„Vždycky si říkám, kdo by za to nesl zodpovědnost, kdybychom tenkrát jako rodiče poslechli a poslali syna do ústavu. Za to, že by z něj vyrostl nesamostatný člověk, jedinec zcela závislý na systému,“ přemítá Dagmar Zápotočná, matka 30letého Filipa. Když v roce 1996 odmítla svěřit syna do ústavní péče a navíc chtěla, aby pokud možno nastoupil na běžnou základní školu, platila v okolí za exota. Nenadálý životní zlom řešila její rodina operativně: synovy předpoklady pro vzdělávání v hlavním proudu vyzkoušeli v přípravce pro romské děti, manžel Milan časem opustil svou advokátní praxi a přeorientoval se na související legislativu a ona se v roce 2004 stala ředitelkou neziskové organizace Integrační centrum SASOV, kterou společně založili v Jihlavě.
Takto aktivní dokáže být málokterý rodič, přitom dětí školou povinných s nějakou formou speciálních vzdělávacích potřeb je aktuálně v Česku ke 140 000. Jedná se o žáky s různým stupněm mentálního, smyslového nebo tělesného postižení, kombinovanými vadami, poruchami učení, řečovými vadami a právě poruchami autistického spektra, jako má Filip Zápotočný. Většina z nich navštěvuje běžné základní školy, 27 000 zbývajících se pak vzdělává ve speciálních školách nebo třídách.
Čas běží
„Pětina rodičů dětí se speciálními potřebami se setkala s tím, že jim bylo doporučováno, aby změnili školu,“ začíná prezentaci PAQ Research její vedoucí sociolog Daniel Prokop. V čerstvém průzkumu jeho tým kladl otázky 800 rodičům těchto dětí, aby zjistil, jak vypadá aktuální školní praxe a kde jsou její rezervy. Ze 789 relevantních dotazníků vyplynulo, že 11 % rodičů dětí se setkalo s požadavkem, aby jejich potomek přestoupil na jinou školu, ale doporučení odmítli, zatímco 9 % dalších respondentů návrh přijalo nebo začalo dítě vzdělávat doma. Ještě více takových žáků ale školu během povinné školní docházky bez uvedení důvodu skutečně změnilo – celkově čtvrtina, z toho 6 % víckrát než jednou.
Zdaleka nejobvyklejším místem, odkud je dětem doporučováno odejít, jsou přímo jejich spádové školy (59 %), výjimkou nejsou ale ani školy speciální (15 %). Už se tak neděje nejčastěji před nástupem do školních lavic na doporučení pedagogicko-psychologických poraden, jak tomu bylo v minulosti, ale hlavně v 1. a 2. ročníku (53 %), podle odborníků z terénu často v duchu „vyzkoušeli jsme to, ale jinde mu bude líp“.
Prezentace průzkumu "Zkušenosti rodičů dětí se speciálními vzdělávacími potřebami" (Foto: Spolu)
Přitom do škol už tyto děti přicházejí s individuálním seznamem podpůrných opatření ze specializovaných poraden, který zahrnuje třeba asistenci nebo speciální pomůcky, aby se odchodu předešlo. Realita ale často bývá jiná a závazek podpůrných opatření, která jsou ze zákona pro školu povinná, pedagogové přenášejí na rodiče. „Začalo to už s nástupem do školky, kdy nám Adama nechtěli vzít do té běžné,“ vzpomíná Claudie Laburdová. Dnes 14letý Adam se narodil se syndromem kaudální regrese, která je spojená s poruchou urogenitálního systému a střev. A i když dnes mladík chodí i jezdí na kole, původní perspektiva zněla: invalidní vozík.
Tehdy paní Laburdová ještě ustoupila a syna raději poslala do speciální školky k chápavé ředitelce, ohledně školy ale měla jasno. „Adam je velmi inteligentní, nebyl důvod, aby šel do speciální školy,“ popisuje. Když dorazili na zápis, učitelka se nejprve podivila nad jeho malým vzrůstem a vzápětí navrhla odklad. Paní Laburdová přesto trvalo na pohovoru, během kterého učitelka uznala, že psychicky je Adam na školu připraven, ale ne na běžnou docházku. „Doporučila, abych Adama vzdělávala doma a měli jsme individuální plán. To jsem odmítla. Chtěla jsem, aby se Adam učil s ostatními a nevyrůstal ve skleníku,“ pokračuje.
Claudie Laburdová se svými dětmi
Stát za svým dítětem a nenechat se zviklat poradnou, školou nebo rodiči ostatních dětí, kterým se nemusí líbit, že je ve třídě „náročnější“ dítě, není snadné. Zaměstnanci škol si to dobře uvědomují a někteří z nich kladou na rodiče neoprávněné nároky hned u zápisu. „Škola po nich požaduje například zajištění doprovodu při školních akcích, pořízení některých speciálních pomůcek nebo odmítá přijmout dítě kvůli jeho znevýhodnění do školní družiny. Jedná se o praktiky, které jsou v rozporu se školským i antidiskriminačním zákonem,“ vysvětluje Iva Jánská, předsedkyně spolku Spolu, jenž sdružuje rodiče podporující inkluzi ve školství. A její slova potvrzuje i zmiňovaný průzkum, který ukázal, že s alespoň jedním z neoprávněných požadavků se u zápisu setkalo více než 30 % rodičů.
V takové situaci nemají rodiče mnoho možností. Jestliže se rozhodnou bránit a v domluvě je škola nadále neústupná, mohou se obrátit se stížností na Českou školní inspekci. Ta obvykle provede šetření do 60 dnů, výjimkou ale nejsou ani řízení trvající rok nebo dva, a škole ve výsledku může nanejvýš udělit pokutu a opět ji po určité době zkontrolovat. I aktivní rodič tak tahá za kratší konec provazu a dětem zatím ubíhá čas.
Zodpovědnost státu
„Na základě průzkumu jsme navrhli tři opatření, která by situaci dětí se znevýhodněním zlepšila okamžitě. V březnu jsme měli schůzku s ministrem školství Petrem Gazdíkem a před měsícem doplnili na žádost ministerstva další argumenty, od té doby situace nepokročila,“ říká Jánská. Společně s dalšími organizacemi přitom nenavrhovali nic přelomového, požadovali jen důsledné dodržování stávající legislativy a vypuštění jedné čerstvé novelizace platné od roku 2020.
Zaprvé přijetí dítěte do spádové školy bez dalších podmínek kromě dosaženého věku a adresy trvalého bydliště nebo pobytu. Zadruhé jasně formulovat, co je v posudku školských poradenských zařízení ze zákona závazné (poskytnutí podpůrných opatření ze strany školy) a co doporučené (druh školy). A zatřetí vypustit z vyhlášky novinku, že děti ve speciálních školách nárok na podpůrná opatření nemají.
Dagmar Zápotočná se synem Filipem
V celkovém počtu téměř 1 000 000 základoškoláků se necelých 30 000 dětí, jejichž rodičům bylo doporučeno, aby je dali na jinou školu, může zdát málo. Za každým z těch čísel je ale třeba vidět život konkrétního člověka, který takové rozhodnutí navždy ovlivní.
Filip Zápotočný je dnes třicátníkem, který se vyučil v pomocných stupních hned ve třech oborech - fotograf, kuchař a číšník a cukrář. Pracuje v menší závodní jídelně jako pomocná síla a přes týden žije ve cvičném bytě, na víkendy pak odjíždí k rodičům. „Vyučil se na běžném učilišti a spolužáci jej stále zvou na třídní srazy. Neměl ho samozřejmě rád každý, ale vždy měl ve třídě 5 až 6 spolužáků, kteří s ním kamarádili a pomáhali mu. Na učilišti se naučil věci, které by v ústavu těžko poznal. Třeba psát sloh, hrát kuželky nebo vykostit kuře jedním tahem,“ vyjmenovává hrdě Dagmar Zápotočná a připomíná, že kdyby její syn skončil v ústavu, každý měsíc by jeho pobyt stál společnost asi 45 000 korun.
Filip se svou mámou Dagmar Zápotočnou dnes
Adam Laburda aktuálně studuje na anglickém gymnáziu v Praze, odcházel tam z běžné základní školy, kde na něj ředitelka dodnes vzpomíná jako na chytré a nadané dítě. „Z mého pohledu přítomnost Adama třídu stmelila a pomohla vzájemným vztahům. Spolužáci mu bez ponoukání pomáhali do schodů, s taškou nebo na výletech,“ vzpomíná Claudie Laburdová.
Situace obou mladých můžu je výjimečná velmi aktivním přístupem rodičů, ale na tom by podle sociologa Prokopa v demokratické společnosti nemělo záležet. „Stát je tu ten zodpovědný, který má všem dětem zajistit rovný přístup ke vzdělání. Jestliže to nedělá, doplácí na to konkrétní lidé i celá společnost.“
Úvodní foto: Adam, syn Claudie Laburdové