„Nošením svoje dítě rozmazlíte a nikdy se nenaučí být nezávislé,“ utrousila před časem neznámá žena k adoptivní matce Kelly Dirkes z amerického Washingtonu, která se svou malou dcerkou v nosítku nakupovala v místním supermarketu. V tu chvíli Kelly nijak nezaregovala, pouze políbila svou dcerku na hlavičku, na cizí ženu se usmála a dál se věnovala nakupování. Později však na Kelly, která adoptovala dvě holčičky a obě s Downovým syndromem, slova cizí ženy o rozmazlování dolehla a rozhodla se na ně zareagovat otevřeným dopisem. V něm popsala, jaká je ve skutečnosti jejich situace a s čím se její dcera dosud vyrovnává. Přestože ho napsala už před dvěma lety, do pozornosti veřejnosti i médií se dostal opět nyní, kdy ho znovu sdílí tisíce lidí.
„Milá paní z Targetu, víte, to, že 'to dítě rozmazluju', jsem slyšela už dřív. Byla jste přesvědčena o tom, že se nikdy nenaučí samostatnosti. Usmála jsem se na vás, políbila dcerku na hlavičku a pokračovala v nákupu. Kdybyste jen věděla, co vím já,“ začíná svůj dopis Kelly. „Kdybyste jen věděla, že (dcerka) strávila prvních deset měsíců svého života zcela opuštěná uvnitř sterilní kolébky, kde neměla na uklidnění nic jiného než své prstíky, které si cumlala. Kdybyste tak věděla, jak vypadal její obličej ve chvíli, kdy mi ji její opatrovnice podala, abych ji poprvé pochovala – byly to kraťoučké chvilky klidu následované naprostou hrůzou,“ popisuje první chvíle se svou adoptivní dcerou Kelly.
Malé miminko totiž do té doby nikdo takto nechoval a podle Kellyiných slov holčička nevěděla, co si má v nové poloze a v hřejivé lidské náruči počít. Kelly dodala také smutnou skutečnost, že malá holčička ve své postýlce ani neplakala, protože věděla, že na její pláč stejně nikdo neodpoví.
Fotografie z obchodního domu, kde k setkání došlo
„Kdybyste jen věděla, že úzkost byla nedílnou součástí jejího dne stejně jako bouchání hlavičkou o postýlku a rytmické kolébání se, aby získala alespoň nějaké smyslové vjemy a uklidnila se,“ pokračuje Kelly. „Kdybyste jen věděla, jak moc je to dítě v nosítku nezávislé a jak budeme trávit minuty, hodiny, dny, týdny, měsíce a roky, abychom zvítězili nad tou částí její mysli, která křičí 'trauma' a 'nejsem v bezpečí’. Kdybyste jen věděla to, co vím já.”
„Kdybyste tak věděla, že to dítě teď kňourá, když ho položím, ne když ho zvednu. Kdybyste věděla, že to dítě ráno a po spánku 'zpívá' z plných plic, protože ví, že její brebentění přivede někoho, kdo ji zvedne z postýlky a vymění jí plenku. Kdybyste tak věděla, že to dítě usíná v mámině nebo tátově náruči namísto kolebáním sebe sama,“ připomíná Kelly smutnou etapu života malé holčičky, která si rytmickými pohyby a boucháním hlavičkou o postýlku pomáhala usnout.
Emotivní dopis Kelly uzavřela slovy: „'Rozmazlovat' to dítě je ta nejdůležitější práce, kterou kdy budu mít, a je to pro mě velká pocta. Budu ji nosit o něco déle, nebo jak dlouho mě nechá, protože se učí, že je v bezpečí. Že někam patří. Že je milována. Kdybyste to jen věděla...“
Kellyin příspěvek dosud sdílely desetitisíce lidí. Řada z nich jí také napsala dojemné komentáře, slova podpory a uznání. „Kéž by vaše holčičky už nikdy nepoznaly chvíli, kdy je ty nebo Kyle nebudete držet. Kéž nespočet objetí a polibků už navždy vymaže měsíce traumat, které si prožily, a pomůže jim stát se lidmi, jakými jste vy. Ať jsou jednoho dne vaše holčičky těmi, které se postarají o osiřelé a budou jasně zářícím světlem. Jsi pro mě příkladem toho, co znamená být máma. Neopovažuj se nechat o tobě někoho říkat, že to děláš špatně. Jsem na tebe, Kyla a vaši rodinu moc pyšná! Miluji tě, Kelly!“ napsala pod Kellyin dopis Lisa Marcellus Riley.
„Tento dopis dokazuje, že nikdy nevíme, čím si lidé procházejí. Vidíme pouze momentky ze života druhých, nikdy nevidíme celý příběh – tak nesuďme,“ dodává ke Kellyině příběhu Melissa Willets, autorka jednoho z mnoha článků, které o emotivní a upřímné zpovědi vyšly.
Foto: FB Kelly Dirkes