Jindra Holubec, frontman kapely Amigoos, se narodil do romsko-české rodiny, spojuje tak oba světy tělem i duší. „To, že jsem půlka, jsem si začal uvědomovat až kolem osmnáctého roku života, jinak mi to nějak nedocházelo. Jasně, na fotbale mi říkali cigi, ale protože jsem vyrůstal na vesnici, kde žádní Romové nežili, tak jsem se tak necítil,“ odpovídá na otázku, jak se jeho kořeny projevují v reálném životě. „Nikdy jsem se nestyděl za to, že mám romské kořeny,“ pokračuje Jindra „Spíše jsem na to hrdý a postupem času jsem to cítil jako plus. A díky tomuhle uvědomění jsem se taky snažil chovat ke každému stejně. Nikdy mě u toho nenapadaly myšlenky na to, že jsem snad jiný nebo tak něco.“ Jindra vyrůstal na Jesenicku a pracoval taky jako sociální pracovník. I proto o některých svých písních mluví jako o sociálních baladách a vyjadřuje se k tématům, jako jsou drogy, sociální dávky nebo nenávist. Podle něj jsou největší překážkou úspěchu pro Romy v české společnosti nedostatek vzdělání a nezájem. „Nechci mluvit paušálně, neplatí to u všech,“ pokračuje. „Úspěch je podle mě vlastnost a tu nemá každý. Ale štěstí třeba vidí každý jinak. Hlavně si myslím, že nám chybí trpělivost ustát všechny urážky a bizarnosti rasismu.“ Co Jindrovi vadí především? „Dnes mě hlavně zaráží ta ohromná paušalizace: jsi Cikán, tak jsi zloděj, homouš je úchyl, muslim ti uřeže hlavu a podobně. Házení všeho do jednoho pytle. Z nenávisti si dnes lidi udělali velkého kamaráda, rasistický slovník dnes nabývá ohavných rozměrů. Chápu, nic není stálé a vše se mění. Ale rasismus se nemění, je to pořád stejná ohavná pitomost, která degraduje člověka na prvoka.“
Tatínek byl hudebník, maminka zpívala, byla pro tebe hudba jasnou volbou?
Táta hrál skvěle na kytaru a zpíval. Když mi bylo osm let, tak mi jednu kytaru postavil. Máma mu dělala back vokály a občas tancovala i na stole. Táta byl valach, máma pochází ze Slovenska a má romské kořeny. Když spolu hráli, čuměli jsme jak pera z gauče, a moc se nám to líbilo. Pamatuju si, jak jsem hrával do prázdných strun a brácha rozmlátil sedačku vařečkami. Začal jsem hrát kolem druhé třídy. Máma mě vedla, více se angažovala, takže základ jsem měl dobrej. Táta neměl čas, furt něco dělal. Hudba pro mě jasnou volbou určitě nebyla, v tu dobu to byl spíše fotbal. Ale muzika jako taková už mnou skrytě prorůstala.
Kde jsi vyrůstal?
Vyrůstal jsem v Karlovicích na Jesenicku. Taková parádní vesnice, kde vždycky v létě a po celý rok najdeš dobrý pivo a máma mě vždycky pustí do dvanácti ven.
Jste s bratrem napůl Romové, jak se to projevilo na vašem životě?
To, že jsem půlka, jsem si začal uvědomovat až kolem osmnáctého roku života, jinak mi to nějak nedocházelo. Jasně, na fotbale mi říkali cigi, ale protože jsem vyrůstal na vesnici, kde žádní Romové nežili, tak jsem se tak necítil. Spíše jsem se tomu smál a moc se mě to nedotýkalo, pokud někdo na tohle narážel. Brácha aj ségra jsou spíše světlý typ po tátovi, tak do nich, si myslím, by to ani nikdo neřekl. Vyrůstali jsme společně se všema klukama, znali jsme se od školky, rasistické narážky byly spíše k smíchu. V osmnácti jsem končil na škole, a to už jsem věděl, že kytara a zpívaní je moje nádoba, do které se házím úplně celej. Projevuje se to na mém životě vlastně dodnes - chce se mi hrát, a to víc než chodit do práce (smích). Když zpívám, cítím, že víc žiju, že jsem na správném místě. Můj život to hlavně ovlivnilo k lepšímu, nikdy jsem se nestyděl za to, že mám romské kořeny. Akorát vám všichni závidí, že máte lepší beglajt na kytaru (smích) (pozn. rytmika, kterou muzikant hraje na struny). Spíše jsem na to hrdý a postupem času jsem to cítil jako plus. A díky tomuhle uvědomění jsem se taky snažil chovat ke každému stejně. Niky mě u toho nenapadaly myšlenky na to, že jsem snad jiný nebo tak něco.
Zažil sis nějaké formy diskriminace?
Formy diskriminace jsem samozřejmě zažil, ale nebylo to nic velkého nebo něco, co by mi zasáhlo nějak šíleně do života. Ve škole jsem se dobře učil a byl jsem spíše aktivní děcko. Nějak jsem se snažil vždycky zapadnout a chovat se jakž takž. Po škole jsem to spíše ani nikomu nedovolil. Neměli mě za co diskriminovat a já jim taky nedal šanci.
Jsi úspěšný muzikant. Jak se díváš na stereotyp o Romech, že mají muziku v krvi?
On to ani stereotyp není, je to pravda, máme muziku v krvi, ale musíš se s ní skamarádit. Tím myslím vzdělávat se v hudbě. Lidé mi říkali, ty to máš v krvi, ty jsi talent. No tak jsem šel s tím dál, našel jsem si učitele a začal se hře na kytaru a zpěvu věnovat trochu profesionálně, ať můžu ty své romské geny pěkně nadupat větším rozhledem. Mě hrání a zpěv fascinuje, takže jsem to měl jasný. Pak je další varianta, že na to jako Cikáni spoléháme, že to tam z vrchu máme a víc nás nezajímá. Tohle je ten stereotyp.
Mluvíš o některých svých písních jako o sociálních baladách. Co tím myslíš? Jaká témata mají?
Jde nám o náhled na problémy, které má tak trochu každej. Normální věci, které sem tam každého dostanou do úzkých. Komentujeme témata jako drogy, nedostatek peněz nebo nenávist. Témata si nevybírám, ona si vybírají mne a já jim na to vždycky skočím (smích). Sociální balady proto, že to smrdí chudobou (smích). Chudoba je hodnota, ale není dobré ji jako hodnotu brát. Nic moc ti po čase nedá. Hledal jsem cestu, jak kvákat. Celá má tvorba je pořád zjišťování, co to vlastně dělám a ani mi nejde o to, dojít na konec, spíše se dostávat k tomu, co nevidíme a o tom zpívat. Hrajeme funky, které aspoň já nevidím jako nějaké nablýskané černochy a klavírek, ale jako pořádnou prdel. To, že si děláme srandu sami ze sebe, nás dělá svobodnými. Naše rapování je takové hraní se slovy, které přechází v sebereflexi. Písně jsou o hledání, o změně. Ale také v nich můžeš slyšet to, že člověk stejně hledá pořád lásku. A může to být klidně na špinavým rohu v Ostravě-Přívoze.
Co jsou podle tebe největší překážky pro Romy, aby uspěli v české společnosti?
Co si budem říkat, je to vzdělání plus nezájem. Nechci mluvit paušálně, neplatí to u všech. Mít se dobře nebo mít štěstí hm… úspěch je podle mě vlastnost, a tu nemá každý. Ale štěstí třeba vidí každý jinak. Hlavně si myslím, že nám chybí trpělivost ustát všechny urážky a bizarnosti rasismu. Není zde moc namístě kopírovat druhou stranu. Chybí nám chtít více žít nebo spíše umět žít, nezajímat se jen o problémy, které sahají do výše tvé socky.
S jakými problémy ses potkal na Bruntálsku?
Bruntál byl sám o sobě problém (smích). Já tam ale zažil nejkrásnější pohodu, zajímal jsem se jen o hudbu. Bruntál byl parádní v tom, že v tak malém městě se pařilo jak v Chicagu se vším všudy. Hodně jsme hrávali a také s romskými muzikanty, kteří byli výborní. Všichni jsme si rozuměli. Problémy jsme si akorát dělali sami, a to byl rokenrol.
Pracoval jsi i jako sociální pracovník.
Ano, prvně jako sociální pracovník pro oběti trestných činů a potom v Charitě jako sociální pracovník pro rodinu. Mně se ta práce líbila. Už předtím jsem pracoval devět let v LDN v Kunově, ale tam jsem více vozil mrtvoly, než studoval standardy kvality nebo se zabýval rodinou, jak má vyjít celý měsíc s penězi. Musím říct, že tahle práce je dřina, už bych do toho nešel. Neziskovky mi ale občas přijdou trochu nefunkční. Nechci to rozmazávat, ale ani jedna strana, jak Romové, tak sociální pracovníci, se občas neposlouchaj. Od sociálních pracovníků je to občas automatika a ze strany Romů taky žádný upgrade nepřijde. Romové si velice rychle zvyknou, že je dovedeš za ruku a skoro polovinu uděláš za ně. Ale na to by si zvykl úplně každej. Ale samozřejmě snaha je obrovská a vytvořil se z toho takový svět sám pro sebe.
Měl by se muzikant sociálně angažovat? A měl by se vyjadřovat k politice?
Tak určitě ano, ale já nejsem ten typ, necítím se tak zdatnej, abych mohl nějak funět do politiky. Sociálně angažovat jo, pokud na to má člověk energii a schopnosti ty lidi stmelit, tak proč ne. Ale setkal jsem se s obrovským nezájmem v dnešní době, kdy každý druhý je vykradený přebytkem. Někdo toho mesiáše ale dělat musíííí (smích).
Jak může hudba a muzikant podpořit v lidech pocit komunity?
Když jsme makali na stavbě, měl jsem jednu takovou partu a vždycky jsme si zpívali a parádně se u toho nasmáli. Nebo jsem zpíval jen já třeba operní árie a z lešení jsem měl postavené parádní podium. Lidi jsou pro mě hudba, protože jedině tak se jim můžeš podívat na duši. Však to znáš, začne se zpívat a hrát a ty tváře začnou vypadat jinak. A přes tu tvář tu duši vidíš ještě více a tu jim já jako muzikant musím na koncertě ukrást. Pak vzniká pocit jednoty a vystoupení se stává parádním zážitkem. Občas mi stejně zbyla jen hudba, tu mi nikdo nevezme. S Bohem a s hudbou nejsi nikdy sám. Pak je jen otázka, jakou zprávu posíláš obecenstvu a jak jsi uvěřitelný, když to funguje, tak na koncertě v lidech zaplňuješ prázdné prostory.
Váš klip Jukebox je o tátovi, který se opíjí v hospodě, protože přišel na to, že je jeho syn homosexuál. Pustíš mu písničku od Mercuryho, což ho naštve. Jak ty sám se stavíš k právům LGBT komunity?
Performuji Freddieho Mercuryho a moc lidí si o mně myslí, že tím pádem jsem gay. Občas to do mě někdo nasype. A mě to asi nijak neirituje, spíše je to součástí mé šou. Celý klip Jukebox je vlastně nadsázka pro tohle téma, František nakonec stejně žije s holkou, ale to už nikdo neví. LGBT komunita mi nevadí, ani mě to neotravuje a nedělá mě to před sebou horším. Jestli si to někdo chce udělat hezčí, tak klidně (smích). Já se tím hlavně nikdy neobtěžkával. Člověk v sobě občas najde protichůdná témata a občas si za sekundu uvědomíte celý svůj život. Proč by člověk nemohl v takové sekundě najít lásku pro druhé pohlaví. Pokud milujete, kapituluje vše kolem vás. Všichni máme rádi svobodu, aspoň se to dnes všude hlásá. Ale právě za svobodu se někdy vydává něco, co se mi nelíbí, co mně vadí, co mi je nepříjemné. Dnes mně hlavně zaráží ta ohromná paušalizace: jsi Cikán, tak jsi zloděj, homouš je úchyl, muslim ti uřeže hlavu a podobně. Házení všeho do jednoho pytle. Z nenávisti si dnes lidi udělali velkého kamaráda, rasistický slovník dnes nabývá ohavných rozměrů, za výroky, které dnes víří v TV nebo na internetu, by se před deseti lety šlo sedět. Dnes se to naopak stalo součástí evropského slovníku. Chápu, nic není stálé, a vše se mění. Ale rasismus se nemění, je to pořád stejná ohavná pitomost, která degraduje člověka na prvoka.
Foto: Archiv Jindry Holubce