Jiří Pasz je šestatřicetiletý český fotograf a spolupracovník HateFree Culture. Zaměřuje se zejména na humanistickou fotografii. Procestoval řadu zemí od Haiti, přes Ukrajinu, Barmu, Irák, Jordánsko až po Keňu. Několikrát byl také členem výpravy českých lékařů na Blízký východ v rámci vládního programu MEDEVAC, kde dokumentoval jejich práci a příběhy pacientů. Tyto fotografie nyní tvoří výstavu Létající lékaři v Národní technické knihovně v Praze. Aktuálně také vystavuje své snímky z Haiti v holešovickém Studiu Alta. Proč se věnuje právě dokumentování situace v rozvojových zemích nebo oblastech postižených válkou? Co si myslí o vlně strachu a nenávistných projevech v Česku a který z příběhů ho zasáhl nejvíce?
Je pravda, že fotíš zejména v rozvojových zemích nebo zemích, kde se odehrává nějaký konflikt? Proč?
Myslím, že fotím stejně doma i v zahraničí. Věnuju se prostě lidem a jejich problémům. V posledních pár letech hodně tomu, jak lidé problémy řeší, jak těžké věci, které se jim v životě staly, mění v něco pozitivního. Zkoumám, co je to naděje. Snažím se do veřejného prostoru přinést co nejvíce vyvážených informací a lidských příběhů. Potřebujeme více pozitivní inspirace.
V čem je ta práce specifická?
Je skvělé, že vyžaduje neustálý trénink empatie. Vyžaduje spoustu úsilí lidi a jejich problémy skutečně chápat, ne jen odsuzovat. Pokud chci předávat dále jejich příběhy, musím jít do hloubky, studovat příčiny, okolnosti, různé pohledy na věc.
Předpokládám, že příběhy, se kterými se setkáváš, jsou často tragické. Jak se s tím ty sám vyrovnáváš?
Člověk musí zůstat empatický a solidární, nesmí ale začít problémy ostatních považovat za svoje vlastní. To je klasický obranný mechanismus u všech pomáhajících profesí i u novinářů. Musím si najít svoji roli v příběhu ostatních. Lékař léčí, sociální pracovník pomáhá s péčí, novinář vypráví příběhy. Nakonec ale ty příběhy vždycky člověka nějak zasáhnou. Myslím, že každý člověk, který se setkává s takovým množstvím smutku, musí hodně aktivně pracovat na své stabilitě. Dopřát si odpočinek, malé radosti, vymluvit se z toho.
Jaký příběh tě zasáhl nejvíc?
Pro mě to jsou vždycky příběhy lidí, kteří se nevzdávají, i když si prožijí něco tragického, dramatického, často za hranice mojí představivosti. Paní Bezdíčková, co prožila jako dítě několik koncentráků a ztratila celou rodinu, teď pracuje se studenty proti rasismu a nacionalismu. Yorgui, který způsobil smrt člověka a tak ho to zasáhlo, že jich pak tisíce zachránil. Jirka, co si zlomil páteř blbým skokem do vody a dneska cestuje po světě a motivuje lidi, aby měli radost ze života. Bývalá dětská otrokyně Urmila, která dneska pomáhá zachránit před otroctvím tisíce dětí v Nepálu. Pankáči v Barmě, kteří bojují proti rasismu. Skupina Maasai Mbili ze slumu Kibera v Keni, která pomocí umění dělá z Kibery domov.
V holešovickém Studiu Alta právě probíhá výstava tvých fotek z Haiti. Dokážeš o situaci v zemi něco říct?
Byl jsem tam s Arcidiecézní charitou Olomouc v roce 2015. Haiti je zhroucený stát. Je to forma existence, která je pro nás nepředstavitelná, vzdálená. Narodíte se na Haiti, všechno hraje proti vám. Globální ekonomika, vaši vlastní politici i příroda – Haiti stíhá jedna katastrofa za druhou. Je to dobrá lekce a dobré zrcadlo pro nás ostatní, kteří nežijeme v tak problematických podmínkách.
Co je to nejpalčivější, s čím se Haiťané potýkají? A je nějaká cesta ven?
Na to neexistuje odpověď. Všechno. Podvýživa, sucho, cholera, povodně, korupce, hurikány, strašlivě násilné gangy, sesuvy půdy, nezaměstnanost, velká negramotnost, nulová konkurenceschopnost… nekončící seznam. Pro mě taky bylo důležité, v jakém mentálním stavu je ta země – osobně jsem cítil neskutečnou míru frustrace a vzteku. Cesta ven je vždycky, základem je podle mě trpělivost. Nebude to krátký a jednoduchý proces. Dva principy – solidarita a subsidiarita. Dvě priority – vzdělání a odstraňování korupce.
O co se svou výstavou v Altě snažíš?
Vést dialog. Pro mě je komunikace velmi důležitá. Jsem od povahy introvert a musím se dost překonávat. Mám pocit, že v současnosti sice více komunikujeme, ale stejně se od sebe vzdalujeme. Nejen mezi zeměmi, ale docela zásadně už i v Česku. V téhle situaci, si myslím, by bylo fajn se více potkávat, více si předávat příběhy, trávit více času spolu osobně. O to se snažím.
Zažil jsi při práci nějakou hodně vypjatou situaci?
Když nás pár vteřin honila nosorožčí máma v Nepálu. Já ale jinak nic moc skutečně vypjatého nezažil a dost se tomu vyhýbám. Nechci dělat válečného reportéra. A mimochodem při cestách je nejnebezpečnější vždycky doprava. Je to vždy větší riziko než střelba, únos, malárie, zvířata a podobně.
Několikrát jsi vyjel také s lékaři v rámci vládního programu MEDEVAC. Nyní probíhá v Národní technické knihovně v Praze také výstava těchto fotek. V čem byla práce s lékaři jiná?
Měl jsem fantastickou příležitost se dostat na sál a vidět zázraky, které lékaři dokáží – operace zastaveného srdce, sedmicentimetrovou díru do mozku, jehly v očích, kladiva a dláta při ortopedických operacích. Druhá obrovská příležitost byla v možnosti navštívit země kolem Sýrie a poznat život lidí, kteří utekli před tou šílenou válkou. Byl jsem v uprchlických táborech v Libanonu, Iráku, Jordánsku a měl možnost si tam s lidmi popovídat a podívat se, jak žijí. Z čeho mají radost a co je trápí.
Shodou okolností jsme se potkali v Jordánsku, když jsem české lékaře v nemocnici v Ammánu navštívil. Ty jsi právě vyšel ze sálu v plášti a roušce s foťákem v ruce a vypadal jsi dost přepadle. Proč?
To já tak vypadám furt. Mám blbý ksicht (smích).
Je pro tebe focení jenom práce, nebo se snažíš říct něco víc?
Fotka má obrovský potenciál měnit lidi i celou společnost. Je to způsob vyprávění příběhů, způsob komunikace, způsob jak lidi sbližovat. Zároveň je to pro mě forma kontaktu s lidmi, které fotím, možnost se s nimi sblížit. Pro mě je důležitý humanistický kontext fotografie – ať už v umění nebo novinařině. Fotka se bohužel dá taky dobře zneužít. V politice, špatné žurnalistice, propagandě a v reklamě. Reklama je fake.
Jak se díváš na současnou českou debatu o uprchlících a muslimech? Sám jsi několik zemí, odkud tito lidé pocházejí, procestoval a poznal hlouběji.
Jsme hluboce rozdělený národ, což je pro mě záhada. Polovina lidí vyznává hodnoty humanismu, chce se dozvídat více a pomáhat lidem v nouzi. Polovina lidí, zdá se, jsou slepí, hluší, neteční k lidskému utrpení. Nejsou přístupní slušné a férové diskuzi. Jsou vystrašení, i když se nic neděje. Češi si bohužel vytvořili syndrom oběti, neumíme se podívat do zrcadla a říct si: Za tohle můžeme my sami. Pořád svalujeme vinu na ostatní anebo rovnou hledáme co nejméně se bránícího nebo smyšleného nepřítele – uprchlíci, Cikáni, EU, pražská kavárna. Jediný způsob, jak nejen přežít v divokém globalizovaném světě, ale také kultivovat český národ, je nepodlehnout strachu a nenávisti.
Foto: Jiří Pasz