Dvaadvacetiletý Lukáš Kotlár jako jediný ze šesti dětí prožil život v dětském domově, kam se dostal, když mu byly čtyři roky. Rodiče starost o Lukáše nezvládli, přestože jeho pět dalších sourozenců si postupně z kojeneckého ústavu vzali zpět domů a dali jim možnost vyrůstat s rodinou. „Až do puberty jsem měl obavu se s rodinou vůbec seznámit. Přiznám se, že až ve dvanácti letech jsem si bez jakéhokoliv očekávání uvědomil, že bych rád svou biologickou rodinu poznal. Mí rodiče, ať už to bylo jakkoliv, zůstávali mými zákonnými zástupci, takže než jsem někam vycestoval, byli to oni, kdo moje kroky schvaloval. K mému překvapení jsem zjistil, že mám skvělé sourozence a skvělou rodinu, od které jsem se dozvěděl spoustu věcí,“ vypráví o prvních dojmech ze setkání student druhého ročníku politologie a mezinárodních vztahů na soukromé vysoké škole Cevro Institut v Praze. Několik let vede dětský časopis Zámeček, studuje na vysoké škole, moderuje a před třemi lety získal Mezinárodní cenu vévody z Edinburghu (DofE), kterou založil manžel britské královny princ Filip, vévoda z Edinburghu.
Dnes je se svou rodinou v kontaktu i díky Facebooku. O svých sourozencích tak díky moderním technologiím ví už prakticky všechno, rád se za nimi rozjede i do rodného Brna. „Mámě ani tátovi nic nevyčítám, srovnal jsem se s tím, že jsem vyrůstal bez nich,“ říká upřímně mladý student, který přiznává, že často se ho okolí ptá, zda by byl ve svém mladém věku stejně tak úspěšný, i kdyby vyrůstal s rodinou.
„Mnohdy se nad tím zamýšlím, jaké by to vlastně bylo, kdybych zůstal v rodině. A přiznám se, že to beru tak, jak to v mém životě přišlo, nakonec jsem vděčný, že jsem mohl být v dětském domově a poznat tolik lidí kolem sebe,“ zamýšlí se a zároveň si uvědomuje, že i díky tomu dostal finanční podporu, stipendium na studia na gymnáziu OPEN GATE i na vysoké škole od manželů Kellnerových. Během studia se přihlásil i do programu DofE. Každý, kdo je do programu zapojen, se musí dlouhodobě věnovat nejen oblasti rozvoje dovedností, dobrovolnictví, sportu, ale musí každou ze tří úrovní zakončit týmovou expedicí.
„Ve zlaté úrovni programu jsem se svým týmem vyrazil na expedici do rumunského Banátu. Po získání všech tří ocenění (bronzové, stříbrné a zlaté) jsem měl možnost reprezentovat Česko ve Velké Británii za přítomnosti členů britské královské rodiny,“ prozrazuje něco málo o programu mladý vysokoškolák, v čem program vlastně spočíval. V té době působil jako projektový koordinátor v Národní kanceláři Mezinárodní ceny vévody z Edinburghu v České republice, kde se věnoval především rozvoji tohoto prestižního vzdělávacího programu do dětských domovů. „Takže kdybych zůstal v rodině, tak dnes nemůžu dělat to, co dělám, nemůžu studovat, co studuji, a pracovat tam, kde jsem. Tím ale neříkám, že bych nemohl být úspěšný, protože samotný úspěch je i o ambicích, a ty v mém životě nikdy nechyběly,“ říká Kotlár, podle kterého není pravda, že dnešní mladí Romové nechtějí být úspěšní. Vzory nachází i ve svých vrstevnících, spolužácích.
Lukáše ale od nich možná odlišuje velká chuť vyzkoušet si co nejvíce různých projektů a snaha pomáhat druhým. A k tomu patřilo i šéfredaktorování časopisu Zámeček, jediného oficiálního média pro dětské domovy, který vychází už dvacet let. „Šéfuju časopisu již nějakou dobu a vidím, že je to práce, která má jednoznačně smysl. Nejdřív jsem začínal jako redaktor, ale po šesti letech jsem se vypracoval a dnes stojím v čele redakce. A možná mě to ovlivnilo i v dalším profesním životě.“
Jsem olašský Rom
Kromě Zámečku se Lukáš pracovně pohybuje ve světě online marketingu a PR. Tyto na první pohled dva odlišné světy podle něj spolu úzce souvisejí. Od té doby, co Lukáš začal spolupracovat s médii nebo s neziskovými organizacemi, se otázka na jeho identitu objevuje čím dál častěji. „Je to ve mně, cítím to tak. Hraju na hudební nástroje, tančím, rád poznávám olašskou kulturu, protože já jsem olašský Rom. Identita nás Romů není zdaleka jen o tom, že rádi tančíme a zpíváme, to je druhořadé. Zjišťuji, že jsem možná tvrdohlavější, ale především v sobě mám silnou motivaci, a to i přesto nebo možná proto, že si za svým cílem musím jít občas náročnější cestou. A to je to, co mě vystihuje,“ prozrazuje mladý student, podle kterého je etnická identita spojena i s kupou neúspěchů v osobním i profesním životě.
„Vím, že úspěch je spojený s hromadou neúspěchů. Já jako mladý Rom chci ukázat, že na tom vlastně vůbec nezáleží, že se nechci řadit jen k majoritě, nebo jen k Romům. Je to možná i tím, že romská identita je v dětském domově upozaděná, tak to bylo i v mém případě. Možná kdybych byl více veden k poznání vlastní identity a romství, tak jak je tomu třeba dnes, kdy například festival Khamoro zve děti z dětských domovů na svůj program a posiluje tak jejich identitu, třeba bych to dnes v sobě vůbec neřešil.“
V době Lukášova dospívání byl jedním z mála Romů, kteří v domově vyrůstali. Romština tam prakticky nezaznívala. „Bylo to i tím, že vychovatelky nijak nepodporovaly romský jazyk, spíš se rázně přikláněly k češtině. Ale co je oproti dřívější ústavní péči dobře, že se už nepřetrhávají rodinné vazby. Je až překvapující, jak často mohou být dnes děti se svou rodinou, v níž se jazyk a různé zvyky dodržují. A to je dobře,“ hodnotí život v dětském domově Lukáš.
Od školy k mikrofonu
Lukáš se rád chopí i mikrofonu, je si vědom, že pro moderování, ať už je to festivalový koncert, módní přehlídka nebo jakákoliv jiná akce, je nejdůležitější nebát se a působit přirozeně.
„Mým cílem je nadále se věnovat aktivitám, které dělám, ať už v oblasti ziskového, nebo neziskového sektoru, a být vzorem pro děti v dětských domovech, které mají podobný osud jako já. Ukázat jim, že pakliže někdo dostane podporu a poslouchá vnitřní motivaci, má šanci uspět. A myslím si, že se to daří, jsem rád, že se tomu mohu věnovat a že mě ostatní podporují.“
Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi
Foto: Petr Zewlakk Vrabec / ROMEA