„Vyrůstat v naší komunitě bylo úžasné. Prostitutky tam byly jako naše matky. Byla to okolní společnost, která z toho místa dělala něco temného. ‚Neměl bys tam chodit, není to bezpečné.‘ Pro mě osobně je to, myslím, to nejbezpečnější místo na světě,“ popisuje pro BBC jednadvacetiletá Sandhya. Situace se pro ni změnila, když nastoupila do školy. „Byla jsem léta zneužívána, pořád dokola. Byla jsem znásilněna, když mi bylo deset. Navíc jsem byla diskriminovaná kvůli barvě své kůže, protože je tmavá,“ pokračuje a dodává, že být tmavou indickou dívkou z chudinské bombajské čtvrti, která je dcerou prostitutky, znamená ostrakizaci. Sandhya je jednou z dcer patnácti prostitutek, které společně vytvořily divadelní představení Lal-Batti Expres, ve kterém vycházejí ze svých často temných zkušeností z prostředí, ze kterého pocházejí, ale také ze stigmatu a diskriminace, kterým díky svému původu čelí. V srpnu představení také s velkým ohlasem uvedly na jednom z nejprestižnějších světových divadelních festivalů, skotském Edinburgh Festival Fringe.
Patnáct dívek ve věku mezi třinácti a dvaadvaceti, které jsou dcerami žen pracujících v sexuálních službách v bombajské chudinské čtvrti, nespojuje jen jejich divadelní představení, se kterým už několik měsíců objíždějí svět. Každá z nich také čtvrť, kde se většina obyvatel živí žebrotou na semaforech nebo prostitucí, opustila a dnes žijí společně v hostelu provozovaném indickou organizací Kranti. Ta se specializuje na ochranu a podporu marginalizovaných dívek. Pro ně také založila speciální školu. Snaží se jim dát šanci vymanit se z prostředí, odkud pocházejí, které je následně předurčuje k životu na okraji. Prostitutky a jejich rodiny jsou totiž v Indii silně stigmatizovány, současně jsou terčem násilí, nezřídka také ze strany policie.
„Můj otec zemřel, když mi bylo jedenáct. Byla jsem na svou matku strašně naštvaná, protože ten den, kdy otec ráno zemřel, si už večer přivedla domů jiného muže a řekla: ‚Tohle je tvůj nový táta.‘ Po dva další roky mě i moji matku tenhle nový táta skoro každý den bil,“ vzpomíná šestnáctiletá Rani, další z performerek. „Pak jsem se přestěhovala do Kranti. Moje máma ale pořád zakouší tohle násilí.“
Odpuštění
Dívky se v divadelním představení nezaměřují jen na tragické zážitky, které se na jejich životě podepsaly. Snaží se v něm zaměřit také na naději a víru v lepší budoucnost. „Víte, co je pro mě úspěch? To, že jsem se zbavila hněvu na svého nevlastního otce a svou matku,“ popisuje Rani. „Dnes vidím, že jsou také lidské bytosti, které dělají, co mohou, aby byl jejich život co nejlepší. Mají ale nějaké limity. Naučila jsem se, že největší dar, který můžeš dát sám sobě, i ostatním, je odpuštění,“ dodává. Sandhya se k ní přidává a říká: „Každý člověk na tomto světě prochází mnoha protivenstvími, ale ano, je tu pořád naděje, že se z toho dostanete. Zneužívání mě nemůže zastavit od toho, co můžu dělat, a můj původ nikdy nemůže být mou slabostí.“
„Bylo neskutečné sledovat, jak dívkám roste hlas, sebevědomí i osobnost skrz divadlo,“ uvedl pro agenturu Reuters Robin Chaurasia, ředitel organizace Kranti, která dívky podporuje. „Je tak inspirativní sledovat počty lidí, které jím zasáhnou a počet myslí, které promění,“ doplňuje. Sandhya k tomu dodává, že je pro ni divadlo způsobem, jak zahojit dávné rány. „Bylo tak osvobozující sdílet naše příběhy s lidmi, kteří nám následně tleskají a oceňují nás – namísto soudu a diskriminace,“ uzavírá.
Foto: FB Kranti