"Na začátku 90. let jsme byli všichni rasisté a já rozhodně ano. Taková byla doba," přiznal v pořadu Hyde park České televize bývalý frontman skinheadské kapely Orlík a současný šašek Žito 44 Dan Landa. Nechme stranou, že to není sdělení nijak překvapivé, a na první pohled působí spíše alibisticky. Pojďme pro jednou dát bílému jezdci Landovi za pravdu. Skoro.
Probudí mě zvuk rozbíjejícího se skla a pád něčeho těžkého na zem. Do dětského pokoje vbíhá máma, ale nerozsvítí. Potichu jde k oknu „Co se děje, mami?“ „Psst, nic.“ V domě se šíří zvuk opatrně otvíraných dveří a tlumený hovor sousedů. „Jeden tam zůstal ležet,“ dodává.
Tu noc se před naším domem strhla rvačka v rámci vyřizování účtů mezi skinheady (rasistickými skinheady, tato subkultura nutně rasistická není) a Romy. Později si o tom dospělí povídali jako o potyčce mezi dvěma frontami kluků - „bílí proti černým“ ve věku do dvaceti let vyzbrojení lahvemi od alkoholu a baseballovými pálkami – jeden z nich zůstal ležet v tratolišti krve. My děti druhý den ráno nasedly na kola a dlouze zkoumali zasychající kaluž krve, která vypadala jako rozlitý malinový sirup. V osmi letech vzrušující podnět pro hru na detektivy. Daleko jsme se samozřejmě ve vyšetřování nedostaly a náš zájem se začal ztrácet stejně jako krev v asfaltu.
Alfa za likvidaci
Zatímco my děti jsme byly zvědavé, co se vlastně stalo, pro dospělé to byla jen příhoda, která jim ukradla spánek, hodná jejich pozornosti maximálně proto, že se tentokrát odehrála přímo před jejich domem. Byly prázdniny 1992 nebo 1993 a i já už jako sedmiletá nebo osmiletá dokázala rozlišit, že ten, co zůstal ležet, byl „skin“, protože měl oholenou hlavu, ohrnuté džínsy a ve tmě rozpoznatelné vysoké šněrovací boty. Ve škole se takto podobně stylizovalo pár kluků z vyšších ročníků a my mladší jsme se jim raději obloukem vyhýbali.
Kdybych tehdy sledovala média, asi by mi tato příhoda neuvízla v paměti - slovo skinhhead už v roce 1992 umělo skloňovat i Rudé právo. Mezi léty 1991 až 1993 došlo jen podle statistik Ministerstva vnitra (které určitě nebyly úplné) ke 102 rasově motivovaným trestným činům, při nichž zemřelo 8 lidí. Nejčastějšími pachateli byli skinheadi, nejčastějšími napadenými pak Romové, Vietnamci, Bulhaři, Rumuni a další lidé tmavé pleti. V 8 případech naopak Romové napadli skinheady. A zpráva Ministerstva vnitra varovala, že „mezietnické násilí“ roste a zklidnění se nedá očekávat.
Po volbách v roce 1992 zasedl ve Sněmovně lidu Federálního shromáždění předseda otevřeně rasistické strany Sdružení pro republiku – Republikánské strany Československa (SPR-RSČ) Miroslav Sládek. Jedním z jeho činů conevymyslíš bylo v rámci předvolební kampaně v roce 1993 darování automobilu policejní služebně v Jirkově za „likvidaci nejvíce cigánů“ v republice.
Ve stejný březnový den přinesly noviny zprávu, že v Nýřanech u Plzně parta 25 skinheadů zaútočila na dům romské rodiny, vytloukla okna, rozkopla dveře a třináctiletého chlapce, který nestačil utéct, zbila tak, že skončil s tržnou ranou na hlavě a četnými zlomeninami v nemocnici.
Šéf jirkovské policie chtěl zánovní Alfu Romeo od republikánů přijmout, vedení města mu tu ale nakonec pro nevhodné věnování zakázalo. Jeden z členů předsednictva SPR-RSČ se proto rozhodl, že bude za právo jirkovských policistů na automobil držet hladovku.
Nejen devadesátky
Takových absurdních politických reakcí sledující jen vlastní politické zájmy jsou devadesátky plné. Snad v žádné jiné době čeští zastupitelé nehájili právo na vlastnictví napříč politickými stranami jako tehdy (a že měli historicky více příležitosti), když některý z majitelů hospod zakázal vstup všem Romům pro nevhodné chování některých z nich.
S tím, jak rasově motivovaných činů přibývalo, vyostřovala se zrcadlově i rétorika mnohých politiků proti menšinám. Na druhé straně ale také začali objevovat aktivisté a vznikat neziskové organizace, policie se učila lépe znát terén a využívat zákon a soudy přitvrzovaly v rozsudcích. Na konci devadesátek se nebezpečný společenský trend postupně dařilo tlumit.
To, že ve společnosti pořád dřímá, naposledy ostře upozornil žhářský útok na romskou rodinu ve Vítkově před pěti lety. Denně jej připomínají internetové diskuze. Zatímco Orlík je jen reliktem doby, nenávist k jinému zůstává.
Foto: Youtube