Jak romská literární tvorba vypadá? Kdo je jejím autorem a nejčastějším čtenářem? Je psaná romsky? A jaká může být její další funkce? O tom více s Karolínou Ryvolovou. Vystudovala romistiku a anglistiku na FFUK v Praze. Dlouhodobě se věnuje romské literární tvorbě v Česku i ve světě. Stála u zrodu několika oceňovaných knih a sbírek tvorby romských autorů. Aktuálně připravuje k vydání román debutující Judity Horváthové z Jihlavy, který týdně vychází na pokračování na stránkách nakladatelství KHER.
Od jaké doby můžeme mluvit o romské literární tvorbě?
V evropském měřítku se romské písemnictví začalo šířit z Balkánu od desátých a ze Sovětského svazu od dvacátých let dvacátého století. Poměrně úzce je svázané s koncem romského nevolnictví v Rumunsku v polovině 19. století, od kterého se datoval větší pohyb Romů z Balkánu směrem do Evropy, navíc vedený potřebou konečně si vydobýt rovná občanská práva. V Československu byla přelomová léta 1969-1973, období existence první všeromské organizace u nás, Svazu Cikánů-Romů. Ve všech jmenovaných regionech probíhaly paralelně pokusy o literární tvorbu v romštině a v majoritních jazycích. Důležité je oprostit se od představy „literatury“ jako literárního provozu, jak jsme na něj zvyklí – s jeho autory a kritiky, odbornou reflexí, žánrovou, tematickou a formální šíří, veřejnými čteními, udělovanými cenami a aktuálními debatami. To vše u romské literatury sice existuje a je trvale na vzestupu, ale s kolosem provozu většinových literatur to objemem a sofistikovaností nelze srovnávat.
Z čeho tato tvorba vychází?
Především z ústní slovesnosti. Vypravěčská tradice je v romských společenstvích dodnes velice silná, byť už se omezuje hlavně na rodinné sešlosti a nebývá už do té míry veřejným aktem, jak ji ještě v šedesátých letech poznala a zaznamenala Milena Hübschmannová, zakladatelka romistiky. Vypravování – formalizované v podobě pohádek a mýtů a neformalizované coby de facto předávání rodové paměti – je tmelem, který Romy drží pohromadě. Romové jsou k mluvenému slovu citliví způsobem, který většinová společnost už nezná.
Karolína Ryvolová (foto: Archiv KR)
Je literatura Romů nečím specifická?
Romská tvorba je na první pohled „jiná“. Zachovává si totiž stále některé prvky orality, které si už obvykle s literárním projevem nespojujeme. Vyprávění se často odvíjí lineárně, bývá hodně dialogické, používá jednoduché věty nebo souřadná, spíše než podřadná souvětí, významný je prvek nedořečenosti a náznaku, používání citoslovcí. Trvale přítomná jsou i romská kulturní specifika, která většinovému čtenáři mohou zůstat skrytá – např. nemusí na první pohled rozklíčovat, proč je některá postava vnímaná jako podřadná a opovrženíhodná, protože mu není znám vnitřní kodex komunity pro zjednodušení nazývaný romipen (romství), ale tradičně spíše paťiv (ctnost, úcta, slušnost, morálka). Samozřejmě nelze zobecňovat - žádný text romského autora či autorky nenese všechny tyto znaky; hodně záleží na jazyce originálu (romština, slovenština, čeština). Protože psaní literatury nemá mezi Romy precedens a všichni autoři jsou samouci, někdy se vydávají novými, naprosto nečekanými cestami.
Je psaná romsky?
Může být, ale není to pravidlem. Aby v romštině mohly vznikat plnohodnotné texty, musí být standardizována – k tomu došlo v raných 70. letech, ale proces ještě není završen – a tento standard musí být obecně rozšířený a přijímaný – a to už vůbec není pravda. Coby čeští občané získávají Romové gramotnost v češtině, nikoliv v romštině, která zůstává mluveným jazykem komunity. Psychologická bariéra bránící mluvčímu romštiny psát jazykem, u něhož zná jen audiální podobu, je obrovská. Kde jsou hranice slov? Co je předložka, člen, přípona? Jaká psát i/y? Které hlásky jsou znělé, které neznělé? Bez pomoci zkušeného redaktora romštiny může být takový začínající autor bezradný, což je obrovský paradox vzhledem k tomu, že to může být i autorův mateřský jazyk. Pokud autor rodilým mluvčím romštiny je a experimentuje jak s romštinou, tak s oficiální češtinou (případně slovenštinou), romské texty jsou zpravidla přesvědčivější, protože mají přirozený, nenaučený rytmus, spád a obraznost. Reflektují právě onu silnou vypravěčskou tradici, o které už jsme mluvili.
Kdo tvorbu romských autorů čte?
Samozřejmě Romové, nejraději na internetu, třeba na www.kher.cz, který je více méně zadarmo a k textům se dostanou okamžitě, ale také stále se rozrůstající komunita neromských mluvčích romštiny, studentů, pedagogů, sociálních pracovníků a zaměstnanců neziskovek, kteří se z různých důvodů naučili romsky.
Jak vypadá takový romský spisovatel?
Romský spisovatel je vždy zaměstnaný někde jinde a psaní se věnuje ve volném čase. Nebývá zvyklý na honorář, s nadšením cestuje přes půlku republiky, jen aby mohl prezentovat svoji práci. V ideálním případě je už v penzi, na tvorbu mu/jí tedy zbývá víc času.
Romisté Karolína Ryvolové a Lukáš Houdek s romskými autorkami (Iveta Kokyová, Eva Danišová, Irena Eliášová a Jana Hejkrlíková), foto: Muzeum romské kultury
Už několik týdnů vychází v nakladatelství romské literatury KHER román na pokračování. O čem je?
„On je ten pravý“ je milostný román, tzv. harlequinka. Jak to tak bývá, pojednává o dvou lidech, kteří jsou si souzeni, ale z různých důvodů se jim nedaří tento osud naplnit – ve hře jsou různé předsudky, nedorozumění a dokonce i třídní rozdíly. Odehrává se v americkém státě Michigan v atraktivním prostředí přístavišť a marín.
Kdo ho napsal? Jedná se o zavedenou romskou spisovatelku?
KHER dal příležitost nové, neokoukané romské autorce z Jihlavy, Juditě Horváthové, která je stejně jako všichni ostatní romští autoři samoukem. Napsala celkem dvanáct románů v tomto žánru, žádný si ale nekoupíte v knihkupectví. Judita svá díla tiskne, váže a nechává kolovat po Jihlavě. Tento samizdatový způsob publikování nás hodně zaujal – je za ním cítit obrovská potřeba mluvit a být slyšen, ale také životaschopnost a vynalézavost – a nám se zdálo, že by měla dostat šanci oslovit širší publikum. Třeba zaujme i nějaké mainstreamové nakladatelství.
Jaké jsou na něj ohlasy?
Za sedm týdnů publikování na pokračování – každé pondělí uveřejňujeme jednu kapitolu – se návštěvnost na Kheru více než zdvojnásobila. I čtenáři, kteří nejsou výslovnými fanoušky červené knihovny, román chválí za řemeslnou zručnost. Na textu je znát, že Judita Horváthová svůj žánr dokonale ovládá. Se spoluredaktorkou Radkou Patočkovou jsme přesvědčené, že se zrodila nová literární hvězda.
Zajímá české publikum literatura Romů?
Zajímá. Má punc neotřelosti a exotičnosti. Často se však stane, že takový natěšený čtenář z řad majority je zklamán ve svých očekáváních, ať už tematických nebo formálních. Texty romských autorů se nepodobají většinové produkci, což čtenáře mate a považuje to za nedouctví; v tom ale je právě největší síla a přitažlivost této mladé literatury.
Jana Hejkrlíková, Irena Eliášová a Ilona Ferková při autorském čtení (foto: Lukáš Houdek)
Jaký je o vydávání romské literární tvorby zájem u českých vydavatelství?
Asi si dovedete představit, jakou šanci má relativně neznámý romský autor v konkurenci české nakladatelské nadprodukce. Mnohá nakladatelství jsou vedena především návratností investic, a to jim romská literatura nezaručí. I tak se však romských děl ujímají značky, které v sobě snoubí kvalitu s renomé a prodejností, například Argo, G+G nebo Triáda. Vede je k tomu pocit, který s nimi sdílí i romistická obec, totiž že jsme svědky neopakovatelného fenoménu a je skvělé být u toho a podílet se na tom. Až první romský autor získá Magnesii Literu, o romské psaní se strhne bitka. Ale být vizionářem a umést cestu neznámým literátům už teď je vzrušující a stojí to za to.
Může romská literatura napomoci dobrému vzájemnému soužití?
Co už jiného? Jedině vzájemné poznání a odbourání strachu z cizího umožňuje lidem spolu vycházet. Když si přečtu, že ten druhý se taky zklamal v lásce, bojí se nemoci a smrti, obětoval by vše pro svou rodinu, špatně se mu stárne nebo chce žít v úctě a hrdosti, copak nenahlédnu, že jsme především lidé, a to lidské máme všichni společné?
Úvodní foto: Lukáš Houdek (Chminianské Jakubovany)