Řada lidí si skateboarding představí jako volnočasovou aktivitu či sport, část chová ale o lidech s prknem negativní stereotypy: hluk, drogy, kriminalita. Kameraman David Krásný a doktorand Jakub Novotný se rozhodli prozkoumat, zda má skateboarding i nějaký sociální přesah. V Polsku, Řecku a Maroku natočili krátký dokument o tom, jak může skejt pomáhat třeba uprchlíkům: „Natáčeli jsme s nimi odpolední skejtové lekce, na nichž se vystřídalo zhruba 150 účastníků. Většinou se jedná o děti a mládež z Afghánistánu, Sýrie či Pákistánu, zhruba od šesti let po teenagery. Bylo vidět, že jsou ze skejtování nadšení. Kuba navíc vymyslel workshop malování na skejty a třeba holčička, která si mohla na desku udělat vlastní jméno, měla strašnou radost,“ popisuje David. Skateboarding podle David a Jakuba není jediné, samospásné či nejlepší řešení, může se ale podílet na integraci lidí do místních komunit i do globálního světa. Za jeden ze zásadních elementů oba považují univerzální jazyk skateboardingu, který vás rychle propojí s ostatními lidmi po světě. Kamkoliv přijedete, rychle najdete na místě přátele, ať už se ocitnete v Indii, Bolívii nebo třeba v Barmě.
Jak vznikl váš dokument Skate over all barriers?
David: Chtěli jsme natočit film o sociálním přesahu skateboardingu. Nakonec jsme natáčeli v polských Katovicích, v Aténách a v marockém Taghazoutu. Zajímala nás mimo jiné soběstačnost, udržitelnost, etické principy, charitativní a altruistické projekty, DIY scéna (pozn. princip Do It Yourself: udělej si sám).
Jakub: Během magisterského studia jsem v Jordánsku narazil na historicky třetí projekt organizace Make Life Skate Life, která staví skateparky v rozvojových zemích. Aktivně jsem se zapojil do budování komunitního skateparku v Ammánu v roce 2014 a tehdy jsem se také začal zajímat o téma skateboardingu jako určité formy rozvojové pomoci. Od té doby jsem se zapojil do několika dalších projektů a na základě toho mě David oslovil, zde bych měl zájem se podílet na filmovém dokumentu.
Jak funguje Make Life Skate Life?
Jakub: Peníze na skatepark se vyberou většinou pomocí crowdfundingu. Na místě musí být zajištěná infrastruktura. Třeba pozemek, zajištěný beton, povolení úředníků a hlavně spolupráce místní komunity. Pak se tam sjedou desítky dobrovolníků z celého světa a za několik týdnů vybetonují park na ježdění. Dobrovolníci si to platí sami. Takhle už vznikly skateparky v Bolívii, Nepálu nebo Barmě. Celkem je to devět zemí, většinou rozvojové.
Jak vaše natáčení začalo?
David: Jeli jsme vlakem do Katovic, kde nám kvůli cyklistickému závodu uletělo letadlo do Atén. Takže jsme tři dny jezdili a točili v Katovicích. Jezdí se tam okolo památníku PTG z 50. let. Jedna ze zajímavostí je, že tzv. spoty (místa, kde se skateboarding provozuje, pozn. JP) jsou dnes, a to i u nás, na místech, kde stávaly sochy lidí, které třeba dneska už považujeme za zločince, jako je Stalin nebo Lenin.
Jakub: Já jezdím na skejtu už 17 let. Zásadní element je univerzální jazyk. Kamkoliv přijedu, najdu kamarády. Skateboarding není formalizovaný jako jiné sporty, odehrává se ve veřejném prostoru, v tom je jiný. Navíc dneska je třeba i díky Instagramu jednoduché najít místa a lidi na ježdění kdekoliv.
Co se dělo v Aténách?
David: Na Atény hodně silně dopadá krize; jednak ta obecná, ekonomická, ale i krize hodnot a nejvíc asi tzv. uprchlická krize. S uprchlíky se snaží pracovat i různé skejtové iniciativy. V Aténách jsme se spojili s Free Movement Skateboarding, což je malá neziskovka založená dvěma mladými Brity, Willem Ascottem a Rubym Matejou. Natáčeli jsme s nimi odpolední skejtové lekce, na nichž se v době naší návštěvy vystřídalo za týden zhruba 150 účastníků. Většinou se jednalo o děti a mládež z Afghánistánu, Sýrie, Pákistánu, zhruba od šesti let po teenagery. Sem tam se přidá i někdo místní, Řekové nebo expati, třeba z Anglie.
Jakub: Asi největší problém, na který jsme narazili, byl fakt, že jsme nemohli natáčet tváře dětí. Lidi z Free Movement si to nepřáli proto, že mediální pozornost může uprchlíkům uškodit. Chvíli před naší návštěvou nastala v jedné západoevropské zemi situace, kdy byla afghánské rodině zamítnuta žádost o azyl. A to z toho důvodu, že někdo z příslušného úřadu viděl video, v němž se děti z této rodiny účastní volnočasové aktivity a vypadají evidentně šťastně. Na základě toho pak údajně vydali rozhodnutí, že rodina žije spokojeně v evropské zemi a jejich žádost je nepodložená. Pak se museli vrátit zpět do své vlasti. Byl to asi ojedinělý případ, ale zvýšené opatrnosti Free Movement jsme se nemohli divit. Jejich aktivity, tedy pomoc běžencům, nejsou u všech populární a nacházejí se pod tlakem skupin, které je chtějí zdiskreditovat.
Pokud jde o muslimské rodiny, jak se stavějí ke skejtování?
Jakub: Třeba přímo v Afghánistánu je organizace Skateistan už od roku 2007. Skateboarding někdy ovšem místní rodiny vnímaly jako západní intervenci, tlak západního životního stylu a aktivity Skateistanu narazily na odpor vůdců některých komunit. Skateboarding se proto od té doby v Afghánistánu prezentuje opatrně, bez jeho západních konotací. Je to jen dřevo s kolečky, pohybová aktivita, kterou mají Afghánci integrovat do vlastní kultury. V kontextu tzv. uprchlické krize, třeba v Řecku a dalších evropských zemích, je ale situace jiná a kulturní odmítání skateboardingu je podle mě jen velmi okrajovým jevem. To, co většinou Will a Ruby prezentovali jako největší výzvu v jejich práci, byla traumatizace dětí. Stává se, že nejsou schopné normálně fungovat, viděly často strašné věci, válku. Třeba když dítěti výbuch zabije půlku rodiny, umíte si představit, co to s ním udělá.
David: Děti se nakonec nebály se mnou sdílet i osobní věci, ukazovat mi fotky rodiny nebo jaké třeba hrají na mobilu hry. Často byly bezprostřední. Myslím, že třeba oproti roku 2015 to bylo v Aténách i celkově více „vyklidněné“. Cokoliv, co děti vytrhne z jejich „normálního“ života, je skvělé a pomáhá jim. Čekají třeba pět let na rozhodnutí o azyl a pak je někdy pošlou zpět do země původu, žijí v táborech v těžkých podmínkách. Tábory jsou úplně přeplněné, třeba v Moiře je kapacita 1300 lidí a žije jich tam 8 tisíc. Bylo vidět, že jsou ze skejtování strašně nadšení. Třeba i jen z toho, že můžou poznat nás. Kuba navíc vymyslel workshop malování na skejty a byla tam holčička, která si mohla na desku udělat vlastní jméno a měla z toho strašnou radost. Když je někdo zapojí do komunity, děti se chytnou a dává jim to potěšení, je to skvělé. Důležité je i zapojení místní skejtové scény, aby uprchlíci trávili čas s místními, důležitý fakt je společně strávený čas. Co není snadné, je byrokracie, způsob, jak dostat děti ven z tábora. Při workshopu se mi třeba na afghánských holkách líbila jejich přirozená dynamika kolektivu, interakce, neměl jsem pocit, že to je strukturovaná lekce, je to prostě jen příjemné odpoledne.
Jakub: Ještě bych dodal, že u některých muslimských rodin je obvyklé, že skejt do puberty u holek není problém, protože ho vnímají jako dětskou hru. Ale od puberty to už problém být může, protože skate úplně nezapadá do společensky akceptované ženské role. Může být poněkud smutné, když si ty holky jako malé najdou ke skateboardingu cestu, najdou v něm naplnění, ale kvůli společensko-náboženským důvodům jim to pak zakáže rodina. Myslím si ale, že přístup rodičů ke skateboardingu dokáže pozitivně ovlivnit i to, jak poctivě jednotlivé neziskovky dělají svou práci a snaží se rodiny přesvědčit o benefitech takových aktivit a hledat s nimi konsenzus.
Jaký máte po své zkušenosti názor na to, že Česká republika odmítá přijmout děti z Řecka?
David: Pokud si dobře vzpomínám, jednalo se o tak nízká čísla, že je to až určitá forma antihumanismu. Já jsem člověk, který obdivuje Wintona nebo Přemysla Pittra. Založil na svou dobu bezkonkurenční dětské útočiště, pomáhal židovským dětem po příchodu nacistů, stejně jako těm německým v době, kdy se k moci drali komunisté a i v nejtěžších chvílích dokázal pomoci stovkám lidem. Nechápu, proč bychom v demokracii nemohli pomoci padesáti dětem.
Jakub: Čím více lidí se bude soustředit na takové aktivity, sdílet své hobby a aktivity v zájmu pomoci ostatním a hledat společný jazyk ať už skrze skateboarding, umění nebo třeba hudbu, tím větší potenciál to bude vytvářet pro překonání různých kulturních a sociálních bariér. Medializace takových aktivit pak může přispět i ke změně společenských nálad, protože svým způsobem humanizuje uprchlíky a narušuje stereotypní obraz hord valících se na naši idylickou zemičku. Podívejte se, děti z uprchlických rodin se můžou do našich společností integrovat díky skateboardingu! Najdou nové přátele, komunitu a snadněji se tu postaví na vlastní nohy.
Po Řecku jste se vydali do Maroka.
Jakub: Já jsem tam byl na pár měsíců dělat výzkum. Nejdůležitější pro náš dokument byl projekt v Taghazoutu, což je surfařské městečko na pobřeží Atlantiku, známé mezi surfaři po celém světě. V Maroku je už rozjetá skejtová scéna a i vláda v posledních letech investuje do skateparků. Posledních pár let tu tedy zažívá skejt obecný boom, ale projekt v Taghazoutu je velmi specifický. Jedná se totiž o další z počinů organizace Make Life Skate Life, o níž jsem mluvil na začátku. Na jeho realizaci se podílelo okolo stovky dobrovolníků, s hlavním cílem vytvořit multikulturní prostor, kde se místní skateři mohou setkávat s lidmi z celého světa. Nikoli však v obvyklém kontextu rozjetého turismu, kdy je západní člověk v pozici klienta a Maročan se v rámci možností snaží z jeho přítomnosti profitovat. Pozoroval jsem, že tu lidé navazují upřímnější a hlubší interakci. Nás při natáčení zajímala právě tahle sociální dynamika.
David: Pro mě bylo důležité setkání s Karimem Battahem. Provozuje v Taghazoutu hostel, působí trochu jako komunitní lídr, jezdí s mladšími lidmi, je to mimořádně vstřícný člověk. Fascinoval mě jeho příběh, jak začínal jezdit na ulici, živil se rybolovem a vydělané peníze pak dával všechny do skateboardingu. Půl roku po natáčení jsme ještě byli ve spojení. Dává tomu všechno, rozjíždí svůj byznys v turismu, ale je to srdcař a věnuje se skejtu, kdy může. Řeší, když se tam dostávají nějaké dary ze světa, skejty, peníze, půjčuje místním erární vybavení. To třeba není tak jednoduché, sežere to dost času. On ale miluje skateboarding, sdílí ho s dětmi, podporuje je. Jezdí tam teď několik desítek místních kluků a holek, sjíždějí se tam i z jiných míst, třeba z nedalekého Agadíru. Tamní skatepark je hodně kosmopolitní, jezdí tam lidé z Evropy, USA, Austrálie.
Takže se dá říct, že skateboarding má potenciál rozvíjet komunitu. Může pomoci i někomu konkrétně?
David: Jeden z mladých skejťáků byl třeba Abdullah, který pochází ze znevýhodněného prostředí. Spíš přežívá, nebydlí s rodinou, nic vlastně nemá, přespává u kamarádů. Ti se o něj starají, dostal třeba i telefon a taky skejt. Je dobrý příklad někoho, komu skejtová komunita opravdu pomáhá. Teď je mu jedenáct.
Jakub: Abdullah je bystré dítě, sám se naučil anglicky, na ulici. Otázka je, jestli vůbec umí číst. Vždycky se ale skamarádí s někým ze světa. Totálně žije skateboardingem a věřím tomu, že mu skejt může dát do života nějaké příležitosti. Asi sto kilometrů odtud se pořádaly skejtové závody a on tam přijel autobusem, sám, načerno, prostě se musel těch závodů účastnit.
Jezdí v Taghazoutu i holky?
David: Jezdí. I když v Maroku bylo oproti Řecku více kluků. V Aténách jezdí víc holek hlavně proto, že jim pomáhají neziskovky a aktivně se je snaží zapojit. Skejtová kultura je ale tradičně spíš maskulinní, všude po světě jezdí více kluků než holek, i v Česku. I v Maroku jsme si ale všimli několika holek, které aktivně skejtovaly. Řekl bych, že skateboarding má potenciál pomáhat genderové rovnosti.
Jakub: Mezi marockými skatery je méně zakořeněná představa, že holka na skejtu je něco divného. To je vlastně více přítomné na západě než v místech, kde je skateboarding poměrně nový fenomén. V posledních letech dochází ke globálnímu boomu ženského skateboardingu a v Maroku se skejt nejvíce rozvíjí právě v této době, kdy je nejdůležitějším médiem Instagram, plný videí talentovaných skejťaček. Hashtag #female shred je módním heslem. Jestliže ještě před deseti lety byla norma pohlížet na skejtující holky jako na outsiderky, dneska už bude člověk s takovým názorem spíš za burana. Důležitý v otázce skateboardingu a genderu v Taghazout skateparku je i kontext jeho vzniku. Má to být primárně komunitní prostor, kde je od začátku kladen důraz na rovnost všech návštěvníků. Kdyby to postavila firma jako turistickou atrakci a doplněk k surfování, určitě by to bylo méně přístupné pro místní. Lidi, co plánují cestu do Taghazoutu si zpravidla přes net najdou, na jakém principu skatepark vznikl a že se jedná o sociální projekt. Dozvědí se, že to není jen turistická atrakce a jdou tam jezdit s větším respektem k místní komunitě. Povaha toho prostoru vytváří jinou sociální dynamiku, než je běžné na jiných skejtových místech. Nemusíte se bát, že vás tu nepřijmou nebo že se vám někdo bude smát, jaké máte vybavení. Ať už jste místní dorostenec nebo Australan, který sem přijede na výlet poprvé zkusit jízdu na skejtu.
Jaké jsou tedy vaše obecné zkušenosti? K čemu je vlastně skateboarding?
Jakub: V posledních pár letech se mění společenské konotace ježdění a nahlížení na něj. Dřív jsi na skejtu byl jen exot. Skate bude i na další olympiádě. Co se mně osobně na vývoji skateboardingu líbí nejvíc, je to, že se teď rozšiřuje jeho sociální přesah, který částečně vychází ze zmíněné DIY kultury. I první vlastní skatepark lidí z Make Life Skate Life byl vybudovaný v Hannoveru jako komunitní projekt party kamarádů, kteří chtěli být soběstační. Další pak už betonovali v Indii jako altruistický projekt. Nikdo neříká, že skejt je nejlepší a samospásné řešení sociálních problémů, ale je super, když nadšení a vášeň pro skateboarding můžeš nasměrovat někam, kde tím někomu pomůžeš. Je skvělé vidět malé dítě v Africe nebo na Blízkém východě, které má stejnou radost ze skejtu jako ty. Máš v životě něco, co tě těší, trávíš tím hodně času a najednou vznikají i příležitosti, při kterých můžeš energii, kterou ti to dává, nasměrovat k pomoci ostatním. Byl jsem i v Palestině, kde neziskovka Skatepal dělá program, kam přijedeš na měsíc jako dobrovolník a učíš děti skejtovat. Dáš lidem možnost radovat se z pohybu a kreativity uprostřed náročných životních podmínek. Hlavní je tu důraz na zdravou komunitu; pomocí skejtu vytvoříš svobodný prostor, kde by měly zanikat rozdíly, genderové a sociální nerovnosti. Skejt je ojedinělý i v tom, že to je fúze pohybové aktivity a silného kreativního aspektu. Leckdo se může najít v tom, že točí videa nebo dělá art na desky, na trička. Je to komplexnější, než to vypadá.
David: Když jsem v jedenácti začal jezdit na různých spotech v Dejvicích, tak jsem to vnímal jako hodně individuální aktivitu. Byl jsem spíš na týmové sporty. Časem jsem zjistil, že pro mě není nic důležitějšího než týmová spolupráce, což platilo i o skateboardingu. Skate je naopak týmový a vede lidi ke společné aktivitě. Myslím, že taková pozitivní zkušenost může člověka hodně posunout i v životě, třeba v pracovním kolektivu, a vede je proti přehnanému individualismu. Tím je dnešní doba nemocná, lidi jsou posedlí sami sebou, jedou sami na sebe.
Jaké jsou podle vás největší mýty o skejťácích?
Jakub: Jeden z důvodů, proč si skejt získal i negativní obrázek, je fakt, že to není organizovaný sport. Rozvijí se v partičkách. Kluk, který chodí na fotbal, protože to chce táta, má skejt jako rebelii. Trochu se tím vymezuješ proti strukturám, rodině, škole, proti oficiálním týmovým sportům. Může to být hlučné a někomu to může vadit. Tak to aspoň bylo kolem přelomu milénia. Skateboarding ale zraje, z teenage rebelů se stávají rodiče a to samozřejmě celou kulturu mění. Komunita je čím dál tím pestřejší. Část stereotypů je založená na tom, že se skutečně dějí, ale část je úplně mimo. To je podobné jako u graffiti scény. Důležité je vidět i ten sociální přesah.
David: Zajímavé pro mě je, že to je západní vnímání. Jinde po světě to není vždycky rebelie. Přijde mi skvělé, že tam lidé vytvářejí něco nového, bez těch původních stereotypů. Jak to je přesně v Maroku nebo Nepálu se ale dozvíme až za desetiletí.
Společnost nedávno rozdělilo vyjádření šéfredaktora Lidových novin, které se týkalo i skejťáků. co vy osobně na podobné výroky říkáte?
Jakub: Sledovat kontexty, v jakých se skateboarding jednou za čas dostane do velkých médií, je rozhodně velmi zajímavé. V poslední době je to většinou díky uvedení skateboardingu na olympiádu, takže mám pocit, že veřejnost ho čím dál tím více vnímá jako seriózní sport. Myslím si, že jeden takový komentář rozhodně nemůže změnit obecné vnímání skejtové kultury. Přijde mi spíš absurdní, jak pan šéfredaktor konstruuje určité souvislosti, které jsou dost mimo.
David: Vycházet pouze ze záběrů, často bez kontextu a znalosti situace daného regionu, není podle mého hodné šéfredaktora jednoho z největších českých deníků. Ne policejní brutalita, ale streetartová kresba (pozn. skateboard, srp a kladivo) a necenzurovaná počítačová hra může za agresi v USA. Přesně tak článek vyznívá. Propojovat umělecký záměr, nálepku s levicovou tematikou a odvěký boj proti rasismu? Z mého pohledu irelevantní názor. Přestože se občas ve videích z rabování a vyhrocených sporů v USA skateboard objevuje, je třeba se zaměřit na jiné pochybení. Například v lidech, kteří využívají situace a devastují těžce vybudovaný majetek dalších imigrantů. V zemi, kde je samozřejmé vlastnit zbraň a vzít si ji s sebou na protestní akci, vám prkno s kolečky jako štít moc nepomůže.
Foto: David Krásný