Přestože někteří jeho vrstevníci nemají o svém budoucím povolání ještě jasno a mnohdy potřebují od svých rodičů nasměrovat, Milan je přesný opak. Už několik let ví, že by rád vystudoval pražskou konzervatoř a věnoval se kytaře profesionálně. „Příští rok nastupuji do deváté třídy a uvědomuju si víc než kdy jindy, že teď je pro mě nejdůležitější udržet si na základce dobrý průměr a dostat se na vysněnou střední školu. Naštěstí nemám s učením sebemenší problém, škola mě baví a jsem v ní úspěšný,“ říká žák Základní školy Lyčkovo náměstí a prozradí, že nejhorší známka na vysvědčení je u něj dvojka. V jeho snaze za vzděláním ho podporuje především otec Petr Novák, sám známý muzikant, který se v minulosti skladatelsky podílel na dokumentu Bye Bye Shanghai české exilové dokumentaristky žijící v Argentině, Jany Bokové.
„Díky výbornému prospěchu nemá vedení školy problém uvolnit Milana z výuky, pokud ho čeká náročný koncert nebo vystoupení v zahraničí. Třeba příští týden se chystáme do Vídně, kde bude Milan vystupovat na italském velvyslanectví,“ pochlubí se synovými úspěchy Petr. Byl to právě on, kdo před lety vycítil synův obrovský hudební talent. „Jen co se naučil chodit, brnkal na všechny nástroje, co jsem měl doma. A protože nám odjakživa doma hrály skladby od Charlieho Parkera nebo Milese Davise a dalších, napadlo mě, že ho naučím šansonovou skladbu od Djanga Reinhardta. Přestože je to náročná skladba i pro zkušeného muzikanta, byl jsem zvědavý, jak se s ní syn vypořádá. K mému překvapení ji za půl hodiny zvládl zahrát bez pomoci a já ho jenom doprovázel,“ vzpomíná na první synovu zahranou skladbu Milanův tatínek. V tu chvíli si uvědomil, jak jeho syn skvěle cítí rytmus a byla by obrovská škoda nerozvíjet jeho hudební potenciál. Proto ho později v jeho pěti letech přihlásil na studium kytary do Gymnázia a Hudební školy hlavního města Prahy.
„Možná se očekávalo, že syna budu učit sám, což by mi vůbec nevadilo, ale moje představa byla, že se naučí hrát z not a začne s klasickou hudbou. Jsem proto rád, že si ho před 9 lety vzal pod svou taktovku zkušený profesor Martin Sauer, který má největší podíl na rozvíjení jeho talentu. O to víc, že je to úžasný člověk, s kterým si Milan i já rozumíme po lidské stránce,“ vysvětluje Petr a je zpětně rád, že se tak před lety rozhodl. Díky tomu dnes jeho syn hraje kromě akustické i na jazzovou a gypsy jazzovou kytaru. Podobně to vnímá i mladý kytarista. „Považuju za štěstí, že mě učí tak fantastický muzikant, který mimochodem jako jediný otevíral například Pražské jaro,“ pěje ódy na svého učitele, se kterým měl nedávno možnost připravovat kytarové dvojkoncerty.
S hvězdami na pódiu
Milan začal vystupovat už v deseti letech, a to rovnou s legendární zpěvačkou Věrou Gondolánovou. Když si tehdy poslechla některé Milanovy nahrávky, zaujaly ji natolik, že si ho pozvala jako hosta na svůj koncert. „Věra byla úžasná, muzikální a pro mě to byla čest, stát s takovým profesionálem na jednom pódiu,“ vzpomíná na zpěvačku, která nás před rokem navždy opustila. Mladému kytaristovi se poštěstilo vystupovat také se Zsoltem Varadym nebo vynikajícím pianistou Ondřejem Krajňákem a basistou Tomášem Barošem. Milan se stal také sólistou komorního orchestru Romale Camerata známého romského primáše Ivana Heráka.
„Tím, že je táta kontrabasista ve své cimbálové kapele a vedle toho hraje i francouzské šansony za doprovodu gypsy kytary v kapele Edith & Django Live, zná tak i spousty vynikajících muzikantů. Jsem tak od dětství ovlivněn hudebními vlivy z různých koutů světa. Cizí mi není ani romská hudba, kterou stejně jako táta vnímám velmi pozitivně,“ prozrazuje o sobě. Možnost zahrát si po nějaké době i s romskými hudebníky měl relativně nedávno. Začátkem dubna vystoupil na Koncertě Kali Čercheň Idy Kelarové, který proběhl ve spolupráci s Českou filharmonii v pražském Rudolfinu. Vedle vystoupení s jazzovým kvartetem hudebně doprovodil i zpěvačku Tessie Ondičovou. Koncert k oslavě Mezinárodního dne Romů odvysílala Česká televize. I díky tomu se postupně dostává do povědomí veřejnosti a přichází jedna nabídka za druhou. Avšak kývnout může jen na některé.
„Každou spolupráci pečlivě zvažujeme, přeci jenom Milan je ještě žákem osmé třídy a musí se především věnovat škole. Se spoustou věcí se mu proto snažím pomáhat, například se sociálními sítěmi,“ přibližuje Petr a jeho syn přikyvuje. „Jsou to skvělé možnosti, málokomu se v takovém věku poštěstilo vystupovat i v zahraničí. Teď mě třeba čeká Gypsy jazz festival v Belgii, kde bych měl v létě vystupovat. S cestováním souvisí i značná jazyková vybavenost, takže kromě angličtiny drtím i francouzštinu,“ nenechává nic náhodě.
Kytary za statisíce
Cvičit každý den víc jak šest hodin nejen klasiku, ale i klasický jazz a gypsy jazz, není u Milana nic neobvyklého. A to i přesto, že se pak škole věnuje do noci. „Kolikrát se učím do dvanácti hodin do večera, ale pokud se chci hudbě věnovat naplno, mít do toho vlastní kapelu a přitom získat vzdělání, jinou možnost ani nemám,“ vysvětluje Milan, jenž před pár týdny založil s Martym Kravkou a Františkem Otakarem Kukulou, synem jazzového zpěváka Filipa Gondolána, kapelu Milan Angelo trio.
„Hudba se u nás hraje každý den, je součástí našich životů. Nedá se říct, zda mě víc baví klasika, nebo gypsy jazz. Ani jeden z těchto stylů nepřevažuje nad tím druhým,“ prozrazuje Milan. Jako většina hráčů gypsy jazzu se i on nechává ve své tvorbě ovlivňovat charakteristickým stylem Djanga Reinhardta, romského kytaristy belgického původu, který si po ochrnutí dvou prstů levé ruky vyvinul vlastní techniku, díky níž mohl i nadále mistrně ovládat své strunné nástroje.
Aby se ale mohl nadějný kytarista věnovat hře profesionálně, je zapotřebí do nástrojů a techniky investovat nemalé finanční prostředky. Dvě ze sedmi jeho kytar, které má ve sbírce, jsou postavené přímo jemu na míru. Vlastní například kytaru od mistra kytaráře Richarda Hruše, která milovníky strunných nástrojů vyjde i na sto tisíc korun. A protože je Milan v hudební škole prominentní žák, škola mu zapůjčuje mistrovskou kytaru Kohno Sakurai a ta se pohybuje kolem dvou set tisíc korun. Nový přírůstek, Django kytara, je od světoznámého mistra Furcha. Ten ročně vyrobí osm tisíc akustických kytar, přičemž 92 procent z nich exportujeme do 32 zemí světa. Kytaru Furcha vlastní například jazzový virtuos Al Di Meola, písničkářka Suzanne Vega nebo u nás David Koller či Vlasta Redl.
„Ty nejžádanější kytary v sobě mají technologii Double top, tedy kevlarovou mřížku vloženou mezi dvě přední desky. Výsledkem je unikátní rezonance kytarového zvuku a nenapodobitelný hudební tón a to něco stojí. Kytara s touhle technologií ale stojí i kolem milionu korun a pořadník je na ni klidně i pět let,“ zasvěcuje nás Milanův táta do trendů ve výrobě hudebních nástrojů. Nemalé částky spolkne i samotná údržba kytar, zvlášť těch určených na klasickou hudbu.
„Nejdůležitější je, když to kytaře ladí s kytaristou. Dobrý nástroj nechá dobrého muzikanta vyniknout. A pokud si ji necháte vyrobit přímo na míru, pak se jedná skutečně o mistrovskou kytaru, protože kytarář vždycky ví, pro koho ji staví,“ vysvětluje zkušeně Milanův otec. Lásku ke kvalitním nástrojům a jazzu mu předal už v dětství jeho otec, o kterém Petr tvrdí, že byl duší jazzman. Už v sedmdesátých letech hrál jazz a řadil se tak mezi hrstku muzikantů, kteří se tento styl nebáli hrát. „Jednu dobu působil v triu Vlasty Třešňáka. Pak se jejich hudební cesty musely rozejít, protože Vlasta byl v roce 1982 donucen odejít do exilu, neboť se stal jedním z prvních signatářů Charty 77. Táta měl mezi disidenty spoustu přátel a přes ně se k nám dostávaly nahrávky významných světových umělců a další nahrávky, které v tu dobu u nás nikdo neměl,“ prozrazuje střípky ze svého dospívání. Je rád, že novou muzikantskou etapu započal psát i Milan, který sní o tom, že se mu jednou poštěstí vystoupit ve slavné Carnegie Hall nebo v pařížské Olympii. A nám nezbývá než věřit, že se mu to jednou opravdu povede.
Foto: Archiv Milana Nováka