Většina evropských muslimů patří do pět století starých komunit na Balkáně nebo jsou potomky různých typů migrace z posledních 50 let. Muslimové byli v Evropě dlouho neviditelní, po desetiletí nebyli předmětem zájmu médií či politiky. Teprve na konci 80. a na začátku 90. let si veřejnost začala uvědomovat sociální rozměr přistěhovalectví. A to díky zájmu o šokující životní podmínky gastarbeiterů uprostřed bohatého kontinentu (o tom příští týden) nebo kvůli tomu, že se sami přistěhovalci začali hlásit o slovo, o svá práva, ale také skrze svou potřebu vytvořit si vlastní kulturní identitu, najít vlastní jazyk skrze umění a dosáhnout uznání širší společností. V konkrétním případě Francie, daleko před tím, než se miliony Magrebinců začaly vnímat jako muslimové, se snažily projevit jako tzv. beuři.
Společnost ve volném pádu
V roce 1995 vyšel snímek Nenávist (La Haine), jenž se rychle stal kultovním filmem. Černobílý, drsný film popisuje den tří přátel, Žida Vinze, černocha Huberta a Araba Saida, kteří se sbírají po výtržnostech a policejním násilí, které uvrhlo jejich kamaráda Abdela do kómatu, a který skončí násilnou eskalací a smrtí. Skupina žije na předměstí, střetává se s rasistickými skinheady a násilnými policisty. Film vykresluje ona předměstí jako místo, kde nenávist nebo spíš hněv rodí další hněv a kde se společnost nachází ve volném pádu. Film natočil Mathieu Kassovitz – sám hrál policistu, který kluky naštve, ale nejsou schopni mu ublížit – a trefil se do široce sdíleného pocitu.
Snímek z filmu nenávist (Imdb.com)
V 90. letech Francie objevila svá banlieus – panelová sídliště na okraji měst, která vznikala jako moderní urbanistické projekty, které se ale nepovedly. Levná sídliště byla málokdy dobře napojená na zbytek města a zejména na onu zásadní infrastrukturu – neměla ani dobré školy, ani dobré pracovní příležitosti. Do sociálních pastí, kterými se sídliště stala, se vedle málo vzdělaných Francouzů nechaly chytit zejména děti přistěhovalců z Maghrebu a černé Afriky. Alarm, který vyvolal Kassovitz, vzbudil téměř sociální paniku: sídliště se stala symbolem krize.
Země právě opustila tzv. zlatá 70. léta, charakterizovaná plnou zaměstnaností, růstem a důvěrou ve stát. Sociálnímu státu, který během slavných třiceti poválečných let prosperity vznikl, dali Francouzi jméno Prozřetelnost: État providence. Uměl narovnávat sociální rozdíly, pomoci slabým, integrovat společnost do homogenní politické obce. Ale s globalizací, s odchodem těžkého průmyslu do Asie, francouzský stát ztrácí přímou kontrolu nad hospodářstvím, ekonomické procesy se stávají mnohem obtížněji ovladatelnými a samotný státní centralismus je označován za překážku, které se stát dodnes nechce vzdát.
90. léta se stala léty permanentní krize. Nezaměstnanost roste, ekonomické reformy Alaina Juppého se setkávají s odporem a demonstracemi a v roce 1995 navíc útočí a Francii paralyzují alžírští teroristé v odplatě za francouzskou podporu tamní vojenské vlády v občanské válce.
Sídlištní banlieus se tedy již v 90. letech stala symbolem těchto krizí: jakýmsi trvalým nalomením společnosti („fracture sociale“). Stát už neumí tamní obyvatele zaměstnat nebo dostatečně vzdělat; mládež se bouří a napadá policii. Velká část obyvatel sídlišť, Maghrebinci, jak se ukazuje, žijí velmi vzdálení od zaměstnaného, spokojeného francouzského měšťanského mainstreamu a ztrácejí naději, že se k němu kdy přiblíží: Francie je v krizi a francouzská politika s nimi nepočítá.
To nepůjde
V roce 1995 vychází zároveň i album Hluk a smrad (Le bruit el l‘odeur) od toulouské skupiny Zebda. Skupina Arabů, narozených v Toulouse, od roku 1990 zpívá o zkušenosti tzv. imigrantů druhé generace. Jak napovídá toto absurdní spojení, ve Francii narozené a vzdělané děti imigrantů se cítí stále ještě imigranty: chodí do špatných škol, nedostávají práci, nejsou součástí země, kde vyrostly. Setkávají se ale zejména s nemožností se prosadit. Francie je, přes republikánskou víru v pokrok a rovnost, země sociálně kastovní. Pouze ti, kdo mají „sociální kapitál“, tedy dobré školy, dobře situované známosti a potřebnou ambici, uspějí.
Děti Maghrebinců sice mluví francouzsky, ale jsou občany druhé kategorie. Dlouho je charakterizovala pouze chudoba a sociální nejistota dočasných a špatně placených prací, v 90. letech se připojuje i nepřátelství radikální pravice a rasismus. Hluk a smrad byly výrazy Jacquese Chiraka, tehdejšího starosty Paříže, který si stěžoval na „overdose“ cizinců na sídlištích, na to, že mají hodně dětí, žijí z dávek, jsou hluční a cítit.
Proslov politika, který dříve sám prosadil možnost přistěhovalectví pro rodinné příslušníky cizinců a zároveň byl jako starosta za sídliště přímo zodpovědný, nejenže vyvolal kritiku, ale stal se i symbolickým začátkem politizace přistěhovalectví.
V 90. letech se ale mění i něco jiného: samotní věční přistěhovalci se hlásí ke slovu. Právě Zebda píše desítky inteligentních, výmluvných, ironických textů, které vyjadřují pocity celé generace. Zpívá například:
Vymazlil jsem super životopis; kvalita Apple, barevný výtisk; jako bonus morálka bez vady; starší výplaty jako důkazy; tak do toho; ukaž šéfovi, co umíš; „Výborně pane, ukážu vám, pojďte tudy“;
„Ne, dělám si legraci, tak se to nestalo. Když mě uviděl, trochu potemněl; asi mu došlo, že katechismus jsem ve škole neměl. "Aha, ano, ale myslím, že to nebude možné... myslím, že to nebude možné ... ale myslím, že to nebude možné."
Právě Zebda se stala kulturním symbolem postupně získávaného sebevědomí migrantů. Politicky a sociálně angažovaná skupina tematizovala život z pozice Araba, ale i nezaměstnaného nebo i dělníka, žadatele o práci, mládeže bez maturity, černocha, Poláka, cizince. Zebda měla ve Francii fenomenální úspěch: její singly dlouho vévodily francouzské Top 50 a alba se prodávají dodnes. S Manu Chao a Noir Désir obnovila tradici společensky angažované hudby a stala se symbolem 90. let.
Zebda dosáhla ještě něčeho dalšího: stala se, jako ostatně řada dalších cizinců, neodmyslitelnou součástí francouzské popkultury. Skupina začala být zvaná do nejlepších klubů, prodávala stadiony, časem ji Francie začala vysílat jako představitele francouzské kultury do zahraničí. Svým úspěchem dala hrdost těm, kteří se skrze ni vyrovnávali se svými frustracemi.
Arabáči po francouzsku
Jméno Zebda samotné odkazuje ještě k jinému fenoménu, který přepsal kulturní dějiny Francie: vyvíjející se kultuře arabských polo-Francouzů. V arabštině znamená zebda máslo, což je fonetický ekvivalent slova beur, které zná jako beurre-máslo. Beur je kódovaný výraz, kterým francouzští Arabové začali sami sebe označovat ve slangu zvaném verlan, který čte slova foneticky pozpátku (A -ra-beu se vysloví beu-r). Je to reakce na slovo Arab, které samotné v ústech Francouzů díky běžným spojením získalo znevažující význam. Tak jako např. Češi jdou do večerky k „Vietnamcovi“, chodí Francouzi do obchodu na rohu k „Arabovi“. Arab, stejně jako asi Vietnamec nebo Cikán, potom není ve francouzštině ani češtině slovo, ke kterému se může mladý přistěhovalec hrdě hlásit: vždy znamená někoho druhořadého.
Beur je ale jejich slovo. A nejen to. Beur je určitý druh hybridní identity, ke které se hlásí ti, co nejsou ještě ani Francouzi, ale už ani Arabové, ale právě Beur. Skrze ni se hlásí k uznání a aktivní účasti na veřejném životě. Prvním veřejným projevem byl již v roce 1983 tzv. Pochod Beurů (La Marche des Beurs), organizovaný v roce plném zavírání továren a průmyslových stávek konkrétně v reakci na první úspěch extrémní pravice v lokálních volbách v Dreux. Tento „Pochod za rovnost“ měl ukázat, že Maghrebinci existují a mají své požadavky, např. nediskriminaci a stabilní povolení k pobytu. Vyšel v Marseille a v Paříži jej vítalo asi 100 000 lidí. Od té doby vznikly stovky občanských spolků s tématy týkajícími se boje proti rasismu po feminismus, odmítající francouzský státní paternalismus a arabský patriarchát.
Základem identity je tzv. kultura beur. Od 80. let existuje rádio Beur FM a celá původně alternativní scéna, která mezitím pronikla na charty francouzské popkultury. Zejména hip hop, hudba ghett, podobně jako pro Afroameričany, výrazivem, ve kterém nacházejí svůj jazyk francouzští beuři a Afričané (kterým se říká anglicky „black“, s francouzskou výslovností na a, „blak“). Rapper Lunatic zpívá ve slangu úspěšného singlu Zločin platí:
Tady jsem, kakaový míšenec; MC cappuccino, zločinec na mikrofonu
Jestli k nám nepatříš ... kašli na to a nefachej, jen byznys leští Géčka
Bílí strejci z toho šílej, můj styl je trapnej, jsem sídlišťovej
bratři v mojí čtvrti maj všichni stejnou práci
jen zločin platí, na plac choděj v noci
Beur FM se snaží proniknout i do vysoké kultury. Od roku 1997 uděluje literární cenu Prix Beur FM Méditteranné pro francouzsko jazyčnou literaturu maghrebinských autorů.
Black Blanc Beur
90. léta byla léta beurů. Veleúspěšní rappeři jako Mc Solaar, Lionel D, Supreme NTM tematizují omezené životní perspektivy v ghettech, ale i rasismus a politickou angažovanost. Ještě v 90. letech se beurové dočkali i symbolického zadostiučinění skrze sport. Francie byla v roce 1998 hostitelem MS a mistrovství i vyhrála. Francouzská reprezentace, které se tradičně říká Modří (Les Bleus), tehdy získala nové přízvisko: černí-bílí-beuři (Black Blanc Beur) odrážející trikoloru francouzské vlajky (bleu-blanc-rouge) ve stylu nové multikulturní reality Francie. Národním hrdinou se tehdy stal kapitán Modrých, franko-Alžířan Zinedine Zidane.
Foto: FIFA
Bohužel přišla léta 2000 a na sociální situaci beurů se nic zásadního nezměnilo. Lépe řečeno, Francie si přiznala multikulturní povahu, začala mít aktivnější politiku, ale sociální integrace v moderním hospodářství se ukázala jako velmi obtížný úkol pro státní politiku. Navíc je podmíněná ochotou většinové společnosti ke kulturní otevřenosti.
Sídliště jsou po 20 letech stále problém. Teprve po násilnostech v roce 2005, kdy hořely stovky aut, se začal francouzský stát systematicky o sídliště zajímat a do sídlišť bylo investováno mnoho peněz. Nejvíce ovšem do infrastruktury, takže dnešní francouzská sídliště vypadají lépe než česká. Nepodařilo se je ale sociálně napojit na zbytek společnosti skrze lepší vzdělání a stabilnější práci. Pod vlivem globalizace a pomalých reforem naopak vzrostly sociální rozdíly, které nejvíce dopadají na nejslabší.
Na jedné straně se otevřela francouzská politika. V reakci na nepokoje v roce 2005 začali být do vlád jmenováni beur ministři, takže v každé vládě už dnes sedí v nějaké funkci nejméně jeden Maghrebinec (např. ministryně spravedlnosti Rachida Dati ve vládě Sarkozyho 2007, ministryně integrace Myriam El Khomri ve vládě Manuela Vallse, mluvčí Najat Vallaud-Belkacem Hollandovy vlády, státní tajemník pro digitalizaci Mounir Mahjoubi v aktuální vládě).
Na druhé straně se ale francouzská společnost a také politika začala vymezovat proti islámu ve veřejné sféře a své Maghrebince, beury, začíná spojovat s islámem. Po roce 2001 se tak pozornost posunula od přistěhovalců jako od sociální skupiny a od jejich zvláštní kulturní identity těch jiných Francouzů, beurů, k přistěhovalcům jakožto muslimům. Tím se otevřelo nové téma na další část tohoto seriálu: debaty o islámu ve Francii, do kterých se od 90. let sami Maghrebinci aktivně zapojují.
Úvodní foto: Snímek z filmu nenávist (Imdb.com)