Jerry Agudogo se narodil v ghanské Accře. Odmalička chtěl být lékařem, do cesty se mu však postavil státní převrat, díky kterému byly podle jeho vzpomínek školy na čas zavřené. Když se mu proto do rukou roku 1984 dostaly noviny s inzerátem propagujícím vládní stipendium na studium v Československu, neváhal. Z doslechu znal pražskou Karlovu univerzitu, proto se do Prahy moc těšil, aby pak až na letišti v Ruzyni zjistil, že právě on pojede studovat na Slovensko. Nejprve podstoupil spolu s množstvím dalších studentů z ciziny devítiměsíční jazykový dril ve slovenském městečku Senec. Už tam si zamiloval Čechoslováky. „Lidé byli velmi příjemní. Od samého začátku,” hodnotí. „Pouštěli nám Beatles, zvali nás k sobě domů a brali nás na různé výlety.” V kruhu na medicíně v Bratislavě pak byl jediným cizincem, studoval ve slovenštině a učebnice byly často v českém jazyce. Proto také dodnes mluví perfektně slovensky a rozumí česky. A spolužáci ho podle jeho slov plně přijali. „Staneš se jejich součástí. Po vyučování jsme chodili na pivo,” vzpomíná. Setkával se i s různými předsudky a stereotypy, které někteří lidé podle něj na základě neznalosti a propagandy měli. „Jsi na to připravený, oni to navíc nemyslí zle,” říká. Medicína mu však nedala jen znalosti klíčové pro jeho další kariéru lékaře. Našel tam i svou životní lásku. Chodili spolu do třídy, několik let pak žili společně u její rodiny. Jerry pracoval v nedaleké nemocnici, zodpovědnost, kterou vůči své zemi cítil, však byla silnější. „Od samého začátku jsem byl velmi odhodlaný se do Ghany vrátit,” říká a dodává, že Ghana ho na rozdíl od Slovenska velmi potřebovala. Jeho slovenská žena se ho rozhodla následovat a pár spolu s dvěma dětmi v Accře žije už přes dvacet let. Jerry se po návratu do vlasti okamžitě uchytil. Lékařské začátky ale nebyly snadné. Efektivní postupy a léky, které si osvojil v Československu, tehdy v Ghaně nebyly známé nebo dostupné. „Bylo tu strašně práce a doktorů málo,” říká. Dnes Jerry patří mezi špičkové internisty. S manželkou, která v Ghaně působí jako gynekoložka, založili soukromou kliniku, on také v Accře spoluotevřel školu pro budoucí anesteziology. U příležitosti oslav 100. výročí vzniku Československa pak z rukou české velvyslankyně převzal v Accře čestnou medaili za zásluhy o rozvoj česko-ghanských vztahů.
Jerry Agudogo se narodil v ghanském hlavním městě Accře. Pochází ze stabilních rodinných poměrů. Jeho otec byl odhadcem a jeho matka porodní asistentkou v nemocnici, ve které on dnes sám působí. Lékařem chtěl být odjakživa. Když měl nastoupit na lékařskou fakultu v hlavním městě, došlo zrovna v zemi k převratu a škola tak byla asi rok zavřená. „Objevila se ale možnost požádat o stipendium,” vzpomíná v perfektní slovenštině. Psal se rok 1984 a do rukou se mu dostaly noviny inzerující možnosti studovat v Československu.
Jerry se už dříve doslechl o Karlově univerzitě a na studium na ní se proto velmi těšil. Když pak přiletěl spolu s dalšími studenty do Prahy, čekala je na letišti delegace. Podle jeho slov byla organizace bezvadná. „To přijetí bylo hodně chladné. Byla tu totiž nečekaná zima,” směje se. „Já tohle vůbec neznám. Měl jsem jednu bundu a to bylo všechno. Byla mi hrozná zima. To si pamatuju dodnes,” dodává. Teprve na letišti zjistil, že on v Čechách studovat nebude a poslali ho na Slovensko. Nejprve ho přivezli do Sence, kde probíhala devítiměsíční příprava ve společnosti množství dalších stipendistů z celého světa. „Primárně šlo o jazyk, který jsme se museli za tu dobu naučit. Ty ostatní věci jsme už uměli,” popisuje. Vedle intenzivního kurzu slovenštiny z dílny strany pedagogů, kteří angličtinu neovládali, se učili ještě předměty jako matematika, fyzika nebo chemie, aby se ujistili ve vyrovnání jejich znalostí.
Po několika měsících pohromadě s dalšími cizinci byli vhozeni do vody náročného studia medicíny - ve slovenštině. On byl navíc podle svých slov na celé škole jako Ghaňan sám. „To studium ve slovenštině nebyl takový problém. Pro mě byly největší problém noviny. Vezmeš do ruky Pravdu a neumíš v ní číst, ničemu nerozumíš,” dává se do smíchu. Dodává, že i přesto, že slovenskou gramatiku člověk jakž takž ovládá a orientuje se ve vysokoškolských skriptech, novinový žargon je pro něj nadále záhadou. Stejně jako slang nebo nářečí některých lidí. Přirozeně se setkávali také s češtinou, ve které byla psaná většina učebnic. Ani ta však podle jeho slov nedělala žádný problém, přestože se od slovenštiny liší. „Ve třídě jsme žádný problém neměli. Rozuměli jsme všemu. Byli jsme na to perfektně připraveni,” dodává. Zdůrazňuje, že velmi dobře připraveni už studenti z Ghany přijížděli. Nesetkávali se pak podle něj ve svém studiu s většími problémy.
Milí lidé
„Lidé byli velmi příjemní. Od samého začátku,” hodnotí reakce na okolí na jeho přítomnost v etnicky poměrně homogenní společnosti. „Pouštěli nám Beatles, zvali nás k sobě domů a brali nás na různé výlety.” Jerrymu se těžce zvykalo kromě zimy snad jen na jídlo. „To nebylo jídlo, to byl spíš dezert. Měl jsem pořád hlad,” dělá si legraci při vzpomínce na Senec, kde se s lokální kuchyní poprvé setkal. Naopak obdivoval zdejší infrastrukturu, která byla podle něj značně rozvinutá oproti tehdejším poměrům v Ghaně. „Měli jste tu nové silnice, čisto, opravené budovy a hlavně - metro,” vzpomíná.
Na vysoké v Bratislavě byli rozděleni do kruhů. Byl tedy jediným Afričanem i cizincem ve své skupině. „Staneš se jejich součástí. Většina mých spolužáků byla hrozně milá,” hodnotí. „Po vyučování jsme chodili na pivo.” Zmiňuje, že ve hře byla ale také řada předsudků a stereotypů, které nebyly ze strany spolužáků myšleny zle. Byly výsledkem neznalosti i státní propagandy. „Čekali, že tam rozbalím brake dance. Ptají se tě, kde vlastně vůbec žiješ,” vybavuje si. „A na to jsi připraven. Nemyslí to tak,” dodává. Nepříjemnou zkušenost si vybavuje jen ve chvíli, kdy chtěl jít s přáteli na hokej. „Nikdy jsem na zimním stadionu nebyl, i když jsem moc chtěl. Kamarádi se totiž báli, že by mi tam fanoušci něco mohli udělat. Že je to tam drsné,” vykresluje.
Zůstat? Ani náhodou!
O tom, že by v Československu, které mu učarovalo, zůstal, vůbec nepřemýšlel. „Přišli jsme sem primárně na určitou dobu. Neměli jsme v plánu zůstat,” zdůrazňuje. „Od samého začátku jsem byl velmi odhodlaný se do Ghany vrátit.” Na otázku proč odpovídá, že jeho rodinné vazby byly velmi silné, velkou roli hrál také pocit zodpovědnosti ke své vlasti a pomoci jí postavit se na nohy. Lékaři byli v Ghaně potřeba.
Dobu strávenou u nás považuje za jednu z nejdůležitějších v jeho životě. „Československo mi toho dalo opravdu hodně. Proto jsem velmi vděčný a dodnes si velmi cením toho času, který jsem tam mohl strávit,” říká. Nedá na něj dopustit. „Dalo mi dovednosti a znalosti, abych mohl vykonávat svou profesi a něco vrátit své zemi. Dalo mi ale také mou životní partnerku, děti. Přivezl jsem si z něj opravdu hodně,” pomrkává.
S manželkou, která pochází z Velkého Mederu, se potkal na medicíně. Byli od prvního roku spolužáci. A přistoupila ke kroku, který není v podobných vztazích běžný. Rozhodla se Jerryho následovat coby Slovenka do Ghany. „Od prvního dne věděla, že se chci vrátit domů. Původní dohoda zněla, že tu zůstaneme deset let a pak se vrátíme na Slovensko,” říká a dává se do smíchu. Je totiž zřejmé, že lhůta už dávno uplynula. V Ghaně spolu žijí šťastně už dvacet let. Jerry přiznává, že si dodnes na některé kulturní rozdíly manželka zvyká. Její rodina z rozhodnutí odcestovat na delší dobu do Ghany zpočátku nadšená nebyla. Postupem času ale její rozhodnutí přijala. Viděla, že je šťastná. Došlo jim, že by se Jerrymu na slovenském venkově žilo složitě. „Podporovali ji,” říká Jerry. Před odjezdem však společně na Slovensku po ukončení studií žili asi čtyři roky. Jerry pracoval v nemocnici, kde si ještě dodělával potřebnou praxi.
Po pár měsících na sále
Manželé spolu mají dvě děti. Dcera je vystudovanou inženýrkou, v USA dnes studuje na lékařku. Syn je pak IT expertem. Přestože se samy identifikují zejména jako Ghaňané, protože v podstatě prožily celý život ve vlasti svého otce, jsou hrdí na svou československou část.
Do Ghany ze Slovenska se nejprve v roce 1996 vrátil sám Jerry se dvěma dětmi. Manželka následovala po tom, co složila poslední zkoušky. Dnes v Ghaně sama pracuje jako gynekoložka. Spolu s Jerrym si otevřeli vlastní soukromou kliniku. „Když jsem se vrátil s diplomem z Československa, bylo pro mě najít uplatnění velmi snadné,” vzpomíná Jerry. Mnohem těžší pro něj jako internistu bylo adaptovat se na podmínky ghanského zdravotnictví. „Ty v Československu byly lepší, bylo více vybavení. Laboratorní testy byly hotové v krátké době. Tady to bylo jinak,” pokračuje a dodává, že po pár měsících, kdy se do vlasti vrátil a nastoupil na pár měsíců do Všeobecné nemocnice v obci Tema, už operoval na sále. „Bylo tu strašně práce a doktorů málo.” Jerry se musel podle svých slov také adaptovat na úplně jiný druh medicíny - na tu tropickou. Některé techniky nebo medikamenty, na které byl ze školy a praxe na Slovensku zvyklý, v Ghaně ještě nebyly známé. Pro některé navrátivší studenty v roli lékařů byl ten náraz podle Jerryho tak velký, že se vrátili zpátky do Evropy.
Po pár počátečních měsících v temské nemocnici Jerry přešel do prestižní nemocnice RIDGE v hlavním městě. S menší přestávkou tam působí dodnes. Spolu se svým kolegou také při tomto zařízení založili školu anesteziologie, které se nyní i ve své praxi Jerry věnuje. Škola spadá pod University of Cape Coast. Vedle toho Jerry působí také na ARO. „Jsem ohromně šťastný. Snad jediná věc, kterou bych si přál, je více doktorů na mém oddělení. „A Československo v tom hraje významnou roli. Díky němu jsem dosáhl svého snu stát se lékařem a dalo mi také mou rodinu,” říká. Na Slovensko se už nikdy nevrátil. „Jednou se tam ještě podívám. Už brzy,” slibuje.
Jerry Agudogo je dnes známým ghanským lékařem. Letos u příležitosti oslav 100. výročí vzniku samostatného Československa obdržel z rukou české velvyslankyně v Accře Gity Fuksové čestnou medaili za zásluhy o rozvoj česko-ghanských vztahů.
Příběh Jerryho Agudoga bude součástí výstavy iniciované Velvyslanectvím ČR v Accře v červnu 2019, která bude mapovat česko-ghanské vztahy.
Foto: Lukáš Houdek