Potkali se před třemi lety. Honza pochází z romsko-české rodiny a téměř až do setkání s Lubošem randil s holkami. Luboš vyrostl v dětském domově a po jeho opuštění se protloukal, jak to šlo. Dnes našel novou rodinu právě v Honzovi a jeho rodičích, kteří ho mezi sebe přijali. Přestože to nebylo úplně snadné. Honzův otec, který pracuje jako policista, se s nečekanou informací o sexuální orientaci syna dlouho nemohl smířit. Na Luboše pak apeloval, aby syna pro jeho dobro opustil. „Bylo to psycho, ale zvládli jsme to. Dnes už i přijde na čaj, povídáme si,” přidává Luboš. Přestože jsou Honza s Lubošem šťastní, jak říkají, setkávají se s různými obtížemi. Tou nejbolestivější vzpomínkou je pak napadení, které před časem na cestě domů z diskotéky zažili. „Dost mě to poznamenalo. Dodnes se pořád rozhlížím, kde se co šustne,” přiznává Luboš. Věří ale, že se jim postupně daří se se vším vyrovnat a nacházejí vnitřní klid. Dnes spolu žijí ve vyloučené lokalitě v Jirkově, se sousedy vycházejí dobře a okolí je prý přijalo. „Pro mě bylo nejtěžší to o sobě říct těm rodičům. Bál jsem se, že to nevezmou, ale pak mi došlo, že pokud to jsou dobří rodiče, tak mě budou mít rádi dál,” uzavírá.
Honza
Čtyřiadvacetiletý Honza pochází z Chomutova z romsko-české rodiny. On sám je jedináček, vystudoval obchodní akademii. Kvůli svému původu se sám s problémy nesetkával. Připisuje to tomu, že je světlý. Potíže na veřejnosti se začaly objevovat až při soužití s Lubošem. Svou homosexualitu si uvědomil relativně nedávno. „Do devatenácti jsem měl normálně holky. Vůbec mi to nepřišlo. Ale pak jsem si najednou uvědomil, že by to šlo i s klukem. Přes kamarádku jsem zjistil, že existuje Grindr, nainstaloval jsem si ho a tam jsem poznal jeho,” vzpomíná a usmívá se na Luboše.
Tak snadné to však nebylo u něj doma. Jeho otec, který pracuje přes dvacet let jako policista, měl s nečekaným přijetím odlišné sexuální orientace syna problém. Matka tehdy žila kvůli práci v Brně, a tak v době coming outu bydlel jen s tátou. „Věděl jsem, že to nevezme dobře, přál si vnoučata,” líčí. Chvíli se svůj vztah s Lubošem snažil tajit za pomoci kamarádky, se kterou se domluvili, že bude vystupovat jako jeho přítelkyně a alibi zároveň. „Pak mě ty lži ale dohnaly a už mě nebavilo kecat, a tak jsem to tátovi řekl,” vypráví. „Přišel jsem za ním, že mu chci něco říct. On se nejdřív bál, abych mu neřekl, že je přítelkyně těhotná. Tak jsem ho uklidnil, že ne, ale že jsem si našel chlapa.” Otec pak drahnou chvíli nemluvil, jen na syna zíral. „Po docela dlouhé době mi pak řekl, že mě má i tak rád.” Honza však přiznává, že mu trvalo velmi dlouho se s tím vyrovnat a dodnes se s tím podle něj potýká. Obával se zejména, co na to řekne jeho okolí. „Ale snaží se.”
Honza s maminkou (Foto: Milan Junek)
Zpočátku se otec snažil vztahu zabránit. „Nepřál si to,” říká Luboš. „Volal mu, aby mě nechal, pokud mě má opravdu rád,” vzpomíná Honza. „Bylo to psycho, ale zvládli jsme to. Dnes už i přijde na čaj, povídáme si,” přidává Luboš.
Luboš
Lubošovi rodiče jsou původem ze Slovenska. Jejich příběh na počátku připomínal ten Romea a Julie, kdy otec byl z velmi chudé rodiny, matka naopak z bohaté. Zamilovali se do sebe, utekli spolu do Čech a měli třináct dětí. Luboš je jedním z nich, narodil se už v Chomutově. Táta se podle jeho slov poflakoval, veškerá péče o rodinu, včetně obživy, tak zůstala na matce. Když pak byly Lubošovi tři měsíce, byl z rodiny odebrán a umístěn do kojeneckého ústavu. Dvacet let pak prožil v dětském domově v Jablonném v Podještědí. „Abych řekl pravdu, vůbec toho nelituju. Zažil jsem tam celkem dobré dětství,” připouští.
V Děčíně se vyučil kuchařem a číšníkem. Právě při učení a životu na internátu se poprvé dostal do jiného světa, kde si poprvé začal uvědomovat, že se od toho v dětském domově liší. „Když jsem vylezl, nebyl jsem vůbec připraven do života. V dětském domově nám jen opakovali, že nesmíme fetovat, nemáme si dělat kupu dětí, aby nedopadly jako my. Ale aby nám řekli něco o povinnostech, to ne. Neuměl jsem ani vypsat složenku.” Otec mezitím zemřel a on se tak po opuštění ústavní péče setkal jen s matkou. Ta však brzy nato onemocněla rakovinou plic. „Byl jsem s ní až do konce,” říká Luboš. Svým rodičům se tedy vyoutovat nestihl. Nejprve i on, podobně jako Honza, měl vztahy s dívkami. „Časem jsem ale zjistil, že mě víc přitahují kluci.”
Úmrtím své matky ztratil jediný záchytný bod, který po odchodu z ústavu měl, a začal se protloukat, jak to šlo. Původně snil o tom, že bude pokračovat ve studiu v oboru gastronomie, to však se změnou situace padlo. V té doby si také nadělal dluhy, s nimiž se potýká dodnes. A jak říká, je v podstatě sám. Se sourozenci se čas od času vídá, ale nic zvláštního k nim necítí. Nevyrůstali spolu. „Mně to nic moc neříká. Když vyrůstáš v dětském domově, koukáš z okna a vidíš, jak ostatním dětem jezdí rodiče nebo sourozenci na návštěvu a za mnou skoro nikdy - jen občas máma na Vánoce - tak se pak ptáš, na co tu rodinu vlastně máš.”
S předsudky a svým romským původem se Luboš začal potýkat až po dvacítce, kdy opustil ústavní péči a vrátil se do rodného Chomutova. „Snažil jsem se najít práci a i přesto, že na výloze restaurací visela cedule, že hledají kuchaře, jakmile mě viděli, řekli, že mají plno,” vybavuje si. „Vůbec jsem to nechápal, protože jsem se s tím do té doby nikdy nesetkal.” Podobné zkušenosti pak čas od času má na tamních diskotékách, kam ho ostraha nechce pustit. „Člověk má pak hlavu sklopenou a jde domů, no. Je to divné. Člověk je z toho smutný, co ti k tomu mám říct?” ptá se. A stává se to i dnes. Občas ale dochází k bizarním situacím, kdy spolu chtějí jít do některého z klubů společně s Honzou, zatímco toho dovnitř pustí, Luboše ne.
Spolu
Spolu jsou Honza s Lubošem tři roky. „Napsali jsme si na Grindru a zašli se projít a na čaj, pak jsme spolu chodili na diskotéku a až pak jsme se dali dohromady,” popisuje Luboš. Po půl roce se k sobě sestěhovali a bydlí od té doby v Jirkově, jak sami říkají - v ghettu. Přestože homosexualita u Romů bývá dodnes často problematickým tématem, nesetkává se pár z jejich strany s žádnými nepříjemnostmi. Se sousedy se znají, zdraví se, povídají si na ulici a vzájemně se respektují.
Násilnému útoku pro svou sexuální orientaci čelili v Jirkově jen jednou, ze strany rusky mluvících cizinců. Stalo se tomu zrovna v době, kdy spolu začali žít a vraceli se pěšky domů z hospody a drželi se za ruce. „Já se za to nestydím, tak se občas za ruce držíme,” říká Honza. Podle něj je zastavila skupinka asi sedmi mužů. Povalili Luboše na zem a kopali do něj, včetně obličeje. „Bránil jsem Honzu, lehl jsem si na něj,” vzpomíná Luboš. Utržil tak četná zranění, o kterých svědčí také lékařská zpráva. Honza dodává, že čin nahlásili na policii, která se jím zabývala. Pár ale později obvinění ze strachu stáhl, muže totiž dále potkával a setkání to nebyla příjemná. „Dost mě to poznamenalo. Dodnes se pořád rozhlížím, kde se co šustne,” přiznává Luboš.
Najít se
Luboš dnes pracuje u úklidové firmy a o víkendech působí jako kuchař v restauraci, kde pracuje jeho tchyně, Honzova matka. S tou si Luboš rozumí od samého začátku. Honza se zase od dokončení střední školy živí v kancelářských profesích.
Luboš s Honzovou maminkou
Luboš se začal rekreačně angažovat v boji za práva romské LGBT komunity i proto, že on sám má vhled do života na maloměstě, ve vyloučené lokalitě. A rád by to spolu s ostatními změnil. Už několik let se proto účastní aktivit romské LGBT organizace Ara Art. Před několika lety tak přijel na vůbec první setkání rom-ských gayů, leseb a trans lidí do Prahy. „Zajímalo mě, jak to v tomto ohledu v Praze vypadá. A se zájmem jsem sledoval Davida Tišera nebo Pavla Berkyho. Uchvátilo mě, že o tom dokáží tak dobře mluvit a jsou se sebou úplně srovnaní,” vzpomíná. „Já jsem byl tehdy takový odtažitý a uzavřený, ale povedlo se jim mě otevřít a posunout dál,” dodává.
Luboš a Honza s aktivisty z Ara Art na Prague Pride
Také Honza našel vnitřní klid. „Pro mě bylo nejtěžší to o sobě říct těm rodičům. Bál jsem se, že to nevez-mou, ale pak mi došlo, že pokud to jsou dobří rodiče, tak mě budou mít rádi dál,” uzavírá.
Foto: Lukáš Houdek a archiv Luboše a Honzy