„V Ku-Klux-Klanu jsou také lidé, včetně Velkého čaroděje a jeho celé rodiny, kteří nikdy nepřišli s černochy do kontaktu. Jeho rodina žila totiž v jiné části města a bílé a černošské děti tedy neměly příležitost se setkat. To samé platí pro celou jeho rodinu včetně dětí i vnoučat. Reálně černý obličej, mimo televizi, nikdy neviděli,“ říká v rozhovoru pro HFC polská novinářka Katarzyna Surmiak-Domańska, které se v roce 2013 podařilo proniknout mezi členy Ku-Klux-Klanu v arkansaském monoetnickém městečku Harrison. Dodává však, že jiní lidé staví své členství v organizaci na zkušenostech se šikanou v 50. letech nebo frustraci z přílivu migrantů. O svých zjištěních napsala úspěšnou reportážní knihu Ku-Klux-Klan. Tady bydlí láska. Jací členové Klanu jsou a týkají se jejich nenávistné postoje jen Afroameričanů? Je Klan nebezpečný i v dnešní době a jakou roli v něm hraje náboženství? Je případně možné situaci změnit? „Vymýtit tuhle tradici opovržení z mysli je velmi složité. Ti lidé jsou nyní učeni, že černoch je lidská bytost, zatímco byli zvyklí, že není. Je to tedy jiná a divná situace, zejména pro mnohé lidi na jihu Spojených států. Je to jako by vám někdo řekl, že vaše kočka nebo pes má právo volit a vaše dcera se provdá za kocoura. Takhle to někteří vnímají a je to neuvěřitelné,“ říká.
Jak a proč Ku-Klux-Klan (pozn. dále jen KKK) započal svou činnost?
KKK byl zkráceně řečeno reakcí na zrušení otroctví v roce 1865. Začal fungovat o rok později. V samém počátku to nebyla organizace, která by bojovala proti zrušení otroctví, ale byl to určitý druh zábavy. Veteráni prohrané občanské války neměli moc co dělat, poflakovali se a byli frustrovaní. A tak začali takový klub a začali si hrát. Začali se oblékat do bílých prostěradel a kápí. Pro zábavu, nemysleli na nic vážného. Ale najednou si uvědomili, že jsou venku lidé, kteří jsou z nich vyděšení. Tito lidé byli bývalí otroci a byli celkem jednoduší a pověrčiví lidé. A skutečně si mysleli, že vidí duchy. Tehdy také přišla ta myšlenka, že by bylo možné využít KKK a jeho kostým k podmanění černochů. Běloši se totiž samozřejmě bývalých otroků báli. Když jste totiž jejich majitelem, a oni jsou najednou osvobozeni, přirozeně máte strach, že se vám pomstí. Tyto duchařské kostýmy byly něco, co lidem v Biblickém pásu, tedy v jižní části USA, umožnilo se určitým způsobem chránit. A tak to začalo.
Jak to pokračovalo?
Organizace se rozšířila. První perioda KKK trvala po dobu rekonstrukce - tedy v době po občanské válce, kdy došlo ke zrušení otroctví. V té době přišli ze Severu lidé, kteří černochy podporovali, a začali na Jihu zavádět své zákony. Bílí lidé, bývalí majitelé otroků, byli v obranné pozici. Takže KKK byl způsobem vlastní ochrany bělochů na Jihu.
Byli nebezpeční?
Ano, na samém začátku byli skutečně nebezpeční. Oběti Klanu pocházejí zejména z 19. století. Jeho členové například zorganizovali masakr lidí, kteří podporovali rovná práva černochů. Na začátku ale vládla do jisté míry anarchie. Pokud totiž jste v tom kostýmu, respektive v kápi, nevidíte, kdo za ní je. Takže každý, kdo měl na hlavě kápi, mohl jednat jako člen Klanu. Na samém začátku proto, co vím, mnoho lidí obleku KKK zneužívalo pro loupeže, pomstu sousedům a podobně. Mnoho obětí pochází právě z této chaotické doby. Po prvotní fázi trval několik let, pak se asi v 70. letech 19. století překonal a přestal fungovat. Byl znovu obnoven v roce 1915.
Jak vypadá dnešní KKK? Je jiný? A je stále nebezpečný?
Dnes nebezpečný není, tedy z pohledu fyzického násilí. Nikoho nevraždí, nikoho nevěší na strom. Nejsou agresivní. Jsou ale nebezpeční v tom, že šíří velmi nebezpečnou ideologii, ideologii nenávisti, jednoduše rasistickou. Oni sami se nazývají rasisty a jsou na to hrdí. Nepopírají to. Někteří dokonce říkají, že Ježíš je rasista. Současně se identifikují s ideologií nacistů. Milují Adolfa Hitlera. Slyšela jsem od nich o něm opravdu hodně. Já sama jsem pro ně byla kuriozitou, protože jsem z Evropy, a to je oslňuje. Takže říkali: „Wow, ty jsi z Evropy? - Wow! - A byla jsi někdy v Německu?“ A já jim řekla, že samozřejmě ano. A oni na to: „Wow. A viděla jsi sídlo Adolfa Hitlera?“ On prostě pro ně byl něco jako idol. „Líbí se ti Adolf Hitler?“ ptali se mě. „Byl dobrý vůdce, že ano?“ Tohle pro mě bylo popravdě dost divné.
Užívají i dnes klasické symboly Klanu?
Musíme si uvědomit, že dnes neexistuje jen jeden KKK, jsou desítky jeho organizací roztroušených po celých Spojených státech. A každá z nich je od těch ostatních trochu odlišná. Ten KKK, kterým jsem byla pozvána, jenž sídlí v Arkansasu ve městě Harrison, je velmi moderní. Členové vypadají jako my všichni ostatní. Dávají přednost oblekům a módnímu oblečení. Zakládají si na eleganci, chtějí jednat jako politici, jako seriózní lidé. Ale jednou ročně, na konci srpna, pořádají obřad. Probíhá několikadenní kongres a v poslední den mají tuto ceremonii s hořícími kříži. Při něm se oblékají do tradičních bílých obleků a kápí. A vypadá to přesně jako před sto lety. Jde o rituál, který začal v roce 1915. U tohoto KKK se ale takový obřad v tradičním oděvu odehrává jen jednou v roce. V krajině Biblického pásu, tedy na jihu Spojených států, si můžete všimnout lidí v ulicích, kteří ho běžně nosí. Protože obecně lidé náležící k jiným klanovým organizacím velmi často oblékají kostýmy například když je ve městě nějaký závod nebo demonstrace. Co se týká zapalování křížů, je tam jedna drobnost – člověk si takový obřad může uspořádat jen na soukromém pozemku.
Proč se dnes lidé ke Klanu přidávají? Nebo jde o tradici přecházející z generace na generaci?
To je jeden z důvodů, ale samozřejmě ne jediný. Myslím, že je to do velké míry o frustraci. Lidé na jihu Spojených států jsou ve velmi složité situaci. Žijí nedaleko jižní hranice, problém s nelegální migrací z Mexika se jich tedy dotýká. Je velká konkurence na pracovním trhu, některé společnosti dokonce zvou pracovníky z Mexika, protože jsou levnou pracovní sílou. Je ale řada dalších důvodů. Samozřejmě v tom hraje roli také historie. Tito démoni minulosti pocházející z dob otroctví nebo rasové segregace jsou stále živí a vztahy mezi bělochy a černochy na Jihu jsou velmi složité. Bílí lidé v této části USA byli po více než století učeni, že černoch není lidská bytost, že je to jistý druh zvířete. A jak se člověk chová ke zvířatům? Bůh ve Starém zákoně říká, že si musíme podmanit zeměkouli. Takže pokud je naší úlohou si ji podmanit, je naším úkolem si podrobit také černochy. Lidé tomu věří a byli také učeni ve škole, že Bůh stvořil černochy, aby sloužili bělochům. Pokud jste byli tímto způsobem vzděláváni, říkal vám to i váš otec a dědeček, je složité teď najednou změnit postoj a zapomenout na to. Ono je i velmi pohodlné věřit, že jste nadřazený. Zejména pokud nemáte moc dalších důvodů pro sebeujišťování. Je proto pěkné si představovat, že jste vyvolení. Když jste tedy na tohle zvyklí, není snadné toho nechat. Nechcete o to přijít.
A je to celé jen o Afroameričanech nebo jsou také jiné skupiny lidí, které nemají členové Klanu příliš v lásce? Myslím tím například sexuální menšiny.
Není to jen o černoších, ale je to o rase. Myslím však, že dnes je to mnohem víc o židech. Nenávidí židy. Na Jihu moc židů nenajdeme, více jich žije ve Washingtonu nebo v New Yorku. Myslí si, že bohatství židů všemu vládne. Dnes jsou tedy především velmi antisemitští.
Proč židé?
Věří, že řídí svět a Spojené státy. Řídí se navíc heslem „Amerika Američanům“, těm čistým. Pojďme znovu udělat Ameriku skvělou, pojďme znovu udělat Ameriku americkou. A kdo je ten správný Američan? Není to žid a není to černoch. Správný Američan je tedy bílý heterosexuální muž evropského původu, ideálně anglosaského.
Jak přijali vás?
Byla jsem na počátku trochu nejistá. Nejsem anglosaského původu, jsem z Polska, takže jsem Slovanka. Nevěděla jsem, jaký bude jejich názor na můj původ. Mají totiž žebříček. Existují v něm nadřazené a podřadné rasy. A já jsem se bála, kam spadnu já. Ukázalo se ale, že se nemusím ničeho bát, protože spadám do rasy číslo jedna. Vysvětlení toho všeho najdete v mé knize. Ale nutno říct, že díky tomu ke mně byli moc milí. Byla jsem pro ně árijka pocházející z Evropy. A Evropa je něco, co je ohromuje. Správný Američan staví na tom, že jeho předci pocházejí z Evropy a vycházejí tedy z prostředí evropských královen a králů. Oni sami ale v Evropě nikdy nebyli. Většina z nich nikdy nebyla v cizině, příliš necestují. Byla jsem proto velmi vítaná, bylo snadné s nimi mluvit. Přestože jsem na začátku jasně uvedla, že nejsem rasistka a nesdílím jejich názory. Že jsem jen spisovatelka a chci zjistit, jaké postoje mají a jaké jsou jejich argumenty.
Jak se vám podařilo získat si jejich důvěru? Podle knihy se zdá, že s vámi mluvili velmi otevřeně.
Bylo jim to jedno. Samozřejmě nevěří každému, každého nepřijmou. Pokud se ale chováte taktně, o což jsem se snažila, je velmi možné, že uspějete. Je pravdou, že mají velkou touhu mluvit, protože chtějí šířit svou ideologii. Takže přemýšlí tak, že i pokud budou vykresleni ve špatném světle, svět o nich bude aspoň vědět. A to se také stalo. Jsou naprosto zvyklí na fakt, že všechna média na světě je vykreslují v negativním světle. Proto jim je to jedno. Důležité je, aby svět věděl, že stále existují. Využívají tuto možnost k propagaci, což si myslím, že je naprosto v pořádku. Byla jsem si toho vědoma a byla to tedy jasná dohoda. A Velký čaroděj KKK, pastor Thomas Robb, mi řekl, že na mě nebude nijak tlačit, nebudou mě kontrolovat a ani nebudou požadovat autorizaci. Naopak mi pomohou. Dal mi ale jedinou podmínku a ta byla otázkou mé cti. „Musíš mi slíbit, že napíšeš jen pravdu,“ řekl. A to jsem taky udělala.
Jsou si vědomi, že se na ně společnost dívá svrchu, že jsou pro řadu lidí směšní?
Ano, samozřejmě, že o tom vědí. Každý si z nich dělá legraci. Pokud si vyhledáte na internetu reportáže a příběhy lidí z KKK v mainstreamových médiích, jsou všechny ve stejném tónu. Reportéři si od nich drží odstup a píší o nich ironicky. Takže členové Klanu jsou na to zvyklí. Žijí ve své malé komunitě, kde jsou k sobě navzájem vstřícní a respektují se, a okolní svět je určitým způsobem nepřítel. To je také důvod, proč jsou izolovaní. Vnímají sami sebe jako outsidery. A proto jsou v těchto komunitách tak silní. Když máte společného nepřítele, činí vás to silnějšími. Vědí totiž, že by je okolní svět nepřijal. Mohou být přijati pouze členy stejné skupiny.
Jak jste k tomu v tomto ohledu přistoupila vy?
Největší výzva, se kterou jsem se potýkala, byla, jak jim dát prostor k vyjádření a naslouchání, ale současně dále nešířit jejich názory. Také jsem si z nich nechtěla dělat legraci a být povýšená. Protože to mi připadá velmi hloupé a plytké. Jaký by mělo smysl jet do USA, abych se tam nějakým lidem vysmívala?
Pohybovala jste se ve městě Harrison, které je kompletně bílé. Jak je to možné?
Ano, je kompletně bílé. Hledala jsem někoho, kdo by byl bílý trochu méně, ale myslím, že nejméně bílou osobou ve městě jsem byla já (smích). Mají bílou kůži a blond vlasy, protože mají anglosaský původ. Jak je to možné, že ve městě tvoří, jak říkají, 100 % obyvatel běloši? Tím důvodem může být, že v minulosti byl Harrison jedním z měst západu slunce (Sun Down Town). Což je příběh z konce 19. a začátku 20. století. Po zrušení otroctví se chtěli běloši chránit před černochy. Proto vymysleli města západu slunce. Jednoduše se rozhodli, že černoši smí vstoupit do jejich měst, ale nesmějí tam strávit noc. Musí město opustit před tím, než slunce zapadne. Z toho také pochází ten název. Pokud by „negr“, jak oni říkají, zůstal ve městě přes noc, bylo by to pro něj velmi nebezpečné. Černoši velmi dobře věděli, že se od těchto měst musejí držet dál.
Jak poznali, že jsou zrovna tyto obce města západu slunce?
Když jste se k takovému městu přiblížil, bylo tam upozornění ve znění: „Negře, radši se drž dál, ať tě ani nenapadne tu zůstat po setmění.“ Něco v tom stylu. Současně, co vím, byl také symbol muly na dveřích, které fungovalo jako upozornění. Je jasné, že taková města už dnes oficiálně neexistují. V 70. letech byla všechna taková varování odstraněna. Jak už jsem ale řekla, všichni Afroameričané na Jihu jsou si velmi dobře vědomi toho, jaká města jsou města západu slunce. Takže se dodnes drží mimo ně, na základě historie. A Harrison jedním z takových míst je. Bylo mi řečeno, že pokud třeba chtějí pozvat na svatbu černošského kamaráda, odmítne. Každý to ví.
Když jsou tedy tato města kompletně bílá, mají vůbec členové Klanu zkušenosti s Afroameričany?
Někteří z nich s nimi samozřejmě měli kontakt. Potkala jsem několik lidí, kteří v dětství měli velmi špatné vztahy s černošskými spolužáky. To bylo v 50. nebo 60. letech, tedy v začátcích rasové integrace, kdy byli černošští žáci posíláni do bělošských škol a samozřejmě se navzájem moc nemuseli. Byla tam řevnivost a také jednoduše nenávist. Zvláště v chudých komunitách bylo ve školách více černošských dětí než dětí bělochů. A ty byly těmi černošskými šikanovány. Takže ta nenávist vůči černochům má často spojitost se vzpomínkami ze školy. ALE. V Klanu jsou také lidé, včetně Velkého čaroděje a jeho celé rodiny - což je asi nejzábavnější věc, na kterou jsem narazila - kteří nikdy nepřišli s černochy do kontaktu. Byla jsem z toho hrozně překvapená. Ptala jsem se na to. „Já jsem vždy žil v bílé komunitě. Nikdy jsem neměl s černými nic společného. Moji rodiče mě nenechali si hrát s černými dětmi,“ říkal mi opakovaně Thomas Robb. Jeho rodina žila totiž v jiné části města a bílé a černošské děti tedy neměly příležitost se setkat. Pak se přestěhoval do Harrisonu, což je město západu slunce, jak už jsem řekla, a ani tam tedy nejsou žádní černoši. Takže opět žádná možnost někoho takového potkat. To samé platí pro celou jeho rodinu včetně dětí i vnoučat, kteří jsou velmi zaangažovaní v KKK. Reálně však černý obličej nikdy neviděli.
Je Klan nějak propojen s náboženstvím? Je náboženství k šíření nenávisti využíváno?
Rozhodně. To bylo mé nejsmutnější zjištění v USA. Jak moc je náboženství součástí toho všeho a jak moc křesťanské náboženství přispělo k budování této rasistické ideologie. Zpočátku to samozřejmě bylo z ekonomických důvodů. Protože lidé, kteří vlastnili a vykořisťovali otroky, potřebovali určité ospravedlnění, aby se cítili lépe. Je to asi v každém z nás, že když někoho využíváme nebo vykořisťujeme, potřebujeme si to zdůvodnit. Člověk se necítí dobře, když se cítí jako špatný člověk. Utlačovatel vám vždy řekne, že on je oběť. Že utlačovatelem je někdo jiný, možná jím je ta oběť. Tohle je ten způsob myšlení a náboženství tomuto velmi přispělo. Už v době otroctví se podílelo na jeho ospravedlnění. Že černoši nejsou lidské bytosti a nepatří k vyvolenému národu. Všechna přikázání, včetně toho o lásce, se přitom vztahují jen k vyvolenému národu, tedy jen k nám, k naší rase, k naší rodině. A ne k dalším.
Mění se to dnes nějak?
Vymýtit tuhle tradici opovržení z mysli je velmi složité. Ti lidé jsou nyní učeni, že černoch je lidská bytost, zatímco byli zvyklí, že není. Je to tedy jiná a divná situace, zejména pro mnohé lidi na jihu Spojených států. Je to jako by vám někdo řekl, že vaše kočka nebo pes má právo volit a vaše dcera se provdá za kocoura. Takhle to někteří vnímají a je to neuvěřitelné. Důležité je, že KKK byl od svého počátku, a je dodnes, křesťanskou organizací. Ježíš Kristus byl tedy vždy uprostřed toho všeho. Takže i ten kříž je zapalován v jeho jménu, k jeho oslavě. Je zajímavé, jak autoritu Ježíše Krista vykrádají k propagaci vlastních postojů a idejí. Samozřejmě je křesťanství ideologie nebo náboženství lásky. S tím oni souhlasí. Mluví o lásce pořád. Ale o jaké lásce a ke komu?
Když si představíme členy Klanu, budeme mít zřejmě dojem, že jde zejména o zlé a špatné lidi. Je tomu tak ve skutečnosti?
Vůbec ne. Samozřejmě že nejsou špatní lidé. Jsou oběti každodennosti a musí se bránit. Když se podíváme objektivně na to, co dělají, tak dnes vlastně nedělají nic špatného. Nikoho nevraždí, nejsou agresivní, jsou velmi milí, přátelští a uctiví. Ke mně. Samozřejmě proto, že jsem bílá a z Evropy, jsem spisovatelka a mohu je propagovat. Nemyslím si, že jsou zlí. Jejich postoje a ideje jsou strašné. To, co říkají, je pro mě příšerné. Co se týká činů jako takových, nedělají ale nic špatného. Mají skvělé rodiny. To je něco, co je skutečně úchvatné. Vychovávají své děti dobře - jak jsou si s nimi blízcí a jak se jejich děti dobře chovají. Byla jsem ohromena. Jsou lidé jako my dva, možná lepší (smích). Žijí ve svých ideálech a teoretickém světě, neměli možnost uvést své ideje v praxi. Nevíme, jak by se chovali, kdyby nastala rasová válka. Nevím, jak bych se chovala já sama. Ale v tuto chvíli lidé, které jsem já potkala, lidé z KKK v Harrisonu, jsou velmi slušní lidé s šílenými myšlenkami.
Foto: Katarzyna Surmiak-Domańska a její archiv