Otec Kláry Khine byl barmský lékař, maminka je Češka, kterou potkal na studiích. Otec zemřel, když bylo Kláře necelých pět let a rodina postupně ztratila kontakt s příbuznými žijícími ve vzdálené a uzavřené zemi. Vyrostla proto v Česku, ovlivněná pouze českou kulturou, přesto se musela vyrovnávat s odstupem Čechů. „Musela jsem se snažit, abych si získala důvěru. Typické byly třeba i kontroly v obchodech, jestli jsem něco neukradla,“ popisuje. Ztracenou část rodiny se vydala hledat až v roce 2017, pouze s málem vodítek a bez kontaktních informací. „Jela jsem do Barmy vybavena několika fotografiemi a adresami, ze kterých nám kdy z Barmy přišel dopis, a byla jsem rozhodnutá chodit na ta místa, dokud bych svou rodinu nenašla nebo někoho, kdo by je znal,“ líčí nejistý výsledek Klára. Jak její dobrodružství dopadlo? A jaké bylo setkání s její vlastní a přesto vzdálenou kulturou?
Jsi ze smíšené rodiny, kdo jsou tvoji rodiče? Jak se potkali?
Moje maminka se narodila na jihu Plzeňska, vyrůstala v malé vesnici a později se přestěhovala do Prahy, kde díky společným přátelům potkala tátu. Táta se narodil v Barmě a do Československa přijel studovat medicínu na Univerzitu Karlovu, to už měl vystudovanou jednu vysokou školu v Rangúnu, tehdejším hlavním městě Barmy. Tohle si tehdy, ale vlastně i dnes, mohli dovolit jen dobře situovaní Barmánci. V naší barmské rodině bylo vzdělání vždycky hodně důležité a tátu v jeho rozhodnutí i během studií hodně podporovala. V době, kdy se moji rodiče potkali, byl táta už vystudovaný lékař, později se specializoval na gynekologii a porodnictví a pracoval v krásné porodnici U Apolináře. Rok po prvním setkání s mámou spolu začali chodit a za necelé dva roky se narodila moje starší sestra.
Klára s barmským bratrancem a podobiznou svého otce zamlada
Jak jsi vyrůstala? V jaké kultuře tě rodiče vychovávali?
Vyrůstala jsem úplně stejně jako moji kamarádi, jen moje dětství bylo prodchnuté vyprávěním a sny o dálném orientu. Můj táta totiž zemřel těsně před tím, než mi bylo 5 let a já mám na něj hodně málo vzpomínek. Strašně mi vždycky chyběl a chybí doteď. Narodila jsem se v socialistickém Československu, ale tenkrát jsem vůbec nevnímala politiku, nedostalo se ke mně srovnání životní úrovně a možností na západě. Pro mě bylo normální, že mnoho věcí nefungovalo a nebylo. Já byla věčně někde venku s bráchou nebo s kamarády a měla svoje hry a příběhy. Bylo mi čerstvě 11 let, když byla sametová revoluce, to byla dobrodružná doba a přinesla i první objevy v podobě italské zmrzliny Gelato a nadýchaných rohlíků. Co mě tu fakt nebavilo, byl rasismus. Ale já jsem byla docela bojovnice, s bráchou jsme tvořili nerozlučnou dvojku, jednou jsme byli indiáni, pak ninjové – no, v těchhle rolích jsme prostě vypadali líp než naši kámoši, že jo (smích)?
Jak se cítí člověk, který má rodiče z dvou tak odlišných kultur?
Pravda je, že jsem si tady dřív mezi lidmi někdy nepřipadala jako doma, musela jsem se často snažit, abych získala důvěru, typické byly třeba i kontroly v obchodech, jestli jsem třeba něco neukradla a podobně. Ale to bylo vlastně nepodstatné, faktem je, že jak jsem nevyrůstala s tátou, nedostávala jsem odpovědi na spoustu otázek, takže jsem byla v mnoha věcech nejistá. To se částečně změnilo při mé první cestě do Barmy, ale stále platí, že jsem rozkročená mezi dvěma světadíly - bílým a zlatým.
Klára s partnerem Michalem Škapou, bratrancem a jeho ženou
Vydala ses do Barmy hledat část své rodiny. Jak na tebe zapůsobila?
Poprvé se mi podařilo vyrazit do Barmy, vlastně již do Myanmaru, v únoru 2017. Nechala jsem doma muže a děti a vydala se na cestu sama. Bylo pro mě důležité mít možnost si to prožít tak, jak budu chtít já a po pravdě jsem byla tou zemí a lidmi doslova uchvácena. Viděla jsem všechno - špínu i bídu, klid, soudružnost a spokojenost. Kdybych tu neměla rodinu, asi bych vážně uvažovala o tom, že tam zůstanu.
Jak hledání dopadlo?
S naší rodinou jsme ztratili kontakt v roce 2006. Oni se přestěhovali, my taky a adresa se ztratila. Jela jsem do Barmy vybavena několika fotografiemi a adresami, ze kterých nám kdy z Barmy přišel dopis, a byla jsem rozhodnutá chodit na ta místa, dokud bych svou rodinu nenašla nebo někoho, kdo by je znal. Ale měla jsem štěstí a našla je hned druhý den. Bylo to neuvěřitelně silné, doslova to byly první dveře, na které jsem zaklepala, a z těch vyšel muž, kterému můj průvodce něco řekl v barmštině a on se na mě podíval se slovy: „Česko? Czech Republic?“ A bylo to. Byl to můj bratranec.
Klára s barmskou částí své rodiny a partnerem
Podařilo se vám sblížit?
Později jsem poznala i jeho ženu a dvě děti, druhého bratrance a dvě sestřenice. Nejvíce času jsem strávila s dcerou mého bratrance, jednadvacetiletou Khin Thiri Mon, učí se korejštinu a z naší rodiny ovládá angličtinu nejlépe, takže často mezi námi působila jako tlumočník. Mám velmi ráda i její maminku, milou, kultivovanou a přirozenou ženu, jednou mi začala zaplétat vlasy, na což nejsem vůbec zvyklá, ale bylo to fakt hezké a potěšilo mě to, jako kdyby šlo o rituál přijetí do rodiny. Obrovskou radost mi udělala i moje sestřenice, když nejenže pro mě uvařila tradiční jídla, a pak se mi všichni smáli, jak neohrabaně jsem se pokoušela jíst jen pomocí prstů (smích). Ale hlavně měla na sobě kalhoty ušité z látky, které jí můj otec poslal z Prahy. To mě dojalo, pořád je nosila, a byl to další důkaz toho, že existoval. Moje druhá sestřenice je velmi vážená lékařka se specializací na stejný obor, kterému se věnoval i můj otec. Jsem na ně velmi hrdá. Naopak smutek mě přepadl, když jsem si uvědomila, jak pozdě jsem přijela. Že mí prarodiče, tety a strýcové již nežijí, jsem věděla, ale dva roky před mou první návštěvou Barmy zemřela má sestřenice, která měla mého otce velmi ráda a která s námi udržovala kontakt. Její slova z dopisů pro mě znamenala vždycky hodně, vlastně jen díky ní má barmská rodina dříve existovala.
Do Barmy jsi vezla i skejty pro hnutí Czech on Board with Myanmar. Jaká byla předávka?
Na přípravy své první cesty do Barmy jsem neměla moc času, kromě jiného jsem zrovna trochu pomáhala i s peticí proti Šantovka Tower v Olomouci a díky tomu jsem se napojila na kluky, kteří jsou součástí tohoto hnutí. Uvítala jsem, že se něco takového děje a že můžu pomoct. Tak jsem táhla na zádech do Barmy několik prken, kolečka a trucky a potkala se s Piusem, za kterým jsem se pak ještě ke konci své cesty vydala do skateparku a tam jsem poznala i další kluky a holky, pro které to hřiště představuje důležité zázemí.
Rozhodla ses vybrat peníze a postavit v Barmě dětské hřiště. Jak se ti to dařilo, jak to dopadlo?
Ano. S Piusem jsem si pak ještě psala, on uvažoval o tom, jak dovybavit druhé skejtové hřiště a že by jedna školka v jeho hoodu uvítala dětské hřiště, protože hřiště ve městě skoro žádná nejsou. No a jediné, co chybělo, byly peníze. Mě se ten nápad hodně líbil z vícero důvodů a mám kolem sebe v Čechách spoustu lidí, které netlačí finanční tíseň. Říkala jsem si, že když založím sbírku, přátelé ji jistě podpoří. Někteří tak skutečně udělali, navíc jeden kamarád mi vyrobil skvělou pokladničku ve tvaru u-rampy, hodně mi taky pomohla kamarádka, která ji pak umístila ve svém podniku, taky jsem se díky dalšímu kamarádovi dostala na Mystic Skate Cup a taky jsem s kamarádkou benefičně vařila na jedné akci. Ale nakonec stejně do sbírky přispěli spíš lidé, které ani neznám, za to jim obrovský dík. Tak jsem při své druhé cestě mohla do Barmy přivézt 480 dolarů a kluci skejťácký s Piusem v čele za ty peníze postavili pěkné hřiště pro děti ze školky za dva týdny.
Téměř hotové hřiště
Jak na tebe Barma zapůsobila celkově?
Jak jsem už říkala, ta země je magická. Bylo to po dlouhé době, co jsem se cítila tak absolutně šťastná a spokojená. Vzduch tam voní, lidé se usmívají. Nejraději jsem pozorovala život na ulici, tržiště, lidi - barmské princezny s thanakou na tváři a dlouhými černými vlasy, ženy i muže v longyi při jejich obvyklé činnosti, děti hrající si na ulici s ratanovým míčem. Když jsem v Barmě, politiku neřeším, ale hudbu, tanec, výtvarné umění, architekturu, vztah k náboženství a tradice - to vše bych ráda prožila a poznala mnohem hlouběji.
Děláš catering barmských specialit, co to je za jídlo a jaké je tvoje nejoblíbenější?
Já ale catering nedělám (smích). Já prostě ráda vařím a vaření barmské kuchyně mi připadalo jako dobrý nápad, jak přiblížit Barmu lidem, které by ta země mohla zaujmout. Co vím, tak tady v Praze jsou jen dvě místa, kde je možné ochutnat některá barmská jídla, protože je tu malá barmská komunita. Ta nyní pořádá v Altě první oslavu barmského nového roku, tam bude také ochutnávka tradičních jídel. Já si hodně oblíbila šanské nudle, miluji tradiční polévku Mohinga a kari na jakýkoliv způsob. A Myanmar Tea s takovým smaženým, něco jako koblihovým těstem k snídani!
Intenzivně se podílíš na českém kulturním životě – například Fresh Film Fest, Jeden Svět, FebioFest či Meetfactory. Zakládala jsi přehlídku Marienbad. Pracuješ pro Knihex a Trafo Gallery. Jaké místo má kultura v tvém životě?
Zájem o kulturu je asi jediná neměnná věc v mém životě, vnímám ji jako to skutečné bohatství. Potřebuji ji k tomu, abych mohla být spokojená a dělala věci, které mi dávají smysl.
Foto: Archiv Kláry Khine