Judita Horváthová se narodila a svůj dosavadní život prožila v Jihlavě. Přestože vychodila jen základní školu, napsala a samizdatem vydala už jedenáct česky psaných románů spadajících do kategorie červené knihovny. Každou knihu má v jediném výtisku a ten pak putuje z ruky do ruky. „Své dokončené romány si vždy nechám sama vytisknout a sešít. Většinou mají přes sto až dvě stě stran. Na titulku nalepím obrázek vhodný k příběhu a běžím předat knihu babičce, která ji nadšeně šíří dál,“ říká. Judita píše od svého dětství a odmala také touží po skutečném vydání knihy. „Přála bych si, abych jednoho dne mohla své babičce darovat vlastní knihu. Abych mohla projít kolem výlohy knihkupectví a říct si, že jsem dosáhla svého snu,“ říká. Ten možná brzy dojde aspoň částečného naplnění. Nedávno si jí všimlo nakladatelství KHER, jeden z jejích románů vydává online na pokračování a chystá také e-knihu.
Jak Judita Horváthová říká, narodila se do klasické jihlavské romské rodiny. Má dvě mladší sestry a se svým partnerem vychovává sedmiletého syna Nicolase. Poté, co vychodila základní školu, prošla rekvalifikačním kurzem a stala se z ní šička. Tato práce ji však nebavila, a našla si proto zaměstnání v obchodě s uzeninami, kde během několika let získala potřebnou praxi a stala se z ní zručná prodavačka. Dnes pracuje brigádně jako pomocná síla v kuchyni. Najít stálé zaměstnání pro ni totiž není snadné. Aby se mohla dostatečně věnovat synovi, nemůže nastoupit na často vyžadovaný směnný provoz. A setkává se také s předsudky vůči Romům. Ty ale Judita bere statečně a říká, že je to vždy o lidech. „Podle mého je to vlastně všechno o povaze, charakteru a o tom, jaký člověk chce být a čeho ve svém životě chce dosáhnout,“ říká. „Problém je však v tom, že mezi námi nejsou jen dobří lidé a je jedno, jestli je to Rom nebo Číňan,“ dodává.
Samizdatové romány Judity Horváthové (Foto: Archiv JH)
Vášnivá čtenářka
Psát začala už na základní škole. Tam také propadla čtení a byla jednou z nejčastějších dětských návštěvnic knihovny. „Nejprve jsem četla pohádky. Postupem času jsem žánr změnila a začala jsem si půjčovat knihy pro dívky,“ vypráví Judita. „A pak mě jednoho dne napadlo, že bych mohla i já zkusit něco napsat,“ pokračuje. V jejích dvanácti letech tak vznikla první próza v podobě krátkého dobrodružného příběhu. O její nově nalezené zálibě však nikdo nevěděl. „Psala jsem ho po večerech při lampičce v posteli, aby mě rodiče neviděli a na nic se mě neptali. Nikdo ho tehdy nečetl, protože jsem ho schovala,“ usmívá se.
Zásadní úlohu v Juditině životě sehrála její babička, už od mládí vášnivá čtenářka knih z edice Harlequin. Brzy si v nich našla zálibu také vnučka a dnes své knihy píše po jejich vzoru. „Tyto romantické příběhy mě velmi zaujaly a otevřely v mém srdci touhu psát vlastní díla,“ vysvětluje. Babička je také prvním člověkem, který si každý samizdatem vydaný román vezme do rukou a sdělí vnučce po přečtení svůj názor. Právě ona je pro Juditu hnacím motorem a člověkem, na kterého myslí také jako na prvního obdarovaného v případě, že by se jí podařilo vydat skutečnou knihu. A je také jejím hlavním distributorem.
Přinést literaturu tam, kde lidé nečtou
Poprvé o Juditině snažení a aktivitě napsaly Jihlavské listy, které vyzdvihovaly její autorské schopnosti. Portrét této dosud neznámé talentované ženy vzbudil velký zájem. Všimli si jí také tamní sociální pracovníci, kteří se ji snažili vyhledat a pomoci jí s prvními krůčky do nakladatelství. „Když nám poprvé přinesla pár výtisků svých knih, byla jsem malinko v šoku. Svépomocně vytištěné a svázané, distribuované po kamarádkách a příbuzných. Obdivovala jsem její odhodlanost,“ říká Eva Nováková, vedoucí sociální služby jihlavské organizace SOVA. A zdůrazňuje, že Judita Horváthová přináší literaturu zejména tam, kde lidé jinak povětšinou nečtou a probouzí v nich tak zájem o literaturu. Judita Horváthová k tomu poznamenává, že jejími čtenáři jsou jak Romové, tak i Neromové.
Judita v Jihlavě na svém prvním čtení (Foto: Tomáš Blažek)
Pravá láska vítězí
Byla to právě Eva Nováková, která oslovila nakladatelství romské literatury KHER, které v nové autorce spatřilo velký potenciál a rozhodlo se její román On je ten pravý vydat online na pokračování v týdenní frekvenci. „Tento samizdatový způsob publikování nás hodně zaujal – je za ním cítit obrovská potřeba mluvit a být slyšen, ale také životaschopnost a vynalézavost. Zdálo se nám, že by měla dostat šanci oslovit širší publikum,“ uvedla romistka Karolína Ryvolová, která je jednou z redaktorek knihy. Vděk neskrývá ani Judita. „Když jsem se dozvěděla, že KHER můj román přijme k vydání, byla má už téměř ztracená naděje náhle zpět. Jsem vděčná za příležitost a moc ráda za to, že jsem celé ty roky nepsala jen sama pro sebe.“
Přestože její tvorba spadá do často podceňované rubriky červené knihovny, vyzdvihují četní čtenáři i někteří odborníci její nesporné kvality. „Judita Horváthová je v nejlepším slova smyslu žánrová autorka. Červenou knihovnu dokonale ovládá a úzkostlivě dodržuje její postupy,“ říká Ryvolová. „Přináší čtenářům osvědčený mix silných emocí, překvapivých zvratů a splněných snů. Je to svého druhu pohádka pro dospělé – tvrdá práce se vyplácí, zlo je potrestáno, pravá láska vítězí,“ pokračuje. „Někdo čte severské detektivky, někdo odstíny šedi a někdo harlequinky. Tyto žánry mají společné to, že nám dávají zapomenout na všední starosti a poskytují únik ve světě fantazie. V tak čisté formě jsem se s románem pro ženy u romských autorů zatím nesetkala. Tuším, že by tato forma mohla mít u romských čtenářů značný úspěch,“ odhaduje. „Se spoluredaktorkou Radkou Patočkovou jsme přesvědčené, že se zrodila nová literární hvězda,“ dodává.
Na tom se shoduje také Eva Nováková, která shrnuje, že i ti jihlavští čtenáři, kteří harlequinkám neholdují, oceňují právě kvalitu Juditina psaní. A doplňuje, že jí většina Romů, kteří se s jejími knihami měli možnost seznámit, moc fandí. Komunitní a rodinná podpora je důležitá i pro samotnou Juditu. „Nejvíce mě zahřeje na srdci spokojený výraz mé babičky. Její nadšení ve mně vždy probudí větší odhodlanost pokračovat dál,“ prozrazuje.
Judita na autorském čtení v Městské knihovně v Praze
Hrdá Romka
Na konci května, v průběhu mezinárodního festivalu Khamoro, vystoupila spolu s dalšími předními romskými autorkami v Městské knihovně v Praze, kde teprve podruhé veřejně ze své tvorby četla. Byla na ní znát lehká nervozita, současně však odhodlání, skromnost i dobrý pocit z toho, že může právě ona reprezentovat Romy v tak důležité instituci. „Na to, že jsem Romka, jsem hrdá. Nestydím se za svou barvu pleti ani za to, že mluvím romsky. Narodila jsem se taková, jaká jsem,“ uzavírá.
Foto: Lukáš Houdek