Kareem Taha pochází z Káhiry, kde také studoval práva na univerzitě. Vystudoval bakalářský program obchodní administrativy, pokračoval pak magisterským studiem. Dokončit studium mu však nebylo umožněno. Stal se terčem represe státu vůči aktivistům kritizujícím poměry ve společnosti. Živil se jako podnikatel a spolupracoval s mnoha neziskovými organizacemi. Aktivně se účastnil revoluce a v aktivismu pokračoval za všech režimů, které se v Egyptě vystřídaly. Několikrát byl uvězněn, během internace zažil mučení včetně elektrošoků do mozku i těla. Po dalším z rozsudků, které ho měly do věznice vrátit, se rozhodl pro dramatický útěk ze země. Podle jeho slov v něm sehrála důležitou roli právě Česká republika, která mu následně udělila doživotní azyl. Nyní pracuje jako výkonný ředitel organizace Egyptian Front for Human Rights, která sídlí v Brně. V Česku se oženil a má ročního syna Alexe.
Z jaké rodiny pocházíš?
Moje rodina jsou súfijští muslimové z Káhiry. Žil jsem s nimi do jednadvaceti let, kdy jsem se osamostatnil. Sdílel jsem pak byt s několika lidmi. A tehdy jsem si začal také utvářet své názory. Co se týče víry, tak zásadní pro mě byla debata s učitelem filozofie o náboženství. To mi bylo tak patnáct let. Bavili jsme se o tom, proč Bůh vytvořil celou řadu náboženství, proč ne jen jedno. Nakonec jsem z celého srdce pocítil, že už nechci žádné nálepkování, že chci být prostě jen lidskou bytostí. Už žádné - muslim, Arab, černý, bílý. Náboženství pro mě nebylo důležité. Probral jsem to i s rodinou a v tom, že jsem konvertoval k ateismu, nebyl žádný problém. Problémem se ale pro ně stal můj lidskoprávní aktivismus, s nímž jsem začal v roce 2008 během dělnické stávky v průmyslových městech napříč Egyptem.
Proč jim vadil aktivismus?
Můj otec je egyptský armádní generál ve výslužbě a matka policistka. A proto se jim samozřejmě mé aktivity ani životní styl nelíbily. Mezi mnou a otcem došlo k obrovskému konfliktu, který nakonec trval celých devět let. V roce 2010 jsem byl navíc zatčen, protože jsem protestoval proti tehdejšímu diktátorskému režimu. Přestože to trvalo jen několik dní, zažil jsem ve vězení mučení. Dávali mi elektrošoky do ramen i do mozku a drželi mě na samotce, což je velmi malá stísněná místnost bez oken, bez světla, bez kontaktu s lidmi. Zanedlouho po mém propuštění začala revoluce a my jsme vyšli do ulic, abychom přesvědčovali lidi, že je potřeba zavést sekulární státní zřízení. V Egyptě ale není kvalita vzdělání ani práce médií na moc vysoké úrovni, lidé nám nerozuměli. A každým dnem jsme se postupně ocitali na druhé straně. Veřejnost byla spíš na straně armády a policie, začali nás nenávidět. Způsobili jsme totiž revoluci. K moci se bohužel dostala militantně fašistická garnitura a Muslimské bratrstvo. Přibližně po roce vlády došlo k masakru u televizní věže jako odpověď na protivládní protesty. Následovaly prezidentské volby a kompletní vládu tak získalo Muslimské bratrstvo. My aktivisti jsme byli v nevýhodné pozici, kdy jsme - na rozdíl od vlády - neměli média, moc ani peníze k tomu, abychom přesvědčili lidi, že sekulární stát je správná cesta.
Mělo to na tebe nějaký další dopad?
Před prezidentskými volbami jsem se účastnil jedné demonstrace, která následovala po tom velkém masakru. Byl jsem zatčen a poslali mě do vojenské věznice se zvýšenou ostrahou. Strávil jsem tam dva měsíce. Mučili nás, drželi na samotce, téměř dva měsíce jsem neviděl denní světlo. Po mém propuštění v podstatě začala občanská válka, kdy vládu nakonec převzal armádní režim, který pokračoval v porušování lidských práv a omezoval svobodu shromažďování a projevu. Účastnil jsem se dalších demonstrací a opět mě zatkli. Tentokrát jsem dostal velmi podivný rozsudek, kterým mi zakázali psát články a používat sociální sítě. Prý jsem napadal muslimské právo tím, že jsem požadoval sekulární stát. Když jsem pak byl jedním z organizátorů další masové demonstrace proti novému a opět diktátorskému režimu, byl jsem opět zadržen. Strávil jsem dalších osm měsíců ve vězení. A můžu říct, že to bylo nejhorší období v mém dosavadním životě.
Co se tam stalo?
Od chvíle, co nás do věznice přivedli, nás začali mučit. Mlátili nás, pouštěli do nás elektrošoky nebo nás nechávali v naprosto přeplněných celách. Byly určené pro dvacet lidí, nás tam ale bylo mnohem víc. A tak jsme si museli dělat směny na spaní, protože na zemi nebylo dost místa. Zatímco jedna část lidí čtyři hodiny spala na zemi, ostatní stáli. Pak se skupiny prostřídaly. Rozhodli jsme se proto vyhlásit protestní hladovku. Vysoký komisař prezidenta se mě v návaznosti na to rozhodl potrestat a poslal mě na jedenáct dní na samotku. Byla to noční můra. Netušil jsem, jestli je den, nebo noc. Nemohl jsem si ani natáhnout nohy, protože to místo bylo příliš malé. Denní příděly jídla byly také nedostatečné, navíc v něm byl hmyz a strašně to smrdělo. Měl jsem hrozný strach, že z toho onemocním. Komisař se mě pak rozhodl jako ateistu přeřadit do cely fanatiků z ISIS. Strávil jsem s nimi osm dní. Nedokážete si představit, jaké to bylo. Měl jsem pořád strach, aby mě ve spánku nezabili. Pořád si vyprávěli o sebevražedných atentátnících, co se měli odpálit někde na Sinaji, v Lybii nebo Sýrii. A snažili se mi vymýt mozek a donutit mě, abych se k nim přidal. Že mě pošlou do Evropy nebo USA, kde bych spáchal nějaký útok. Protože tam podle nich žijí ateisté.
Jak jsi na to reagoval?
Asi po šesti dnech jsem se rozhodl s nimi diskutovat. Řekl jsem jim, že já sám jsem ateista a to byla chyba. Na cele jsme neměli žádné postele, jen deky na podlahu. Všechno mi vzali a já jsem musel spát jen v boxerkách na holé ledové zemi.
Proč tě vyšetřovatelé mučili?
Snažili se mě přesvědčit, abych svého aktivismu nechal. Už během vyšetřování mi nabízeli, abych se přidal k nim. Že se budu mít dobře, přijdu si na pěkné peníze a budu ve spojení s řadou velvyslanců. Bla, bla, bla. Stěžoval jsem si na jejich praktiky prokurátorovi. Slíbil, že nařídí vyšetřování, ale nikdy k tomu nedošlo.
Jak ses dostal ven?
V mé věci došlo k rozsudku, který říkal, že jsem se ničeho nedopustil a jsem nevinný. A tak mě propustili. Po osmi měsících, bez jakékoliv kompenzace.
Jaký to na tebe mělo dopad?
Celý rok po propuštění jsem měl deprese. Docházel jsem na terapie, jinak jsem ale jen seděl doma, koukal na televizi a pil pivo. Snažil jsem se být jen s nejbližšími přáteli. V roce 2015 mě pak kolegové z naší organizace pozvali na vzpomínkovou akci na našeho kamaráda, který byl zabit během masakru. Byl reportér pracující pro různé agentury, proto jsme se potkali před Syndikátem novinářů. Neměli jsme žádné transparenty ani jsme neplánovali žádnou demonstraci. Chtěli jsme se jen pozdravit s jeho rodinou. Seděli jsme a povídali, když se za mnou najednou objevil muž. Řekl mi, že se mnou někdo potřebuje mluvit. Jak jsem k lidem, kteří čekali opodál, došel, dali mi na ruce pouta a odvedli mě do mikrobusu. Tam už seděli také někteří moji kolegové a odvezli nás na stanici. Tam po mně chtěli, abych podepsal už připravené prohlášení, což jsem samozřejmě odmítl. Po dalším mučení jsem ale nátlaku podlehl a papír podepsal. Po čtyřech dnech jsem byl na svobodě s tím, že bude nadále probíhat vyšetřování.
Mělo to nějakou dohru?
Po pár měsících brzy ráno mě probudil telefon. Byl to můj právník a ptal se, kde jsem. Řekl, abych okamžitě opustil domov. Prý jsem byl právě odsouzen na doživotí a musím opustit Egypt, jak nejrychleji to půjde. Myslel jsem, že se mi to snad jen zdá. Nevěděl jsem, co dělat, kam mám jít. Musel jsem ale zmizet do několika hodin. Sebral jsem tedy doklady a pár svých nejoblíbenějších věcí a jezdil jsem autem po městě sem a tam. Kamarád, napůl Súdánec, mi doporučil, abych přijel za ním do Asuánu, města blízko Súdánu. Že je tam klid a nikdo tam o mně nic neví. Dojel jsem tedy na vlakové nádraží, tam nechal auto a po devíti hodinách ve vlaku jsem dorazil na místo. Kamarád mě vyzvedl a šli jsme k němu domů, kde jsem po chvilce přemýšlení začal kontaktovat s žádostí o vízum různé ambasády, které jsem znal. Mezi nimi i českou. Za tři dny jsem pak obdržel tři nabídky. Jednu od USA, druhou od Norska a třetí od České republiky. Upřímně, upřednostnil bych americkou, už kvůli jazyku a společnosti a kultuře, ale nakonec se ukázalo, že bych musel čekat na vyřízení víza tři měsíce. Přes měsíc by trvalo vyřízení také ze strany norské ambasády. Oproti tomu bývalý český velvyslanec mi řekl, ať mu pošlu pas a on mi vízum zařídí okamžitě. Bez toho, abych tam musel osobně zajet.
Co to bylo za vízum?
Klasické turistické. Na tři měsíce. S mým pasem na českou ambasádu odjel kamarád. Hodně se bál. Že na nás přijdou. Český velvyslanec byl přitom strašně nápomocný. Nabízel, že za námi pošle kamkoliv auto a vyjde nám vstříc.
Jak se o tobě ambasády vůbec dozvěděly? Že měly následně zájem ti takhle pomoci.
Sledují aktuální dění v Egyptě. Zrovna česká ambasáda pořádala čas od času kulaté stoly, kterých se účastnily znesvářené skupiny. Snažili jsme se tam hledat společné řešení. Současně se nám někteří Češi snažili předat zkušenosti ohledně nenásilných změn, ke kterým došlo v Československu při Sametové revoluci. A tak mě znali.
Jak se ti podařilo dostat ze země, kde byl na tebe vystaven zatykač?
Bylo mi doporučeno, abych odletěl z letiště v Alexandrii, kde prý nejsou bezpečnostní kontroly tak důkladné jako v Káhiře. Můj kamarád z Asuánu, u kterého jsem se skrýval, mě na letiště vezl. Během cesty jsme volali různým známým, kteří na letišti pracovali, aby ověřili, zda není na mé jméno uvalen zákaz vycestování. Asi po čtyřech hodinách na cestě jsem obdržel informaci, že nemám nikam jezdit. Mé jméno prý bylo na seznamu teroristů. To je velmi častý trest, který používá egyptský režim k perzekuci aktivistů. Byl jsem zoufalý, cítil jsem se v Egyptě jak ve velkém vězení. Vrátili jsme se tedy do Asuánu a došlo mi, že už nemůžu normálně ven, že mi možná navíc napíchli telefon. Po dvou týdnech skrývání přišel kamarád s plánem, že bych mohl utéct z Egypta nelegální a nebezpečnou cestou. Bohužel byla jediná možná. Ta cesta vedla přes poušť mezi Egyptem a Súdánem. Je to prostor, skrz který se do Egypta dostávají drogy, zbraně nebo kriminálníci. Cena za takový útěk byla 1 500 dolarů. Zpočátku se mi do toho nechtělo, nechtěl jsem zradit své hodnoty a zaplést se do něčeho nelegálního, ale nakonec jsem neměl jinou možnost. Kamarád mě přesvědčil, že musím využít své právo na život. A tak jsme se ještě s pár lidmi z mého okruhu známých vydali na cestu.
Jak cesta probíhala?
Cesta s převaděči v zadní části nákladního auta trvala tři noci. Nesměli jsme používat telefony. Řidič směl řídit na smluvené místo jen v noci, protože všude kolem byly ozbrojené složky, které území monitorovaly. Po třech dnech nás vyložil někde uprostřed pouště a řekl, že tam jeho práce končí. Prý se teď musíme vydat přes duny sami a asi po hodině cesty prý najdeme auto, které na nás bude čekat a vezme nás dál. A tak jsme vyrazili. Bylo kolem půl osmé večer. Po hodinách chůze jsme ale pořád viděli tu samou horu, ten stejný výhled. Všude kolem jen poušť. Kamarádovi, kterému bylo přes padesát, brzy došly síly. Navrhl jsem, ať si odpočine a já že zkusím dojít na vrchol hory a rozhlédnu se, abychom našli směr. Doufal jsem, že cestou uvidím nějakou silnici nebo město nebo že najdu signál na mobil. Nic tam ale nebylo. Skoro půl hodiny jsem na vrcholu hory čekal, zda mi nenaskočí signál, ale nic. A tak jsem se vydal za přáteli zpátky. Ale ztratil jsem se. Byl jsem najednou úplně sám.
Co jsi v takové situaci podnikl? Nepropadl jsi zoufalství?
Křičel jsem, jestli mě někdo neuslyší, ale nic. Myslel jsem, že je to konec. Měl jsem u sebe jen trochu koňaku, malou čokoládu, byla mi zima a můj mobil nechytal signál. Byl jsem přesvědčený, že mě buď zastřelí pohraničníci, nebo mě napadne nějaké zvíře. A tak jsem začal na mobil natáčet video pro svou organizaci, takové prohlášení. Vydal jsem se opět na cestu a asi po půl hodině jsem narazil na stádo ovcí. Najednou se objevil i starý pastevec - beduín. Nemluvil vůbec arabsky, a tak nerozuměl tomu, co říkám. Dal mi trochu vody, ale bál se mě a celou dobu na mě mířil zbraní. Po asi další hodině přišel člověk, co arabsky mluvil. Tomu jsem vysvětlil, kdo jsem a co se stalo a on mě převedl na druhou stranu k čekajícímu autu. Řekl jsem mu o svých přátelích, kteří byli stále ztraceni někde v poušti. Řekl, že si myslí, že už možná nebudou naživu. Ten samý muž, který našel mě, na ně ale po pár dnech v poušti narazil. Zachránil je. Byli na pokraji vyčerpání. Trvalo jim asi osm dní, než se vzpamatovali a my mohli pokračovat.
Podařilo se vám nakonec skutečně odletět?
Jeli jsme do Chartúmu, hlavního města Súdánu. Abych mohl odletět, musel jsem podplatit úředníky, abych získal vstupní razítko do mého pasu, aby byl můj odjezd legální a nebudil pozornost. Po tom, co jsem na letišti prošel bezproblémově kontrolou, mě zastavili dva lidé. Zeptali se mě, zda jsem Kareem Taha a následně mi řekli, že dostali od egyptských úřadů varování, že jsem terorista. A vzhledem k tomu, že mají s Egyptem dohodu o vydávání zločinců, budou mě muset předat. Řekl jsem jim, že radši tam na místě zemřu, než abych se vrátil. Nějakým zázrakem do procesu zasáhly různé mezinárodní organizace a zaručily se za mě i některé ambasády a oni mě po jedné noci nakonec pustili dál. To samé se potom opakovalo i v Dubaji, kde jsem měl přestup. Tam už jsem propadal zoufalství a dodnes nevím, proč mě tamní policista nakonec pustil. Konečně jsem mohl nastoupit do letadla a odletět do Česka.
Co jsi cítil po příletu do Prahy?
Bylo to neskutečné. Když jsem vystoupil z letadla, začal jsem se celý třást. Jedním z důvodů bylo počasí, protože mrzlo, druhým byl můj strach. Netušil jsem, co budu v České republice dělat. Rozhlížel jsem se kolem a skoro nikdo nemluvil anglicky. Nevěděl jsem, jaká mě tu čeká budoucnost. Nejprve jsem si myslel, že to je jen dočasná zastávka, že se pak přesunu někam jinam po Evropě. Bylo mi ale řečeno, že můžu požádat o azyl jen v Česku, protože jde o první bezpečnou zemi, do níž jsem vstoupil.
Kareem ve své brněnské kanceláři
Kde jsi první dny bydlel?
Našel jsem si pokoj ve sdíleném bytě. Majitelka byla starší žena žijící v Londýně a dodnes jsme v kontaktu. Byl jsem k ní naprosto otevřený, vysvětlil jsem jí svou situaci. Řekla mi, že můžu normálně zůstat, jak dlouho budu potřebovat. Nevadilo jí, že jsem uprchlík s nejistou budoucností. Řekla jen, ať si dám do pořádku dokumenty, aby neměla problémy.
Požádal jsi tedy v Česku o azyl?
Ano, po měsíci, kdy mi platilo turistické vízum. Těch několik prvních týdnů jsem se snažil Českou republiku trochu poznat. Upřímně můžu říct, že jsem se tu nejdřív moc dobře necítil. Když jsem třeba jednou šel po ulici, někdo po mně hodil plastovou lahev. Já jsem přitom nic neudělal. Obecně se na mě lidé hodně divně dívali. Pak jsem dojel do Zastávky u Brna, kde je přijímací středisko pro žadatele o azyl, a tam jsem o ochranu požádal. Předal jsem jim také řadu dopisů a dalších dokumentů, které mou situaci potvrzovaly. Strávil jsem tam osm dní a všichni zaměstnanci se ke mně chovali moc dobře. Dali mi vlastní velký pokoj, protože mám fobii ze stísněných prostor po těch hrozných zkušenostech se samovazbou, a zeptali se, jaké jídlo jím. Pak mě pustili a na verdikt o udělení azylu jsem měl po neurčitou dobu čekat. Nemusel jsem ale být v pobytovém táboře, protože jsem doložil nájemní smlouvu, mohl jsem se vrátit do svého pronajatého bytu v Praze. Byl jsem hodně namotivovaný, že začnu od začátku. Neměl jsem tady ale kamarády ani práci. A tak jsem trávil dny sám, chodil jsem po barech a hospodách na Žižkově.
Jak se k tobě lidé tady chovali?
Pamatuju si, jak jsem poprvé přišel do jednoho nacpaného baru, kde byly tři stoly. Zeptal jsem se, jestli bych si nemohl k jedné skupince přisednout. Souhlasila. Po chvíli jsme si začali povídat, a tak jsem se představil. Zeptali se mě, jestli jsem muslim. Odpověděl jsem, že ne. „Ale Arab jsi?” Pak začali mezi sebou mluvit česky a nakonec mi řekli, že tu nejsem vítaný a požádali mě, abych si odsedl. A podobné situace se opakovaly. Jednou jsem byl v baru, pil jsem pivo a vedle mě seděl nějaký chlápek. Najednou k němu přišel někdo, kdo pracoval v té hospodě, a řekl mu: „Ty jsi žid, viď? Tak vypadni.”
Žid?
Ano. Říkal jsem si, co to do prčic má být? A pak přišel ke mně a zeptal se, jestli jsem z Brazílie nebo Kolumbie. Když jsem řekl, že jsem z Egypta, vyhodil mě taky. A já jsem přitom jen seděl a pil pivo. Nic jsem nedělal.
Čím si takové jednání vysvětluješ?
Kvůli velké uprchlické vlně v té době sílila nenávistná nálada proti cizincům a také došlo posílení krajně pravicových stran. Lidé byli zburcovaní proti uprchlíkům a celkově cizincům.
Myslíš, že na tobě lidé na první pohled poznají, že jsi cizinec?
Samozřejmě, kvůli mé barvě pleti. A dělo se to i mým kamarádům různě v Evropě, třeba ve Francii.
Kareem se synem Alexem
Jak ses s tím popasovával?
Rozhodl jsem se, že vyhledám místní arabskou komunitu. Někteří lidé se scházejí na Národní třídě v jedné kavárně. Přišel jsem, představil se a bylo mi řečeno, že vypadám velmi divně. „Proč máš tu náušnici?” Odpověděl jsem, že proto, že se mi to líbí. Na další schůzce mi řekli, abych s nimi šel do mešity. Řekl jsem, že nejsem muslim ani křesťan nebo žid. Že jsem ateista. A ten večer mi řekli, že už nejsem ve skupině vítaný, protože jsem ateista a navíc gay. To usoudili z té náušnice. Já přitom gay nejsem. Byla to pro mě velká rána, protože jsem byl najednou opravdu sám. Nepřijala mě ani česká společnost, ani arabská. Pár týdnů jsem se jen poflakoval doma, nevěděl jsem, co dělat. Pracovat jsem totiž jako žadatel o azyl nemohl, nemohl jsem ani nastoupit nějaké integrační nebo jazykové kurzy, ty následují až po tom, co azyl dostanu. A tak jsem jen pil pivo, kouřil cigarety a trávu a koukal na televizi.
Kdy se to změnilo?
Po čase jsem se na jednom festivalu seznámil s lidmi z Amnesty International a poté od nich dostal e-mail s pozváním na jedno takové setkání lidí z Amnesty do Brna. A to mi změnilo život, protože jsem tam potkal spoustu zajímavých lidí. Najednou mi konečně začal zvonit telefon a lidé se se mnou chtěli dál potkávat, přátelit se, spolupracovat. A tak jsem taky potkal mou ženu. Pak jsem jednou ze své schránky vytáhl velkou obálku, ve které byl dopis, kterému jsem vůbec nerozuměl. Přepsal jsem to do Google překladače, a tak jsem se dozvěděl, že padlo rozhodnutí o azylu. Česká republika mi udělila doživotní azyl. Pak jsem se přestěhoval za přítelkyní do Brna. Na Prahu jsem stejně upřímně neměl moc dobré vzpomínky. Pořád se mi vracely ty situace, kdy se na mě lidi nedívali dobře. Jednou mě dokonce nějací fotbaloví fanoušci vyhodili ven z tramvaje. V Brně jsem mohl začít nový život. Našel jsem si tam řadu přátel. V srpnu 2017 jsem se rozhodl založit lidskoprávní organizaci Egyptian Front for Human Rights.
Kde sídlí?
Jde o českou organizaci, která sídlí v Brně, ale máme už i další kanceláře v jiných zemích. Podařilo se nám dát dohromady tým lidí v Egyptě i mimo něj, který byl před tím rozprášen. Věnujeme se výzkumu, dokumentujeme lidskoprávní situaci v Egyptě a věnujeme se také advokační práci.
Jako moc se pro tebe situace změnila s přesunem do Brna?
Podle mě jsou Moravané mnohem přátelštější a zdvořilejší než lidi v Čechách. Samozřejmě to neplatí pro všechny, za což se lidem z Čech omlouvám. Cítím se tu moc dobře, a to i když jedu třeba do nějaké malé vesnice. Našel jsem si tu oblíbená místa jako je například Café in the Ghetto, Kabinet múz nebo kavárna Trojka. Před téměř dvěma roky jsem se oženil, máme ročního syna Alexe. On je úplně bílý s blonďatými vlasy, úplný Čech (smích). Já sám pořád bojuju s češtinou. Tím, jak jsem ztratil víc než rok tím, že jsem nemohl nic dělat v době, kdy jsem čekal na rozhodnutí o azylu, jsem ve skluzu. Taky jsem nevěděl, jestli tu vůbec zůstanu. A teď už mám práci a kvůli tomu mnohem míň času. Umím říct základní věci, ale nějaký hlubší rozhovor v češtině ještě nezapředu. Myslím ale, že dobře znám různé české zvyky a kulturu. Česko teď už miluju.
Dokážeš si představit, že tu zůstaneš do konce života?
Původně jsem si myslel, že jakmile dostanu azyl, pojedu do nějaké jiné západoevropské země. To se ale změnilo. Když jsem někde v zahraničí, necítím se dobře. Stýská se mi po Česku, po přátelích, po tepu brněnských ulic. Taky mám moc rád pivo a v západní Evropě je strašně drahé a navíc není tak dobré. Jsem na naše české pivo hrdý a pořád se v cizině o tom, že české pivo je nejlepší, s někým dohaduju (smích).
Když jsi na začátku mluvil o mučení a dalších věcech, které jsi v Egyptě prožil, napadá mě, jestli se ti s tím už podařilo tady v Česku vyrovnat. Chodíš na terapie?
Na terapie jsem chodil v Egyptě. Tady jsem šel k psycholožce jen jednou, ale rozbrečela se, a tak jsem si říkal, že tohle mi moc nepomůže. Popravdě se s tím pořád potýkám. Následkem elektrošoků do mozku mám například velmi špatnou krátkodobou paměť. A čas od času se vrací i deprese a trauma. Naposledy asi před třemi měsíci, kdy jsem měl hodně špatný týden. Nedokázal jsem se s nikým bavit ani s nejbližšími.
Co tvoji rodiče?
Náš vztah se o dost zlepšil. Nedávno nás v Brně navštívili a bylo to moc hezké. Užili jsme si spoustu srandy. S otcem jsme se domluvili, že nebudeme řešit, co kdo z nás dělá. Začali jsme znovu a bylo to skvělé. Oblíbil si českou slivovici a odvezl si jí spoustu litrů s sebou do Egypta (smích).
Jak se díváš na skutečnost, že Egypt patří mezi nejoblíbenější destinace Čechů pro pobytové zájezdy? A zatímco se na pláži opalují, jinde dochází k potlačování práv. Měli by se turisté zajímat o dění v zemi a případně se k tomu nějak postavit?
Turisté pomáhají lidem v Egyptě s ekonomikou. Díky nim mají Egypťané práci, mohou uživit své rodiny. Turismus je strašně důležitý. A proto bych politiku a turismus odděloval. Kdyby se turisté rozhodli k nám z principu nejezdit, byla by to pro běžné lidi katastrofa. Pamatuju si, že když k nám přestali jezdit turisté v době revoluce, lidé trpěli. Stovky tisíc lidí dělají v hotelech, v obchodech, barech nebo kavárnách. Nebylo by fér, kdybych Čechy nabádal, aby tam nejezdili z politických důvodů. Egypt je má vlast a miluju ho z celého srdce. Chci pro něj to nejlepší. A doufám, že se mi jednou podaří se tam zase podívat. Už bych tam ale nemohl žít, protože cítím, že jsem se změnil. Byl bych cizincem.
Foto: Lukáš Houdek a archiv Kareema Taha