Počet lidí, kteří prchají před násilím a perzekucí kvůli své sexuální identitě nebo orientaci, roste. Podle Mezinárodní LGBTI asociace kriminalizuje vztahy s osobami stejného pohlaví více než sedmdesát zemí a pět států dokonce uplatňuje trest smrti. UNHCR zprostředkovalo příběhy čtyř LGBT párů, které dokazují, že láska nemá hranic, odstraňuje bariéry a spojuje lidi.
Maritza a Jenn
Maritza opustila Honduras krátce poté, co byla její kamarádka kvůli své sexuální orientaci znásilněna a zavražděna. „Jednoho dne mi zavolala máma a řekla, že jsem další na řadě, ať odjedu ze země. Plakala,” sdílí svůj příběh Maritza. Její matce tenkrát mířili zbraní na spánek a vyhrožovali smrtí dcery, pokud zemi neopustí. Maritza v roce 2008 uprchla do Španělska, kde se jí podařilo vybudovat šťastný a stabilní život. Začátky však nebyly jednoduché. „Měla jsem deprese a žila na ubytovně pro bezdomovce,” říká. V roce 2015 se Maritza seznámila se svou současnou partnerkou Jenn. „Okamžitě jsem se do ní zamilovala, jsme si vzájemně obrovskou podporou. Přála bych si, abychom se potkaly o dvacet let dříve,” mluví o jejich lásce dnes 48letá Maritza. Ženy společně založily v Barceloně tetovací salon a pojmenovaly ho po Maritzině zavražděné kamarádce, která byla také LGBT aktivistkou. „Tady v Barceloně jsem v bezpečí. Mám tu svoje podnikání, podporu, lásku. Sama bych to nejspíš nikdy nezvládla, bez lásky se žít nedá.”
Samer a Fadi
Samer a Fadi jsou žadatelé o azyl, stále jim hrozí nebezpečí. Syrský pár uprchl z domova poté, co jim Fadiho bratr vyhrožoval smrtí. Od té doby se kvůli jeho pronásledování stěhovali celkem šestkrát a ani teď nechtějí říct, kde aktuálně žijí. Svou emigraci plánovali přes rok. „Život v exilu ale není to, v co jsme doufali. Pořád žijeme ve strachu. Jako Syřané se stále potýkáme s diskriminací, dokonce ani integrace do místní LGBT komunity nebyla jednoduchá,” říká pár o tom, jak si neustále připadají odlišní.
Fadi a Samer stále věří, že se jim podaří usadit a vybudovat si spokojený život. Jejich láska jim navzdory všem výhružkám a strachu dodává sílu pokračovat. „Vzdal jsem se všeho, abych s ním mohl být,” říká 24letý Fadi. “Je moje právo žít s osobou, kterou miluji. Chci být svobodný a žít normální život. Láska k Samerovi mě dělá o tolik silnějším.”
28letý Samer zabránil Fadimu ve spáchání sebevraždy poté, co se jim jejich rodiny pokusily zabránit ve vztahu. „Neumím si život bez něj představit, Fadi je silný. Kdyby nebyl silný, dnes by tu nebyl,” komentuje to Samer.
Pedro a Lucia
Transgender aktivista Pedro z El Salvadoru našel bezpečný domov v Guatemale. „Pro transsexuály je život v El Salvadoru zvlášť nebezpečný. Drogové gangy chtěly, abych pro ně prodával drogy. Věřily, že kdyby se mi něco stalo, policii by to vzhledem k mé sexuální identitě nezajímalo," vysvětluje 25letý Pedro, proč musel El Salvador opustit. Nabídku několikrát odmítl, jednou se však členové gangu vloupali až k němu do domu a vyhrožovali, že ho zabijí, pokud s nimi nebude spolupracovat.
Přestože v Guatemale jsou LGBT lidé vystavování diskriminaci a násilí, Pedro našel bezpečný domov v malé komunitě. „V Guatemale se cítím přijímaný, s diskriminací se setkávám jen zřídka," říká Pedro. „Našel jsem si tu několik přátel, kterým můžu věřit. A v neposlední řadě jsem tu potkal svou přítelkyni Lucii," usmívá se. Byla to láska na první pohled. Potkali se během příprav místní Pride, oba jsou totiž zapálenými obhájci lidských práv. „Pokud jsou LGBT lidé zneužíváni nebo diskriminováni, je důležité ozvat se. Neměli bychom zůstávat potichu a snášet to. Strach nás nesmí zastavit. Máme právo být tím, kdo jsme, být svobodní a v bezpečí."
Amani a Maria
Osmatřicetiletá Amani uprchla z Lybie poté, co její rodina zjistila, že je lesba. Donutili ji ukončit podnikání a přerušili s ní veškerý kontakt. Právě nedostatek finanční, sociální i právní podpory způsobuje zranitelnost LGBT lidí, kteří museli kvůli své identitě nebo orientaci opustit své domovy. Zvláště zranitelné jsou pak ženy, které prchají z prostředí, kde mají ženy nižší sociální a ekonomické postavení. Amani strávila téměř rok v uprchlickém táboře v Itálii. I pro ni byly začátky velmi těžké. Svůj osobní prostor sdílela s několika dalšími ženami a chybělo jí soukromí. Měla problém otevřít se svému okolí, protože se bála dalšího odsouzení. Sama sebe tak izolovala. Postupně se však otevřela jedné ze sociálních pracovnic a sdělila jí, co bylo důvodem k emigraci. Ve snaze zapadnout začala vařit pro ostatní uprchlíky a postupně rozjela vlastní stravovací službu, která funguje dosud. „Původně šlo o malý projekt, ale dnes už vaříme v několika centrech. Mám tu práci nesmírně ráda, protože je to příležitost mluvit s lidmi, vyměňovat si zkušenosti, recepty i hudbu. Celé je to o sdílení kultur,” říká Amani.
Doufá, že její nejnovější projekt, skupina nabízející podporu lesbickým žadatelkám o azyl v Itálii, usnadní život těm, kdo prchají před podobným osudem, jako byl ten její. „Vnímám to jako svou misi, protože když jsem přišla do Itálie, nemohla jsem najít nikoho, kdo by mi poradil.” Amani a její partnerka Maria, která žije ve Švýcarsku, se potkaly minulý rok na charitativní akci. Maria našla v Amani spřízněnou duši, jelikož byla ve čtyřech letech se svou rodinou nucena opustit své rodné Chile kvůli politickému pronásledování. „Když jsem viděla ty její oči, okamžitě jsem se do ní zamilovala,” směje se Maria. „Jsme každá jiná, ale máme toho tolik společného. Maria vždycky říká, že jí ukazuju věci, které ani netušila, že existují,” dodává Amani.
Některá jména byla v textu kvůli bezpečí respondentů změněna *
Foto: UNHCR/Pablo Villagran