„Jsem na něj neskutečně hrdá a oslněná jeho houževnatostí a povahou. Je skvělým vzorem pro mého mladšího syna,“ říká matka tří dětí Ingrid Van Loo Plowman žijící nedaleko Londýna. Ta před časem otevřela svůj domov dnes 19letému Abdulovi ze Sýrie, který je stále traumatizovaný zážitky z nechvalně známého slumu u francouzského města Calais, kde nějaký čas na cestě do Británie pobýval. „Byl jsem si jistý, že zemřu. Nikdy v životě jsem nezažil takový teror,“ vzpomíná Abdul. Hned první den se spřátelil s Ingridiným synem Rossem, našli totiž společnou zálibu ve fotbalu a videohrách. Ten nyní Abdula vnímá jako svého staršího bratra. Pocit bezpečí a domova dává mladému Syřanovi možnost věnovat se studiu angličtiny, aby se mohl přihlásit na svůj vysněný obor, na stavařinu. „Doufám, že si jednoho dne najdu práci a budu jí moct všechno oplatit. Můj život se díky ní změnil o 180 stupňů,“ dodává Abdul.
Abdul spolu se svou rodinou opustil Sýrii v roce 2014, kdy v jejich čtvrti vybuchla bomba a nálet poničil také jejich dům. Zatímco rodina našla dočasné útočiště v Turecku, Abdul se vydal do Libanonu, kde se rok živil různými pracemi. Když se mu podařilo našetřit peníze, vydal se do Řecka a následně na vysněnou cestu do Velké Británie. Přestupní stanicí mu byla nechvalně proslulá Džungle, slum na okraji pobřežního francouzského města Calais, kde do řízené likvidace tábora v říjnu 2016 žily tisíce uprchlíků snažících se dostat do Anglie.
„Byl jsem si jistý, že zemřu. Nikdy v životě jsem nezažil takový teror,“ vzpomíná dnes na své zkušenosti z tábora. „Lidé kolem nás běžně v Calais umírali. Bylo to děsivé a nebezpečné,“ dodává. Když se pak tajně dostal vlakem do Británie, a cizinecká policie ho zadržela, štěstím hlídku objímal. Spolu s další pětistovkou mladých žadatelů o azyl byl umístěn na jedné z ubytoven v Birminghamu. A tam ho jednoho letního dne roku 2016 potkala Ingrid. „Potkala jsem Abdula a okamžitě na mě udělal ohromný dojem, protože se tak moc snažil mluvit anglicky a byl tak motivovaný studovat vysokou školu,“ vypráví Ingrid. Zůstali jsme v kontaktu přes Facebook a já mu poslala knihy,“ doplňuje.
Fotbal i videohry
Ingrid, která opustila práci lékařky, aby se starala o své tři děti, se sama dlouhodobě zapojovala do pomoci lidem na útěku – ať už v Řecku, ve zmíněném Calais nebo v britských střediscích. Před časem také založila vlastní organizaci CalAid Surrey. Když Abdula při návštěvě ubytovny, kde dočasně pobýval, potkala, pozvala ho na den k sobě domů do městečka Epsom u Londýna.
Ingrid překvapilo, jak si Abdul rozuměl s jejím nejmladším synem Rossem. Celý den spolu hráli fotbal a počítačové hry. A tak ji napadlo, i proto, že Abdul právě dostal povolení k pobytu a musel si najít vlastní bydlení, že mu navrhne, aby se nastěhoval k nim. Její dva starší potomci už dům opustili, a tak měla volný pokoj. „Byl jsem nadšený,“ vzpomíná Abdul. „Ingrid je skvělá máma. Se vším mi pomáhá. Moje rodina mi moc chyběla. A když jsem přišel sem i moje vlastní máma se mě ptala, jestli jsem na ni už nezapomněl,“ směje se. „Doufám, že si jednoho dne najdu práci a budu jí moct všechno oplatit. Můj život se díky ní změnil o 180 stupňů,“ dodává.
Abdul se tak mohl začít naplno věnovat učení angličtiny a chystá se studovat stavařinu. „V Sýrii bych už byl na vysoké. Tady se zatím jen učím angličtinu. Začínám od nuly. Není to jednoduché, život je složitý. Je těžké adaptovat se na zdejší jazyk a kulturu. I když tu mám takhle úžasnou rodinu,“ přiznává. „Není to snadné, ale nevzdám to,“ říká odhodlaně.
Další dva
Abdul však není jediným hostem, kterému Ingrid poskytuje přístřeší a teplo domova. Své dveře otevřela také osmnáctiletému Isakovi z Etiopie, který zatím umí jen základy angličtiny, a jednatřicetiletému stavaři z Blízkého východu. „Já jim vždycky říkám, že mi to jednoho dne vše vrátí tím, že si najdou dobrou práci a budou mluvit dobře anglicky,“ popisuje Ingrid. „Hostit uprchlíky je obrovskou odměnou. Všem to doporučuju,“ dodává.
Jako syn
Ingrid uvádí, že v Abdulovi našla nového syna. „Jsem na něj neskutečně hrdá a oslněná jeho houževnatostí a povahou. Je skvělým vzorem pro mého mladšího syna,“ říká. Přítomnost nových členů rodiny si pochvaluje i Ross. Ten přiznává, že nejprve z nápadu přijmout do svého domova několik uprchlíků nebyl vůbec nadšený. Teď je za to rád, protože v nich vidí své bratry. A jeho postoj není to jediné, co se jeho zkušeností změnilo. Proměnily se také jeho kariérní plány. „Dříve jsem chtěl byl podnikatel nebo ekonom, ale tohle mi otevřelo oči. Rád bych něco změnil a proto uvažuju o tom, že bych možná mohl být lidskoprávním právníkem,“ uvažuje. „Teď když vidím pracující lidi, kteří mají přízvuk, říkám si, že za sebou musí mít zajímavý příběh. A vím, jak těžké pro ně muselo být se sem dostat,“ uzavírá.
UNHCR/Aubrey Wade