Zábava, doučování i řešení problémů. Klubík jezdí tam, kde aktivity pro děti chybí

Obrázek: klubik-small

Pavel žije v sociálně vyloučené lokalitě v panelákovém bytě se svými rodiči, prarodiči a dvěma mladšími sourozenci. Je komunikativní a se všemi se snaží vycházet přátelsky. Přestože je mu teprve 13 let, stará se o mladší sourozence v téměř veškerém svém volném čase. Pravidelně chodí i se svými sourozenci do mobilního nízkoprahového zařízení Klubík, které nabízí volnočasové aktivity, rady a podporu dětem ve věku 6 až 15 let. 

klubik 1

Do školy dojíždí Pavel autobusem do nedaleké vesnice. Chodí do šesté třídy a chtěl by se stát automechanikem, tudíž i ke škole přistupuje zodpovědně a pravidelně do ní dochází. Díky klubu si může udělat i chvilku sám pro sebe a ulehčit si od povinnosti starat se o sourozence. Pokud se sourozenci zapojí do činností s ostatními dětmi, může se Pavel v klubu dívat na filmy, číst si časopisy nebo hrát míčové hry. „Jezdíme do vesnic, kde třeba už nejezdí ani vlak, autobus tam jede dvakrát za den, je tam zavřená prodejna, není tam třeba škola, není tam družina. To znamená, že ty děti jsou buď doma, nebo jsou na ulicích, nikde jinde nemůžou být,“ říká pracovnice klubu Marie Kostihová v dokumentu, který o Klubíku natočila Česká televize. Klubík pravidelně zajíždí do lokalit Karlovarského kraje, kde nejsou možnosti pro děti, ani jejich rodiče, kam se obrátit o pomoc či radu, či jak bezpečně a smysluplně trávit volný čas.

klubik 2

Děti potřebují, aby je někdo vnímal a naslouchal jim

Pavel by také rád chodil na fotbal, ale tento finančně náročnější koníček si nemůže rodina dovolit. Pro klienty má Klubík k dispozici i sportovní náčiní. Když se sejde alespoň pár chlapců a dívek na sestavení dvou družstev, děti si fotbalový zápas můžou odehrát, což všichni velmi vítají. Není to plnohodnotná kompenzace, ale Pavel si alespoň trochu může svůj koníček užít. Do Klubíku si děti nechodí jen hrát, ale také se něco naučit, nebo získat rady a pomoc. Pracovníci s nimi řeší různé problémy, se kterými se mohou setkat v rodině, ve škole i mezi kamarády. „Žádný z těch dětí není zlý, když se jim věnuješ, tak oni vlastně potřebují jenom pozornost, aby je někdo poslouchal, aby je někdo sledoval a aby je někdo bral vážně,“ říká Marie Kostihová a dodává, že do Klubíku chodí děti ze špatně situovaných rodin, jejichž rodiče nemají prostředky na kroužky v okolních městech, ale i děti z dobře situovaných rodin, na které rodina nemá dostatek času.

klubik 3

Mobilní klub má výrazně vyšší využití než kluby kamenné

„Díky tomu, že jsme dostali možnost pojízdného klubu, která tady v Čechách je výjimečná, tak jsme vlastně dokázali zjistit, nakolik může být ten pojízdný klub efektivní. Mobilní klubík má výrazně vyšší využití, než mají kamenné kluby,“ říká vedoucí mobilního klubíku Mirka Bláhová. Se službou bylo od roku 2014 seznámeno asi 600 dětí. Klubíku se však nevyhýbají ani problémy. Jedním z nich je například střídání zaměstnanců.

„Musí to být člověk, který dokáže dětem poradit, řídit auto, má zodpovědnost za děti i auto, domů se vrací pozdě večer za tmy a platy nejsou žádné terno. Hodně lidí se nám za ty tři roky vystřídalo,“ popisuje Bláhová. Problémové bývají také situace klientů. „V jedné lokalitě se stalo, že jsme měli 15 dětí, přijeli jsme, a nebylo tam žádné dítě, protože všechny byly odsunuty do ústavního zařízení,“ říká Bláhová.

klubik 5

„Každý řekne ‘Ony ty děti jsou rozmazlený nebo jsou rozjívený nebo jsou takový nebo makový‘, ale když tady potom ty děti sedí vedle sebe a on řekne: ‚prosím tě, mohl bys mi podat tu tužku, děkuju‘ nebo ‚mohl bys mi podat nůžky‘, a teď vidíš, jak ty děti se k sobě chovají hezky, tak si říkáš: ‘no tak ono to není tak špatné na tom světě, když ty děti se takhle k sobě umí chovat’,“ uzavírá Marie Kostihová.

Mobilní Klubík organizuje od roku 2014 organizace Kotec, o.p.s., která získala na tři roky díky projektu Národního vzdělávacího fondu bezplatné vypůjčení auta a příspěvek na pohonné hmoty a opravy vozidla. Služby jsou poskytovány dětem a mladistvým ve věku 6 až 15 let bezplatně odborně vyškolenými sociálními pracovníky. Cílem služby je poskytnout dostupný bezpečný prostor, rozvinout sociální schopnosti a dovednosti pro zvládání nepříznivé sociální situace a snížit její negativní dopady na kvalitu života klientů.

klubik 4

Foto: Archiv Mobilního klubíku

Eleniny rodiče, kteří byli běloši, v roce 1969 adoptovali dva čtyřměsíční chlapce afroamerického původu. Elena Kennedy se narodila o rok později, (https://medium.com/embrace-race/people-ask-me-what-it-was-like-growing-up-with-african-american-brothers-bc71871ed489). Rodina tak vznikla jen dva roky poté, kdy byly zrušeny zákony zakazující mezirasová manželství (https://en.wikipedia.org/wiki/Loving_v._Virginia), a pouhých pět let od přijetí zákona o občanských právech, který zakázal diskriminaci na základě rasy a rasovou diskriminaci ve školách. „Mnoho lidí se mě za ta léta ptalo, jaké to bylo vyrůstat s afroamerickými bratry. Nudná pravda je, že moje rodina byla úplně normální. Jenom já jsem bílá. Moji adoptovaní bratři jsou černí,“ říká Elena. Přiznává ale, že ačkoliv jsou sourozenci, nedívá se na ně společnost stejně a stále se objevuje řada situací, kde je na její bratry pohlíženo odlišně.