lidé okolo mne již poznají, když se mánie rozjíždí a upozorňují mne na to. Mám vlastně dobré zrcadlo v mých blízkých. Ale přeci jen je to osm let, co jsem ataku zažil poprvé, takže již mám zkušenost a schopnost poznat, že se něco blíží. Určitě se to rozpoznat dá a záleží na míře sebereflexe a určitého nadhledu, který se však občas hledá těžko.
Jakou máš ty sám zkušenost s hospitalizací?
Zažil jsem v rámci hospitalizací poměrně drsné věci. Moje ataky byly z větší části velmi silné. To znamená, že jsem byl třikrát hospitalizován na pavilonu 27 v bohnické léčebně. V bohnickém žargonu se tomuto pavilonu říká „neklid“. Dostávají se sem akutní stavy, které jsou často velmi těžké na zvládnutí. Byl jsem při příjmu na pavilon agresivní, musel jsem být přikurtován k posteli a zklidněn medikamenty. Zvládání některých stavů s sebou nese i adekvátní zacházení. Nosím brýle, ty na pavilonu pacient nemůže mít z důvodu bezpečnosti. Když jsem byl na pavilonu 27 poprvé, bylo mi 20 let, byl jsem docela vyjukaný, moc jsem do toho neviděl. Nazval jsem si to tak, že jsem nemusel jít na vojnu, ale určitou vojnou jsem si díky hospitalizacím prošel. Byl jsem na samotce, což je taky zvláštní zkušenost. Je to svět sám o sobě, kde fungují trochu jiná pravidla než na svobodě. Tahle otázka je na velmi obsáhlou odpověď. Jelikož si ze svých psychotických stavů téměř vše pamatuji, tak vjemů a zážitků mám nepřeberné množství. Nedá se moc říct, že zážitky jsou pozitivní, nebo negativní. Pobyt v léčebně je trochu mimo tyto kategorie. Prošel jsem různými pavilony a každý měl svá specifika. Dostal jsem se i do Psychiatrického centra Praha – dnešní NÚDZ – v rámci bohnické léčebny – kde je přístup znatelně jiný. Byl jsem i v Národním ústavu duševního zdraví. Jsou to rozdílné přístupy, rozdílné podmínky, ale nedá se moc říct, že je něco lepší, nebo horší. V Bohnicích jsem dostal adekvátní péči, která je samozřejmě úměrná možnostem. Přístup a podmínky mají samozřejmě co do činění s personálními kapacitami. Naplněností pavilonů. Spoustou okolností. Na přístup lékařů si nemůžu stěžovat. Dělají, co mohou. Samozřejmě jsou tam problematické záležitosti a zkušenosti, ale celá psychiatrie je velmi složitá a neexistuje žádný univerzální postup. Každá psychická porucha a její prožívání je unikátní.
Jak se k tobě staví rodina, přátele, kolegové?
Mám obrovské štěstí. Všichni ke mně přistupují s pochopením a dávají mi skvělé zázemí. Samozřejmě si každý z blízkých, kolegů, přátel potřeboval udělat určitý vztah a přístup k tomuto stavu. Pohybuji se ve velmi otevřeném prostředí divadla a kultury, kde se k této problematice přistupuje trošku jinak než jinde. Ale stejně - pro všechny to je náročné. Nejvíce asi pro mou rodinu, hlavně mámu. Ta zažila velmi náročné situace se strachem a obavami. Jsem neuvěřitelně vděčný všem lidem, kteří mne podporují a věří mi. Dávají mi touto důvěrou půdu pod nohama. Má s tím co do činění i to, jak jsem k celé ZOO přistoupil. Nedávám moc lidem na vybranou. Stav je prostě poměrně jasný. Moc mi nezáleží na tom, jestli s tím má někdo problém. Žiju s něčím, co je mojí součástí a není já versus bipolárka. Jsme jedno. Mám krásnou vzpomínku, kdy mi kolegové a kamarádi z divadla Vosto5 přinesli na návštěvu do bohnické léčebny dopis, který společně napsali v rámci představení Dechovka, které jsem začínal připravovat. Byly tam věty typu: „Jeníku, vezmi si, kolik času potřebuješ, počkáme na Tebe, drž se!“ To vám opravdu hodně pomůže. Snažím se i ve své destigmatizační práci o určitou změnu prostředí a svým přístupem dávat určitou možnost, jak k věcem přistupovat. Z pohledu pacienta i blízkých.
Často se o lidech s různými duševními nemocemi tradují různé stereotypy – například že jsou agresivní a měli by se izolovat. Jaký máš na to pohled ty sám?
Myslím, že izolace lidí s duševními poruchami nic neřeší. Problém se tím jen prohlubuje, rozděluje společnost. Je to trochu podobné, jako když se odstraní lavičky z veřejného prostoru, jelikož se na nich schází lidé bez domova nebo drogově závislí. Vyřeší se možná povrch problému, ale samotné jádro tím naroste a přesune se jinam, často v nebezpečnější formě. Problém se má řešit komplexně, dlouhodobou soustředěnou prací na různých úrovních. Od vzdělávání přes samotnou zdravotnickou péči.
Studuješ, pracuješ, je to vůbec s nemocí možné?
Možné to je. Možné je cokoliv. Občas to dává zabrat, ale dá se to. Snažím se fungovat i s medikací a zákonitostmi, které ze ZOO vyplývají. Každý člověk má nějakou obtíž. Ať už jsou to fyzické nebo psychické dispozice. Pomáhá mi se na obtíže nevymlouvat, nestěžovat si, myslet pozitivně a prostě makat. Práce mne žene dál a motivuje mne, že se dá velmi slušně fungovat. Někdy si obtíže ani nepřipouštím, ale stále tam někde vzadu mám, že si musím dávat majzla.
Jaké máš ty sám obranné mechanismy? Dokážeš je s postupem času adaptovat?
Jak už jsem zmínil, máme se ZOO určitý vztah. Trochu už víme, co od sebe navzájem můžeme očekávat, jak se k sobě chovat. Dobře si uvědomuji, že je podstatný více méně pravidelný režim. Spánkový i stravovací. Ne vždy se mi to daří naplňovat, ale mám určitý systém a představu, co si můžu dovolit a jak s tím nakládat. Mění se to určitě. Samotná ZOO se také mění. Teď mám období, kdy jsem již tři roky bez hospitalizace. Předtím bylo určitým pravidlem, že jednou za dva roky ataka propukla. Zřejmě jsem se posunul do bodu, kdy si se ZOO vlastně vycházíme vstříc. Zároveň si moc dobře uvědomuji, že toto není trvalý stav a dřímající saň se může kdykoliv probudit. Mám to ale více méně dost v rukou.
Ty o své nemoci mluvíš veřejně, proč?
Má to vícero důvodů. Určitě mi to osobně pomáhá. Jsem dost upřímný člověk, takže bych to nedokázal tajit. Pomáhá mi sdílení. Jak už jsem říkal, není Jeník a někde vedle bipolárka. Jeník se rovná bipolárka. Myslím, že touto otevřeností dokážu dodat odvahu lidem, kteří zažívají obdobné potíže. Psychické obtíže alarmujícím způsobem narůstají a myslím, že jsme v době, kdy destigmatizace je zásadně aktuální, jelikož do budoucích let bude nutné, aby se prostředí přijímání poruch změnilo. Nijak zásadně jsem o sdílení nemoci nepřemýšlel. Přišlo a přijde mi to zcela přirozené. Protože co jiného? Zavírat se do vlastní pasti a přidělávat si tím ještě další trable? Myslím, že to má smysl. Samozřejmě má to taky svou míru. Musí se s tím zacházet citlivě. Několikrát mě napadl i opačný extrém, aby se psychické obtíže vlastně nestaly módou a záminkou k výmluvě nebo k nějaké relativizaci. Je to křehké. Tak jako tak to má smysl a vlastně mě to dost baví.
Foto: Archiv Jeníka Tyla