Je čtvrtek těsně před polednem a do nevelkého prostoru jídelny ukrývající celkem tři stoly postupně přicházejí lidé. Někteří sedají ke stolkům, jiní přicházejí s krabičkami a řadí se do fronty u baru. Nacházíme se v Jídelně Kuchařek bez domova na pražském Smíchově, která otevřela letos v březnu. Získává si čím dál větší oblibu, což se odráží také v tvářích strávníků. Je znát, že nejde jen o restauraci s dobrým a cenově přijatelným jídlem, ale o příjemné stylové prostředí a koncept, který je návštěvníkům blízký. Jak název bistra napovídá, dává šanci ženám bez domova získat placené zaměstnání, zkušenosti, ale i velmi důležitou odbornou i osobní podporu a klíčový pocit bezpečí.
Jídelnu kuchařek bez domova letos v březnu za velké mediální pozornosti otevřela organizace Jako doma, která se snaží pomáhat ženám bez domova a informovat o problémech, se kterými se potýkají. Podle Lenky Vrbové, ředitelky organizace, jsou ženy bez domova téměř neviditelné. Cílem organizace bylo tedy při jejím založení také zmapovat, s jakými specifickými obtížemi se ženy v nouzi setkávají, jaké jsou jejich potřeby. „Snažíme se jim také dát hlas, aby bylo slyšet, s čím se potýkají,“ vysvětluje Vrbová. „Kromě toho vyvstalo, že je velmi důležitým tématem práce. Ženy, se kterými jsme pracovali, často popisovaly, že v rámci klasických služeb dostanou jídlo nebo oblečení, ale nemají možnost třeba jídlo samy vařit,“ pokračuje. „A tak vznikl nápad na kuchařky bez domova, které zpočátku vařily spíš na trzích a na Náplavce, vždy jsme ale snili o tom, že budeme mít vlastní jídelnu s vlastní kuchyní. Což se povedlo po čtyřech letech sbírání zkušeností,“ doplňuje. To Jako doma pomohlo k získání většího grantu, který jim pomohl bistro otevřít a zafinancovat nákladné vybavení.
V jídelně dnes pracuje asi sedm kuchařek. Pět z nich na klasickou pracovní smluvu. To podle Vrbové pomáhá ženám vypořádávat se s jedním z bazálních problémů – zadlužení. „Pro většinu lidí bez domova jsou velkým problémem dluhy, které je na ulici drží jako dekl. Řešíme s nimi právě také oddlužení a snažíme se jim radit, jak na to,“ říká. Ostatní kuchařky pracují v bistru brigádně, čímž mohou získat vedle výdělku potřebné pracovní zkušenosti. „Teď spolupracuje asi s patnácti kuchařkami, které se tu různě točí, a hledáme další. Protože děláme také zmíněný stánkový prodej a catering, o který je čím dal větší zájem, máme spoustu možností zaměstnávat i další ženy,“ vysvětluje. Jednou z těchto kuchařek je i paní Mája.
Paní Mája
Na plotně stojí pánev s olejem, ve kterém se opékají kousky cukety. Ty průběžně mícha paní Mája, matka dvou dospělých synů, původem od Nitry ze Slovenska. V Praze žije už dvanáct let a v samotné jídelně pracuje teprve pár týdnů. „Jsem tu moc spokojená, lidé tu jsou hodní,“ říká. Před tím zametala ulice. „Neměla jsem práci, a tak jsem skončila venku,“ říká. „Teď už nejsem bez domova, dnes už bydlím na ubytovně. Na ulici jsem ale byla dlouho, snad rok a půl. Už jsem se ale z toho vyhrabala,“ pokračuje. „Může se to stát úplně každému. Přijdete o práci, dvakrát nezaplatíte nájem a jste venku,“ shrnuje.
Podle ní na ulici žijí někteří, kterým takový způsob života vyhovuje. Většina se podle jejích slov snaží dostat zpět do běžného života, ale ne každému se to podaří. Proto je velmi důležitá práce. Její získání však, pokud je člověk bez domova, může být velmi složité. „Musíte mít korunky, abyste si zaplatili ubytovnu a koupili si i něco na sebe,“ říká paní Mája. Člověk ve špinavém oblečení bez stálého bydliště často totiž není pro zaměstnavatele zajímavým uchazečem.
Důvěra jako hlavní deviza
Velká mediální pozornost i renomé kuchařek bez domova napomohly jídelně k zájmu veřejnosti o spojení příjemného s užitečným – naplnění žaludku v době oběda a pomoci ženám bez domova. Na uživení celé restaurace to ale zatím nestačí. Provozovatelé proto věří a doufají, že v budoucnu svůj prodej rozšíří. „V současné době prodáváme čtyřicet až šedesát obědů denně, což je super, tržbu zvedá také dopňový prodej zákusků a nápojů. Bistro je ale malé a z jeho provozu by samo nevyžilo. Proto pokračujeme dál v cateringu i stánkovém prodeji,“ hodnotí finanční stránku projektu ředitelka Lenka Vrbová. Podle její vize by si měla jídelna sama na sebe vydělat do dvou let. „Kdyby začala generovat i nějaký čistý zisk, rádi bychom to investovali do plánovaného komunitního centra pro ženy bez domova,“ popisuje vize spolku. A dodává, že kdyby bistro fungovalo jako klasická restaurace, zisk by se zřejmě dostavil už dnes. Ale protože jde o společensky odpovědný podnik, má logicky více nákladů a současně více zaměstnanců, jejichž výkonnost nenaplňuje vždy běžně přijímané normy. „Myslíme, že to tak má být,“ říká.
Lenka Vrbová
Podle ředitelky Lenky Vrbové se jejich zaměstnankyně dříve potýkaly zejména s mizivou šancí na důstojnou práci. „Často kvůli prostředí, ze kterého pocházejí, dostávají špatně placené práce, většinou se jedná o úklid. Mnohdy navíc nedostanou smlouvu a následně výplatu,“ vypočítává obtíže žen bez domova. „Některé z nich se potýkají s diskriminací na trhu práce proto, že jsou ženy, některé z nich ještě proto, že je jim například padesát let,“ pokračuje. Pro některé je podle ní zátěží také nestálost bydlení. „Máme tu ženy, které žijí na ubytovně nebo v azylovém domě, některé žijí venku ve stanu nebo v zahrádkářských koloniích,“ říká. A dodává, že pro ženy, které v jídelně pracují, je klíčová důvěra. „Když mají nějaký problém nebo z nějakého důvodu nepřijdou, tak to neznamená, že hned o práci přijdou. Snažíme se tu vytvořit prostředí, kde si pomáháme. Věříme si a vzájemně si nasloucháme,“ ujišťuje Lenka Vrbová.
Ženy bez domova čelí několikanásobnému znevýhodnění
Výzkumník Jako doma Rad Bandit na základě šetření a rozhovorů se ženami bez domova došel ke zjištění, že se právě tyto ženy setkávají s vícečetným zněvýhodněním. „Ve většině příběhů se objevuje násilí, které má různé podoby. Může jít o násilí z nenávisti, které je dáno tím, že jsou bez domova viditelně a na základě toho čelí nadávkám nebo útokům ze strany veřejnosti, policie nebo ochranek například v nákupních centrech, kam ženy bez domova často chodí za hygienou,“ popisuje. Časté je podle něj ale také násilí ve vztazích mezi muži a ženami bez domova, případně v queer vztazích. Velké množství žen také podle jeho zjištění odešlo od svých rodin v útlém věku z důvodu společných neshod nebo týrání. „Jde tedy o útěk z domova za účelem ochrany, kdy ten mladý člověk končí na ulici. To je pak ve výsledku mnohem nebezpečnější prostředí než prostředí domova,“ říká Bandit. Vedle násilí se na situaci podle něj podílí také strukturální chudoba, kdy jsou ženy méně finančně hodnoceny jak v práci, tak mají následkem toho později také nižší důchod. „Máme ženy v důchodovém věku, které s důchodem nevystačí, a odchod do penze pro ně znamená odchod do bezdomovectví,“ popisuje. A dodává, že s tím jde ruku v ruce například úmrtí životního partnera a s ním spojené snížení příjmu, které nemálo žen na ulici přivedlo.
Návrat do běžného života není snadný. Bandit upozorňuje, že veřejnost někdy vidí situaci lidí bez domova velmi zploštěle. „Výzkumy potvrzují, že jeden rok života na ulici potřebuje osm let na zotavení. Ta doba je tak dlouhá proto, že si lidé bez domova s sebou často nesou těžká traumata. Život na ulici je velmi traumatizující zážitek a není nikdy výběrem toho člověka, i když si to veřejnost často myslí,“ rozporuje některá tvrzení části společnosti. „Jde spíš o to, že ten člověk je v tak těžké situaci, že si nedovede představit cestu ven a nedovede zvolit kroky k tomu, aby se ta jeho situace zlepšila,“ pokračuje. Podle něj se s tím pojí také užívání drog a alkoholu fungující jako kopingové mechanismy, které mají psychickou a fyzickou náročnost pobytu na ulici zlehčit. „Člověk je unavený, nemá kde spát, nemá co jíst a v takovém stavu se těžko chodí do práce. Je nutné pokrýt základní potřeby člověka k tomu, aby se mohl posouvat dál,“ vyjmenovává Bandit.
Rad Bandit
Barmanka Eliška
„Když mi bylo osmnáct let, odešla jsem na azylový dům,“ vypráví obsluha bistra a pomocnice Eliška. S Jako doma se setkala, když do azylového domu přišli nabídnout ženám své služby a pomoc. Už rok s nimi spolupracuje a pravidelně také chodí na různá setkání, která spolek pořádá. „Povídáme si tam o soukromých věcech a prostě si navzájem pomáháme. V bistru pracuje od jeho otevření, před tím chodila prodávat do stánku na Náplavku. „Cítím se tady trošku v bezpečí, ty lidi znám, vím, jací jsou a že si na nic nehrajou,“ říká a jedním dechem dodává, že se v jídelně také může naučit novým dovednostem. Pozitivně Elišku překvapují také reakce zákazníků jak v jídelně, tak na stáncích. „Jsou takoví soucitní, rozumí naší situaci a jsou takoví přirození. Někteří lidé jo. To se i divím,“ pokyvuje hlavou.
To potvrzuje také výzkumník Rad Bandit. „Veřejnost přistupuje k lidem bez domova různě. Často slyšíme o vzájemných konfliktech. Setkáváme se ale také často s charitou, kdy lidé dávají různé dary, snaží se lidem bez domova pomoct. To je velmi důležité, nicméně nejde o systémovou změnu, která by problém bezdomovectví v České republice řešila,“ říká.
Neviditelné
Jako doma pracují s premisou, že ženské bezdomovectví je více neviditelné. Částečně za tím podle nich stojí samotné ženy bez domova, které se za takovou skutečnost mnohdy stydí a skrývají ji před veřejností nebo i vlastní rodinou. „Setkáváme se často se ženami, které přespávají někde skryté zrakům veřejnosti, ale i třeba skrz couch surfing nebo přespávání v různých squatech, kdy tyto ženy ani nevyhledávají pomoc pro ně určených služeb,“ vysvětluje Bandit. Ženám také podle něj trvá obecně déle než mužům o pomoc požádat. „Tím, že jsou na té ulici déle, tak to zdraví psychické i fyzické strádá. Setkali jsme se se ženami, které třeba i déle než dva roky byly na ulici, než se vůbec dozvěděly o tom, že nějaká služba v tom místě funguje,“ uzavírá.
I proto by spolek chtěl v budoucnu otevřit pro tyto ženy komunitní centrum, kde by jim systematicky s problémy, kterým musí čelit, radil. Hlavně by jim ale poskytl pocit bezpečného prostředí, které už dnes zažívají paní Mája, Eliška a další kuchařky bez domova v nově otevřeném a inspirativním smíchovském bistru.
Foto: Lukáš Houdek