„Stojím mezi nimi a snažím se matku zachránit,” vzpomíná Jana. Trauma z dětství si nese celý život

Obrázek: locika-small

„V mojí rodině docházelo k domácímu násilí, vztah rodičů je velmi komplikovaný a rozhodně to není šťastné manželství,” začíná své vyprávění asi pětatřicetiletá Jana a upřesňuje, že byla v dětství svědkem jak psychického, tak fyzického násilí otce vůči matce. Matka je dle jejích slov izolována od okolního světa a je vystavena permanentnímu psychickému teroru. „Jedná se hlavně o soustavné ponižování, které občas vyvrcholilo ve fyzické napadení,” vybavuje si Jana. „Je jí dáváno najevo, že je podřadná – jako žena, jako člověk. Nesmí nikam chodit, musí vařit, prostě dělat muži služku,” vykresluje. „Mlácení. Jen tak spadne ze schodů. Přijedu domů a má modřiny. Údajně někde spadla.” Tyto zážitky na ni měly traumatický dopad. S jejich následky se potýká dodnes - jak ve vztahu k rodičům, tak v partnerském soužití. Právě dětem, které jsou doma svědky domácího násilí, pomáhá už tři roky pražské Centrum LOCIKA.

Podle průzkumu agentury STEM z roku 2015 se s domácím násilím v Česku setkala každá šestá žena a každý dvaadvacátý muž. Sonda také odhalila, že Češi nemají jasno v tom, co může být za domácí násilí považováno. Může tomu tak být i proto, že bylo téma dlouho dobu tabu a řada obětí cítí stále výraznou míru studu. Také Jana je toho názoru, že se o tomto druhu násilí a jeho dopadech dostatečně nemluví. „Jde o oblast intimního rodinného života, kam málokdo zvenčí zasahuje. A někdo zevnitř se také asi málokdy sám ozve. Už jen kvůli tomu, že to je praní špinavého prádla. Je to hodně tabuizované téma.” Domnívá se, že lidé v okolí si mohou takového jednání všimnout, ale z různých důvodů jen málokdy zasáhnou. V případě vlastní rodiny je přesvědčená, že o situaci věděli sousedé, případně členové širší rodiny. „Je ale otázka, nakolik to chtějí vidět. A pokud si přiznají, že se něco takového děje, tak zda do toho chtějí zasáhnout. Většinou si zřejmě myslí, že se to přece musí vyřešit v rámci té rodiny,” popisuje.

Vystoupit

Pro samotnou oběť domácího násilí bývá ale téměř nereálné z dané situace bez vnější pomoci vystoupit. „Maminka si to uvědomuje, ale nedokáže s tím nic udělat. Děje se to velmi dlouho, je to její každodenní realita,” říká Jana. Matka pak kvůli izolaci nechodí léta do práce, veškerý čas tráví doma. Sama Jana se několikrát pokoušela situaci řešit. Nedopadlo to dobře. „Občas dala najevo, že by chtěla, abych jí pomohla. Když k tomu pak ale opravdu došlo, tak to nikdy nedotáhla do konce,” vypráví. Podle Jany není snadné z této reality vystoupit, tím spíš, pokud člověk nemá další sociální vazby a nedokáže si představit, jak jinak by měl žít. „Proto vždy nakonec stála za tím otcem a zůstala.” Jana se situaci snažila probrat také s otcem. „Stejně jako ona v tom žije řadu let a má podle mě úplně stejný problém z toho vystoupit, jako ona,” myslí si. K tomu se podle ní u otce přidává pocit nadřazenosti coby muže. „To, že by mu měla matka posluhovat, bere jako normu.” To, že je přítomné fyzické násilí špatné, si podle jejích slov ale uvědomovat musí.

locika 1

Jana

Oběť není jediná, na kterou domácí násilí dopadá a má zničující dlouhodobé následky. Děti, které takovému jednání často v případě rodičů přihlížejí, si pak mnohdy nesou trauma celý život. Podle Jany je dítě v takové rodině rukojmím. Je u toho, ale nemůže nic dělat. Ona sama si dnes většinu věcí z dětství nepamatuje. „Vybavuju si ale emoce spíš než konkrétní události. Je to neuvěřitelný strach, bezmoc. Utíkám mezi ně a snažím se je dostat od sebe. Snažím se tu matku zachránit,” načrtává. Doplňuje, že k tomu všemu měla jako dítě pocit, že se musí mezi rodiči rozhodovat. Koho má mít ráda? Může mít ráda otce, když se takhle chová? Jana si dodnes pamatuje zejména situace, kdy stojí mezi rodiči a brečí. „Jediné, co fungovalo, totiž bylo, když jsem se po tom, co jsem slyšela křik, odhodlala vyjít z pokojíčku a tu matku šla chránit,” vzpomíná.

Maják LOCIKA

Dětem, které jsou doma svědky domácího násilí, se snaží už tři roky pomáhat pražské Centrum LOCIKA. To je tuzemským prvním specializovaným centrem pro děti, které doma násilí zažívají. „Primárně vzniklo pro děti, které jsou svědky domácího násilí mezi rodiči, čím dál častěji se ale setkáváme také s případy, kdy je násilí zaměřené přímo na děti,” vysvětluje Petra Wünschová, ředitelka a zakladatelka centra. Podotýká, že se s kolegy setkávají se situacemi, kdy rodiče své děti neúměrně fyzicky trestají. „Nedělají to ale z toho důvodu, že by je chtěli nějak poškodit. Neznají ale jiné způsoby, jak děti motivovat ke studiu, přivést je k nějakému řádu. Dělají to pak způsoby, které dětem v konečné fázi ubližují.”

locika 5

Zařízení se snaží skrz své aktivity ukázat, že násilí je v blízkých mezilidských vztazích časté a jak tyto vztahy, ať už s dětmi či partnerské, značně poškozuje. Snaží se proto představit způsoby, jak takové situace řešit i vysvětlit, že násilí řešením není. „Dnes už víme, že násilí nebo hádky mezi rodiči, kterým jsou děti přítomny, potomky poškozují podobně, jako když je násilí zaměřené přímo na ně,” vysvětluje Wünschová.

locika 3

Petra Wünschová

S mámou i tátou

Centrum LOCIKA je inovativní v tom, že v zájmu dítěte pracuje s oběma rodiči. Na situaci v rodině se dívá jeho očima. Zastává názor, že aby bylo dítěti dobře, je nutné, aby mělo dobrý vztah s mámou i tátou.

Nejedná se však o partnerskou poradnu. Centrum se primárně nesnaží o to, aby si rodiče vyřešili partnerské neshody a zůstali spolu, ale aby dítě mělo s oběma z nich dobrý vztah a násilí z něj zmizelo. „Naše terapie jsou zaměřené výhradně na děti. S matkou i otcem pracujeme v roli rodičů. Radíme jim a poskytujeme podporu, aby svou roli dobře zvládali,” vysvětluje Wüschová. Terapii, často zaměřenou na trauma, pak ale dělá Centrum výhradně s potomky – jak individuálně, tak skupinově. Při ní využívá například arteterapii nebo videotréninku.

locika 6

Petra Wünschová přiznává, že práce s rodinou je běh na dlouhou trať. Dodává však, že podle jejich zkušeností hned po intervenci přestává fyzické násilí vůči dětem. „Docházela k nám například rodina, kde byl tatínek velmi úspěšný manažer, děti byly na dobrém gymnáziu a byly asi nejnadanějšími dětmi, co jsme tu kdy měli. Přesto byly hrubě fyzicky trestané kvůli výkonům. Myslím, že se nám tu ale podařilo najít jiné způsoby, jak zajistit, aby byly děti nadále úspěšné ve škole a nezažívaly doma takový tlak,” přidává konkrétní příklad z praxe. A zároveň vyjadřuje radost nad výsledky práce svého týmu v tom, že se mu čím dál více daří řešit situaci také přímo s otci. „Protože abychom mohli tu situaci nějak vyřešit, tak je k tomu velmi potřebujeme,” říká. „Pokud máme děti naučit zacházet dobře s agresí, myslím, že to jsou hlavně tátové, kteří jim s tím mohou pomoci. Velmi si těch tátů, kteří najdou odvahu a přijdou do Centra LOCIKA s touhou po změně situace, vážíme.”

Zásah zvenčí

Jana s odstupem kvituje, že kdyby tehdy jí i rodině pomohl nějaký zásah zvenčí, ideálně odborný, nebyly by možná dopady tak velké. Včetně těch na její další život. S následky se totiž potýká dodnes. „Ovlivnilo mě to v partnerských vztazích. Věci, které by ostatní možná neřešili, si často vykládám jako útok proti mně. S partnerem se často snažím spíš soupeřit než spolužít. Je to i jakási nevyrovnanost.”

locika 7

Partnerské vztahy ale nejsou jedinou rovinou, kterou její zkušenosti z dětství ovlivnily. „Největší dopad to má samozřejmě na můj vztah s rodiči. A paradoxně je mnohem horší s maminkou, která byla obětí toho všeho. Mám problém se identifikovat s její rolí oběti, protože pro mě je ta role dost nečitelná. Protože si nenechá pomoct a nakonec to zasahuje do života i mně. Mám o ni permanentní strach, zdají se mi sny, že se jí snažím pomoct, ale už je pozdě.”

Pod povrchem

Ředitelka Petra Wünschová z LOCIKY se s Janou shoduje na tom, že téma stále zůstává pod povrchem, přestože připouští, že za poslední léta došlo k velkému posunu. „Dnes je potřeba dále komunikovat zejména to, že násilí se týká každého z nás. Netýká se to jen pár psychopatů na okraji společnosti. Násilí v blízkých vztazích jsou totiž zvyklí používat v různé míře téměř všichni. A je čas to změnit,” zdůrazňuje. Podle ní změna možná je, protože takové jednání je ve značné míře naučené. Příkladem pak podle ní mohou být právě fyzické tresty, které u nás ve svém dětství zažila řada dnešních rodičů a nezřídka je nyní při výchově praktikují i na svých dětech. „My ale z různých výzkumů víme, že tohle správné chování není. Už i proto, že není efektivní. Dítě si při něm neosvojuje nějaké hodnoty, ale určité věci nedělá proto, že má strach. Což nakonec poškozuje jeho vztah k rodičům,” dodává. Podle ní se její organizaci v 90 % případů fyzického násilí daří intervenovat s pozitivními výsledky.

locika 4

Podle Petry Wünschové nebývá pro okolí snadné situaci rodiny vypozorovat, protože se za ni všichni členové rodiny povětšinou stydí. Dá se to vypozorovat spíše náznaky. „Děti, které doma zažívají násilí, mívají různé potíže ve vztazích s vrstevníky. Neradi mluví o domově, nezvou si domů návštěvy,” vysvětluje.

Posttraumatický růst

Ne na všechny děti, které takovou zkušeností projdou, má celoživotní traumatický dopad. Klíčová je podpora z okolí. Když se totiž Centrum LOCIKA otevíralo, spojilo se s Výzkumným centrem práce a sociálních věcí, aby společně realizovali výzkum, ve kterém se samotných dětí, které prošly odbornou pomocí, ptali, co jim nejvíce pomohlo. Výsledky ukázaly, že pokud byla pro děti dobře dostupná pomoc, nebo měly samy velkou vnitřní odolnost, tak jim těžké události, které prožily doma, v budoucnu pomohly. „Říká se tomu posttraumatický růst. Jestliže dobře zvládneme stresové situace, může nás to v životě posunout dál, může nám to pomoci být v životě úspěšnější. Naučíme se problémy a těžkosti překonávat způsobem, který je pak pro nás prospěšný i dál,” vysvětluje ředitelka Centra. „Mohou tak být děti, které prožily velmi těžké dětství, ale v dospělém životě jsou pak velmi úspěšné. Bývá tomu tak tehdy, když měly někoho, kdo jim to pomohl zvládnout,” dodává.

locika 2

Jana se snaží se zážitky vyrovnat dodnes. Už delší dobu dochází k psychologovi, kde má možnost tato traumata probírat nahlas. Žije také s neustálým pocitem viny, že se jí nepodařilo matku zachránit a z kolotoče domácího násilí vytrhnout. Hodně důležité ale podle ní je, aby si děti, které se ocitly v podobných situacích, uvědomily, že za to nemůžou. „I mně trvalo nějakou dobu, než jsem si to v rámci terapie srovnala v hlavě a uvědomila si to,” uzavírá.

Jana v příběhu vystupuje pod smyšleným jménem a bez uvedení přesného věku, aby byla na její přání zachována její anonymita.