Měl jste o LGBTQ povědomí, když jste vyrůstal?
Ano. Jsem ze střední třídy, měl jsem dobré vzdělání a přístup k internetu. Uměl jsem brzy anglicky. To není ve Vietnamu pravidlem, taková pozice je privilegium. Díky tomu jsem nikdy moc nebojoval se svou identitou. Situace ve Vietnamu se zlepšuje, víc a víc lidí má o LGBTQ povědomí a informace jsou dostupné i ve vietnamštině. Žádné informace nejsou zakázané, ale najdete je hlavně na stránkách nevládních neziskových organizací. Nenajdete je ale v učebnicích.
Jak vypadá sexuální vzdělávání obecně?
Je velmi základní a zaměřuje se jen na vztahy mezi muži a ženami, ne na LGBTQ lidi. Zmiňují se v biologii, ale ne moc do detailů. Ve Vietnamu je velmi důležité, odkud jste, pokud jde o přístup k informacím. Mnoho mladých jezdí do škol ve městech. V nich mají jiné sociální interakce, setkávají se s jinými skupinami lidí, mají internet. Pokud jste LGBTQ, může to být příležitost objevit svou identitu. V malých odlehlých místech nemusí být přístup na internet ani informace.
Jak proběhlo sebepoznávání u vás?
V mém případě nebránilo moc vnějších překážek. Spíš ty vnitřní. Vyrůstal jsem ve společnosti, která tvrdí, že to není v pořádku. Hodně si těch vnějších přesvědčení zvnitřníte. Je pak hrozně těžké se odnaučit naučené. Chvíli mi to trvalo. Pokud mě přitahují kluci, je to špatně, nikdy nebudu mít rodinu, děti, nikdy nebudu šťastný. Děti jsou jako houby, všechno nasají do sebe. I když jsem z liberální rodiny, tohle se mi taky dostalo pod kůži. Můj otec je černá ovce rodiny, nikdy nezapadal. Nedodržuje pravidla, je svůj. A tak vychoval i mě, dal mi hodně svobody. Nechával mě vybrat si školu, přátele, koníčky. To samé platilo při mém coming outu. Hlavní pro něj bylo, zda budu šťastný a jestli budu společnosti nějak platný. Musím říct, že jsem byl na coming out před těmi šesti lety dobře připravený. V práci připravuju na coming out, na společné „hození bomby”, ostatní. Máma plakala více, když jsem se stěhoval z domu, než po coming outu. Je to vlastně docela nudný příběh (směje se). Ty nudné příběhy o coming outech ale potřebujeme, nejen ty dramatické. Ve Vietnamu jsem spíše rarita, ale doba a trendy se mění.
Byl jste nervózní?
To ano! Ale čekal jsem, že to dobře dopadne. I kdyby rodiče reagovali negativně, tušil jsem, že po nějaké době by to vzali. Už jsem to zažil u jiných lidí. Dnes bývají na rozhovor s rodiči lépe připravení. A rodiče se taky mají kam obrátit, pokud mají otázky. Chci zdůraznit, že stále například existují lékaři a speciální „zdravotnická“ zařízení, která se zabývají tzv. konverzní terapií. Někteří rodiče tam své děti umístí. Pokud jsou intenzivně nábožensky založení, někdy hledají služby šamana. Rodiče obecně na počátku mívají tendenci hledat, co je špatně.
Věří, že je to nemoc?
Ano a dá se uzdravit. Ohledně queer lidí existuje ve Vietnamu hodně nuancí. Už jen terminologie není známá, lidé neznají pojem LGBTQ. Vietnamu není vlastní, tento jazyk přišel s kolonizací Evropany. Queer lidé tu ale byli vždy. Například Đạo Mẫu je původní víra uctívání Bohyně Matky, praktikována dodnes. V rituálech přijímá ducha matky země často gay muž s ženskou stylizací a vizáží nebo velmi drsně se prezentující žena. Ti jsou ve svých komunitách respektováni. To je ukázka, že někteří queer lidé žili v historii v harmonii se svými komunitami. Takové zvyky nejsou výjimkou po celé Asii.
Takže byli LGBTQ lidé méně stigmatizování před kolonizací?
To není přesné, to je velké zjednodušení. LGBTQ lidé existují ve velké rozmanitosti. Lidé, kteří odpovídají kategorii pro rituály Đạo Mẫu jsou menšina v menšině. Ve Vietnamu je historicky kladen příliš intenzivní důraz na reprodukci. I když nejste queer a nechcete mít děti, společnost se obrátí proti vám.
Jaké jsou nejčastější mýty a stereotypy?
Jak jsem zmínil, je to nemoc a tenhle stereotyp má mnoho podob. Někteří lidé si myslí, že je to nakažlivé. Když se budete stýkat s gayi, stanete se taky gayem. Dá se to vyléčit – medicínsky, rituály nebo v některých případech korektivním znásilněním. Jiný velmi rozšířený mýtus říká, že to je trend nebo móda mezi mladými lidmi a je to přechodné. Pokud vytrváte, samo to odejde, jako vyrážka. Někdy si rodiče myslí, že je to jejich selhání. Ale ten pocit mají často, když děti nemají dobré známky, nevdají se za toho, koho oni chtějí, a podobně. Rodiče ve Vietnamu na sebe vyvíjejí velký tlak a mají hodně detailní představy o životě svých dětí. Pokud se nenaplní, zvlášť pokud jde o partnera a rodinu, bývá to pro ně velký šok. Pokud se vyoutujete jako gay, je to pro rodiče kladivo na jejich představy. Já jim často říkám, že to taky ale představuje příležitost vybudovat něco nového, co více odpovídá představám všech. Mají totiž pocit, že se jim hroutí svět. A je to tak, ten jejich vymyšlený svět opravdu přestává existovat. Někdy to trvá roky. Snažím se je ale přesvědčit, že to je lepší než o vztah s dítětem kompletně přijít.
Snaží se někteří queer lidé i přesto naplnit očekávání a vytvořit klasickou rodinu?
Muži se s tím snaží vyrovnat různě a manželství je jedna z možností. Někteří si berou lesbické ženy ve stejné situaci. Pokud je na ně tlak příliš velký, snaží se v různých skupinách na sociálních médiích někoho najít. Pokud si vezmou heterosexuální ženu, situace bývá velmi těžká pro oba. Především pro onu ženu, které je vlastně lháno.
Jaká je situace lesbických žen ve Vietnamu?
Jsou obětí mnoha vrstev útlaku. Na ženy je vyvíjen velký tlak, aby se vdaly a měly děti. Navíc musí pracovat, na venkově velmi tvrdě. Já ale věřím, že útlak žen je úzce propojený s mužským. Abychom odstranili útlak žen, musíme odstranit útlak mužů – to, k čemu je vychovává a nutí společnost. Neměla by to prostě být olympiáda v útlaku. Některé ženy to určitě mají obecně těžší, než je běžné. Pokud jste totiž žena, navíc z etnické minority a ještě lesba, je to větší problém.
Znáte i případy korektivního znásilnění?
Nemáme k tomu data, ale víme, že se to děje. Většinou ty případy zůstávají nenahlášené, ze studu, z neznalosti, komu znásilnění nahlásit. Víme to jen z těch případů, které se k nám dostanou – například skrze telefonickou linku krizové pomoci. Není to nijak masivní kulturně obvyklá věc, i v porovnání s jinými zeměmi. Stává se, že například otec najme souseda, kamaráda, aby dceru znásilnil, aby „prohlédla“.
Jak je to s LGBTQ komunitou a duševním zdravím?
Na běžného člověka dopadá nějaký tlak, být LGBTQ je tlak navíc. Když se podíváte na statistiky, budou mít větší potíže v oblasti duševního zdraví a větší potřebu podpory. Nedávno jsme během covid karantény dělali výzkum potřeb. Na prvním místě byla zmiňovaná potřeba podpory. Většina má složité vztahy s rodinou nebo je trápí, že jsou stále nevyoutovaní. Ve Vietnamu je taky dostupnost služeb hodně rozdílná. Pokud jsou k dispozici, nemusíte na ně mít dostatek prostředků. A během covidu navíc opravdu hodně lidí přišlo o živobytí. Problémy s duševním zdravím LGBTQ lidí mohou skončit v extrému i sebevraždou.
Vietnam má svou Vietpride, jak se organizuje a jak vypadá?
Začala v Hanoji v roce 2012 a rozšířila se do dalších provincií, v době před covidem jich bylo asi pětadvacet. Mně se hodně líbí její lokálnost, místní si rozhodují, jak bude vypadat. Někde je to tradiční pochod, jinde jízda na kolech a motorkách, někde koncert. Je to velmi decentralizované. V některých provinciích je to prostě jen uzavřené setkání v kavárně, přijetí na místě není moc vysoké.
Mají s Vietpride problémy místní autority?
Záleží, kde se koná. Někde spolupracují a Vietpride se pořádá společně. Bývá v srpnu nebo září. Začíná se na jihu v Ho Či Minově Městě a končí na severu v Hanoji. Ve Vietnamu žije téměř 100 milionů lidí, je to velká země. Dříve nebylo možné pochod z politických důvodů uspořádat. Pro veřejné demonstrace není jednoduché dostat povolení. V roce 2012 proto Vietpride začala jako projížďka městem na kolech a motorkách. Dnes už se dá zařídit i tradiční pochod. Jednou dvakrát nás zastavila policie, ale domluvili jsme se. Měli jsme taky dobře udělanou a jasnou komunikaci. Jít otevřeně do průvodu není ale pro mnoho queer lidí stále jednoduché.
Jak jste se dostal k aktivismu?
Na univerzitě mě stále živili rodiče, nemusel jsem pracovat. Studoval jsem ekonomii a rozhodl jsem se stát dobrovolníkem. Říkal jsem si, proč nezkusit nějaké téma, které se týká přímo mě. Od té doby jsem v organizaci iSee. Pokud máte šanci něco změnit, máte i odpovědnost to udělat. A především k těm, kteří to sami za sebe nedokáží. Tak to začalo.
Úvodní foto: David Růžička
Ostatní foto: Jiří Pasz