Jeroným Janíček bojuje s úzkostmi. První úzkost v osmnácti letech pro něj byla nečekaným zážitkem. „Myslím, že jsem seděl večer doma v obýváku a povídal si s mámou. Žádné velké emoce v tom nebyly. Najednou jsem ucítil chlad v nohách a rukách, rozbušilo se mi srdce, přidal se tlak na hrudi, motání hlavy a pocení, máma tehdy zavolala záchranku,“ líčí první manifestaci svých obtíží. Než mu ale byla diagnostikována panická porucha, trvalo to ještě řadu let. Dnes umí s nemocí lépe pracovat. „Už se nebojím, že zešílím, nesnažím se nikam utéct, protože není kam, a když přijde strach ze smrti, vím, že je iracionální. Ale hrůza a nepopsatelný děs z udušení, ztráty vědomí a smrti zůstaly.“ Jeroným Janíček si během léčby své nemoci zažil od lékařů trpělivost, profesionalitu, rovný přístup a lidskost, ale výjimečně i antipatie. „Lékaři mi někdy nevěří intenzitu fyzických obtíží, protože psychiatrický pacient má přeci tendence přehánět a vymýšlet si,“ popisuje. „Také jsem se setkal s lékaři, kteří se domnívali, že když trpím duševním onemocněním, mám ,logicky` snížené také IQ a podle toho ke mně přistupovali,“ doplňuje. Jeroným Janíček v současnosti pokračuje v natáčení cyklu Za zdí, který se snaží přinést veřejnosti informace o depresi a úzkostných poruchách. Na svůj projekt sbírá podporu pomocí crowdfundingu.
Poprvé jste zažil intenzivní úzkost v 18 letech. Jak proběhla první ataka?
Přišla naprosto nečekaně, jako ostatně většina záchvatů masivní úzkosti. Myslím, že jsem seděl večer doma v obýváku a povídal si s mámou. Žádné velké emoce v tom nebyly. Najednou jsem ucítil chlad v nohách a rukách, rozbušilo se mi srdce, přidal se tlak na hrudi, motání hlavy a pocení. Během pár desítek vteřin jsem byl ve stavu, který by staří zkušení psychiatři označili za hysterický záchvat. Dostal jsem takový strach z toho, že umírám, až jsem se rozbrečel. Začal jsem naprosto nesmyslně pobíhat po obýváku, snad v domnění, že před tou hrůzou a děsem někam uteču. No a začal jsem samozřejmě rychle, povrchově dýchat, což způsobilo, že přišly křeče rukou a pocit, že se udusím. Celý svět okolo se mi začal rozpadat, byl jsem mimo realitu a kromě nepopsatelného strachu z neodvratné smrti jsem měl navíc pocit, že zešílím. Máma tehdy zavolala záchranku. Ta mě odvezla na jednotku intenzivní péče na Karlovo náměstí. Vzpomínám si, jak na vedlejší posteli ležela stará paní, která těžce dýchala. Začala krátkou konverzaci otázkou, kolik že mi je let a jestli mám děti. Když jsem odpověděl, že mi je osmnáct a děti nemám, pravila, že to je dobře, protože když umřu, tak se nic nestane. Napojený na monitory jsem v hrůze hypnotizoval vteřinovou ručičku velkých nástěnných hodin, doslova jsem ji tlačil dopředu, aby už bylo konečně ráno. Pak přišla vizita, lékaři zkontrolovali mé záznamy, prohlédli výsledky krevních testů, odpojili mě od přístrojů a poslali domů. Než mi byla diagnostikována panická porucha, trvalo to ještě několik let.
Změnily se projevy od té doby?
Některé zmizely a jiné přibyly. Například záblesky před očima nebo třes rukou, který jsem neznal. Už se nebojím, že zešílím, nesnažím se nikam utéct, protože není kam, a když přijde strach ze smrti, vím, že je iracionální. Ale hrůza a nepopsatelný děs z udušení, ztráty vědomí a smrti zůstaly. Když se mi po letech záchvaty vrátily, měl jsem jich i několik za den, což jsem v minulosti nikdy nezažil. Umírat třeba třikrát, pětkrát denně, bylo nesnesitelné. A navíc se panika začala víc odehrávat uvnitř a méně se projevovala navenek. Ale přiznám se, že vůbec nejhorší bylo, když jsem onemocněl depresí, kterou jsem do svých čtyřiceti let vůbec neznal. Deprese mě na hodně dlouho úplně vyřadila z normálního života a následky zůstaly dodnes. Nemohl jsem dělat téměř nic. Chtěl jsem jen umřít. Denně jsem psal dopisy na rozloučenou nejbližším, rozdal jsem řadu osobních věcí, měl jsem vymyšlený náhrobek, místo, kde se chci nechat pohřbít, a věděl jsem přesně, jak život ukončím. Čím víc se deprese zhoršovala, tím jsem měl o vlastní smrti jasnější, konkrétnější představu. Paradoxní je, že jsem se předtím kvůli úzkostem smrti bál a v depresi jsem jí šel naopak naproti. Začalo mi být absolutně všechno jedno. Cítil jsem jen prázdnotu, která bolela. Rozhodně to ale nebyla špatná nálada nebo smutek, což je představa mnohých z těch, co ji neprožili.
Jaké byly vaše pocity, když jste přijel na první hospitalizaci do nemocnice v Bohnicích?
Před nástupem na oddělení jsem propadl přesvědčení, že jsem tam omylem a problémy musím řešit jinde než v Bohnicích. Když jsem dospěl k závěru, že s velkou pravděpodobností neexistuje jiný medicínský obor než psychiatrie, jehož lékaři by mi mohli pomoci, tak jsem típnul cigaretu, vystoupil z auta a šel. Samozřejmě jsem se bál. A cítil jsem něco jako velkou životní prohru a selhání. Velké selhání. Hlavou mi běželo, že jsem dopadl opravdu hrozně, protože odteď už budu napořád „certifikovaným bláznem“. Když mi ukázali pokoj se šesti lůžky, zbytek naděje, že se něco změní k lepšímu, vyprchal. Až později jsem pochopil, že počet lůžek na pokoji nebo kvalita stravy nemá na léčbu skutečně žádný nebo jen minimální vliv. V Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech, kde jsem byl na psychiatrii hospitalizován vůbec poprvé v životě kvůli zmiňované depresi asi tak rok předtím, jsem tenhle pocit vůbec neměl. V Klecanech to bylo totiž moderní zařízení hotelového typu s intenzivní psychiatrickou péčí.
Šestilůžkový pokoj v Bohnicích, kde byl Jeroným Janíček hospitalizován
Říkáte, že v Bohnicích jste neskončil, ale začal, proč?
Když u vás propukne duševní onemocnění nebo se zhorší natolik, že jeho řešení vyžaduje hospitalizaci, málokdo řekne, že jste kvůli tomu musel do nemocnice. Zkrátka jste skončili v Bohnicích nebo vás zavřeli do léčebny, blázince, cvokhausu nebo pakárny. Jenomže já jsem hospitalizaci po určité době začal brát jako výzvu k novému začátku. V Bohnicích jsem po pár týdnech skutečně začal vnímat svět plastičtěji, vracely se mi do něj postupně barvy a vlastně jsem začal žít. I když se bez pomoci neobejdu dodnes.
Jaké jsou vaše zkušenosti s lékaři?
Začnu u psychiatrů. Absolutně nejlepší zkušenost jsem měl s lékaři a sestrami z Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech. Jejich přístup se dá shrnout do následujících slov: trpělivost, profesionalita, rovný přístup ke všem pacientům a lidskost, což je něco, co jsem v depresi oceňoval nejvíc. V Bohnicích jsem se setkal s lékařkou, která byla pravým opakem toho, co jsem do té doby znal. Žila ve svém specifickém světe a jednala se mnou podle diagnózy a sympatií, nebo přesněji antipatií. Neměla absolutně smysl pro humor, jako kdyby smích a vtip byl čímsi, co je u pacientů na psychiatrii nepřípustné a nevhodné. Když jsem si pak četl zprávu o své hospitalizaci, kterou mi vystavila, došlo mi, že jsem se v ní nemýlil. Měl jsem před sebou spíš kádrový posudek než shrnutí mých obtíží a jejich léčby. Ale zredukovat léčbu v Bohnicích na zkušenost s jednou jedinou lékařkou by nebylo férové. Přišel jsem tam do kontaktu s výjimečně obětavými sestrami, skvělými terapeuty, nesmírně šikovnými vedoucími dílen a profesionály z Centra krizové intervence. U somatické medicíny to bylo a je podstatně horší. Převládají jednoznačně špatné zkušenosti. Pochopení pro stavy úzkosti mají ve většině posádky zdravotnické záchranné služby a lékaři urgentních příjmů. Ovšem jinde jsem si opakovaně vyslechl, že „mám být chlap a přestat se třást“, „nebýt jako malé dítě“, „nebýt srab“, „nepřehánět“ a „uvědomit si, kolik lidí trpí daleko víc než já“ nebo „že to nic není“. Takové věty úzkost jen zhorší, člověk se začne bát ještě víc a lékař se ještě víc naštve. Když to zjednoduším, hodně lékařů si neví zkrátka s úzkostmi rady, a proto psychické obtíže nezřídka bagatelizuje. Myslím, že z toho často plynou i necitlivé reakce a ironické poznámky, protože bolesti duše somatický lékař nevidí, nemůže si na ně sáhnout nebo prohlédnout na rentgenu. Nedají se dát do sádry ani odoperovat. A když je lékař nemůže nijak uchopit, tak pro něj neexistují nebo nejsou závažné. Dokud jimi takový lékař sám neonemocní.
Oddělení 3 v Psychiatrické nemocnici Bohnice
Čím je podle vás stigmatizace?
Vnímáním duševně nemocných skrze hluboce vžité negativní stereotypy, předávané z generace na generaci. Zmíněné stereotypy v zásadě vyrůstají z neznalosti nejzákladnějších projevů psychických onemocnění a také ze strachu z duševně nemocných, který dnes a denně živí většina médií. Jde o strach z toho, že jsme vrazi a násilníci, nevypočitatelní agresoři a neschopní zatracenci, které je třeba občas izolovat kdesi v temnotě ústavu, abychom se zklidnili, nepáchali nepřístojnosti a nedopouštěli se násilí. Za stigmatizaci považuji i celospolečenské nepřijetí faktu, že za duševní onemocnění člověk nemůže, nevyrobil si ho ani nevymyslel, a přitom doopravdy bolí a může člověka ohrozit i na životě. Tady nám bohužel ubližují medializované případy lidí, co duševní nemoc simulují třeba kvůli důchodu nebo snaze vyhnout se trestu. Ale to jsou jednotky případů a nás jsou přitom stovky tisíc. Naše společnost je v oblasti duševních nemocí bohužel silně nevzdělaná a svým způsobem může některým takový stav i vyhovovat. Když dojde například k vraždě, tak „normálního“ člověka uklidní zpráva, že vrahem byl „blázen“. Přenos násilného jednání na menšinu ho chrání před úzkostí z prostého faktu, že by něco podobného mohl spáchat také. K udržování stigmatizace přispívají i někteří šarlatáni, kteří se nestydí v médiích hovořit o tom, že nic jako duševní nemoc neexistuje, protože jde „jen o stav mysli“. Ke zlehčování situace přispívají i někteří psychiatři a psychologové, kteří stigmatizaci nevidí v reálných obrysech, třeba proto, že se specializují ve své praxi na léčbu úzkostných poruch a jejich pacienti pak nečelí takovým problémům jako lidé se závažnějšími poruchami nebo s chronickými úzkostmi, kteří mají problém sehnat práci, potýkají se ve větší míře se sociální izolací a chudobou, která je může přivést až na ulici. Na druhou stranu se jako pacienti stigmatizujeme také sami. Třeba tím, že svou nemoc vnímáme jako osobní selhání, bereme návštěvu psychiatra jako ostudu a hospitalizaci v léčebně jako životní prohru.
Zažil jste stigmatizaci vy osobně?
Trochu jsem o tom už mluvil v souvislosti s jednáním lékařů. Na jedné straně mi někdy nevěří intenzitu fyzických obtíží, protože psychiatrický pacient má přeci tendence přehánět a vymýšlet si. Nedokážou zároveň pochopit, že pocit bezpečí je pro mě nejdůležitější a k tomu někdy stačí dobré slovo. Také jsem se setkal s lékaři, kteři se domnívali, že když trpím duševním onemocněním, mám „logicky“ snížené také IQ a podle toho ke mně přistupovali. Ani samotná psychiatrie není vnitřně úplně očištěná od stigmat a předsudků. Opakovaně mě potkalo, že při silné úzkosti řešila lékařka můj stav s člověkem mně blízkým, který mě k ní přivezl. Jako bych byl v tu chvíli postižen těžkou mentální paralýzou a hluchotou zároveň. Lékařka o mně mluvila ve třetí osobě jako o nesvéprávném. Nebo mi sestra na oddělení nevěřila, že u mě probíhá záchvat úzkosti a vyhodila mě na chodbu se slovy, abych tu úzkost „rozchodil“, což je od zaměstnance psychiatrického zařízení vskutku nedocenitelná rada. Naprosto otřesný zážitek mám s jednáním městské policie v Praze. Svou hloupostí, hrubostí a neznalostí nemoci hlídka vyprovokovala hádku, která skončila výhrůžkou nasazení pout a odvozu do Bohnic. Takových situací bylo a je v mém životě víc. Stigma pak dobarvuje neschopnost zajít bez pomoci třeba na nákup, na úřad nebo k lékaři. A to nemluvím o návštěvách mých oblíbených galerií a kaváren. Jde to jen tehdy, když mám dost sil, abych se vyrovnal s úzkostí, ale ne bez pomoci. Často je to pak druhými chápáno jako nespolehlivost, protože i když chci někam moc jít a těším se, většinou nepřijdu. Dřív jsem si kvůli tomu vymýšlel zástupné problémy, dnes se snažím být otevřenější, ale výsledek je v podstatě stejný nebo možná horší. Člověk, který je schopen odmoderovat náročný rozhovor, dobře se pobavit a zasmát, a přitom nevykřikovat nesrozumitelné věty, nekousat druhé a neslintat, nemůže mít přeci žádné takové problémy. Musí si prostě vymýšlet! Co je možná ještě horší, že stigma dopadá i na nejbližší, kteří vám pomáhají. Jejich trápení už vůbec nikoho nezajímá a v podstatě žijí vaši nemoc s vámi a jejich soukromý život se zužuje jen na řešení vašich obtíží.
Dá se s tím něco dělat?
Rozhodně. Ale jde o práci na více úrovních. Od popularizace psychiatrie až po aktivity zvyšující její prestiž. Spolu s tím se musí začít s viditelnými kampaněmi bořícími vžité mýty o psychiatrii a psychiatrických pacientech. Na to jeden Cyril Höschl a jeden Martin Hollý opravdu nestačí. Česká psychiatrie a klinická psychologie má mnoho vynikajících rétorů, kteří dokáží složité jevy vysvětlit tak, že jim většina porozumí a k tomu zaujme. Psychiatrie je bohužel sama stigmatizovaná. Stále je vnímána jako okrajový vědní obor. Schází jí atraktivita, kterou má třeba kardiologie nebo neurochirurgie. Přitom má široké veřejnosti co nabídnout a není to rozhodně málo. Díky psychiatrii si lidé mohou zkvalitnit spánek, vylepšit komunikační dovednosti, naučit se efektivně čelit stresu nebo vylepšit paměť. Postrádám zkrátka v médiích více Mohrů, Horáčků, Rabochů, Kopečků, Andersů, Možných, Pešicových, Krylů, Formanů, Prašků, Příhodů, Venclíkových, Kučerových. Stejně jako Vybíralů, Saiců nebo Preissů. A to jsem vyjmenoval jen několik málo lidí, o nichž bezpečně vím, že jsou skvěle odborně vybavení a vládnou výborně slovem. Jenomže jejich hlas zní v médiích slabě nebo vůbec, tudíž nejsou všeobecně známí, a to je obrovská škoda. Vzniká tak prostor pro sebeprezentaci bulvárních psychiatrů, kteří jsou v médiích ochotni okomentovat téměř jakoukoliv událost nebo jev. A konečně, ke zlepšení situace nedojde bez přispění nás, pacientů. Musíme se zapojit do destigmatizačních kampaní a začít o svých problémech otevřeně mluvit. Měli bychom se semknout a neříkat, kdo trpí více a kdo méně. Ve chvíli, kdy si uvědomíme, že jsme všichni na jedné lodi, je napůl vyhráno. Jak pozoruji dění v psychiatrii posledních let, už se to díky snahám řady neziskových organizací pomalu děje.
Jak by se podle vás měla změnit psychiatrická péče v ČR?
Odpověď by vydala na několik odborných studií. V zásadě by bylo dobré nejprve zreformovat vztah lékař pacient a sestra pacient. Pacient by měl být vnímán více jako člověk a méně jako diagnóza či soubor diagnóz. České psychiatrii by zkrátka slušelo více slušnosti, vstřícnosti, umění vysvětlit podstatu nemoci i léčby a empatie vůči pacientovi. A méně neotřesitelného přesvědčení, že léky vyřeší vše. Nevyřeší, nemohou. Zároveň je neuvěřitelné, že v jedenadvacátém století máme v České republice jen tři nebo čtyři krizová centra s nepřetržitým provozem, mizerně ohodnocené lékaře a sestry v psychiatrických nemocnicích a tím pádem i část personálu, který by v dobře fungujícím systému nikdo nezaměstnal. Hlavně pro jeho neprofesionalitu, projevující se neschopností vcítit se do pacienta, zneužíváním své pozice a hrubostí, která by nikomu jen tak neprošla v žádné jiné práci. A konečně, není opravdu možné nadále trpět stav, kdy se běžně čeká na objednání k psychiatrovi dlouhé týdny. Kdyby taková situace nastala třeba v oblasti interního lékařství, měli bychom během krátké doby náměstí plná protestujících lidí.
O čem je Život za zdí?
Jde o dokumentární cyklus určený lidem s neléčenou nebo špatně léčenou depresí a úzkostnými poruchami, ale i jejich rodinným příslušníkům a známým. Neléčených trpících je u nás více než půl milionu. Život za zdí je v první části průvodcem symptomy deprese a nejrozšířenějších úzkostných poruch. Na něj navazuje část pojednávající o antidepresivech, neodkladné pomoci při stavech masivní úzkosti či těžké deprese, sebevraždě, krizové intervenci a hospitalizaci v psychiatrické nemocnici. Pokud vše dobře dopadne a vybereme v rámci právě probíhající sbírky dostatek peněz, budeme moci vyrobit další díly o léčbě „elektrickým proudem“, individuální i skupinové psychoterapii, hypnoterapii, závislostech, sociální rehabilitaci a stigmatizaci. Výhodou cyklu je jeho snadná dostupnost, protože jednotlivé díly umisťujeme na YouTube, a také garantovaná odbornost. Ti, kteří diváky světem psychiatrie provázejí, jsou naši přední psychiatři, psychologové či lékaři specializovaní na neurologii a urgentní medicínu. Byl bych rád, kdyby se na cyklus podařilo navázat sérií přednášek a dalšími edukativními aktivitami.
Proč vznikl?
Protože sám vím, čím je strach z psychiatrie a pozdní odhalení příčin opakujících se záchvatů bušení srdce, závratí, pocení, tlaků na hrudi, křečí, slabosti, strachu z udušení a ze smrti. Nemoc se může dostat do chronického stádia, kde se s ní daleko hůře bojuje. Chci, aby se lidé přestali psychiatrie bát, nevznikali u nich kvůli špatné diagnostice praktiků závislosti na lécích proti úzkosti a alkoholu a začali vnímat psychiatrii stejně jako kterýkoliv jiný medicínský obor. I přes všechny možné nedostatky máme bezpochyby velmi dobré psychiatry a psychoterapeuty, a také poměrně účinné léky.
Proč chcete pokračovat?
Protože cítím, že přichází ten správný čas, kdy je u nás možné začít opravdu měnit systém poskytované péče, pohled na duševní onemocnění a psychiatrické pacienty. Cílem je podle mě dospět do stádia, kdy bude zmínka o duševní nemoci působit stejně jako poznámka o onemocnění žlučníku nebo ledvin, a nikdo se nad tím nebude pozastavovat. Nemyslím si, že psychiatrický pacient potřebuje získat od většinové společnosti respekt a nějaká zvláštní práva. Ne, vyžaduje pouze zacházení, které bude adekvátní jeho onemocnění a faktu, že se jedná o lidskou bytost.
Chcete Jeronýmovi Janíčkovi pomoci s osvětou a tvorbou dalších dílů Života za zdí? Podpořte projekt v crowdfundingové sbírce.
Foto: Archiv Jeronýma Janíčka