Před osmi lety zveřejnila novinářka Judita Matyášová v Lidových novinách příběh portrétní fotografie neznámé jihlavské židovské dívky. Ta byla po jejím pořízení u fotografa se svými rodiči transportována do koncentračního tábora, kde všichni zahynuli. K jejímu překvapení se jí na základě článku ozvala dívčina sestřenice. Jediná, kdo z rodiny holocaust přežil. Byla totiž spolu s desítkami dalších českých židovských dětí odeslána v roce 1939 židovskou obcí do Dánska. A před novinářkou se tak otevřel veřejnosti neznámý příběh, kterému věnovala několik následujících let svého života, jež strávila pátráním po nich. „Dojalo mě, když jsme našli v archivech výzvy z podzimu 1939 v novinách ve znění: ‚Dánské ženy, otevřete svoji náruč pro děti, kterým hrozí bezprostřední smrt.‘ Těch rodin, které se přihlásily, bylo několik set napříč Dánskem,“ vzpomíná Matyášová. Děti, které tehdy mezi sebou měly velmi silné vazby, byly rozděleny do jednotlivých rodin a pomáhaly na jejich farmách. Když pak musely roku 1943 ze dne na den uprchnout před razií nacistů, ztratila spolu většina z nich téměř navždy kontakt. Mnozí tak už po válce neměli nikoho a rozhodli se začít od počátku, zatímco si v sobě nesli hluboké a často nevyřčené šrámy. Po desetiletích se jim však ozvala tato česká novinářka a kromě toho, že jejich příběh popsala v několika hojně sledovaných článcích a knize Přátelství navzdory Hitlerovi, upořádala v Izraeli jejich setkání. Po 70 letech. „Úžasné na tom setkání bylo, že tam byli i lidé z druhé a třetí generace. A bylo to vůbec poprvé, kdy od svých rodičů nebo prarodičů a jejich kamarádů slyšeli ten celý příběh,“ říká Matyášová. Mnozí tak začali až po letech komunikovat celoživotní trauma.
Judita se vydala po stopách amerického vojáka Alana Copea, který byl v jednotce generála Pattona a osvobozoval Plzně. Jeho osudy zpracoval francouzský výtvarník Emmanuel Guibert (uprostřed) v komiksové trilogii. Foto: Josef Matyáš
Jak ses k pátrání po zapomenutých příbězích z historie dostala?
Prapočátkem jsou moji rodiče, kteří jsou oba novináři. Od dětství jsem slýchala různé příběhy a naši neustále jezdili na reportáž nebo dělali rozhovor. U mě to ale rozhodně není ten model, kde se to dědí. Myslím, že se k novinařině člověk musí propracovat. Takže než jsem se dostala do médií, vystřídala jsem řadu profesí v kulturní oblasti. A pak jsem, je to asi 15 let zpátky, nastoupila do Lidových novin. Jedním z těch prvních historických příběhů byl ten Wintonových dětí. A protože mezi čtenáři Lidovek je hodně lidí ze starší generace, tak se mi stávalo, že jsem napsala příběh s otevřeným koncem a najednou se někdo ozval a věděl k tomu další podrobnosti.
Je nějaké téma, které všechny ty příběhy prostupuje?
Pracovala jsem v Českých centrech, kde jsem se setkávala s krajany. Začalo mě zajímat téma domova. Co pro lidi domov znamená, když ho musí opustit. Jestli je to jen místo, nebo i lidé, případně čeština, kterou zarputile v sobě mají, i když jsou 50 let mimo Česko. Po čtyřech letech jsem se vrátila zpět do Lidovek, kde jsem měla na starosti jednu celostranu z rubriky Lidé, kam bylo vždy potřeba najít výjimečný příběh. A zatímco tam často byly články o celebritách, začala jsem tam dávat příběhy neznámých krajanů nebo cizinců, kteří nám za války nebo komunismu pomáhali.
V roce 2015 Judita pátrala po osudech šesti uprchlíků z osvětimského transportu smrti. Obyvatelé Sokolče u Poděbrad jim pomáhali pět měsíců, díky tomu se uprchlíci dočkali konce války. Jejich jména si ale dnes už nikdo nepamatuje. Foto: Archiv Judity Matyášové
Později ses začala věnovat českým židovským dětem v Dánsku. Zní to až filmově, protože na počátku stála jedna fotografie.
Já mám strašně ráda různé mezigenerační projekty, které spočívají v tom, že náctiletí nahrávají pamětníky. V roce 2010 jsem chtěla čtenářům představit, co děti vypátraly. A jeden z těch příběhů mi přišel tak silný, že jsme ho dali na titulní stranu Lidovek. Byl to ten Helenky Böhmové z Jihlavy, která se v roce 1942 dozvěděla, že musí nastoupit do transportu. Ještě před tím se šla nechat vyfotit. A fotograf se jí zeptal, kdy se pro fotku vrátí a ona řekla, že až bude po všem. Nikdy se ale pro ni nevrátila. Ten fotograf si ji však nechal ve svém archivu. Kolem roku 2007 ho třídil a jako poctivý podnikatel si vzpomněl, že to je zákaznice, která za tu fotku zaplatila. Proto jí ji chtěl předat. Dal výzvu do regionálních novin, ale nikdo ji nepoznal. Až děti od Jihlavy z projektu Zmizelí sousedé se rozhodly po ní pátrat a došli k tomu, že jde o Helenku Böhmovou. Zjistili, že jak ona, tak její rodiče, zemřeli v koncentračním táboře. Její jméno, datum narození a fotka pak byly na titulce Lidovek a tím jsem si myslela, že příběh končí. Asi tři dny po tom mi však zavolala jedna paní a řekla: „Na té fotce je moje sestřenice.“ Zorganizovala jsem setkání vnuka toho fotografa, protože sám mezitím zemřel, s touto paní, a on jí tu fotografii předal.
Díky článku, který Judita napsala, se podařilo identifikovat několik zachráněných ze Sokolče. Jedním z nich byl Polák Mendel Janiak. Jeho rodina vloni přijeli a poděkovala obyvatelům Sokolče za záchranu Mendela. Foto: Judita Matyášová
Co jsi zjistila dál?
Nešlo se nezeptat, jak se tahle paní zachránila. A ona odpověděla, že tím, že odjela do Dánska se skupinou stejně starých lidí, kterým bylo 14 až 16 let. To mě ohromilo. Už v té době jsem se pár let věnovala židovským příběhům, ale o tom, že by některé děti jely do Dánska, jsem neslyšela. Asi dva měsíce jsem strávila psaním do různých zemí, jestli o tom neslyšeli. Maximálně měli nějaké jméno, nic víc. V tu chvíli se ve mně spustil poplach, protože jsem si uvědomila, že těm lidem je kolem devadesátky a že musím začít hned. Odešla jsem kvůli tomu z práce, protože se to s ní už vůbec nedalo kombinovat a zůstala jsem asi pět let na volné noze, abych se věnovala tomuhle příběhu.
Jak ses k těm dětem dostala?
Moc mi pomohlo, že jsem v Dánsku oslovila různé regionální noviny, které ten příběh otiskly. Najednou se začaly vynořovat další a další vzkazy od pamětníků, kteří si ty děti pamatovali.
Jak se v Dánsku ocitly?
Šlo o souhru náhod. Byly to děti z židovské komunity, řada z nich se zajímala o sionismus. Pro rodiče to byla taková Sofiina volba, protože mohli do té akce přihlásit jen jedno ze svých dětí, což bylo samozřejmě hrozné. Jak už jsem řekla, bylo jim mezi 14 a 16 lety, ten věkový limit byl stanovený židovskou obcí a sionistickými spolky u nás i v Palestině. Ta měla velmi přísná kritéria toho, koho budou přijímat. Ty děti se pak od roku 1939 připravovaly na to, že pojedou do Palestiny a budou žít v kibucu. Pro některé to znělo jako obrovské dobrodružství, pro jiné to byla jen souhra náhod. Myslím, že ten věk je dobou, kdy by člověk pro kamarády udělal první poslední. A to, že byli najednou pospolu a semknutí, je hodně drželo při sobě.
Judita Matyášová dokumentovala osudy dětí, které odjely v roce 1939 do Dánska a čtyři roky bydlely v pěstounských rodinách. Foto: Archiv Judity Matyášové
Mělo to nějakou souvislost s událostmi v Evropě a okupací, nebo to běželo paralelně s tím jako sionistická akce?
Zájem o sionismus trval už několik desítek let a některé ty děti, chodily do takových spolků, stejně jako jiné chodily například do skauta. Mnoho z nich se znalo už ze školy. Se zhoršující se situací a větším nebezpečím pro Židy najednou ta cesta do Palestiny nebyla jen cestou za snem, ale i možností útěku. Z toho romantického snu se tak stala pragmatická záležitosti. Bylo jaro 1939, v létě jely na školu v přírodě na venkově, kde vypomáhaly statkářům. Byly to děti z měst, které často nikdy neviděly krávu. Jelikož měly pak dělat v kibucu, musely se naučit pracovat. Cesta do Palestiny se ale jevila jako čím dál nebezpečnější, proto se organizátoři rozhodli, že nebudou riskovat a zkusí najít nějakou zemi v Evropě, kam dočasně děti pošlou a později se bude pokračovat do Palestiny. V tom ale začala válka, a protože těch zemí, kde přijímali Židy, nebylo mnoho, byli organizátoři rádi, že se jim podařilo sehnat velkou pomoc v Dánsku. Tam byla Ženská liga pro mír a svobodu, kterou tvořily ženy z vyšší společnosti. Ty se nabídly, že seženou rodiny pro tyto děti a že se o ně několik měsíců postarají.
Jak ty rodiny sháněly?
Dojalo mě, když jsme našli v archivech výzvy z podzimu 1939 v novinách ve znění: „Dánské ženy, otevřete svoji náruč pro děti, kterým hrozí bezprostřední smrt.“ Těch rodin, které se přihlásily, bylo několik set napříč Dánskem. A přijímaly děti z bývalého Československa, ale i z Maďarska, Polska, Německa. Dětí, které se dostaly do Dánska, bylo skoro 800. Od nás to bylo mezi 80 a 100 – hlavně z Prahy, Brna, Jihlavy, Plzně a Olomouce.
Jaká byla motivace hostitelských rodin?
Ne vždycky to byla taková idyla. Když byly například děti posílány do Anglie, tak některé tamní rodiny opravdu chtěly pomoct, jiné ale chtěly služebnictvo. V Dánsku to bylo trochu podobně. Všechno to byly statkářské rodiny na venkově, takže každá ruka byla dobrá. Vztahy s pěstouny nebyly jen růžové. Ty naše děti jim mohly připadat rozmazlené, Dánově dětem zase jako takoví sedláci. Byla to směsice různých pocitů. Znám příběhy, kdy si děti rychle zvykly a braly Dány jako své druhé rodiče, jiné případy zase ukazují rodiny, kde docházelo ke konfliktům a hádkám. Podstatné ale je, že se ty děti zachránily.
V říjnu 1943 musely uprchnout do Švédska, pro řadu z nich to bylo naposledy, kdy se viděly. Judita se rozhodla, že vypátrá tyto devadesátileté pamětníky. Foto: Archiv Judity Matyášové
Jak dlouho tam zůstaly?
Čtyři roky. V roce 1943 proběhl velký zátah napříč Dánskem, kdy nacisté chtěli pochytat všechny členy židovské komunity. A ten moment útěku z Dánska, kdy se do Švédska dostaly v podpalubí malých rybářských loděk, byl pro ty naše děti klíčový. Řada z nich se totiž tehdy viděla naposledy, protože každý utíkal po vlastní ose. A od té chvíle se i 70 let neviděly.
Ještě bych se vrátil k jejich situaci v Československu. Věděli ti rodiče, když své děti do Dánska posílali, že je vidí zřejmě naposledy?
Ty děti to většinou vnímaly tak, že jedou jakoby na dobrodružný letní tábor s kamarády, což pro ně bylo strašně důležité. S odstupem času ale říkají: „To bylo poprvé, kdy jsem svého tátu viděl brečet. A vůbec jsem to nechápal, vždyť se za chvíli uvidíme.“ Pro ty rodiče to samozřejmě bylo extrémně těžké. Na jednu stranu je poslali někam do neznáma, ale s myšlenkou toho, že pro ně snad dělají to nejlepší.
Odjížděly z Československa běžným spojem, nebo musely potajmu?
Potajmu to nebylo. Odjížděly v říjnu a listopadu 1939 v několika skupinách, měly jednosměrný protektorátní pas. Ač to ale byly šestnáctileté děti, musely sepsat svůj osobní majetek, odevzdat náušnice po babičce a další věci. Ta důslednost režimu byla neskutečná.
Jak to vypadalo po příjezdu do nového útočiště?
Děti čekaly, že tam budou žít téměř komunitním životem, jak si ho vysnily. Jenže z bezpečnostních důvodů by to bylo velmi riskantní. Takže najednou byly rozstrkané do jednotlivých regionů. A nebylo to snadné. Bylo jim čtrnáct, byly daleko od domova, na venkově, neuměly jazyk a chtělo se po nich, aby dojily krávy, zatímco jejich kamarádi byli desítky kilometrů od sebe.
Kdy zjistily, co se vlastě v jejich domovině děje a co se stalo rodičům?
Rodiče se snažili ušetřit děti toho, co se v reálu děje. Takže v dopisech spíš zjišťovali, jestli se chovají slušně a podobně. Děti v Dánsku nemohly chodit do školy, takže pracovaly na těch statcích. Rodiče se proto hodně ptali na to, jak se jim tam daří, co už umí. A to, že se museli vystěhovat z bytu, že museli odevzdat majetek a že je někam vezou, bylo v dopisech jen v náznacích. Z deníků některých těch dětí je znát, že si to nějakým způsobem vyčítaly. Přestože si nedokázaly představit, jak vážná ta situace je. Korespondence v mnohých případech skončila v roce 1943, kdy proběhla většina transportů. Od té doby neměly o rodičích žádné zprávy a bylo pro ně úplně nemyslitelné, že z rodiny, která měla desítky členů, nezůstane nikdo.
Publikovala příběh v dánských regionálních novinách a začali se ozývat pamětníci. Jensine Nygaard se za války starala o českou dívku Hanku Dubovou. Na snímku setkání Jensine s Hančinou dcerou. Foto: Jan Jensen
Jaké byly jejich osudy ve Švédsku?
Když v roce 1943 uprchly do Švédska, bylo jim 18 nebo 19 let, takže byly už dospělé. Holky začaly většinou pracovat jako vychovatelky, pomocnice nebo zdravotnický personál. Kluci se chtěli přihlásit do naší armády. Jenže dostat se ze Švédska přes okupované území Dánska do Anglie bylo velice obtížné. Trvalo to několik měsíců, byli tam tedy až od konce roku 1944. Po válce nastala fáze hledání domova. Ať už se ti kluci vrátili s armádou nebo holky ze Švédska, přijeli do Československa, přišli do své ulice, do svého domu a v tom bytě žila nějaká cizí rodina. Pak šli na židovskou obec, kde hledali informace o svých nejbližších. A ve chvíli, kdy zjistili, že už nikdo není, nastala otázka, zda je to pořád ještě jejich domov. Všechno jim to připomínalo a bylo pro ně v takové situaci asi dost těžké zůstat. Proto jich tu zůstalo jen pár. Někteří se vrátili do Dánska nebo Švédska, kde si už vytvořili nějaké vazby, jiní jeli do Palestiny. Ani ne tak kvůli sionismu, ale proto, že tam měli nějakou tetičku z desátého kolene, tedy aby měli aspoň nějaké příbuzné. A někdo se úplně odstřihnul a jel například do Kanady nebo Austrálie. Snažili se na to celé zapomenout, začali žít nový život. A v roce 1989 se jedno z těch dětí rozhodlo, byl to Adolf Bergman, že ty děti všechny zmapuje. Rozeslal do všech koutů světa dotazník s požadavkem na aktuální jména a místo bydliště. Takže vznikl pro mě naprosto zásadní seznam jmen. Někteří ti kamarádi udržovali vazby i po Švédsku, mnozí ale nebyli v kontaktu celých těch 70 let. Takže jsem začala pátrat v Dánsku, Izraeli nebo i v Jižní Africe a byla to detektivka.
Podařilo se ti zorganizovat jejich setkání. Jak reagovali na to, když ses jim s takovou myšlenkou po tolika letech ozvala?
Když jsem volala do některých kibuců, nevěděla jsem ani, jak na ně mám mluvit, protože hebrejsky neumím. A tak jsem to prostě zkusila česky. Řada z nich tu češtinu slyšela poprvé po 70 letech, takže chvíli trvalo, než to naskočilo. A pak jsem se začala ptát: „A pamatuješ si Editku?“ Používala jsem i jejich tehdejší přezdívky, takže jsem měla pocit, jako by to byl nějaký třídní sraz. Možnost jejich setkání mi přišla úžasná, jen jsem nevěděla, zda to bude možné kvůli jejich vysokému věku a zdravotnímu stavu. Přípravy pak trvaly víc jak půl roku a brnkačka to skutečně nebyla. Úžasné na tom setkání bylo, že tam byli i lidé z druhé a třetí generace. A bylo to vůbec poprvé, kdy od svých rodičů nebo prarodičů a jejich kamarádů slyšeli ten celý příběh. V Izraeli jsem se dost často setkala s tím, že to ta druhá generace, která se narodila v 50. letech, vnímala jako tabu v rodině. Cítili, že se jich na to nemají ptát, protože se rázem maminka rozpláče. Byla to Pandořina skříňka.
Judita nahrávala také příběh Dity Krausové, která prožila čtyři roky v Dánsku a dnes bydlí ve Švédsku. Foto: Jan Jindra
Jak to setkání probíhalo? Muselo to být dojemné.
Byly momenty, kdy třeba jedna paní viděla dceru jiné pamětnice a říkala: „No ty musíš být dcera Hanky!“ Jeden pán tam zase začal říkat pamětnici z Kanady: „Já jsem do tebe byl tak strašně zamilovaný, když jsme byli v tom Dánsku. Kde jsi, prosím tě, byla? Já jsem tady na tebe čekal.“ Někteří přihlížející se jich třeba ptali, jaké to pro ně je potkat se po tolika letech. A jedna paní tam trefně řekla: „Co to je za hloupou otázku? Vždyť je nám znovu šestnáct!“ Nebylo to nijak depresivní, naopak strašně dojemné.
Judita v roce 2012 zorganizovala setkání pamětníků a jejich potomků v Izraeli. Foto: Jan Jindra
V čem bylo pro ty pamětníky tohle setkání zásadní? Uzavřelo to pro ně nějakou kapitolu, nebo naopak otevřelo něco nového?
Byli samozřejmě za to, že se setkali s kamarády, které neviděli tak dlouho, rádi. Ale i za to, že se otevřelo to téma v jejich rodinách. Ten pamětník o tom totiž leckdy do doby mého kontaktu ve své rodině nemluvil. Když najednou přišel impuls ode mě, tak si často uvědomil, že je poslední v rodině, kdo o tom může ještě něco říct.
Hardy řekl Anně Marii (vlevo) „Já jsem do tebe byl tak strašně zamilovanej, když jsme byli v tom Dánsku. Kde jsi, prosím tě, byla? Já jsem tady na tebe čekal!“ Foto: Eliška Blažková
Jaký z příběhů těch dětí tě zasáhl nejvíce?
Pro mě jeden z nejsilnějších, který mě na jednu stranu dojímá, na druhou strašně rozčiluje, je příběh Karolíny Weignerové. Měla přezdívku Muška, protože byla křehká a introvertní. Pocházela z Kolína z takové středostavovské rodiny. V Dánsku to pro ni bylo fajn, byla hrozně ráda, že měla i svou nejlepší kamarádku Zuzku. Když skončila válka, vrátila se Muška do Kolína a do Prahy a zjistila, že z její rodiny nikdo nepřežil. Bylo pro ni hodně těžké to dilema, jestli zůstat, nebo ne. Jediný blízký člověk byla ta Zuzka, která už se ale mezi tím provdala za kluka z této skupiny a narodilo se jí dítě. Takže už vedla svůj rodinný život a Muška byla taková ztracená. Pak objevila inzerát, že jedna ambasáda hledá guvernantku. Byla nadšená, protože měli tři děti a ona tam byla hrozně šťastná. V té době, v roce 1947, se jí ozvala vzdálená tetička z Ameriky, aby za ní přijela. A Muška váhala, protože tu konečně měla vysněnou práci a nebyla si jistá, zda ji chce opustit. Současně vnímala, jak se u nás opět situace zhoršovala. Rodina velvyslance jí přislíbila, že jim sice končí mise v Praze, ale že ji vezmou s sebou. A jednoho dne Muška přišla do práce a kancelář pana velvyslance byla prázdná, pokoje byly prázdné a rodina byla pryč. Prostě v noci odjeli. To ji zdrtilo. Ona pak psala několik dopisů kamarádům a známým, které nikdy neodeslala. Jsou napsané velice racionálně. Odkazuje v nich například někomu kabát z čistírny, knížku a další věci. Včetně instrukcí, co se má dělat. A pak to končí: „Dneska jsem zkoušela pustit plyn, ale nějak jsem to nedokázala.“ Až si jednoho dne ten plyn skutečně pustila. Našli ji zaměstnanci ambasády, Muška ještě žila. Protože si ale řekli, že by z toho byl skandál, tak nezavolali záchranku a nechali ji tam tři dny umírat. Její dopisy jsem našla v archivu Židovského muzea, pak jsem se dozvěděla i tyhle souvislosti. Že se jí dalo pomoc, ale neudělali to. A měla jsem hrozný vztek. A když jsem ten příběh tehdy psala, tak jsem psala a souběžně brečela.
V roce 2013 vydala Judita knihu Přátelství navzdory Hitlerovi, kde vypráví příběhy těchto dětí a popisuje dobrodružné pátrání po celém světě. Foto: Eliška Blažková
Jak se s takovými informacemi vyrovnáváš ty sama?
Chodila jsem tehdy pravidelně k psychologovi, abych to dokázala zpracovat. Ale také abych rozuměla některým reakcím. Někteří pamětníci na sebe navzájem žárlili, že se s někým bavím víc, že je o někom o pár stran napsáno v mé knize více. Byla to obtížná role.
Vloni Juditu zaujalo vyprávění Lisy Mikové, která chtěla být před válkou módní návrhářkou. Za války byla v několika koncentračních táborech a její návrhy zůstaly na papíře. Judita se rozhodla, že jí splní sen a šaty nechala ušít u Hanny Soukupové (vpravo). Foto: Jan Zátorský
Úvodní foto: Pátrání po skupině 80 českých židovských dětí, které se za války zachránily ve Skandinávii, začalo jednou jedinou fotografií, otištěnou v roce 2010 v Lidových novin. Foto: Archiv Judity Matyášové