Jindřich Štreit je věhlasný český dokumentární fotograf, který se proslavil zejména snímky zachycujícími každodenní život v neutěšených podmínkách pohraničního moravského venkova za minulého režimu. Dnes mimo jiné fotografuje život marginalizovaných skupin lidí, jako jsou lidé bez domova nebo s postižením. „Žádný člověk pro něj není míň než on. Má dar s lidmi zacházet tak, že necítí nějakou jeho intelektuální převahu,“ zmiňuje v rozhovoru pro HFC Libuše Rudinská, která o něm natočila celovečerní dokument Na tělo. Ten je nyní v HateFree distribuci a můžete ho tak promítat i vy. „Nevadí mu napít se z hrnečku od bezdomovců, sníst tam prošlou čokoládu. Bez pokrytectví hoduje, co uvaří, ničím nepohrdne. A v tom je ta síla. Ty fotky jsou proto uvěřitelné,“ charakterizuje Štreita Rudinská. Film jej představuje také jako člověka, který se vždy snažil udělat něco pro své okolí. I proto v rámci svého zaměstnání v JZD po tom, co mu bylo zakázáno vyučovat, organizoval zájezdy svých kolegů z oblasti zemědělství za kulturou. Vytvořil tak přirozeně platformu, kde se setkávali lidé z různých sociálních skupin a mohli tak najít společnou řeč. Snímek Na tělo však také hledá odpovědi na základní životní otázky. Výmluvně dává divákovi nahlédnout do intimního životního dramatu, které se v průběhu natáčení začalo odehrávat. U manželky Ágnes propukla Alzheimerova choroba a Štreit se s nastalou situací musí vyrovnat. „Řekl si, že jediné, co může udělat, je vrátit jí to, co mu ona dávala těch 50 let. Tu péči,“ dodává Rudinská.
Kdo je Jindřich Štreit, kromě toho, že je známým fotografem?
Je to člověk, který prožil celý život na Moravě. Prvních 10 let na Valašsku, těch dalších 62 let prožívá v podhůří Jeseníku. To prostředí bylo hodně tvrdé, protože šlo o pohraničí, Sudety. Přesídlovali tam nepohodlné osoby nebo tam odcházeli lidé, kteří se chtěli lacino dostat k nějakým nemovitostem. Jindrův otec jako učitel na základní škole v 54. roce připomněl Masaryka a byl za to potrestán. Řekli mu, že buď půjde do pohraničí, nebo do fabriky. Jako intelektuálovi se mu do fabriky moc nechtělo, tak si zvolil pohraničí. A Jindrova matka byla taková podnikavá osoba, která dokázala s lidmi sociálně komunikovat, dokázala je získat pro nějaký projekt nebo si je i zavázat, aby jí to nedokázali odmítnout. Uměla s lidmi zacházet takovým způsobem, že dokázala držet prostředí ve vesnici pod kontrolou. Dokázala je přimět, aby se nadchli pro společnou věc. A vždy šlo o něco, co mělo zlepšit i jejich život. Ona těm lidem byla vlastně velmi prospěšná. Ve finále se tam stala předsedkyní Národního výboru a také celá rodina v tom kraji pracovala v různých funkcích. Bratr byl ředitel školy, sestra měla také funkci ve škole i Jindra byl jeden čas ředitelem. Všichni pokračovali ve šlépějích otce.
Jak to vnímalo jejich okolí?
V jednom dobovém komunistickém dokumentu se píše, že jejich klan svými funkcemi ovládá kraj (smích). A když jsem to Jindrovi zmiňovala, byl trochu dotčený. Říkal: „Nikdo nepřipomněl, co jsme všechno pro ty lidi dělali.“ Ta rodina byla na jednu stranu velmi aktivní a dominantní. Pokud chtěli něčeho dosáhnout, nešlo to jinak než přes ty funkce. Na stranu druhou asi skutečně působili velmi blahodárně, protože i kroniky popisují, že to, co tam dělali, mělo svůj smysl. A Jindra tam zůstal, přestože vystudoval v Olomouci. Oženil se a pracoval tam jako učitel. Také jeho žena Ágnes, kterou si přivedl z Olomouce, tam pracovala jako učitelka. Jindra měl rád výtvarné umělce a v rámci školy otevřel malou galerii. Vozil je tam a pořádal výstavy. Při tom amatérsky fotografovat. Ale tím, že ty fotky oplývaly tím drsným krajem, neutěšeností a zároveň specifickou estetikou, kterou si v tom našel, byly výjimečné. Po revoluci jeho tvorba získala úplně jinou dynamiku, protože se rozjel do světa a dělal spíše krátkodobé projekty. Ty už neměly tu dlouhodobou koncepčnost a soustředění na téma.
Proč jste o něm natočila dokument?
Seznámila jsem se s ním, když jsem se přihlásila na FAMU. Protože jsem také z Moravy, pocházím ze Slovácka, začala jsem fotografovat v Ostravě. Ten moravský živel mi byl totiž blízký, byla to moje krev. Líbily se mi obecně i fotografie odtamtud. Na škole jsem tehdy měla jako guru Viktora Koláře, který Ostravu fotil. A Jindra do toho přišel jako pedagog na FAMU. Bavila mě současně ta jeho vesnice, protože z toho prostředí sama pocházím. On je originál. Je velmi výjimečný už svými předky. Není taková ta slovanská duše, ale objevují se u něj i semitské kořeny. Zároveň je tam intelekt smíšený s vesnickou zemitostí. Byl proto strašně jiný a jeho fotky mě fascinovaly. Byly ze života, byly pravdivé. A protože se známe 25 let, chtěla jsem se k němu nějak vrátit a poděkovat mu za to, že do mého života vstoupil a přinesl řadu nápadů, vizí nebo myšlenek. On sám má velmi propracovanou životní filozofii a ta mě mým životem provázela.
Zmiňujete, že jeho fotografie jsou drsné. Co na nich přesně je?
Je to vesnický život a neutěšené poměry. Tím, jak šlo o pohraničí a chudý kraj s neúrodnou půdou, výnosnost zemědělství byla současně velice malá, tak se tam neinvestovalo. Lidé tam žili tak jako z podstaty. Co si kdo udělal, to měl. Většina lidí jen pracovala a volný čas trávila neutěšeným způsobem. Život tam byl velmi tvrdý.
Ve své tvorbě dnes zachycuje další sociální skupiny, které jsou přehlížené. Jakým způsobem s nimi pracuje?
Velice zajímavým tématem, ke kterému se dostal v barevné a digitální fotografii, jsou bezdomovci. Věnoval se tomu tématu asi tři roky. A dostal se k nim tak blízko, že je ukazuje v jednoduchosti a vnitřní kráse. Nahlíží na ně bez pelu opovržení a obavy, které někdy pociťujeme, když je vidíme. Protože jsou kolem nich různé mýty. Na Jindrovi se mi líbí, že není snob. Nemá pocit, že by měl patřit mezi elitářskou skupinu. Žádný člověk pro něj není míň než on. Má dar s lidmi zacházet tak, že necítí nějakou jeho intelektuální převahu. Jako by si nevšímal toho, že ti lidé mohou mít pro ostatní různé překážky, aby se k nim dostali. Nevadí mu napít se z hrnečku od bezdomovců, sníst tam prošlou čokoládu. Vůbec to neřeší, zatímco spousta ostatních tam jde s obavou, že dostane žloutenku. Bez pokrytectví hoduje, co uvaří, ničím nepohrdne. A v tom je ta síla. Ty fotky jsou proto uvěřitelné.
V dokumentu jsou zachyceny situace, kdy ještě za minulého režimu organizuje zájezdy za kulturou pro lidi z vesnice. Proč to dělal?
Tím, jak byla jeho rodina neposedná, musela pořád něco vymýšlet a organizovat. A on to má samozřejmě taky. Když mu za ty drsné fotografie venkova bylo zakázáno učit, hledal si práci a nejblíž byl státní statek. Stal se tedy dispečerem v JZD a při tom fotografovat. Zároveň měl představu, že by chtěl něco víc. Rád jezdil do divadel a na výstavy, a tak spojil svou touhu s užitečným. Na něm je velmi sympatické to, že něco chce, ale zároveň přemýšlí o tom, co by to mohlo přinést i těm druhým. A tak si řekl, že by bylo fajn jezdit na výstavy, ale že by to mohlo zaujmout i ostatní, kteří na statku pracují. Že by to mohlo být vytržení z tvrdosti i banality každodenního života. Zašel proto na ROH a domluvil, že každý týden vypravili autobus, který jel do Olomouce na výstavu, do Brna do divadla nebo do Bratislavy. Když jeli autobusem za kulturou, tak lidem do mikrofonu vyprávěl, kolem čeho jedou. A dělal jim i výklad o těch výstavách. Pak je vzal ještě na masáže, kosmetiku nebo k holiči. A všichni byli spokojení. Díky tomu tam byl nesmírně populárním. A díky tomu s nimi mohl pracovat. Nic mu neodmítli.
Když se na to podíváme v kontextu dnešní společenské situace, byl takovým přirozeným spojovatelem lidí.
Určitě. Dnes to dělá třeba Kateřina Šedá, která spojuje vesnici, se kterou pracuje. A má to opět dva smysly. Udělá umělecké dílo, které je originální, pro ty lidi je to zároveň tak velký zážitek, z něhož žijí ještě hrozně dlouho. A pak třeba sami začnou něco organizovat, protože se jim po tom stýská. Jindra takhle žije celý život. Když se sice po revoluci rozjel do světa, ty kontakty utlumil, přesto je ale udržoval. Cítil, že potřebuje mít pořád otevřené dveře. Když mají ti lidé narozeniny, přijde, vzpomene si na ně. Jsou zvyklí na to, že on na ně nezapomene.
Jindřich Štreit je známý svým plnovousem. Ve filmu se ale náhle oholí, což je také ústřední motiv traileru. Má to nějakou symboliku?
Při natáčení nastala situace, kdy spadl. Měl potíže se zády, ale nechtěl to přede mnou přiznat a dělal trochu Juru. Přelézal mez, spadl a skončil na JIPce, protože se bouchl do hlavy o asfalt. Naštěstí to byl jen otřes mozku, který po dvou týdnech odezněl. Pro Jindru to ale byl moment, kdy si řekl: „Teď už můžu všechno. Teď se můžu chovat i bláznivě.“ A to, že by se mohl oholit, byl jeho nápad. Že by chtěl zažít, jak na něj budou lidé reagovat. I proto se to objevilo ve filmu. Navíc tím odhalil svůj hendikep – rozštěp, se kterým se narodil a který celý život skrýval. Nyní, ve svých 70 letech, ho přiznal. Pád, který byl pro něj mementem v tom, že život může každou chvíli skončit, byl současně chvílí, kdy si uvědomil, že se může uvolnit.
Jedním z nejsilnějších momentů filmu je příběh jeho manželky Ágnes, která se v něm průběžně objevuje. Je zřejmé, že pro něj byla celý život velkou oporou. Najednou však zjistíme zdrcující informaci o jejím zdravotním stavu a sledujeme, jak se s nastalou situací Jindřich Štreit vypořádává. Souhlasil se zařazením této velmi intimní roviny do filmu?
Ágnes znám, podobně jako Jindru, 25 let a bylo období, kdy jsem se s ní přátelila víc než s ním. Zval nás studenty na takový seminář vždy po dvou k sobě domů a já jsem u něj takhle byla několikrát. Ágnes nám vždy poskytovala veškerý servis, vařila nám. Po večerech jsme spolu pily víno a já jsme se s ní sblížila. Když Jindra odjel třeba do Francie, přijela jsem za ní, otevřely jsme si láhev, chodily jsme po lese a probíraly ženská témata. Po odchodu z FAMU se to tak nějak rozvolnilo. Když jsem pak začala dělat ten film, přála jsem si, aby se tam objevila i ona. Přestože zpočátku být ve filmu nechtěla, navázaly jsme na tu naši dřívější důvěru a Ágnes nakonec souhlasila. A mluví tam o vztahu s Jindrou velmi otevřeně. Film vznikal tři roky a v určitou chvíli, po tom Jindrově pádu, nastala proměna. Prošla si vnitřní krizí, kdy si uvědomila, že by mohl být hendikepovaný, že by se o něj mohla starat. A to byl asi i spouštěč Alzheimerovy choroby, kterou už zřejmě nějakou dobu v sobě měla. Jindra si pak zpětně uvědomil signály, kdy pořád musel kupovat stejné potraviny nebo kdy zapomínala na různé situace. V to léto nastala situace, která vedla k tomu, že Ágnes ztratila samostatnost. A Jindra řešil, co s ní. Řešil to sám i s dcerou Monikou, která přijela na měsíc z Portugalska, kde žije. A Jindra nechtěl, aby to ve filmu bylo. Když jsem to ale dávala ve střižně dohromady, došla jsem k závěru, že to tam prostě být má. Je to silný moment jejich vztahu a pro lidi ukázkou toho, jak se život mění a jak ten zub času na člověka nakonec dolehne. Ukazovat jen tu hezkou stránku je taková selanka. Je hrozně důležité ukázat to tiché drama, které lidé prožívají. A Jindra na to pak přistoupil.
Jak se s tím vyrovnal on sám?
Asi líp než já. Když jsme jeli na Advent navštívit Ágnes do domova, ze kterého jsou i záběry v tom filmu, kde jí čte knížku, byl to pro mě šok. To zjištění, že to je nevratné. Že už nikdy nebude ten člověk, se kterým jsem vedla ty hovory u vína. Rozbrečela jsem se a Jindra mi pověděl: „To já už jsem si vyřešil. Přijal jsem to.“ A řekl si, že jediné, co může udělat, je vrátit Ágnes to, co mu dávala těch 50 let. Tu péči.
Co točíte teď?
Dělám na dvou dokumentech a oba jsou z Moravy. Jeden je o Gustavu Frištenském, slavném litovelském silákovi, který byl na vrcholu slávy před 100 lety. Přišlo mi fajn připomenout jeho příběh, protože se mi ta osobnost líbí v určitém vlastenectví i v sociálním cítění. Že to je někdo, kdo dostane dary od života, zároveň se ale o ně dokáže podělit. V jeho příběhu mě také zajímá konflikt jeho vztahu s manželkou. Byl zemitý, jednoduchý člověk a měl svaly. Byl miláčkem národa, protože byl pozitivní a poctivý chlap. A jeho žena byla intelektuálně založená, komplikovaná mysl. Strašně vedle něj strádala. Vedla si deníky, které jednak zachycují jejich osmileté cesty za oceán, zároveň úskalí vztahu, kdy nebylo jednoduché se rozejít a žít trochu jinak. Kdyby opustila miláčka národa, vyškrábali by jí obrazně oči. Zmítání se v křeči, kdy je manžel bezvadný venku a lidé mu tleskají, ale co já z toho mám? Současně je to i takový ženský film o tom, že obdivovat krásná svalnatá těla byl v podstatě jediný legitimní způsob projevu ženské sexuality. Téma druhého dokumentu mi vnuknul Jindra, protože prošel léčbou rakoviny prostaty a jeho doktor z olomoucké kliniky projevil zájem, aby vznikl film o této práci. Přestože je to mužské téma, je strašně zajímavé v tom, že ti muži jsou nečekaně sdílní. Mám k nim až mateřský vztah, když s nimi mluvím, protože vidím tu jejich bezmoc. Na druhou stranu je to moc hezká práce.
Proč by měli lidé film Na tělo vidět nebo přímo promítat?
Je zajímavý tím sociálním aspektem. Jindra Štreit v něm stále fotí nějaké sociální problémy, ať už různé nemoci, postižení, lidi na okraji společnosti nebo život obyčejných lidí. Není to svět celebrit, nějaké pozlátko, které nám nabízejí časopisy. Je to realita. Zároveň nabízí naději. I v té komplikovanosti může být nějaká krása. On sám v tom dokáže najít něco hezkého, pro co má smysl žít. Je příkladem toho, že žít pro dobrou věc má smysl. A Jindra za to dostává tu odměnu, že ho lidé přijímají, vzhlížejí k němu, je pro ně vzorem kvalitně prožitého života. Je to film, který nabízí člověku odpovědi na otázky o smyslu života. A to je také důvod, proč jsem ten film chtěla dělat.
Rádi byste uspořádali projekci filmu Na tělo také ve svém prostoru nebo městě? Víc informací ZDE.
Úvodní foto: Lukáš Houdek
Doprovodné fotografie: Jindřich Štreit