Mají-li klauni dobře dělat svou profesi, musí ji brát vážně. A pokud chtějí i léčit, musejí rozumět zákonitostem rozesmívání nemocných i jejich blízkých, předávat pravdy a uvádět do života velmi rozmanité klaunské postavy. Absolvent katedry dokumentární tvorby na FAMU Lukáš Houdek je učitelem klaunů a jeho prací je dohlížet na tým 86 klaunů v organizaci Zdravotní klaun, kteří vykonávají tuto specifickou hereckou profesi. V současné době navštěvují pravidelně 62 nemocnic a 8 domovů pro seniory po celé České republice. „Nejhezčí okamžiky jsou pořád stejné – když se vám podaří upřímně rozesmát děcko, rodiče, stařenku, sestřičku,“ říká. Při své profesi se klauni setkávají jak se smíchem a radostí, tak se smutnými konci příběhů těch, které rozesmívali. Jak se s nimi vyrovnávají? „Tím, že si o tom spolu povídáme. Když ale slyšíte klauny vyprávět příběh, který třeba i má smutný konec, většinou bude vyšperkovaný spoustou radosti, kterou klauni s tím kterým člověkem zažili,“ přiznává Lukáš Houdek. „Vůči smutku nejsme samozřejmě lidsky imunní, ale v klaunské postavě ano. A je to právě proto, abychom mohli dobře odvádět svou práci,“ dodává.
Myslíš, že smích léčí? Jsou pro to nějaké důkazy?
Taková otázka pro mě hned generuje mnoho dalších. Jaký smích máme na mysli? A co přesně si představíme pod slovem „léčí“? Některé druhy smíchu nesnáším – smích povýšený třeba nebo smích okázalý, nepříčetný vřískot, co slýchám u nás pod okny, když zavřou v hospodě. Pro mě je skutečný smích ryzí řehot dítěte, které se směje celým tělem, protože si nemůže pomoct. Starší děti a dospělí ho umí potlačovat a skrývat, ale když už je tlak moc velký, i u nich probublá na povrch jako při sopečné erupci, když se předtím ze sopouchu delší dobu kouřilo. Takový smích léčí už tím, že silně otřese všemi našimi obavami a nejistotou a na chvíli je postaví mimo hru. Něco jako imunitní ofsajd systém. Zaběhaný řád věcí je na okamžik zbaven opory a než se stihne znovu vybudovat, zažíváme pocit svobody a bezpečného volného pádu. Navíc je naděje, že ta naše nová budoucí architektura bude v sobě tuhle radostnou zkušenost nějak obsahovat. A ryze vědecky: ano, smích prokazatelně dělá tělu i mysli dobře a i my pracujeme v tuto chvíli na výzkumu v pražské motolské nemocnici, který to, jak doufáme, opět potvrdí.
Co dělá Zdravotní klaun?
Modelový zdravotní klaun si v průměru osmkrát, devětkrát týdně oblékne kostým, bílý plášť s logem naší organizace, nasadí si nos a vyráží na „vizitu“ za hospitalizovanými dětmi či na návštěvu za seniory v některém z více než šedesáti zařízení, která navštěvujeme. Tam dělá to, co každý klaun, totiž rozesmívá nás věrným vyobrazením našich vlastních slabých stránek, úpornou snahou vyřešit každý problém, až v něm nakonec zůstane bezvýchodně uvězněný, ale taky nezdolnou láskou k existenci a radostí z bytí, které to všechno jenom podtrhují – bez nich by klaun byl rezignovaný morous, zkrachovalec citu. Takhle je nadějí a materiálem, třeba paradoxním, k povznesení každého z nás. Tohle tedy dělají všichni, všech osmdesát šest kolegů, ale zároveň jsou každý jiný a jedinečný, což je další rys, bez kterého se klaun neobejde. Autenticita a uvěřitelnost. S tím, co jsem před chviličkou popisoval, si proto jinak poradí třeba takový Radim z Mostu, který je jinak především činohercem, Hanka z Vysočiny, překladatelka z holandštiny, která se ke klaunování vrátila po mateřské, nebo David z Břeclavi, který má v civilním životě na starost evangelický sbor. Každý je jiný, každý přináší klaunskému řemeslu něco jedinečného, každý je moudrý a obdivuhodný svým vlastním způsobem a svým vlastním způsobem také nesmírně vtipný. Tak ostatně klauni vnímají i své publikum, i když zrovna to naše má těch specifik ještě mnohem víc – jako jedinečné lidské bytosti.
Jaké jsou vlastnosti ideálního klauna? Jak se trénují?
Ideální klaun není ideální. Má vady a nedostatky jako každý z nás – ty jsou koneckonců na jiném místě vyváženy klady – je si jich vědom a dokáže je přetavit do komického účinku, což není tak snadné, jak to může znít. Klaun je schopný herec a empatický člověk. Zároveň je ale odolný vůči případnému paralyzujícímu soucitu. Má masku, která ho alespoň trochu chrání, a ví, že smutek mu brání v práci a účinné pomoci. Když je toho přeci jen moc, má k dispozici psychologickou supervizi. Dobrý klaun nepropadá iluzi, že už „to“ umí, protože praxe ho neustále pokouší bezpočtem nepředvídatelných situací, takže na sobě neustále dále pracuje v podobě nejrůznějších dílen a coachingů. Klaun nesoudí lidi podle vnějších rysů – ví a respektuje, že nás spojuje cosi, čemu říkejme třeba univerzální lidská situace. Dobrý klaun je spolehlivý jako každý profesionál. Posiluje vážnost a význam člověka právě tím, že zná jeho slabé stránky a přijatelnou formou na ně upozorňuje, aby se neproměnily v destruktivní sklon. Dobří klauni ovšem sedí i u nás v kanceláři a třeba si nikdy klaunský nos ani nevyzkoušeli. Bez nich, bez jejich nadšení a trpělivosti, by organizace nemohla fungovat.
Jak dlouho jsi Zdravotním klaunem ty? Pamatuješ si na nejhezčí i nejtěžší moment tvé práce?
U klaunů jsem už sedmnáctým rokem. Nejhezčí okamžiky jsou pořád stejné – když se vám podaří upřímně rozesmát děcko, rodiče, stařenku, sestřičku. Kdybych jeden z těch smíchů vybral za pomyslný vrchol, umenšil bych tím ty ostatní. Pro mě vůbec stát se klaunem bylo skutečně splněným snem a překvapilo mě, kolik lidí tu touhu sdílí. I to bylo vlastně svým způsobem nejhezčí. Ani s tím nejtěžším, jak zjišťuji, nedokážu být konkrétní. Když řeknu „každé utrpení“, bude to klišé, i když opravdu skoro až fyzicky soucítím se všemi těmi dětmi, které s velkýma očima a váhavým krokem vcházejí nemocničními dveřmi. Nejhorší pro mě ale možná bylo, když jsem u sebe vystopoval strašnou únavu, která mi v klaunské práci podkopávala nohy. Teď už to odeznívá a já se na otázku „Jak se máš?“ odnaučuji odpovídat „Unavenej, no…“, protože už to naštěstí není pravda.
Jakým způsobem pomáháte dětem a rodičům?
To by vám asi museli říct oni sami a nedivil bych se, kdyby ty odpovědi byly dost různorodé. Důležité je říct, že zdravotní klaun nikdy necílí jen na jednoho konkrétního diváka a netváří se přitom, jako by ostatní neexistovali a jako by od nich očekával to samé ve vztahu k sobě. Klaun je pro všechny a i v tom je jeho síla. Když jsou děti maličké a ustrašené a vám se podaří rozesmát maminku nebo tátu, děti se uvolní – je to i cesta k nim. Když naopak rozesmějete holčičku nebo kluka od maminky, která se trápí tou nejpříšernější starostí a obavou, našli jste pro změnu cestu k ní, k jejímu vlastnímu zdroji radosti a síly. A když se vám podaří vytrhnout z chmury nebo stresu přepracovanou sestřičku nebo doktorku, dost možná jste právě zachránili náladu na celém oddělení pro zbytek dne. Všichni jsme na sebe nějak navázaní a se sebou spojení a v nemocnicích je to cítit a vidět ještě o něco víc. Klauni do toho systému vstupují skrz nejnáchylnější místo a doufají, že někoho zdánlivě nepřístupného nakonec zasáhnou třeba i jen ozvěnou smíchu někoho druhého.
Zdravotní klaun má i speciální projekty pro seniory a lidi s mentálním postižením. O co jde?
Na začátku jsme se soustředili výhradně na dětská oddělení, ale postupně jsme začali navštěvovat i seniory a tenhle projekt se časem velmi rozrostl. Dnes jsou v něm zapojeny více než dvě třetiny kolegů a kromě například léčeben dlouhodobě nemocných navštěvujeme třeba také domovy pro klienty s Alzheimerovou chorobou. Přesto ale důraz zůstává na dětských klauniádách. Zájem geriatrických zařízení je větší, než dokážeme uspokojit, takže alespoň jednou za rok vyrážíme na turné, jehož smyslem je podívat se za klienty, na které bychom jinak nedosáhli. Jedním z dalších našich projektů je Kutálka – takové malé představení s hudbou, vizuálními a taktilními vjemy pro děti s kombinovaným postiženým. To je vlastně tak naše jediné opravdové nazkoušené představení, i když i tady zůstává dost prostoru pro improvizaci. Jinak jsou naše návštěvy jakousi „řízenou improvizací“, improvizací respektující mantinely uvěřitelnosti, klaunské postavy a klaunských vztahů.
Jak se ty sám i ostatní klauni vyrovnáváte se smutnými příběhy?
Tím, že si o tom spolu povídáme. Když ale slyšíte klauny vyprávět příběh, který třeba i má smutný konec, většinou bude vyšperkovaný spoustou radosti, kterou klauni s tím kterým člověkem zažili. A pak taky absolvujeme supervize. Vůči smutku nejsme samozřejmě lidsky imunní, ale v klaunské postavě ano. A je to právě proto, abychom mohli dobře odvádět svou práci.
Zdravotní klaun vydává i knihy, o čem jsou?
Zatím jsme vydali tři knihy. Jednu napsal náš zakladatel Gary Edwards a je o malém nemocném klukovi, kterého navštíví klaun. Doposud tedy nic překvapivého, ale pak následuje netušené dobrodružství v cirkusové manéži, kde se Honzík, jak se hlavní hrdina jmenuje, potkává s dalšími pozoruhodnými postavami. Další dvě knížky už byly společnou prací zdravotních klaunů. Jmenují se Malé zázraky a Malé zázraky II a jsou to autentické příběhy klaunů z jejich působení v nemocnicích. Mimo jiné se z nich člověk dozví právě to, jestli a proč jsou někteří z nich smutní a jak se s tím vyrovnávají, ale především jakým způsobem pracují a naplňují své radostné poslání. Pohled na klauna bez masky, nahlédnutí do klaunské kuchyně nebo jak tomu budeme říkat. Obě knihy se dají zdarma stáhnout na našich stránkách.
Směješ se ty osobně jen v práci nebo i doma?
Já se nejvíc nasměju doma. Mám tři děti v různých věkových hladinách a každé mě rozesmívá po svém. Bývám vlastně doma spíš divákem. Občas se snažím rozesmát svou ženu, ale čím déle jsme spolu, tím je to těžší – všechno už to zná. Ale když se skutečně upřímně zasměje, pookřeju. A pak se často smávám na našich klaunských dílnách, ale tam jsem ve zdvojené roli diváka a pedagoga, takže si někdy připadám, jako bych měl momentálně zanícený lícní nerv – půlka obličeje se směje a druhá vše pozoruje neúprosně analytickým okem. Ani jednomu už se ale při sledování klaunů nedokážu ubránit.
Foto: Zdravotní klaun