„Když hraju fotbal, zapomenu, že jsem v uprchlickém táboře. Jako bych byla v jiné zemi. Strašně ho miluju,“ svěřuje se 16letá Emerance z Burundi ze země, která se od roku 2015 podle údajů UNHCR zmítá v občanském konfliktu. Statisíce lidí opustily své domovy a uchýlily se do bezpečí zejména sousedních států. Emerance je kapitánkou dívčího fotbalového družstva Morning Stars (Ranní hvězdy) složeného z mladých uprchlic žijících v táboře Lusenda, největším uprchlickém zařízení v Demokratické republice Kongo. Členky týmu, které se dříve neznaly, se při hře sblížily a spolupracují i mimo hřiště. Pomáhají si jak ve škole, tak při povinnostech kolem domácnosti. Jejich životy však stále obestírá stín smutku. Sama Emerance musela spolu s rodinou uprchnout v noci za svištění kulek. „Byla noc. Všude kolem našeho domu jsem slyšela střelbu. Bála jsem se, že mě nějaká zbloudilá kulka zasáhne a já zemřu,“ vzpomíná. Právě fotbal dívkám pomáhá překlenout traumata, která si přinesla ze své domoviny, a dává naději na lepší budoucnost. K dívkám, jejichž výjimečné schopnosti vyzdvihuje také jejich dobrovolný trenér, se totiž dostala informace o existenci uprchlického olympijského týmu. A to je motivuje v jejich snažení. „To je náš sen,“ říká Emerance.
Emerance musí před tréninkem nebo zápasem prožít další vyčerpávající den v prostředí tábora, kde pospolu v nuzných podmínkách žije na třicet tisíc lidí. Vstává brzy ráno, aby obstarala svého mladšího bratra, než se vydá do školy do sousední vesnice. Nejvíce ji baví angličtina a francouzština, i když si stěžuje na třídy přecpané žáky. Možnost vzdělání pro děti burundských běženců dotuje UNHCR. Po návratu z učení musí 16letá fotbalistka uvařit pro rodinu, nanosit vodu a pomoci s domácností. Až potom se může věnovat hře. Pro trénink nemají žádné klasické fotbalové hřiště. Hrají, kde se dá.
Fotbal krom zábavy nabízí také možnost překlenout prodělaná traumata. Emerence bylo 14 let, když musela Burundi opustit. „Byla noc. Všude kolem našeho domu jsem slyšela střelbu. Bála jsem se, že mě nějaká zbloudilá kulka zasáhne a já zemřu,“ vzpomíná. „Dali jsme se na útěk, celá rodina, jen náš táta nebyl doma. Bála jsem se o něj, ale přidal se k nám později,“ dodává. Dosud však neví, co se stalo s její starší sestrou, která už měla vlastní domácnost i rodinu. Od té doby od ní nemají žádné zprávy. Emerance doufá, že se jí také podařilo utéci. „Není to snadné, není dobré být uprchlíkem,“ přiznává. „Ale prostě se to stalo a musíme s tím žít. Když hraju, nutí mě to myslet na budoucnost,“ říká.
Pospolitost
„Je skvělý pocit, když dáme gól a celý tým společně oslavuje,“ říká Emerance. „Zapomeneme, že jsme uprchlice, když hrajeme. Mohly bychom být kdekoliv na světě,“ přidává se spoluhráčka Spéciose. „Každý z nás má svůj vlastní styl i vlastní přezdívky,“ vysvětluje Emerence a představuje členky týmu jmény slavných světových fotbalistů. Kolektivní duch ale nepanuje jen ve fotbale. Díky sportu se dívky stmelily i v běžném životě a vzájemně se podporují, například také ve škole.
Hráčky mají také vlastního trenéra, který pro ně pracuje dobrovolně a věří v jejich velkou budoucnost. „Tady nejsou žádné podmínky pro hraní fotbalu,“ říká Eric Itangishaka, který tým dobrovolně trénuje. „Chci dívky v hraní podpořit a přál bych si, aby měly sportovní vybavení,“ pokračuje. „Jsou tak dobré. Zaslouží si podporu,“ dodává. Většina z členek týmu totiž hraje například bosá, a to i za vydatných dešťů, v blátě.
I přesto, že Morning Stars čelí řadě výzev, nenechávají se žádným z problémů odradit. A sní své velké sportovní sny. „Jen potřebujeme pokračovat v hraní, trénincích a vyhrávání. Slyšely jsme, že se i uprchlíci účastní olympiády. A to jen náš sen,“ uzavírá Emerance.
Foto: UNHCR / Colin Delfosse