Profesorka Lucie Bankovská Motlová je oblíbenou pedagožkou 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. K psychiatrii ji přivedl zájem o lidské příběhy. „Ráda jsem poslouchala příběhy lidí, kteří se léčili na psychiatrii, a už během studia medicíny jsem docházela do psychiatrického kroužku.“ Její specializací je destigmatizace lidí s duševním onemocněním. Jak stigmatizace vypadá a co je její příčinou? „Pokud na vás lidé budou koukat skrz prsty, což se duševně nemocným lidem pravidelně stává, nebude vám mezi nimi dobře. Pocítíte úzkost, stud a přijdete o sebevědomí, před světem se uzavřete,” vysvětluje profesorka Bankovská Motlová. „Jednou z příčin stigmatizujícího jednání vůči lidem s duševním onemocněním je nedostatek kvalitních informací o duševních nemocech,“ pokračuje. To se snaží změnit nejen u veřejnosti, ale hlavně u studentů medicíny. Ti mají jako budoucí lékaři velký vliv na kvalitu života lidí s duševním onemocněním: „…situaci komplikuje fakt, že zdravotníci sdílejí řadu předsudků vůči duševně nemocným s obecnou veřejností a jejich reakce směrem k pacientům s duševním onemocněním jsou někdy nejen neprofesionální, ale vysloveně nevhodné a necitlivé.“
Delší dobu se podílíte na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním, co to je a co mají podle vás být její priority?
Stigma působí jako společenský stresor. Pokud na vás lidé budou koukat skrz prsty, což se duševně nemocným lidem pravidelně stává, nebude vám mezi nimi dobře. Pocítíte úzkost, stud a přijdete o sebevědomí a před světem se uzavřete. Cílem destigmatizačních intervencí je odstranit tento společenský stresor, a to je třeba dělat na mnoha úrovních. Jednou z příčin stigmatizujícího jednání je nedostatek kvalitních informací, v tomto případě o duševních nemocech. Zůstanu-li u své učitelské profese, výuka by měla mediky vést k tomu, aby vnímali duševně nemocné jako lidi s životním příběhem, nikoli jako diagnostické jednotky. Studenti se někdy pacientů bojí nebo se ostýchají, což je důsledek toho, že postrádají znalosti, ale především nemají adekvátní komunikační dovednosti, jelikož na ně se při výuce nedostává dost času. Takže z mého hlediska je prioritou destigmatizace a výchova kvalifikovaných zdravotníků, kteří si budou věřit nejen na poli diagnostiky, ale i komunikace. Pak se jim bude s duševně nemocnými lépe vycházet.
V životě lidí s duševními nemocemi hrají lékaři a zdravotníci velkou roli. V čem je důležité je vzdělávat, pokud jde o duševní zdraví?
Hlavně v té komunikaci. Absolvent lékařské fakulty má představu o diagnostice, příznacích a biologické terapii, tedy o lécích či operačních postupech. Pokud jde o komunikaci, umí se vyptávat, odebírat anamnézu, ale neumí pacientovi sdělit nepříznivou zprávu, čímž jej může i traumatizovat. Bohužel v rozvrhu je pro výuku sdělování špatných zpráv velmi málo hodin, ačkoli jde o základní dovednost absolventa medicíny. A na výuku správné komunikace s duševně nemocným prakticky nezbývá čas žádný. Skoro se zdá, že tvůrci kurikul zapomínají na to, že komunikace je nástroj lékaře, s nímž se musí naučit správně zacházet, má-li být využit k prospěchu pacienta. Ve vztahu k duševně nemocným pak situaci komplikuje fakt, že zdravotníci sdílejí řadu předsudků vůči duševně nemocným s obecnou veřejností a jejich reakce směrem k pacientům s duševním onemocněním jsou někdy nejen neprofesionální, ale vysloveně nevhodné a necitlivé.
Na lékařské fakultě jste velmi oblíbenou vyučující. Co je vaším návodem, jak psychiatrická a medicínská témata předat mladým lidem?
Především vás musí učení bavit. V začátku své psychiatrické kariéry jsem učila zdravotní sestry, potom pacienty a jejich blízké, mediky, praktické lékaře, nyní vzdělávám pracovníky v oblasti duševního zdraví a „chystám se“ na úředníky státní správy. Nejvíc jsem se naučila od uživatelů psychiatrické péče během psychoedukačních programů pro nemocné se schizofrenií a bipolární poruchou, jejich dotazy a reakce během skupinových setkání vždy neomylně odhalily slabá místa výkladu. Další podmínkou nutnou je vzdělávat se v didaktických dovednostech, nestačí být dobrým lékařem. Používám interaktivní metodu týmového učení, při níž jsou všichni účastníci výuky aktivně zapojeni, studenti hrají role či při výuce komunikace čtou scénáře, pracuji s videoukázkami. Psychiatrie a lékařská psychologie jsou fascinující disciplíny, takže snad ani není možné, aby to někoho nebavilo nebo alespoň nezaujalo, když témata kvalitně výukově zpracujete.
Věnujete se také schizofrenii. Jaké jsou největší výzvy, kterým dnes čelí lidé s tímto onemocněním?
Lidé se schizofrenií to rozhodně nemají lehké. Stigma spjaté s diagnózou schizofrenie je značné, i proto mají nemocní ztížený přístup na trh práce, i když mnozí by pracovali rádi a dobře. Ačkoli existují léky, které mohou nemocným výrazně pomoci, někdy je těžké pacienty přesvědčit, aby je užívali. Jedním z důvodů je absence náhledu na onemocnění, tedy situace, kdy se dotyčný domnívá, že je zdravý a léčbu tudíž nepotřebuje. I proto je nesmírně důležité věnovat pacientům hodně času, vysvětlovat jim, v čem jejich nemoc spočívá, k čemu jsou dobré léky a co mohou sami udělat, aby se cítili co nejlépe. Jednou z intervencí, která může pomoci, je rodinná psychoedukace.
O co v ní jde?
Psychoedukace je intervence, při níž pacienti i jejich blízcí dostanou veškeré potřebné informace o nemoci, její léčbě a rehabilitaci. Ale nejen to. Získají emoční podporu, naučí se zvládat obtížné situace a poté se lépe adaptují na život s diagnózou. Jde o intervenci založenou na důkazech, prokázalo se, že pokud ji nemocným nabídnete, dochází k výraznému snížení frekvence relapsů, tedy zhoršení onemocnění. Lektor psychoedukace by měl být dobrý pedagog, psychoterapeut a kouč. Rodinná psychoedukace se používá u řady duševních poruch, avšak v současné době je v České republice rozšířená především pro nemocné se schizofrenií. Díky projektu destigmatizace se připravují programy pro nemocné s bipolární poruchou a depresí.
Proč je potřeba se věnovat prevenci relapsu?
Bavíme-li se o prevenci relapsu schizofrenie, pak platí, že s každým dalším relapsem se zhoršuje prognóza onemocnění. Důvodem jsou nejen neurobiologické změny, k nimž může dojít v mozku, ale především sociální dopady relapsu: ztráta přátel, zaměstnání, narušení mezilidských vazeb.
Jaké je to být ženou ve vysoké akademické funkci, v medicíně a ve vědě? Stále se totiž jedná o mužské domény.
Naopak, medicína je doménou žen, mezi mediky na 3. lékařské fakultě je přibližně 70 % žen, podívejte se na personální složení v nemocnicích – převažují ženy – zdravotní sestry i lékařky. Terénní péči o pacienty tedy zajišťují převážně ženy. Máte však pravdu v tom, že ve vedeních nemocnic, klinik či lékařských fakult jsou převážně muži, děkanku lékařské fakulty v České republice nemáme. Věda je úžasná disciplína, ovšem představa, že lze na vysoké úrovni zvládnout dohromady pedagogickou činnost, klinickou práci a vědu, je lichá. Na poli medicíny tento trojboj dobře nefunguje.
Dva roky jste působila na univerzitě v USA. Jaká to byla zkušenost, jaká je americká psychiatrie?
Na UC Berkeley jsem měla možnost naučit se principům péče o duševně nemocné zorným úhlem veřejného zdraví, šlo tedy o vzdělávání v teoretické oblasti. Americká psychiatrie v mnohém připomíná tu naši, rozdíly jsou v délce hospitalizací, v USA jsou kratší. Postgraduální výcvik psychiatrů je organizovanější a řekla bych, že intenzivnější než u nás.
Co vás vedlo k výběru psychiatričky jako svého povolání?
Rodinná tradice a zájem o lidské příběhy. Coby nemluvně jsem byla zaparkovaná v kočárku na psychiatrii v Nové Pace, kde máma pracovala, později jsem za ní chodila do dětské psychiatrické léčebny v Dolních Počernicích. Táta se specializoval na léčbu závislostí, brával mě do KLUSu, Klubu lidí usilujících o střízlivost. Ráda jsem poslouchala příběhy lidí, kteří se léčili na psychiatrii, a už během studia medicíny jsem docházela do psychiatrického kroužku, kde moji volbu zpečetil pan profesor Zvolský, úžasná osobnost naší psychiatrie a skvělý učitel.
Pamatujete si na nějaké příběhy, které vás zasáhly?
Vzpomínám na matku mladého pacienta se schizofrenií, která si během psychoedukačního programu ve skupině pro rodiče posteskla, že její syn peče buchty. To postesknutí samozřejmě překvapilo ostatní účastníky stejně jako teď vás. Dodala, že je peče v nevhodnou dobu, že je nestihnou sníst; jak by to bylo lepší, kdyby je pekl, když má přijít návštěva. Ostatní rodiče jí pomohli alespoň trochu změnit názor a navedli ji, ať syna, který v té době kvůli schizofrenii musel přerušit náročné vysokoškolské studium, a od nějž měla nerealistická očekávání, za „špatně“ načasované buchty pochválí.
Proč ke stigmatizaci lidí s duševním onemocněním vůbec dochází?
Stigma je proces označování, který souvisí se společenským vylučováním a odmítáním stigmatizovaného, ale i s vlastními pocity studu, které u stigmatizovaného pramení z nepříznivého sociálního úsudku o vlastní osobě. Konkrétně duševní onemocnění se mohou projevovat nápadným chováním. Pokud si budete jist, že vám mimozemšťani odebírají myšlenky z hlavy, nasadíte si i v létě tři čepice jako izolační vrstvu, abyste odebírání myšlenek zabránil. Vašemu okolí bude takové chování i vzhled patrně připadat nenormální. Stanete se „deviantním“, na rozdíl od nás „normálních“ neinformovanost pak povede k tomu, že namísto aby si lidé ve vašem okolí uvědomili, že jste ztratil kontakt s realitou v důsledku psychotického onemocnění, pomůže vám antipsychotická léčba, a proto vás doprovodí na psychiatrii, většinou jim naskočí stereotyp o nebezpečných šílencích a spíše se vám vyhnou.
Co by podle vás přispělo ke zlepšení života lidí s duševní nemocí ve společnosti? K jejich lepšímu přijetí okolím?
Základním problémem je nevědomost. Lidé nemají o duševních onemocněních dostatečně hluboké, široké a aktuální informace, tudíž je třeba takové informace veřejnosti poskytovat. Dále by pomohlo vymýcení předsudků, mýtů a zkreslených představ, které jsou podhoubím diskriminace. Například lidé s diagnózou duševní nemoci velmi stojí o práci, avšak nacházejí ji obtížně, přestože řada z nich pracovat může.
Foto: Archiv Lucie Bankovské Motlové