Viktor Tverdochlibov pochází z Ukrajiny, v Česku žije pět let. Usadil se na pražském Žižkově. Patnáct let prožil na Slovensku, kde studoval žurnalistiku, dnes se věnuje hudbě. Na Ukrajinu, ze které odcházel, vzpomíná dramaticky. „Běžně se střílelo na ulicích. Problémy se totiž mnohdy řešily násilím. Policie v podstatě neexistovala, ona sama byla největší mafií,” říká. Dodává však, že mu při poslední návštěvě došlo, jak moc se změnila a že Charkov, ze kterého pochází, je moderní evropské město. A změnili se podle něj i lidé, zejména kvůli válce. Vnímá je jako semknutější. „Spojilo je to. Nyní jsou k sobě o dost tolerantnější - ať už z pohledu subkultur, tak různých sociálních prostředí. Všichni se snaží vycházet, snaží se být milí. Což byl pro mě nezvyk,” přiznává. Dnes za svůj domov považuje Prahu a zejména „špinavý Žižkov”, jak říká. „Před pár měsíci jsem se vrátil z Japonska a když jsem vystoupil z auta a viděl jsem ten špinavý Žižkov - všude se hulila tráva, kolem byla slyšet vietnamština a ruština, měl jsem najednou hroznou radost, že jsem konečně doma,” popisuje. Dnes je známým muzikantem vystupujícím pod jménem Karaoke Tundra, který se věnuje převážně elektronické hudbě. Aktuálně pracuje na unikátním projektu Konektiv, který spojuje hudebníky z řad cizinců žijících v Praze s těmi českými. „Chápu ho jako reakci na několik událostí, které se staly současně. Jednak prezidentské volby, jednak celkové xenofobní nálady v České republice. Právě to nakoplo organizátory, aby ukázali, že cizinci, kteří tu žijí, mohou být i přínosem pro stát, ne jen zátěží. A to nejen z ekonomického hlediska, ale i kulturního,“ vysvětluje. On sám zmiňuje, že se však s předsudky coby Ukrajinec v Česku nikdy nesetkal. V rámci Konektivu byl poměrně netradičně spárován s tradiční Cimbálovou muzikou Kyčera, s níž intenzivně pracuje na vystoupení pro společný koncert všech muzikantských párů, který se uskuteční začátkem října v pražském NoD.
Vím, že jsi z Ukrajiny, současně mluvíš perfektně slovensky a žiješ v Praze. Mám v tom upřímně trochu zmatek.
Původně jsem z Ukrajiny, z Charkova. Mluvím slovensky proto, že jsem žil patnáct let na Slovensku, kam jsem přišel jako zahraniční student. Studoval jsem žurnalistiku, a tak slovenštinu ovládám dost dobře. V Praze slovenština není žádný problém, proto nemám ani motivaci učit se česky. Mnoho lidí si tu myslí, že jsem Slovák.
Z jakého prostředí vycházíš?
Protože jsem vyrůstal v dost zajímavém období, v 90. letech, tedy hned po rozpadu Sovětského svazu, je těžké určit, zda pocházím ze střední nebo nižší třídy. Ta střední totiž na Ukrajině v podstatě neexistovala. Prostředí, ze kterého pocházím, bylo celkově dost divoké. Když jsem byl minulý měsíc po devíti letech na Ukrajině, byl jsem celkem v šoku. Hlavně z toho, jak ta revoluce změnila především mentalitu lidí. Chodil jsem v noci po různých čtvrtích sám a cítil jsem se bezpečně. Lidé byli velmi přátelští. Za celou dobu, co jsem tam byl, jsem viděl jediného opilého člověka. Vůbec jsem neviděl to, co jsem čekal.
Mám tomu tedy rozumět tak, že ta změna byla k lepšímu?
Určitě. Já sám jsem čekal, že bude trvat několik generací, než se z toho Ukrajinci dostanou. Ta revoluce ale dost podpořila uvědomělost národa. Ten rozdíl jsem pocítil hned.
Čím si to vysvětluješ? Byl jsi v rodném Charkově, což je ne příliš daleko od válečné fronty. Může to být i tím a jinde v zemi změna být nemusí?
Ani ne. Spíš si myslím, že lidé, kteří nesdíleli společné názory, najednou měli něco společného, například nepřítele. A to je spojilo. Nyní jsou k sobě o dost tolerantnější - ať už z pohledu subkultur, tak různých sociálních prostředí. Všichni se snaží vycházet, snaží se být milí. Což byl pro mě nezvyk. Byl jsem zvyklý na jinou Ukrajinu.
A jaká tedy ta Ukrajina, ze které jsi odjížděl, byla?
Dost divoká. Nechci vyprávět různé crazy stories, ale zažil jsem tam všelico. Běžně se střílelo na ulicích. Problémy se totiž mnohdy řešily násilím. Policie v podstatě neexistovala, ona sama byla největší mafií. A já jsem najednou minulý měsíc viděl čisté evropské město. V porovnání se Žižkovem. Tím špinavým, smradlavým Žižkovem, který mám rád a kam jsem se z Ukrajiny vrátil. Najednou jsem viděl ten kontrast. Přišlo mi to tam víc evropské než tady. Byl jsem tam ale krátce, takže nemám nějaký hlubší pohled.
Proč jsi odešel na Slovensko?
Získal jsem od Slovenské republiky státní stipendium na studium žurnalistiky. Během školy jsem totiž pracoval v rozhlase. Vždy jsem měl k novinařině blízko. Pro mé rodiče to byl zároveň určitý kompromis mezi kreativní činností, ke které jsem měl sklony, a něčím, co má perspektivu. Rodiče totiž vztah k umění nemají. V roce 1998, kdy jsem odešel, to vypadalo s Ukrajinou velmi neperspektivně. Nebylo jasné, co se bude dít. Pro mě to byl způsob úniku do Evropy, do bezpečnějšího prostředí. Ocitl jsem se tak na Slovensku a posledních pět let žiju v Praze. Prahu považuju za svůj domov.
Jak se to může tak rychle podařit? Přeci jen jsi na Ukrajině prožil větší část svého života, mnoho let pak na Slovensku. V Praze jsi poměrně krátce.
Ano, na Slovensku jsem strávil 15 let, ale nikdy jsem se tam necítil doma, neusadil jsem se.
Čím to bylo? Co má Praha, co naopak nemá Slovensko?
Několik let jsem žil v Bratislavě, většinu času jsem pak prožil v Trnavě. Těžko říct, čím to je. Ono Charkov je velké město, žijí v něm dva miliony lidí. Na Slovensku jsou menší města, kde mi chyběla anonymita velkoměsta. V Bratislavě jsi v podstatě nemohl projít městem, abys nepotkal deset známých. A někdy ti to prostě leze na nervy. Jsem introvert a lidi moc nevyhledávám. Praha je jednak mnohem tolerantnější a multikulturní město, jednak je z pohledu hudební scény více rozdrobená. Jsou tu skupinky, které se často mezi sebou neznají a dělají si své věci. Kdežto na Slovensku je to jedna skupina deseti lidí, kteří hrají pořád v těch samých klubech. Ty vztahy jsou tam založeny víc na osobních sympatiích než na skutečných faktorech a kvalitě.
Jaké byly tvé začátky na Slovensku a pak v Praze? Přestože se situace dnes mění, mám pocit, že Češi mají stále někdy tendenci se na Ukrajince dívat trochu svrchu.
V té době, kdy jsem přišel na Slovensko, tam nebylo těch Ukrajinců tolik, aby si mě lidé uměli zařadit. Byl jsem pro ně cizinec, takové exotické zvířátko. Tady v Praze je situace jiná, tady jsou na Ukrajince zvyklí. Já sám jsem se nikdy s ničím negativním nesetkal. Možná je to tím, že jsem měl štěstí, nebo tím, že v multikulturní Praze ten povrchnější přístup k cizincům není vidět tak, jako v jiných místech země. Můžu tak mít zkreslený pohled. Češi přeci také jezdí běžně za prací do Irska, kde je vnímají podobně jako oni sami Ukrajince v Česku. Prostě to tak funguje. Já myslím, že se tu většinou Ukrajinci snaží chovat slušně, asimilovat se do zdejší společnosti. Což je chválihodné a Češi to, myslím, vnímají. Já se ale pohybuju mezi umělecky laděnými lidmi, takže nevidím postoje a chování běžných lidí.
Foto: Archiv Karaoke Tundra
Šel jsi na Slovensko studovat žurnalistiku, v Praze se věnuješ hudbě. Proč se neživíš novinařinou?
Trochu jsem přecenil své schopnosti. Říkal jsem sice, že slovenštinu ovládám velmi dobře i dobře píšu, ale v každém případě jsem si už v době studia uvědomil, že v porovnání se Slováky, pro které je slovenština rodný jazyk, mi trvá mnohem déle, než dám dohromady a zedituju nějaký text. Je to pro mě víc dřina než kreativní činnost. Po skončení studia jsem se tedy ubral jiným směrem. Jako hobby jsem přispíval články a recenzemi na některé weby, ale nikdy jsem to neměl jako obživu.
Stala se tou výdělečnou činností hudba? Čím se živíš?
Mám klasickou nezajímavou práci v kanclu, která je na jednu stranu dost pohodlná, na druhou to je samozřejmě rutina. Každý den je stejný. A ta hudba je vlastně pro mě tím, co mě odreaguje. Nikdy pro mě nebyla výdělečnou činností, je to spíš psychohygiena nebo arteterapie. Ten umělecký proces mi totiž dělá psychicky velmi dobře. Naplňuje mě a uklidňuje.
Jakou hudbu děláš?
To je moje druhá nejoblíbenější otázka (smích).
Foto: Archiv Karaoke Tundra
Věřím (smích). Proto se na ni ptám.
Já tuhle otázku nemám rád, protože je velmi těžké to vysvětlit, sám to přesně nedokážu. Navíc mám zkušenost, že cokoliv lidem povím, představí si pod tím něco jiného. Má hudba je elektronická a sám sebe nepovažuju za hudebníka. Jsem spíš producent a lidé a moji spolupracovníci čím dál častěji říkají, že mě vnímají spíš jako umělce, i když to slovo sám rád nemám. Trochu kreativněji totiž přistupuju k tomu procesu a snažím se, aby to nebyla jen hudba, aby tam byl i nějaký koncept, více významových vrstev. A taková má reputace vznikla proto, že často spolupracuju s lidmi na vyloženě uměleckých projektech. Dělám hudbu pro divadelní hry, pro dokumentární nebo experimentální filmy. A velmi rád se účastním projektů, jako je teď například Konektiv. Dělám věci, které moji kolegové z elektronické scény moc nedělají. Často také spolupracuju s rappery, přestože se necítím být součástí té scény. S těmi lidmi si ale často rozumím lidsky.
Zmínil jsi práci na projektu Konektiv. V čem spočívá?
Chápu ho jako reakci na několik událostí, které se staly současně. Jednak prezidentské volby, jednak celkové xenofobní nálady v České republice. Právě to nakoplo organizátory, aby ukázali, že cizinci, kteří tu žijí, mohou být i přínosem pro stát, ne jen zátěží. A to nejen z ekonomického hlediska, ale i kulturního.
Jak ta spolupráce probíhá?
Organizátoři dali dohromady dvojice hudebníků, případně hudebních těles, z nichž je jeden původem Čech a ten druhý cizinec. Bude se jednat o koncert s třemi vystoupeními, která budou exkluzivně vytvořené pro tuto příležitosti. A nejsou to jen dvojice zajímavé z etnického hlediska, ale i hudebního. Pro mě osobně je to například velká výzva stejně jako pro Cimbálovou muziku Kyčera, se kterou jsem ve dvojici. Podobně to mají i ti další interpreti. Jde vždy o kombinaci, která se k sobě na první pohled nehodí.
Foto: Archiv Karaoke Tundra
Jak se ti s cimbálovkou pracuje? Zatímco ty děláš elektronickou hudbu, je cimbálovka poměrně tradiční.
Je to velmi tradiční těleso. Měl jsem strach, jestli si sedneme jako lidé. Nemůžu pracovat s někým, kdo mi nevyhovuje. Po prvním setkání mi bylo jasné hned, že tohle problém nebude. Je jím samotná hudba. Jsou to naprosto odlišné hudební vesmíry a někdy se těžko daří domluvit, abychom přišli na to, že mluvíme o stejné věci. Myslím, že ostatní dvojice to mají lehčí, protože se jedná o jednotlivce, kdežto já spolupracuju s pětičlennou kapelou. Je to tedy hudebně i názorově hodně velký mess.
A nemůže z toho právě proto vzniknout něco zajímavého? Konflikty a nedorozumění mohou být dobrou příležitostí.
To je pravda. Původně jsme chtěli udělat několik nových skladeb. Když jsem pochopil, že mluvíme úplně jiným hudebním jazykem, došlo ke změně plánu. Ta cimbálovka totiž není řízená cimbálem, jak by si člověk mohl myslet, ale houslemi, respektive pauzami v hudbě. Ty pauzy, kdy je ticho, vytvářejí rytmiku. V elektronické hudbě je to opačně. A bylo to těžké zkombinovat a vymyslet zlatou střední cestu. Protože jde o často protichůdné věci.
Foto: Archiv Karaoke Tundra
Říkáš, že Praha je tvůj domov. Co máš na ní rád?
Mám rád i tu špínu na Žižkově, o které jsme se bavili. A mám rád i ty jeho někdy až asociální postavičky. Před pár měsíci jsem se vrátil z Japonska, a když jsem vystoupil z auta a viděl jsem ten špinavý Žižkov - všude se hulila tráva, kolem byla slyšet vietnamština a ruština, měl jsem najednou hroznou radost, že jsem konečně doma. A není to jen proto, že jsem se sem přestěhoval před pěti lety ze Slovenska. Já jsem sem jezdil už během svého života tam. Mám tu mnoho kamarádů, takže jsem sem nepřišel žít od nuly. Měl jsem tu základnu lidí, kteří mi při tom přesunu velmi pomohli. Je to nejlepší město, které jsem dosud navštívil. Vyhovuje mi to, že se tu lidé starají sami o sebe, zároveň ale nejsou ignoranti. Pomůžou ti, když je třeba. Současně je to velmi zajímavé multikulturní prostředí plné cizinců. A pak je to anonymita velkého města, kdy si můžeš jezdit celý den metrem a nikoho známého nepotkáš.
Cítíš se tu jako cizinec?
Ne. Nedávno jsem přemýšlel, jaké jsem vlastně národnosti. A došel jsem k tomu, že nevím. Co ale vím, je, že když se mě nekdo zeptá „odkud jsi?”, říkám, že z Prahy. To je jediná věc, kterou vím na 100 %. Cítím se jako Pražák.
Foto: Lukáš Houdek