Loďka je nacpaná k prasknutí. Člověk (to slovo by bylo fajn si zapamatovat, se vším, co jsme zvyklí k němu vázat), který se mačká uprostřed, vidí po dobu celé té nekonečné, několikaset kilometrové plavby na tomhle směšném plavidle jenom svoje nejbližší; ať už nejbližší ve smyslu rodiny, přátel nebo ve smyslu nejblíž přitisknutých lidí, kteří ním s vinou stejně napřažené ruky osudu zrovna sdílí tohle dobrodružství.
V kavárně u notebooku, když klikáme na jeden z desítek odkazů s myriádami černých tváří, nám to plavidlo může přijít neadekvátní i adekvátní. Pokud si ve svém nabitém programu stihneme uvědomit, že se na té bárce hečmá devět stovek lidí, a že devět stovek lidí znamená devět stovek originálních příběhů s originálními začátky a stejně originálními konci, musí nám to plavidlo přijít zatraceně neadekvátní.
Pokud se ale všechny ty odkazy ztratí v informačním (nebo ideologickém?) šumu, může se nám stát ta strašná lidská tragédie, že na tohle všechno úplně zapomeneme. A začneme, aniž se nám o píď zvýší puls, spekulovat nad tím, jak se s „tím“ jakože „vypořádat“. Nikomu koneckonců není zrovna pochuti, když musí (nedej bože u jídla) sledovat ty strhané a tak podivně cizí rysy otupělé slanou vodou, ty vyprahlé tváře neznámých dobrodruhů plavících se bůhvíkde a z bůhvíjakého důvodu odněkud z hloubek našeho nevědomí, s popraskanými rty a s tak nesnesitelně vystrašenými výrazy. Čeho se bojí? Máme se snad bát taky?
Jsme tu my, a jsou tu oni. Ona „evropská identita“, kterou máme tak často problém přijmout, jakoby najednou ožila i v srdcích těch, kteří na svých profilech evropskou vlajku většinou pálí a škrtají. Od rána do večera si stěžujeme, a většina z nás na to má nakonec i právo. Spousta věcí tady stojí za starou belu. A přesto je tu teď někdo, kdo nás tak moc chce, že ho nezastaví ani miliardy tun moře. Jak musí vypadat to proklínané „od rána do večera“ na druhé straně toho „kanálu globalizace“ kterým se středomořská stezka k Lampeduse stala?
A nemají to u nás jednoduché. Nejdřív jsou nezaměstnaní, „natahují ruce“ a „vysávají naše peníze“. Pak si jako zázrakem najdou práci, a najednou nám tu naši práci zničehonic „berou“. A kolikrát mají takovou drzost, že na sebe nechají naklást pro Evropana nesnesitelné pracovní nároky a ještě to dělají načerno. Nejsou nikdo, nejsou nikde, cokoli udělají, je špatně. Nemůžou vyhrát.
Snad jen pod okny ostravských, ústeckých, duchcovských a všech dalších ubytoven v těchto dnech toho „bání“ trochu ubylo, je tu cítit jakási stydlivá úleva. Stydlivá proto, že čeští Romové klikají na odkazy s loďkami stejně jako my, a cítí stejnou bublinu, která se rozšiřuje v hrudníku. A přesto v tom zvláštním smutku musejí i potichu jásat: jejich náckové si našli nového adresáta pro svou nenávist, novou vrbu pro svou frustraci z blbé, úmorné práce, nového viníka jejich horizontu bez štěstí. Tím fetišem je muslim, uprchlík, blízký Asiat i dálný Afričan, prostě cizák, který chce jejich plahočení ještě více zplahočit.
A najednou už to nejsou jenom náckové (bůhví, co to slovo vlastně znamená). Čím vzdálenější je takový strašák, čím míň ho potkáme v Lidlu nebo v Albertu, tím děsivější dozajista musí být. A jak děsní musí teprve být ti snědí klátinohové, co se sápou po písku, na němž se zrovna sluní italská rekreace.
A co teprve jejich děcka, která se k tomu sápání ani neprobojují.
Foto: Sara Prestianni / noborder network (Migranti přijíždějí na ostrov Lampedusa, 2007)